BEZ VAROVÁNÍ
Když Brian opustil loft, měl skoro pocit, že opustil Justina. Svým způsobem to vlastně udělal. Byl naštvaný, zlomený a zklamaný. Ale ze všeho nejvíc se cítil zrazeně. Měl pocit, že ho Justin zradil a nemohl to setřást. Nemohl setřást ten pocit, že Justin zradil jejich lásku, ať už mu to v hlavě znělo sebevíc šíleně kvůli tomu, jak se dřív k tomuhle všemu stavil... ale bylo to tak.
Brian věděl, že Justin za těch 7 let potkal jiné lidi - lidi, do kterých se zamiloval, se kterými měl vztah - a i když to nebyl obrázek, který chtěl mít v hlavě, bral to tak, jak to je. Ale Ethan. To je něco, co nemohl jen tak překousnout. Ne po tom všem, čím si kvůli němu v minulosti prošli. I kdyby šlo mezi nimi tentokrát čistě jen o přátelství, Brian by měl velký problém se s tím smířit, vlastně by to asi nedokázal. Ale tomu houslistovi nikdy nešlo jen o přátelství, chtěl víc a Justin byl naivní, jak to vždy uměl jenom on. Co by Briana však nikdy nenapadlo, bylo to, že by mu opravdu znovu vlezl do postele.
Nešlo ani tak o sex samotný, ale o to, že Justin opět zariskoval s jejich vztahem, jako by o nic nešlo. I přes to, že věděl, jak moc Brian nechtěl o Ethanovi ani slyšet, protože si do dnes moc dobře pamatoval, jak se tenkrát cítil... když je dva viděl spolu a přál si mít Justina zpátky.
Přál si, aby mu na tom tolik nezáleželo, aby nad tím jen dokázal mávnout rukou a jít s Justinem prostě dál, říct si, že v té době spolu stejně nebyli a byla i velká šance, že třeba ani nebudou, že Justin měl právo dělat si, co chtěl... ale nemohl. Prostě nemohl. Cítil se zrazeně, ať už nad tím přemýšlel jakkoliv.
A útěk nejen od Justina, ale i z Pitts se mu zdál jako jediné možné řešení. Nemohl být s Justinem na stejném místě, protože by nedokázal přemýšlet ani dýchat. Chodil by kolem něj po špičkách a dusil by v sobě všechno, co cítil. A to sám sobě nehodlal udělat. Útěk se zdál jako nejlepší možnost.
Zdál.
Jenže teď když seděl v letadle do Chicaga, už se necítil tak přesvědčeně. Neustále si v hlavě přehrával jejich rozhovor, to, jak Justinovi v podstatě řekl, aby se do New Yorku vrátil. Na jednu stranu se to zdálo logické, nemohl po Justinovi chtít, aby tam na něj čekal, dokud se nevrátí. Na tu druhou tím spíš jejich vztah odsoudil ke konci, než k záchraně. Ale pokud měl být zcela upřímný, momentálně sám nevěděl, co chce.
Justina miloval, na tom se nezměnilo vůbec nic. Ale nebyl si jistý, že se na něj dokáže po tomhle všem dívat stejně. Zda mu bude schopný zase věřit. Zda se dokáže posunout dál a nemít to Justinovi za zlé. Protože, pokud ne, nemají šanci na normální budoucnost.
<><><>
Jakmile Brian dorazil na svůj hotelový pokoj, nebyl schopný skoro přemýšlet... vlastně přemýšlel až moc, ale ne o věcech, o kterých měl. Zas a znovu někam přijel uzavřít obchod a zdálo se, že to projede úplně stejně. Jenže tentokrát z jiných důvodů.
Ve skutečnosti měl momentálně co dělat, aby nezavítal do nějakého baru a neopil se do němoty. Chtěl na Justina zapomenout. Ne zapomenout, ale nemyslet. Zapomenout by na něj nikdy nemohl a ani se nechystal. Jen ještě nevěděl, co s ním udělá.
