Maybe it's Too Late... // 14 //

Věřím, že už jste asi ani nedoufali, protože upřímně, já taky ne... ale zázraky se asi dějí, tak snad se bude líbit🖤

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

(September 2, 2015 - New York)

"Tak co dneska podnikneme?" zeptala se Daphne nadšeně.

"Uh, co?" Justin nepřítomně zvedl pohled od novin, do kterých byl právě začtený.

"Jesus, dneska je ti 32 ne 62, přestaň číst ty noviny a pojď vymyslet, co budeme dělat!"

"Nechci nic dělat. Chci tenhle den prostě... přežít."

"Ughh," Daphne si rozčíleně povzdychla a došla až k Justinovi. "Vstávej. Hned." A v tom mu noviny vytrhla z rukou.

"Hej, já jsem to četl!"

"Můžeš si to dočíst, až se vrátíš, teď razíme do světa. Nebudeš sedět na narozeniny doma a ještě k tomu v depresi."

"Nemám depresi."

"Jo, asi jako já nemám prsa. Oblíknout, hned."

"Kriste, jsi tak panovačná."

"A proto mě miluješ."

"Tím bych si nebyl tak jistý," Justin se zašklebil.

Daphne se zatvářila přísně a Justin ihned věděl, že nemá jinou možnost, než ji poslechnout a udělat to, co po něm chce... ačkoliv se mu tak příšerně nechtělo.

"Tak... hotovo," Justin se vrátil z ložnice, vypadajíc víc k světu.

"Krásný. Sexy. Možná se dneska nevrátíš sám," Daphne na něj mrkla nadšeně.

"Daph," Justin si povzdychl.

"Jasný, mlčím jako hrob. Můžeme jít?"

"A kam přesně jdeme?"

"Nech se překvapit."

"Bože," Justin si zděšeně povzdychl, ale rozhodl se věřit, že ho Daphne dneska nechce zabít.

Za necelou půl hodinu je taxi dovezlo ke kavárně, kterou Daphne tak zbožňuje a kterou si Justin za dobu, co sem s ní chodí, taky stihl oblíbit.

"Dej si, co chceš, dneska platím já," Daphne se usmála. 

"Došla jsi k závěru, že mi bodne i pár kilo nabrat, abych byl nejen chodící deprese, ale chodící tlustá deprese?" Justin se uchechtl.

"Potřebuješ si osladit život. A vidím, že nutně."

Justin souhlasně přikývl, opravdu potřeboval... osladit život. Po tom všem, čím si za poslední dobu prošel, to bylo víc než třeba.

A tak než se nadál, měl před sebou jeden kousek čokoládového dortu, jeden větrník a velké Latte, kterým to všechno spláchl. Byl narvaný k prasknutí, ale nelitoval jediného sousta.

"Lepší?" zeptala se Daphne.

"Lepší. Děkuju." Usmál se. "Opravdu jsem potřeboval vypadnout z bytu."

"A ne jenom to."

"Co tím myslíš?" Justin nadzdvihl obočí.

"Že večer jdeme do klubu. Do gay klubu, samozřejmě," zdůraznila Daphne. Pravdou je, že si gay kluby možná užívá víc, než by měla.

"Daphne..."

"Přestaň. Potřebuješ si vyrazit a poznat nové lidi... za Brianem si udělal čáru, za Scottem hádám taky, takže... je na čase poznat někoho nového. A při nejmenším si vrznout, jsi tak strašně napjatý."

"Daphne!" Justin se rozesmál. "Je pravda, že už ani nevím, co to sex je... znám jen svoji pravačku."

"Eww. Moc detailů. Dneska se o ty tvoje modrý koule někdo postará, neboj," Daphne se uchechtla.

Justin pouze vyprskl smíchy a měl co dělat, aby to zastavil. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho ta představa nelákala, opravdu potřeboval... přeci jen pořád je to chlap... a už je opravdu dlouho...

Moc dlouho.

"Dobře. Ale nějaký klidnější klub... přeci jen jsem v žádném dlouho nebyl..."

"Uhm, klidnější, jasně."

"Daphne," řekl Justin důrazně.

"Copak?"

"Slibuješ?"

"Samozřejmě."

"Na malíček?"

"Dnešní noc bude nezapomenutelná. To je to jediné, co ti můžu slíbit na malíček."

