Nový díl.
BRIAN
Mohl byste mi někdo připomenout, kdy přesně jsem se začal přátelit s takovou zoufalou existencí?! Já jen, že bych si vytvořil stroj času, do té doby se vrátil a zabránil tomu! Já fakt totiž jen zírám, Ted s Emmettem se tu s námi právě podělili o příběh, který zahrnuje to, kde strávili dnešní noc a všichni včetně Justina se nemohou přestat smát, jen já - velice inteligentní, racionální člověk - nad nimi nemohu přestat nechápavě kroutit hlavou, tudíž opravdu - kdy přesně jsem se zbláznil a dovolil jsem jim nazývat mě jejich kamarádem?
Pro upřesnění, jsem si totiž jistý, že zatím dost tápete, tudíž mě nechte převyprávět vám ten úžasný příběh plný dobrodružství - Ted s Emmettem se stejně jako Maikey s Benem rozhodli, že chtějí strávit nějaký čas o samotě a užít si ty jejich zvrácené milostné chvíle někde, kde je nikdo nebude rušit a tak posilněni alkoholem se ruku v ruce vydali hledat nějaké místečko lásky, jenže zhruba po půl hodinovém hledání narazili na něco, co Emmettův výstřední mozek nenechalo klidným a musel to prozkoumat detailněji - zahradní trpaslíci - ano dámy a pánové, on se vloupal někomu na zahradu, protože se zamiloval do těch podle jeho slov nejroztomilejších zahradních trpaslíků, jaké kdy viděl a nenapadlo ho nic lepšího, než si alespoň jeden ukrást jako suvenýr, jenže dřív než stihl i s těmi dvěma trpaslíky utéct - jeden z nich byl totiž Ted - tak ze dveří vyšla paní domu, zhruba 80 letá dáma s pánvičkou v ruce, která je oba nahnala do baráku a zatímco se Emmett už psychicky hroutil v domnění, že stráví zbytek života ve vězení, tak se Ted snažil vyrovnat se s tou starou paní peněžně, jenže jak všichni víme staří lidé se cítí dost osamoceni a za každou návštěvu, kterou mohou bombardovat všemi svými životními zážitky jsou neskutečně vděční a přesně to několik předcházejících hodin oba podstupovali, byli drženi jako rukojmí a nuceni si vyslechnout každý jeden detail života té staré dámy a když nakonec usnula, využili tu chvíli a uprchli oknem!
B: "A můžete mi říct, co je na tom vtipného?"...Rozhodil jsem v nechápavém gestu ruce.
Maikey: "Všechno?!"...Prskal smíchy.
Ben: "Briane, i ty musíš uznat, že tohle vtipné je."
B: "Nic nemusím a rozhodně to vtipné není, spíš ubohé."
Ted: "Ani nemohu vyjádřit, jak moc si mi chyběl."
Emmett: "Smích nikdy nikomu neublížil, Briane, to jen pohneš koutky a hned vypadáš jako milý člověk."
B: "Emmette, mlč, prosím tě."
Z těch idiotů mě začala bolet hlava, člověk od nich měl pár dní pokoj a teď se na mě všichni zase jako obvykle vrhají jako supy... Ale dobře, uznávám, jsem vážně rád, že je vidím, vím totiž, jak nesnesitelné to bylo těch několik dní, kdy mi nedělali společnost, ale už jsem si to vytrpěl a teď je zase na čase vrátit se do starých kolejí, kdy je všechny budu mít pořád v patách a budu za to rád, to je však věc, o které se nikdy nedozvědí!
Najednou mi došlo, že Justin je nějak nezvykle ticho a tak jsem se ohlédl na místo, kde ještě před pár minuty stál, jenže on tam nebyl - on nebyl nikde v tomhle pokoji! Kam, sakra, zmizel?!
B: "Kde je Justin?"
Maikey: "Vždyť tu ještě před chvílí byl."
B: "To vím taky, ale teď tu není!"
Ted: "Nešel třeba na záchod?"
B: "Očividně nešel,"...Oznámil jsem, když jsem nahlídl do otevřených dveří toalety.
Emmett: "Přeci se nemohl jen tak vypařit."
Ben: "Tak se po něm podíváme."
B: "Výborný nápad, mohl bys využit svoje pátrací zkušenosti, co si použil při hledání těhle dvou idiotů,"...Obrátil jsem oči v sloup a vydal se na chodbu.
Maikey: "Měli bychom se rozdělit."
B: "Kdy se z tebe stal tak inteligentní člověk?"...Neodpustil jsem si sarkasmus a následně jsem se vydal jednou stranou a tamti se taky nějak rozdělili.
Nechápal jsem, kam mohl zmizet a proč neřekl ani slovo a jak je vůbec možné, že jsem si ani nevšiml toho, že odešel, vždyť jeho mám na radaru pořád, vždy vím, kde je, bez toho bych nedokázal fungovat, ale teď se mu jednoduše podařilo zmizet a já to nebyl schopný zaregistrovat, jenže kde ho teď mám, kurva, hledat?!
Rychle jsem se šel zeptat na recepci, kde zrovna byla moje oblíbená sestra, která se tak strašně ráda řídí pravidly, je jasné, že než mi dá nějaké informace, bude po mě chtít minimálně vzorek moči!
B: "Neviděla jste náhodou..?"
Sestra: "Pana Taylora?"
B: "Ano, přesně toho."
Sestra: "Před chvíli tu byl podepsat propouštěcí papíry a pak odešel."
B: "Odešel, kam?"
Sestra: "Netuším, vím jen, že opustil nemocnici."
B: "Do prdele!"
Sestra: "Prosím?"...Vykulila na mě oči.
B: "Pardon."
Na nic jsem nečekal a vydal jsem se rovnou ven, nevím, jak velký náskok Justin měl, ale doufal jsem, že budu mít štěstí a ještě ho najdu. Jakmile jsem vyšel ven, začal jsem se rozhlížet na všechny strany, ale nikde jsem neviděl blonďaté vlasy ani perfektně tvarovaný zadek vzdalující se odtud, když v tom najednou moje oči spočinuly na jedné lavičce, kde jsem ho zahlédl sedět, okamžitě jsem se za ním vydal...
B: "Co si myslíš, že děláš, sakra?!"
J: "Sedím?"...Nadzdvihl obočí.
B: "Beze slova si zmizel, nevěděl jsem, kde jsi."
J: "A tebe to trápilo?"
B: "Co tohle má zase znamenat?"
J: "Neřeš to, Briane... To bys stejně nepochopil."
B: "Takže teď jsem nechápavej idiot?"
J: "No v podstatě jsi."
B: "Díky!"
Jen jsem se na něj díval a on na mě, nebyl to však obvyklý pohled, kterým mi prakticky vždy dával najevo, jak moc mě miluje, tenhle pohled jsem do teď neznal a nevěděl jsem, jak ho definovat, vím jen, že mě děsil a měl jsem z něho pocit, že to Justin vzdává, že už nemůže.
B: "Justine..."...Posadil jsem se k němu.
J: "Briane, nech toho."
B: "Čeho mám nechat? Nic nedělám! A ani jsem nic neudělal, rozhodně ne v poslední půl hodině, tak co se, sakra, stalo, že si prostě zmizel?"
J: "Jsi pořád stejný."
B: "Co?"
J: "Před pěti dny jsem od tebe odjel s vědomím, že takhle jsem odjet neměl, tak bez rozloučení a bez usmíření, ale měl jsem pocit, že třeba, když budeš sám a všechny ty, které miluješ několik dní neuvidíš, tak pochopíš, že bez nich nedokážeš být, že nedokážeš být beze mě, doufal jsem, že alespoň část tebe to konečně pochopí... Jenže ty si pořád stejný, arogantní blbec, nedokážeš se ani smát, ke všemu se stavíš chladně..."
B: "O to tu jde, že jsem se nesmál té trapné historce Teda a Emmetta?"
J: "Nejde jen o to, že ses nedokázal smát, ty prostě všechny hned uzemníš, chováš se k nim hrozně a ano nedokážeš se ani zasmát, což je, pokud mám být upřímný dost smutné."
Tak nejen, že ze mě udělal toho největšího idiota na světě, on mě teď dokonce i lituje, protože se neumím smát a to je... Sakra, on má pravdu, já jsem fakt ten největší idiot na světě a nemám ani smysl pro humor, já se ani nedivím, že to se mnou Justina už nebaví, ale i přes to, že vím, že to pro mě bez něho těch pět dní bylo přímo nesnesitelné, tak mu to nedokážu přiznat, abych ho přesvědčil, že zas takový idiot nejsem, protože bych mu tím přiznal i to, že ho potřebuju a to já jednoduše nedokážu, ještě ne!
B: "Nevím, co chceš slyšet."
J: "To je právě to - já už nechci, abys něco říkal, ty totiž neřekneš nic z toho, co chci, co potřebuju slyšet, ty řekneš jen to, co se ti hodí."
B: "A co to teda znamená?"
J: "Jeď domů,"...Políbil mě na tvář a potom se vydal svou cestou.
A já tam zůstal sedět jako přikovaný, nedokázal jsem se pohnout, nedokázal jsem mu říct, aby neodcházel, nedokázal jsem udělat naprosto nic, jen jsem se díval na to, jak se ode mě vzdaluje, a věděl jsem, že s tím nemůžu vůbec nic udělat!
No comments:
Post a Comment