Rozhodl se však alespoň prozkoumat svůj mini bar a na ex do sebe hodil pár lahviček. Následně měl štěstí, že se mu celkem brzo podařilo usnout, jinak nevěděl, co by dělal.
Druhý den vstal brzo a nechal si donést pořádnou snídani, ačkoliv vlastně neměl hlad, ale když už je tady, hodlal toho využít. Jakmile si telefonátem potvrdil schůzku, tak se dal do práce, ačkoliv se mu to zdálo skoro nemožné. Jeho mozek jednoduše nedokázal myslet na nic jiného. Brian byl skoro přesvědčený, že jeho podklady budou o produktu jménem Justin.
Jsi patetický, Kinney!
Několikrát sám sebe přistihl při potřebě zavolat Justinovi nebo při kontrolování telefonu v naději, že mu zavolá on. Ale i kdyby zavolal, Brian si nebyl jistý, že by mu to zvedl. Takhle zmateně se už dlouho necítil. A nesnášel to.
Jenže pak mu telefon opravdu zazvonil a skoro mu způsobil infarkt. Ukázalo se však, že jde o jiného blonďáka... vlastně blondýnu.
"Ahoj, Linds. Jak je?" vysoukal ze sebe ne zrovna příjemným tónem.
"Volám nevhod?"
"Ne, promiň. Jen mám hodně práce. Děje se něco?"
"Jen jsem tě chtěla slyšet. Den ještě ani pořádně nezačal a Mel mi už trochu leze na nervy, tak jsem chtěla pokecat se svým nejlepším kamarádem," uchechtla se.
"Trable v ráji?"
"Dalo by se tak říct."
"To jsme dva," vyřkl Brian dřív, než se dokázal zastavit.
"Justin?"
"Vsadím se, že tě někdo z těch cvoků informoval."
"Vlastně ne... děje se něco?"
"Nic, o čem bych chtěl mluvit," povzdychl si. "Jsem teď v Chicagu každopádně."
"V Chicagu?" zadivila se.
"Uhm, kvůli práci. A z jiných důvodů."
"Je ten jiný důvod Justin?"
"Vždycky je tím důvodem Justin," ušklíbl se Brian.
"Budete v pohodě," ujišťovala ho Lindsay, ani nepotřebovala vědět, o co se jedná, prostě jim věřila.
"Tím si nejsem tak jistý, Linds. Ale to je jedno, o tom mluvit nechci... jak se má Gus?"
"Uh, skvěle. Vlastně kvůli němu taky volám... příští týden má ve škole projekt s rodiči a doufá, že dorazíš... vlastně jsem si celkem jistá, že beze mě a Mel se obejde, ale... tebe tam opravdu chce," řekla nadějeplně.
"Um, já..."
Brian nevěděl, co odpovědět. Nebo teda odpověď na tohle byla snadná - jasně, že udělá pro Guse první poslední, i kdyby to znamenalo, že ze sebe bude dost možná dělat šaška v jeho škole, ale hlavně, pokud je jeho syn spokojený a šťastný. Jenomže Brian ani nevěděl, zda příští týden bude v Pitts, natož zda si dokáže udělat cestu do Toronta. Ale jak už se zmínil - chce, aby jeho syn byl šťastný.
"Tak mi pošli podrobnosti, ať vím, na co se připravit a kdy přesně tam být."
"Jsi nejlepší! Gusi, táta přijede!"
Brian mohl slyšet Gusův radostný smích a nejspíš i oslavný tanec, což mu hned na rtech vykouzlilo úsměv. Proto Linds požádal, aby mu Guse dala, potřeboval ho slyšet a mít důvod k radosti.
Jakmile s ním dotelefonoval, cítil se mnohem lépe. Teda ne, že by na Justina najednou dokázal nemyslet, na to by mu pravděpodobně nepomohla ani rána do hlavy, ale bylo tam zlepšení.
