Wednesday, April 7, 2021

Maybe it's Too Late... // 4 //


BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(May, 2015 - New York, současnost)

Byla středa chvíli před polednem a Brian sotva držel oči, zatímco čekal na svou objednávku kafe, který urgentně potřeboval, jinak si byl celkem jistý, že usne ve stoje. Poslední týdny, vlastně asi spíš měsíce, toho moc nenaspal, snažil se být tak zavalený prací, která ho jako jediná udržovala při smyslech, že na spánek už moc času nezbývalo. A když už nějaký našel, spát mu jednoduše nešlo, vždy jen na pár hodin, než si vzpomněl, že leží sám v hotelovém apartmá, ze kterého ho kupodivu ještě nevyhodili. Ale dokud platí, tak nejspíš bude ctěným nájemníkem, hádal. 

Nevěděl, proč se pořád nedokopal si najít nějaké bydlení, ale zkrátka nedokopal. Neuměl si představit, že si najde loft, který bude dost velký jen pro jednoho, zatímco bude podvědomě hledat Justinovy věci.

Akorát se vracel ze schůzky s klientem, která vůbec nešla podle jeho představ. A to ho vytáčelo k nepříčetnosti. Práce byla jediná věc, ve které si připadal ještě dobrý a představa, že i to se mu začíná hroutit pod rukama, ho přiváděla k šílenství. Neměl nic jiného, jenom to a nechtěl o to přijít.

Jak čekal na svou objednávku kafe, nemohl si nevšimnout, že ho obsluha okukuje. Byl to sotva 20 letej kluk. Alespoň jsem pořád atraktivní, pomyslel si s hořkou příchutí na jazyce. A ano, Brian uznával, že byl pěknej, ale byl to ještě kluk. Jasně, Justinovi bylo 17, když ho poznal, ale tehdy to bylo jiné, nebo to si alespoň říkal. Ale i kdyby to kluk nebyl, to poslední, co ho právě teď zajímalo, byl něčí penis. Ač se to zdálo neuvěřitelné, Brian opravdu nestál o to mít s někým sex bez ohledu na jeho věk, vzhled a velikost přirození.

Justin byl několik let jediný, s kým se miloval. Ano, miloval. A pak tu byly ty chvíle, kdy mu vyšukal mozek z hlavy, ale pointa byla stejná. Justin je jediný, na koho stále dokáže myslet. 

Od rozvodu to možná byly už skoro 4 měsíce a od té doby o něm neslyšel ani slovo, pokud nepočítal rozhovory s Mikeym, který mu nikdy nezapomněl sdělit, že Justin volal Debbie. Jako kdyby mu ta informace byla nějak platná. Zkrátka ale s Justinem osobně nemluvil a aby pravdu řekl, byl za to rád, pomáhalo mu to. Už dokázal překonat tu nejhorší fázi, kdy si byl celkem jistý, že se steskem upije k smrti a kdy byl skoro připravený prosit Justina, aby se k němu vrátil.

Kdyby ho vídal, nikdy by nebyl schopný se od něj odpoutat. Ne že by se mu to snad už podařilo, ale alespoň je na dobré cestě.

Teď už je schopný aspoň fungovat a nemyslet na něj v jednom kuse, ačkoliv samozřejmě pobývá v jeho mysli celkem často. Ale žije. Tak nějak. A věří, že se to bude už jen zlepšovat. Doufá v to. Je to samozřejmě pořád těžké, hlavně to, že neví, co s ním je, ale snaží se jít v životě dál.

A i když by se jeho staré já snažilo prošukat do zapomnění Justina, ví, že to mu nikdy nepomáhalo a jinak by tomu nebylo ani tentokrát. A i kdyby, jednoduše to tak nechce.

"Tady je vaše káva, pane."

Nemohl si pomoct, ale kdykoliv mu někdo řekne pane, cítí se jako nějaký starý páprda. Zvlášť, když to vychází z úst sotva 20 letého kluka, který po něm ještě před chvílí házel očkem.

"Díky," Brian si vzal kelímek a okamžitě se z něj napil. Vážně se potřeboval probrat.

Poté zaplatil a otočil se k odchodu, jenže ve stejnou chvíli vrazil do člověka za sebou a celý obsah kelímku si vylil na košili.

Dnešek je čím dál lepší, Kinney, jen tak dál!