Justin pouze s povzdechem protočil oči, ale... nemůže se v tom bytě schovávat navždy. Musí zase najít radost ze života.

Jedině tak bude schopný posunout se dál a Briana nechat za tou tlustou čárou, kterou od rozvodu tak usilovně maluje.

----

Když se Justin s Daphne ocitli před klubem, který Daphne vybrala, Justin okamžitě věděl, že tenhle klub je všechno, jenom ne klidný. Fronta se táhla tak daleko, že měl skoro pocit, že ani nevidí na její konec.

"Daphne?"

"Copak?" zamrkala na něj nevinně.

"Klidný klub."

"Hej, řekla jsem, že na dnešní noc nezapomeneš!"

"Vždyť dřív zavřou, než tu frontu vystojíme."

"Neboj, to je zařízený, máme V.I.P vstup."

"Co?"

"Máš narozeniny! Navíc toho u vstupu znám..."

"Od kdy znáš někoho, kdo pracuje u vstupu do gay klubu?" Justin byl opravdu zvědavý.

"Konexe, Justine, konexe. Tak pojď," Daphne ho zatáhla za ruku a než se nadál už mířili rovnou ke vchodu a o pár minut později byl pohlcen tou neskutečnou atmosférou, která se celým klubem rozléhala.

Hudba hrála opravdu nahlas, ale ne otravně nahlas, spíš ve vás vyvolávala touhu jít rovnou na parket a tančit. A ta polonahá těla, která už se na parketu nacházela a vlnila do rytmu hudby v blikajících světlech, byla neskutečně přitažlivá.

Justin byl opravdu oněmělý úžasem.

"Wow. Jak to, že jsem tady ještě nikdy nebyl?"

"Je to tady nové. A přiznejme si, poslední rok si měl zcela jiné starosti."

"Yeah. To opravdu měl," přitakal Justin smutně.

"Ale teď jsme tady a pořádně si to užijeme. No ty při nejmenším," Daphne se podívala přes jeho rameno, což Justina donutilo se otočit k jednomu velmi chtivému pohledu od jednoho fešáka na baru.

"Uhm," Justin okamžitě zčervenal, jako kdyby byl zase 17 letý a neměl tušení, co dělat. "Myslím, že potřebuju panáka," uchechtl se nervózně.

"Čekala jsem, až to řekneš," Daphne se nadšeně usmála a společně zamířili rovnou k baru pozřít tolik alkoholu, kolik bude třeba, aby se Justin dokázal uvolnit.

----

Brian's POV

(September 2, 2015 - Pittsburgh)

Brian dolaďoval poslední detaily na zítřejší prezentaci, kterou mu dal Ted na starost. Pořád si nemohl zvyknout na to, že Ted je ten, kdo mu teď zadává úkoly a komu se musí zpovídat. Ale co ho vytáčelo asi ze všeho nejvíc, byl ten fakt, že se nemohl vrátit do své staré kanceláře a sedět ve svém pohodlném křesle. Kdykoliv tam šel za Tedem, krve by se v něm nedořezalo, když viděl, jak pohodlně se tam Ted má. 

Ostatní na něj stále koukají srze prsty, některým se nezamlouvá ani ten fakt, že se vůbec vrátil, i když ne na post šéfa... kdyby těm podělaným zmetkům tak mohl říct, co si myslí... ale spolkne to vždy, když to na něj přijde.

Nechá si to na později. Na dobu, kdy z něj zase bude ředitel. Pak je všechny do jednoho vyhází.

Vlastně... to je přesně to, co udělat nemůže, protože by tím nejen poslal Kinnetik na to dno oceánu, ale ještě by jim potvrdil, že se opravdu nezměnil...

Ale rozhodně si vybuduje zpátky respekt, který si zaslouží. Jen jim ho bude muset začít taky oplácet... alespoň trochu.

Fuck.

"Ty tu ještě jsi?" Ted se objevil mezi dveřmi.

"Dodělávám tu prezentaci."

"Je skvělá, Briane. Není třeba nic dodělávat. Jdi domů."

"Jen jsem..."

"Briane, dal jsem ti ji na starost, protože vím, co dokážeš. Jdi domů."

Brian chtěl odporovat, nesnášel to, že není svým vlastním pánem, že Ted mu říká, co má dělat, ale... je v téhle situaci z nějakého důvodu a musí to přijmout tak, jak to je.

Navíc je mu vděčný za to, že se mu snaží takhle pomoct.

Pravdou ale je i to, že se tu zdržuje ne jen kvůli té prezentaci, ale i proto, že ví moc dobře, co přesně je dneska za den a jak těžké je odolat tomu Justina kontaktovat, aby mu alespoň popřál.

"Nechceš jít k Woody's na skleničku?" Ted jakoby vycítil, že přesně to Brian potřebuje.

"Uh, určitě spěcháš za Blakem."

"Přijdu o hodinku později, o nic nejde."

Za jiných okolností by Brian asi vzdoroval a nechtěl by ho zdržovat, ale dneska... dneska mu bodne sklenička a pokec s kamarádem...

"Jednu skleničku," odpověděl a následně s Tedem vyrazili do baru.

Jenže z jedné skleničky byly zničehonic na dvou, třech, čtyřech...

A taky si zahráli pár kol šipek, které byly pro Briana skvělým rozptýlením, především proto, že Teda úspěšně drtil. Trochu dětinsky mu to vynahrazovalo ten fakt, že nad ním má Ted v Kinnetiku moc.

"Ano!" Brian se zaradoval, když už potřetí zvítězil. "Ještě jednou?" usmál se ďábelsky.

"Vidím, že tě baví mě porážet," Ted se uchechtl. "Ale myslím, že je čas, abych šel. Ta hodinka se nám nějak protáhla..."

"Blake ještě určitě vydrží."

"Promiň, Bri... ale s Blakem se teď moc nevidíme, takže..."

"Jasný, chápu," Brian se pousmál, ale nemohl skrývat zklamání a možná jakousi závist, protože chtěl to, co má Ted. Chtěl to. Chtěl každou volnou chvíli trávit s někým, s kým už nikdy nemůže být, protože mu to zkrátka není souzené.

"Budeš v pořádku?" ujišťoval se Ted.

"Proč bych neměl být?" 

"Opravdu budeme dál předstírat, že nevíme, co je dneska za den?"

Brianovi cuklo v lícních kostech. Samozřejmě si je vědom toho, že Ted ví, ale nepotřeboval to slyšet. Chtěl jen rozptýlení, alkohol a zábavu. Ne realitu. Od té dneska potřebuje utéct.

"Jsem v pohodě, Tede."

Ted věděl, že není, ale taky věděl to, že Brian nestojí o žádné povzbudivé řeči a tak pouze přikývl a následně se dal na odchod, doufajíc, že se jeho kamarád z dnešního dne vyspí.

Jenže Brian hned vzápětí znovu mávl na barmana, aby mu donesl další skleničku. Už ani nevěděl kolikátou... ale kdo to sakra počítá...

----

Justin's POV

Justin s Daphne na parketu ztratili veškeré zábrany a jednoduše si užívali dnešní večer. Justin si už ani nepamatoval, kdy naposledy se cítil takhle dobře a uvolněně. Dneska chtěl jednoduše zapomenout na všechno, co je špatně s jeho životem a zcela se oddat čemukoliv, co se má stát.

"Mu-musím si chvíli sednout," vysoukala ze sebe Daphne zadýchaně.

Justin se rozesmál, "Nemáš žádnou výdrž!"

"Už tancujeme prakticky hodinu v kuse. Dej mi pět minut," Daphne se stěží dobelhala na barovou židli a Justin ji následoval. "Ale jsem ráda, že se bavíš."

"Ani nevíš, jak moc. Už ani nevím, co to je takhle vypnout a všechno vypustit z hlavy... děkuju, že jsi mě vytáhla ven."

"Ráda jsem to pro tebe..." Daphne se najednou zarazila a dívala se někam do dálky.

"Co, co se děje?" Justin se uchechtl.

"Možná ti právě dám důvod, proč odtud utéct... Anebo zůstat hodně dlouho."

"Huh?"

"Vidím Scotta a vypadá zatraceně sexy..."

Justina okamžitě bodlo u srdce a hned na to mu začalo tlouct jako splašené.

Nemluvil se Scottem od toho posledního hovoru, kdy mu řekl pravdu o své návštěvě v Pittsburghu... a především, kdy mu Scott řekl, že bude rád za místo v jeho životě.

Justin se zkrátka necítil na to ho kontaktovat po tom, co s Brianem společně udělali čáru za jejich vztahem a manželstvím. Potřeboval být sám se sebou a nic a nikoho neřešit.

Teď se ale cítí dost špatně, že ho takhle odstřihl, přeci jen spolu něco zažili a Scott si tohle nezasloužil.

Navíc vypadá fakt dobře. Justin je doslova pohlcen pohledem na jeho hýbající se polonahé tělo, které vypadá líp, než si pamatuje. No pravda asi bude spíš v tom, že mu předtím nevěnoval takovou pozornost. Ale sakra.

"Haloo, země volá Justina," Daphne se uchechtla.

"Uh, co?" 

"Potřebuješ kapesník?"

Justin v tu chvíli procitl a otočil se zpátky k Daphne, "Nesmí mě vidět."

"Proč ne? Vypadáš skvěle!"

"Nejde o to, jak vypadám, ale o to, že jsem se na něj vykašlal..."

"Neříkal jsi sám, že má pochopení pro to, v jaké situaci se nacházíš? A že od tebe nic nečeká?"

"Jo, ale..."

"Žádné ale. Udělal jsi, co jsi v danou chvíli potřeboval a hotovo. Takže pokud se teď cítíš na to za ním jít, nevidím v tom žádný problém..."

"Myslím, že..."

"Nemysli."

"Ale."

"Žádné ale."

"Vždyť..."

"Pšššt."

Justin si hlasitě povzdychl, ale poprvé za celou tu dobu měl v sobě nějaký pocit, který mu dával jasně najevo, že se má chopit příležitosti.

A tak si objednal panáka, vyklopil ho do sebe na ex a zamířil rovnou za Scottem.

----

Brian otevřel dveře svého podkrovního bytu, a zatímco se vrávoravou chůzí snažil dostat do ložnice, po cestě ze sebe shazoval oblečení. Těsně u postele byl už zcela nahý a dopadl rovnou do peřin. Byl to tak zatraceně dobrý pocit po celém dni. Tak dobrý, že stačilo málo a usnul by.

Tak málo stačilo.

Jenomže ať chtěl sebevíc dostat Justina z hlavy, nějaké vnější síly se vždycky ozvaly a všechno mu připomněly. A tak se natáhl pro telefon a jen několik minut civěl na Justinovo číslo.

Možná měl zůstat střízlivý. Protože kdyby v sobě právě neměl prakticky celou lahev Jima Beama, ani ve snu by ho nenapadlo dělat takovou kravinu. Byl by schopný racionálně uvažovat. Ale to je cena alkoholového rozptýlení.

Je větší šance, že člověk udělá nějakou hovadinu, protože je mu všechno jedno. Až teprve druhý den přijde ta rána do obličeje.

A tak navzdory tomu, že už není jeho prací tohle dělat, nemohl si jednoduše pomoct, po všech těch letech cítil povinnost a stále potřebu popřát k narozeninám nejdůležitějšímu člověkovi jeho života... ačkoliv už do jeho života nepatří.

A tak naťukal jednoduchou zprávu. Všechno nejlepší, Justine. Nic víc. Nic míň. A potom zmáčkl odeslat.

Z nějakého důvodu má stále potřebu se Justinovi připomínat... jako kdyby to snad mělo změnit ten fakt, že s ním zkrátka nemůže být...

Jedno je ale jisté, zítra bude litovat.

----

Justin uslyšel zapípání telefonu a po usilovném boji s kapsou kalhot ho vylovil. Po přečtení zprávy, která se mu objevila na displeji, pocítil hřejivý pocit u srdce a na rtech se mu vykouzlil úsměv.

Ale to bylo všechno. Poprvé za hodně dlouho dobu necítil neskutečnou potřebu být právě teď s Brianem.

"Kdo to je?" ozvalo se vedle něj.

"Uh, nikdo," Justin odložil telefon na noční stolek a přitiskl se zpátky ke Scottovi, který ho pevně objal. "Co?" Justin si všiml Scottova přihlouplého úsměvu.

"Já jen... stálo to za to."

"Co myslíš?"

"To čekání. Věděl jsem, že sex s tebou bude dobrej, ale ne až takhle dobrej..."

Justin se ihned rozesmál a mohl cítit nával horka. "Yeah... stálo to za to," potom si položil hlavu na jeho hruď a jen poslouchal zvuk Scottova srdce.

Konečně měl pocit, že je v životě tam, kde má být.

Nechce řešit minulost ani budoucnost. Chce být pouze tady a teď.

 I když bez Briana...