<><><>
Když Brian o dvě hodiny později čekal před kanceláří, až si ho zavolají dovnitř, v hlavě si připravoval řeč. Nebyl zvyklý to dělat, většinou šel s tím, co ho zrovna napadlo, protože byl geniální. Ano, ego měl dost velké na to, aby si to myslel a hlavně k tomu měl jako důkaz spoustu úspěšně uzavřených obchodů. Ale dneska měl pocit, že bez něčeho připraveného, nebude schopný říct vůbec nic.
Proto když ho nakonec jeho potencionálně budoucí klient zavolal dovnitř, Brianovi se zhoupl žaludek. A zhouplo by se mu i něco jiného, kdyby momentálně nebyl úplně v hajzlu, protože dotyčný vypadal mnohem lépe, než na fotkách.
"Zdravím, pane Kinney."
"Já vás, pane Avery."
"Prosím, říkejte mi Alexi," usmál se vlídně. "A posaďte se."
Brian si uvolnil knoflík a následně zaujal místo naproti Alexovi. Alex Avery byl 30 letý úspěšný a krásný. Za své bohatství mohl vděčit svému otci, který na něj vše přepsal po své smrti. A Brian byl odhodlaný část toho získat pro svůj Kinnetik.
"Takže, pane Kinney..."
"Briane," opravil jej s úsměvem.
"Uh, Briane... co mi můžete nabídnout?"
"Jsem nejlepší v tom, co dělám a vím, že vám můžu hodně pomoct... a vy na oplátku můžete pomoct mně."
Brian si byl vědomý toho tónu, jakým to řekl, neplánoval to, prostě se to stalo a věděl i to, že to může mít jistý podtext a nebyl si jistý, že by mu to vadilo. Vlastně nevadilo. Odjakživa říkal, že sex prodá všechno. Tak proč nemluvit trochu sexuálně.
"Poslouchám," odpověděl Alex a skousl si ret.
A v tu chvíli Brian zapomněl na svou připravenou řeč a prostě jel podle toho, co mu říkal jeho instinkt. Polovina jednání byla o obchodu, ta druhá o flirtování, které Brianovi vždy při uzavírání obchodu hodně pomohlo. Ani už se nepozastavoval nad tím, že Alex kope za stejný tým a na rozdíl od Moora byl v tomhle případě rád.
"Vaše návrhy zní opravdu skvěle, Briane. Ale budu to muset ještě probrat s ostatními."
"To chápu. Podklady vám tu nechám a můžeme se sejít... zítra?"
"Co ještě dneska... večer?"
Brian se zarazil. Dřív by po něm skočil hned a tady. Ojel by ho na tom jeho vyleštěném stole a donutil by ho křičet jeho jméno, zatímco by vrážel svým ptákem do jeho prostaty. Jen ta představa skoro zařídila, že ztvrdl. A tohle byla nepochybně od Alexe pozvánka na řešení jiných věcí, než jejich obchodu.
A Brianovo staré já by nepochybně řeklo ano. Vlastně by to byl on, kdo by udělal ten krok k tomu, aby se sešli. Ale nemohl. Tohle už nebyl on. Ať už byl na Justina sebevíc naštvaný a s jakoukoliv potřebou mu vrátit to, co mu udělal... nemohl.
"Dneska už něco mám," odpověděl Brian.
"Oh, dobře," reagoval Alex značně zklamán. "Tak zítra. Ještě vám napíšu, v jaký čas."
Brian se usmál, ale nebyl to úsměv upřímný, protože věděl, že právě teď to dost možná podělal. Sex prodává, ať už obrazně nebo doopravdy a ten opravdový Brian právě teď odmítl, protože... protože miluje Justina. A to je víc, než jakýkoliv obchod.
<><><>
Když se Brian vrátil zpátky na hotel, byl připravený křičet do svého polštáře. Tohle z něj udělal Justin. Justin ho změnil. Měl na něj vliv, ať už byl poblíž nebo stovky kilometrů daleko. Mohl by být klidně v jiné dimenzi a stejně by měl Briana zcela ve své hrsti. Mohl by Briana naštvat, zklamat nebo mu ublížit sebevíc a Brian by stejně nedokázal udělat nic, čím by mu to vrátil. Protože mu to vrátit nechtěl. Chtěl to s ním vyřešit. Ale nevěděl jak.
Co však věděl, bylo to, že pokud zůstane v hotelu, tak sám sebe přivede do blázince. Proto si našel seznam nejlepších gay barů v Chicagu a zúžil to na ty, které byly blízko jeho hotelu, poněvadž věděl, že se mu to bude hodit. Už teď měl tušení, že se nevrátí zrovna střízlivý.
Dal si sprchu, objednal si večeři a potom se oblékl do svých oblíbených modrých kalhot, černého trika a kožené bundy. Vždy měl s sebou na pracovní cesty oblečení, které mohl využít k takové příležitosti. Poté se nechal taxíkem odvést.
Bar byl moderně zařízený, Woody's nepřipomínal ani trochu. Brian se nemohl rozhodnout, jestli je to dobrá věc nebo naopak. Následně se posadil na bar a objednal si Jima Beama. Sám sobě se smál, protože každému vždy kázal, aby nepil sám a přesto tu právě teď seděl s vědomím, že dnešek dost možná nepřežije náporem toho všeho alkoholu.
Byl u své čtvrté skleničky, když něčí ruka přistála na jeho rameni...
"Tak tohle jste měl na mysli, když jste říkal, že už něco máte."
Brian zatrnul. Byl si celkem jistý, že musí mít halucinace, ale tolik toho ještě nevypil. Jenomže Alex se následně posadil vedle něj a Brian měl možnost si ho zcela prohlédnout. Byl tady. Z masa a kostí.
"Alexi," řekl Brian přiškrceně.
"Doufám, že nevadí, že jsem si přisedl?"
"Vůbec ne. Co vám můžu objednat?"
"Zkusím to, co vy," kývl k Brianově skleničce Beama.
Brian to zařídil a Alex mohl za chvíli ochutnat Brianovo nejoblíbenější pití. Byl překvapen tím, že do teď neochutnal něco tak dobrého. Většinou se držel čistě piva.
"Jestli to ode mě není moc troufalé," začal Brian. "Jak to vypadá s naším obchodem?"
Alex se zasmál, Brian se mu zamlouval, nechodil kolem horké kaše. "Vypadá to dobře," odpověděl, nedávajíc mu zrovna jednoznačnou odpověď.
"Skvěle."
"Umhmm."
Fuck. Fuck. Fuck. Tohle mi nedělej!
Brian panikařil, jak ho Alex téměř svlékal očima. Do prdele, může někdo pro jednou chtít, abych ho neošukal?! Nechtěl tohle řešit. Protože věděl, že ať už mu Alex nabídne cokoliv, on řekne ne. I kdyby to znamenalo, že tenhle obchod opravdu projede, ale on jednoduše nemohl. Fyzicky nemohl.
Ale potřeboval přijít na jiné myšlenky a tu možnost měl právě teď a tady před sebou. Mohl tuhle hru přeměnit v nevinné flirtování, které sice neskončí v posteli, ale mohlo by skončit úspěšným obchodem.
Proto už na nic nečekal a začal Alexovi jeho flirtování oplácet. Mluvili spolu o všem a čas najednou tak letěl, že se zdálo, že spolu mluví už celé hodiny. Bylo to zvláštní, ale Brianovi se to líbilo. Ne flirtování samotné, ale to, že může s někým uvolněně mluvit... flirtování bylo jen bonus.
"Můžu vám říct tajemství, Briane?"