Dalo mu opravdu zabrat, aby nevykřikl bolestí, když mu ta horká tekutina stékala po kůži. Ale jedno bylo jisté - teď už byl zcela probuzený.

"Jesus Christ!" vykřikl Brian rozhořčeně, nenamáhajíc se zvednout pohled k člověku, se kterým se střetl. Pouze předpokládal, že to byl nějaký idiot, který se neumí vyhnout lidem.

"Já se moc omlouvám, neviděl jsem..." začal ihned dotyčný, ale najednou se zarazil uprostřed věty, to ale Brian nebyl schopný postřehnout, poněvadž se snažil rychle se osušit ubrouskem, zatímco si něco vztekle mumlal. Jenže ten někdo znovu vzápětí promluvil. "Briane?"

A Brian ihned ztuhl, když si uvědomil, že ví, komu přesně ten hlas patří. Hned na to mohl cítit, jak mu pomalu tuhne krev v žilách, zrychluje srdce a zpomaluje dech.

Okamžitě se s ním zhoupl celý svět. 

To přeci nemůže být...

"Justine?" vydechl roztřeseným hlasem, když se konečně odvážil zvednout pohled a uviděl ho - krásného, jako vždycky. Svého Justina. Teda...

"Proboha..." zašeptal Justin, ale Brian ho mohl zřetelně slyšet. "Já... já... k-kde se tu bereš, Briane?"

Brian byl skoro připravený dát mu sarkastickou odpověď v podobě toho, co by asi tak mohl dělat v kavárně, to byl totiž vždy jeho obranný mechanizmus - sarkasmus. Ale místo toho dokázal na Justina jen zírat - na jednu stranu jako na ten nejkrásnější obraz, který kdo kdy namaloval a na tu druhou jako na to nejhorší, co se mu právě teď mohlo stát.

Byl naprosto zaskočen. Neviděl ho čtyři měsíce - pro někoho krátká doba jako mrknutí oka, pro něho očistec.

A přes to jeho podvědomí bylo stále v popírání, jako kdyby celé to odloučení neexistovalo a oni dva byli stále spolu. Skoro se natáhl, aby ho pohladil po tváři. Aby věděl, že tu opravdu je.

A pak přišel k vědomí...

"Hádám, že jsem tu pro kafe."

"Jo, jasně... logicky," Justin se nervózně uchechtl. To byl zase jeho obranný mechanizmus - přihlouplé usmívání. Skoro se choval jako kdyby byli staří známí, co na sebe jen narazili... ačkoliv to vlastně jsou. Až na to, že když se viděli naposledy, podepisovali rozvodové papíry. "Já jen, že jsem tě tu ještě neviděl... s Daphne sem chodíme pár měsíců."

"Jsem tu poprvé. Měl jsem poblíž schůzku. Naštěstí, kdybych na ní mířil, asi bych si musel koupit novou košili..."

"Za to se fakt omlouvám... vůbec jsem tě neviděl."

"To je dobrý, stejně to není moje nejoblíbenější košile."

Brian nevěděl, co tu právě teď dělali, chovali se jako kdybych jejich největším problémem byla politá košile... ale pravdou asi bylo, že oni už žádné jiné problémy nemají... ty se vyřešily v momentě, kdy se rozvedli a přestali být 'oni'.

Justin se usmál, ale nebyl to ten jeho pověstný úsměv, kterým dokázal vždy rozzářit celou místnost. Byl to takový ten slušný úsměv, který člověk použije, když neví, co říct a v situaci, ve které se nachází, se cítí nepříjemně a úsměv je jediný, na co se zmůže.

Chvíle ticha, která mezi nimi nastala, byla ale až příliš nepříjemná a to žádný úsměv spravit nemohl.

Justin se ji naštěstí rozhodl prolomit, "Za chvíli má dorazit Daphne, ale jestli chceš, můžeme si třeba sednout..." navrhl nervózně, skoro jako nějaký puberťák.

A Brian tohle opravdu nečekal. A podle Justinova výrazu si byl celkem jistý, že ani on nevěděl, proč to navrhl... proč dělali, jako kdyby tohle celé bylo normální...

"Promiň, ale... to asi není dobrý nápad. Navíc mám naspěch," Neměl, ale potřeboval se z téhle šílené situace dostat.

"Jo, jasně, to chápu. V pohodě. Ale rád jsem tě viděl."

O tom Brian dost pochyboval, hádal, že se spíš cítil stejně divně jako on a oba jednoduše doufali, že to celé rychle skončí a oni se vrátí zpátky do svých životů, do kterého si navzájem už nepatří.

Což bylo hrozné, protože dřív si přáli, aby jejich společné chvíle byly nekonečné.

Brian na to neodpověděl a raději to nechal viset ve vzduchu.

"Měj se, Justine", usmál se, tentokrát upřímně, protože i přes to všechno, Justin pro něj pořád znamenal strašně moc, a poté se otočil k odchodu.

"Briane... promiň, že jsem nezavolal," vyhrkl Justin rychle.

Brian přivřel oči, opravdu doufal, že Justin nic takového neřekne a oba prostě půjdou každý svou cestou, aniž by se v tom, co je už tak dost bolelo, rýpali. Ale tohle byl Justin a ten nikdy nic nenechal beze slov. 

Brian se proto k němu otočil a upřímně řekl, "Jsem rád, že jsi to neudělal... ani jednomu by to nepomohlo," věděl, že tím Justina možná raní, ale teď už na ničem z toho nezáleželo. A on nehodlal předstírat.

"Yeah..." přitakal Justin, vědomý si, že má Brian pravdu.

Pro oba to bylo opravdu těžké. Měsíce přemýšleli nad tím, jaké to asi bude, až se znovu uvidí, pokud vůbec někdy, a takhle to v jejich hlavách rozhodně nevypadalo, ale na to se asi nikdo nedokáže připravit.

Jsou už jen lidmi, co se hluboce milovali a nikdy nepřestali, ale svou lásku uzamkli, aby byli schopni se uzdravit jeden bez druhého.

"Už opravdu musím jít, Justine."

Justin přikývl a věnoval Brianovi další a zároveň poslední úsměv - tentokrát upřímně smutný přesto smířený s jejich novou realitou.

Pak Brian odešel.

----

(June, 2015 - o měsíc později)

"Tak... jaký byl?" zeptal se Michael otráveně.

"Um, dobrý... malý."

"Dobrý? Malý? To není zrovna konkrétní popis, který bych od tebe očekával..."

"Nevím, co víc ti říct, Mikey. Byl jsem spokojený, jen ne dostatečně."

"Takže?"

"Co?"

"Bože, z tebe něco dostat... bereš ten byt nebo ne?"

"Zatím nevím. Mám si to promyslet do zítra a zavolat."

"Jsem si jistý, že bys ho brát neměl. Dobrý... malý... to není byt pro Briana Kinneyho."

"Potřebuju někde bydlet... a i když se to zdá nemožné, najít byt v New Yorku není tak snadné, jak bych čekal. Jsem v tom hotelu už tak dlouho, že mi možná nabídnou trvalé bydlení," Brian se uchechtl sarkasticky.

"Oba víme, proč sis do teď nenašel žádný byt."

"Oh, opravdu?"

"Ano. Protože v New Yorku vlastně žít nechceš... teď když už nemáš žádný důvod."

Brian se odmlčel, to poslední, co právě teď chtěl řešit, byl Justin.

"Zamysli se nad tím, šel si tam kvůli němu... vzdal ses tady loftu, Kinnetiku, nás... abys byl s ním. Pracuješ ve firmě, kterou nesnášíš, žiješ v hotelu..."

"Co takhle kdybys přeskočil ten výčet toho, proč je můj život strašný a dostal se k pointě?"

"Vrať se zpátky."

"C-co?" Brian se zakuckal svými slinami.

"Proč ne? Máš tady všechno... Ted by ti určitě vrátil post šéfa a s radostí, sám mi říkal, jak málo času teď na sebe mají s Blakem... jsem si celkem jistý, že i loft bys za slušnou cenu dokázal získat zpátky a i kdyby ne, našel bys jiný, který by více vyhovoval tvým podmínkám, než 'dobrý, malý'... a byl bys zpátky mezi námi."

Brian nevěděl, co na to říct, upřímně ho tahle možnost do teď ani nenapadla a nebyl si jistý, co si o tom myslet. Jít do New Yorku byl odjakživa jeho sen, v Pittsburghu bylo pro něj všechno podřadné... a vrátit se do něho zpátky by pro něj byla osobní potupa. Teda to si dřív alespoň myslel, teď už si tím nebyl tak jistý...