"Myslím, že už jsme ve fázi, kdy si můžeme tykat," odpověděl Brian. "A tajemství neodolám."
"Tomu možná, ale zdá se, že odoláváš mě," zasmál se Alex. "Chci říct... moje tajemství je to, že jsem docela neodolatelný, v tuhle chvíli už bych se nacházel někde jinde být tu s někým jiným, takže... co dělám špatně?" uchechtl se.
Brian nevěděl, jestli je zaskočen nebo okouzlen. Alex mu připomínal jeho samotného v jeho věku. A ano pro Briana bylo hrozné si něco takového říct vzhledem k tomu, jak byl vždy háklivý na svůj věk. Ale když mu bylo 30, choval se stejně. Myslel si, že mu svět leží u nohou a svým způsobem ležel.
Být v tom věku a zpátky ve svém přesvědčení, že láska neexistuje, že je vše jenom o sexu a o tom si užít, protože člověk z toho vyjde s maximem potěšení a s minimem sraček, neváhal by ani vteřinu a už byl Alexe za opasek táhl do svého hotelu.
Ale už mu není 30. A už ví, že láska existuje. Jeho láska k Justinovi.
"Nic neděláš špatně. Vlastně děláš všechno tak, jak bys měl... a věř mi, že byly doby, kdybych po tobě skočil v tvé tvojí kanceláři, ať už čistě ze sobeckých důvodů přimět tě se mnou uzavřít obchod anebo z důvodu toho, že jsi zatraceně sexy, ale ty doby jsou pryč... zmizely v momentě, co jsem se zamiloval... no možná ne hned v tu chvíli," zasmál se Brian. "Ale jsou pryč."
"Jasně, že je v tom někdo jiný. Má štěstí."
"To já mám štěstí," Brian v tu chvíli sám sebe překvapil, ale bylo to tak. Cítil štěstí, že má Justina. A nechtěl o něj přijít. Věděl, že chce bojovat.
"Alespoň si můžu oddychnout, že jsem neztratil svůj šarm... doufám."
"To rozhodně ne. A já budu doufat, že tohle nijak neovlivní tvůj úsudek ohledně našeho obchodu."
"Ten obchod je tvůj, Briane."
"Co?"
"Byl jsem rozhodnutý už odpoledne, jen jsem tě chtěl poškádlit a vidět tě znovu."
"Takže si tě můžu přidat mezi svoje klienty?"
"Ano!"
Brian byl tak nadšený, že Alexe objal. Ale následně se s ním musel rozloučit, protože bylo třeba, aby něco udělal. S Alexem si slíbili, že se druhý den sejdou a proberou podrobnosti.
Jakmile Brian dorazil na hotel, překvapivě v mnohem lepším stavu, než očekával, tak ze sebe shodil oblečení a následně s telefonem ulehl do postele. Byl rozhodnutý Justinovi zavolat a říct mu, že o něj nechce přijít, že tohle spolu nějak vyřeší... ale ze všeho nejvíc chtěl slyšet jeho hlas. Chtěl to víc, než cokoliv.
Věděl, že musí zavolat na svoji pevnou linku vzhledem k situaci s Justinovým telefonem. Fuck, měl jsem mu koupit nový. Namačkal proto potřebné číslo a následně čekal na to, až ho uslyší.
Jenže k jeho zklamání to nebyl Justin, koho uslyšel, ale on sám... nebo spíš jeho hlasovka, ve které má namluvené, aby mu lidi zanechali vzkaz... už teď věděl, že tenhle hovor nebude ani trochu, jak si to představoval, ale na tom teď nezáleželo.
Proto se zhluboka nadechl a začal...
"Ahoj, to jsem já, Brian. Nebereš mi to, takže předpokládám, že spíš... nebo jsi venku... bože, doufám, že nesedíš v letadle do New Yorku," Brian si povzdychl. "Tohle je tak divné, mluvit na můj vlastní záznamník," zasmál se. "Ale jenom jsem ti chtěl říct, že... že se omlouvám za to, že jsem tak zmizel. Neměl jsem to udělat. Byl jsem naštvaný... ale ze všeho nejvíc spíš... vyděšený. Protože upřímně, já nevím, co dělat. Nevím to. Ale nechci, aby to skončilo takhle. Sakra, já nechci, aby to vůbec skončilo," Brian se odmlčel a pak pokračoval. "Ale potřebuju čas. Ale nějak to zvládneme. Jako vždy, že?" na rtech se mu vykouzlil úsměv, který však v další vteřinu znovu zmizel. "Budu zpátky co nejdřív. Tak prosím neodjížděj. Počkej na mě."
Když zavěsil, cítil se tak zvláštně. Nikdy nebyl na slova, vždy radši ukazoval, co cítí a co chce, neříkal to. Proto tohle pro něj byl něco zcela nového. Ale potřeboval, aby to Justin věděl. Potřeboval, aby tam na něj Justin počkal. Protože pokud ne...
<><><>
Druhý den ráno si Brian zamluvil let na večer zpátky do Pittsburghu. Vzhledem k tomu, že se mu podařilo uzavřít obchod s Alexem, nebyl už důvod tu zůstávat ani letět do LA za druhým klientem. Chtěl jednoduše domů. Chtěl za Justinem.
Musel však ještě dorazit na schůzku s Alexem, aby dojednali nějaké podrobnosti toho, jak teď bude jejich obchodní vztah fungovat.
"Budu se těšit na naši spolupráci," pronesl Alex na konci jejich jednání.
"Potěšení je na mé straně," Brian vstal a podal Alexovi ruku.
"A kdybys byl náhodou někdy zase single, tak..."
Brian se zasmál, "Děkuju za nabídku, ale..."
"Musel jsem to zkusit."
Následně se spolu rozloučili a Brian si zamířil zabalit na hotel. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho netrápilo, že mu Justin do teď nezavolal, ale jednoduše předpokládal, že čeká na to, až to spolu vyřeší osobně a tak se tím snažil nenechat rozhodit.
Cesta letadlem se zdála být téměř nekonečná. Nebyl typ člověka, co by se mu nervozitou stahoval žaludek, ale právě teď se k nim řadil, proto když nakonec přistál, cítil neskutečnou úlevu.
Sehnal si taxi a nechal se odvést na svou adresu. Byl natěšený a vyděšený zároveň. Chvíli mu trvalo, než se vůbec odvážil vejít do domu, natož vyjet výtahem nahoru. Následně si několik minut prohlížel svoje kovové dveře, které by po tomhle prozkoumání dokázal nakreslit zpaměti.
A pak se konečně odhodlal k tomu je odemknout. Otevíral je pomalu, jak se bál toho, co ho čeká za nimi. Neslyšel ani neviděl nic. Vlastně byla doslova černá tma, jelikož už bylo pozdě a to Brianovi nepomáhalo moc, aby se cítil nadějeplně.
Rozsvítil světlo a odložil si, zatímco se rozhlížel kolem... zdálo se to tam tak prázdné. Začínal mít opravdu strach, že Justin tu není. Že přeci jen sedl na první letadlo do New Yorku.
Začal proto postupovat dál do loftu, aby se ujistil. A srce mu poskočilo, když následně na konferenčním stolku uviděl vzkaz: "Omlouvám se, Briane. Nemohl jsem zůstat. Snad mi odpustíš - J."
V tu chvíli měl Brian pocit, že se mu sesypal celý svět. Nevěděl, jak jinak si přebrat to, že Justin opravdu odletěl, než jako, že to vzdal.
Ale pak se stalo něco nečekaného, když Brian uslyšel dveře koupelny a Justin se zanedlouho objevil v ručníku na schodech do ložnice...
No comments:
Post a Comment