"Briane, jsi tam ještě nebo si mi zavěsil?" Michael se uchechtl.

"Já jen nevím, co říct..."

"Nemusíš nic říkat, jen si to promysli. Ale myslím, že by to bylo to nejlepší, co bys mohl udělat. Navíc... chybíš mi."

"I ty mi chybíš, Mikey. Fajn, budu o tom přemýšlet."

"Víc od tebe ani nechci."

Brian mířil na pracovní večírek, na němž byla jeho účast povinná, zatímco v hlavě přemílal myšlenku toho, že by se vrátil do Pittsburghu. Přišlo mu to šílené, ale ne natolik, aby to hned zavrhl. Michael měl pravdu, tady už ho prakticky nic nedrželo. Přes to ho ale ta myšlenka děsila. Měl pocit, že by tím zpřetrhal všechny vazby k Justinovi... jako kdyby tím oficiálně uzavřel spojení mezi nimi... spojení, které už stejně neexistovalo, ale on ho stále potřeboval chránit... když se odtud odstěhuje, Justina oficiálně zanechá ve své minulosti.

Ale možná je čas, aby začal myslet na sebe, na svou budoucnost a svoje dobro...

"Kinney, jak se bavíte?" zeptal se jeho šéf, když procházel kolem.

"Skvěle," odpověděl, sarkastický úsměv na rtech. Opravdu tu nechtěl být, ale jeho šéf si stěžoval, že se málo snaží zapadnout mezi ostatní a chtěl, aby se tu s ostatními více sblížil - to Brian neměl zapotřebí, vždy spíš dělal sám za sebe a ostatní mu byli ukradení, zvlášť když se jeho kolegové skládali z heterosexuálních mužů a žen, se kterými si Brian neměl co říct. V Kinnetiku to bylo jiné, tam pracovali jen ti, které tam Brian chtěl, tady se musel naučit fungovat mezi lidmi, kteří na něj koukali seshora.

"Briane, tím, že tu budete popíjet sám, mezi ostatní moc nezapadnete..."

"Řekl bych, že důležitější je moje odvedená práce, ne to, zda si sednu s Jeffem nebo s Becky nebo, jak se jmenuje... s Toddem."

"Tomem."

"Oh... tak Tomem."

"Briane, říkal jsem vám, že si tu na kolektiv zakládáme... ale vy jste se do teď nepokusil o to do něj zapadnout... chci, abyste to změnil."

"Nenapadlo vás, že si jednoduše nemám co říct s bandou homofobních idiotů?"

Brianova slova byla hlasitější, než chtěl a tak celá místnost jeho kolegů okamžitě utichla a jejich pohledy směřovaly na něj.

"No, fuck..." zamumlal si. "Hádám, že tohle naše vztahy asi neutuží," Brian do sebe vyklopil zbytek šampaňského a poté se zvedl. "Končím," a s tím odešel pryč, zanechávajíc svého šéfa a kolegy naprosto zaskočené.

A ten pocit stál kurva za to. Cítil se neuvěřitelně a skoro si na ulici popěvoval a poskakoval. Byl v prdeli, teď už neměl ani práci, ale byl šťastný. Chtěl to udělat už tak dlouho.

A potřeboval to oslavit, proto zamířil do prvního gay baru, na který narazil a objednal si skleničku Jima Beama. Najednou si ale uvědomil, že mu něco chybí na oslavu. Nebo spíš někdo. Ne jen Justin. Kdokoliv. Jenže byl sám... úplně sám. Neměl tu nic a nikoho a cítil se kvůli tomu strašně.

Proto vytáhl telefon a vytočil Mikeyho číslo.

"Briane?" zamumlal Michael rozespale.

"Fajn."

"Co, fajn?"

"Fajn. Vrátím se."

"Vážně?"

"Yeah, Mikey... vážně. Vracím se domů."

A ten pocit byl opravdu osvobozující.

Poté zavěsil a vrátil se ke své skleničce, usmívajíc se jako idiot. Konečně měl pocit, že se jeho život vrací zase zpátky do normálu.

Nikdy mu nepřestane chybět Justin, pořád ho bude milovat, pořád si bude přát, aby se jim tohle nikdy nestalo... ale je čas, aby si svůj život dal zase dohromady, i když bez něho...

1 comment: