Už asi ani nemá smysl se omlouvat za čekání... prostě si jen užijte čtení!💜
BEZ VAROVÁNÍ
Justin's POV
(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)
Justin si poslední týden... vlastně spíš od doby, co Briana neviděl... představoval, jak asi bude tento moment vypadat. Jaké to bude se s ním znovu vidět...
Jejich poslední společně strávené chvíle proběhly v nemocnici, kde se tak nějak oba vnitřně smířili s tím, že je opravdu konec. Věděli, že je opravdu na čase posunout se dál a žít jeden bez druhého. Brian udělal krok do Pittsburghu a Justin do nového vztahu.
A i když se oba opravdu snažili a cítili, že jsou tak nějak na správné cestě, nic nemůže změnit to, jak se na sebe právě teď dívali. Jako kdyby na světě nikdo jiný ani neexistoval. Jako kdyby byli připraveni se naposledy jeden pro druhého nadechnout a pak v klidu umřít. Chyběl snad už jen ohňostroj, který by představoval to, co se právě teď odehrávalo v jejich hlavách... ale především v jejich srdcích.
Ale jako lusknutím prstů je zvuk projíždějícího auta dokázal vrátit zpátky do reality, což bez pochyby oba dva potřebovali...
"Přicházíš nebo odcházíš?" pousmál se Brian, tak trochu připomínajíc jejich první společnou noc, kdy se ho zeptal na podobná slova. Jdeš nebo odejdeš? Nebo jdeš a pak odejdeš? Nebo jdeš a zůstaneš?
"Jak se to vezme..." uchechtl se Justin, stále se vzpamatovávajíc z toho, že ho vidí, ale už více vnímajíc realitu.
Brian pouze nadzdvihl obočí v otázce. Justin si nemohl pomoct, ale vždy, když tohle Brian udělal, připadal mu sexy.
"Měl jsem v plánu Deb navštívit, ale nakonec jsem si to u dveří rozmyslel..." vysvětlil.
"Rozhodl ses, že bude lepší dostat jen jednu přednášku až zítra?" zasmál se Brian.
"Tak nějak."
"Oh..." uvědomil si Brian najednou. "Ty už to víš."
"Uh-huh," přitakal Justin, chápajíc, co má Brian na mysli. "Máma mi to řekla. Jdu sem rovnou od ní, chtěl jsem se na vlastní oči ujistit, že je Debbie v pořádku, ale pak jsem si uvědomil, že naběhnout sem takhle bez ohlášení a zpovídat ji, by asi nebyl nejlepší nápad."
"Navíc bys ji probudil, už asi hodinu nahoře řeže."
Justin se neubránil smíchu, na to měl Brian vždy nadání, dokázal ho rozesmát i v těch nejhorších chvílích, kdy to právě potřeboval nejvíc. Jako třeba teď.
"Tak jak to... uhm, ale nic."
"Co?" zeptal se Brian.
"Nic mi do toho není."
"Jsem si jistý, že tu otázku ustojím."
"Ono zas o tolik nejde, jen mě překvapuje, že tu jsi... když Debbie spí."
"Neměl jsem nic na programu," Brian pokrčil rameny, ale když viděl, že s touhle odpovědí se Justin nespokojí, pokračoval. "Carl si jel něco zařídit a Michael s Benem dodělávají věcí na zítřejší oslavu, tak chtěli, abych tu s ní chvíli byl a ujistil se, že je v pořádku."
Justin se na něj zadíval s jiskrou v očích a s úsměvem na rtech, nevěděl, proč ho to tak rozněžnilo, to, že Deb hlídal, dávalo smysl vzhledem k situaci... ale nemohl si pomoct, prostě se na něj usmíval jako pitomec.
"Debbie má štěstí, že tě má... vás všechny."
"Říkáš to, jako kdybys do téhle rodiny nepatřil."
"Ani jsem nevěděl, že je nemocná."
"To ani já ne, zjistil jsem to, až když jsem se vrátil... znáš ji, když nechce, aby se něco vědělo, umí to dobře skrývat..."
"Jo... to asi jo."
Oba utichli, dívajíc se navzájem do očí. Ani jeden z nich však netušil, jak v jejich konverzaci pokračovat anebo snad alespoň zabránit tomu nepříjemnému tichu, ke kterému právě směřovali.
"Potřebuješ svézt?" zeptal se Brian najednou.
"Co?" zamrkal Justin, zaskočen.
"Já jen... asi jdeš zpátky k mámě... tak jestli k ní chceš svézt? Nebo kamkoliv jinam."
"Uhm," Justin si odkašlal. Byl opravdu zaskočen Brianovou nabídkou. Ne, že by na ni bylo snad něco divného, bylo to od něj hezké gesto... ale to je možná to. Bylo zvláštní, že byli schopni komunikovat a chovat se vůči sobě laskavě, po to všem, čím si za poslední téměř dva roky prošli... kdy měli za to, že možná už nikdy nebudou schopni být ve stejné místnosti. "To je dobrý. Dojdu to pěšky. Nechci tě zdržovat."
"Kdybys mě zdržoval, tak ti to nenabízím. Nastup si," Brian dálkově odemkl auto a zamířil k němu, míjejíc Justina.
Ten na chvíli zůstal stát jako z kamene. Nebyl si jistý, že je to dobrý nápad, zda by vůbec měl, ale... nemohl si pomoct. A tak se vydal za Brianem, který už seděl za volantem a sledoval ho, jak k němu směřuje.
Jakmile dosedl a připoutal se, konečně se odvážil podívat na Briana, "Díky."
"Za málo," Brian se usmál a nastartoval auto.
Polovinu cesty převládalo ticho, ani jeden nevěděl, co říct, zatím si teprve zvykali na to, že jsou spolu naprosto sami bez toho všeho vzteku a hádek. Těžko vzpomínali na chvíle, kdy mezi nimi věci byly takhle dobré.
"Co tvoje hlava vůbec?" zeptal se Justin, snažíc se zaplnit ticho. Navíc ho to opravdu zajímalo.
"Funguje... tak nějak."
Justin se zasmál, "Tím jsem si jistý. A žádné komplikace nebyly?"
"Ne. Jsem zdravý jako řípa. Nebo to alespoň říkají. Ale kdo to sakra ví."
"To jsem rád."
Justin zahlédl, jak se Brianovi na koutku rtů objevil malý úsměv. Poté se zas ponořili do ticha. Ale nebylo to takové to ticho, kdy si přejete, ať už je sakra tohle za mnou, bylo to klidné ticho, které si oba užívali. Tak dlouho tohohle nebyli schopni. Být spolu beze slov.
"Tak jsme tady," Brian zastavil.
"Ještě jednou děkuju. Máš to u mě."
"Zas tolik jsem toho pro tebe neudělal."
Justin si nemohl pomoct, skoro měl pocit, že se za tou větou skrývá druhý význam, ale raději to nechal být.
"Hádám, že se uvidíme zítra."
"Hádám, že jo," přitakal Brian.
Jak bylo možné, že v jednu chvíli se zdálo, že jsou oba na stejné vlně a najednou to všechno začínalo jít zase do kytek, přemýšlel Justin. Ale hádal, že to chce zkrátka malé krůčky.
Chtěl ještě něco říct, ačkoliv vůbec netušil co, jen zkrátka nechtěl vystoupit... ještě ne. Ale nakonec byly jeho myšlenky rozhozeny jeho zvonícím telefonem. Chtěl to ignorovat, právě teď mu přišlo nevhodné řešit, kdo mu volá, ale Brian byl rychlejší.
"Měl bys to vzít."
"Promiň," Justin z kapsy vytáhl intenzivně zvonící telefon a zadíval se na displej, který bez pochyby musel vidět i Brian - volal Scott.
Justin na vteřinu přivřel oči, tohle právě teď potřeboval ze všeho nejmíň. Nešlo ani tak o tu skutečnost, že snad nechtěl, aby Brian věděl, že někoho má, spíš jako o to, že chtěl najít lepší způsob, jak mu to říct.
Ví, že už nemá povinnost mu cokoliv říkat, ale tak nějak cítí, že je správné to udělat, ačkoliv ví, že mu tím nejspíš ublíží. Brian si ale možná už něco domyslel sám, přeci jen Scott mu jednou zvedl telefon a teď Justinovi volá... na to není třeba detektiv... ale Justin zkrátka potřeboval zformulovat svoje vlastní věty, kterými mu to řekne.
"Vážně bys to měl vzít," zopakoval Brian rázněji, když zvonění nepřestávalo.
"Yeah," Justin přikývl a začal vystupovat z auta. Jakmile za sebou zavřel dveře, ještě jednou se na Briana podíval, tak trochu s úsměvem, tak trochu se smutkem v očích a poté telefon konečně zvedl.
A zatímco Scotta ujišťoval, že do Pittsburghu dorazil v pořádku, sledoval vzdalující se zadní světla Brianova auta.
----
"Nemůžeš spát?" ozvalo se z druhé strany postele.
"Uh, ne."
"Brian?"
Justin se uchechtl, "Brian... Scott... všechno. Přijde mi, že mi exploduje mozek."
Daphne se přetočila na bok a zadívala se na něj, "Pořád ho miluješ."
"Co?"
"Briana... pořád ho miluješ."
"Jo. Nikdy jsem neříkal, že tomu tak není. Jen... vím, že to nemění nic na tom, že spolu nemůžeme... nebo snad nemáme být. Prostě to nefungovalo, ať už jsme se snažili sebevíc."
"Já vím, Justine a to není důvod, proč to říkám. Ale dokud k němu budeš chovat city, nikdy nebudeš schopný se posunout dál. Se Scottem ani s nikým jiným."
"Chceš mi říct, že už navždy budu sám?"
"Doufám, že ne. Protože tě mám až moc ráda, abych tě viděla nešťastného. Ale... musíš to s Brianem nějak vyřešit. Já vím, že milovat ho nejspíš nikdy nepřestaneš, ale musíš přijít na způsob, jak ty city někam hluboko zavřít, zahodit klíč a nechat je být. Dokud budou na povrchu... budeš pořád zaseknutý tam, kde jsi teď."
Justin si hlasitě povzdychl. Daphne uměla dávat dobré, vlastně skvělé rady, ale už zapomněla na to přidat k nim návod, jak přesně to udělat. Někdy si opravdu přál, aby přestat ho milovat, bylo snadné. Ale na druhou stranu, kdyby bylo, znamenalo by to, že všechny ty roky spolu, byly zbytečné... a to nebyly.
"Kam jdeš?" zeptal se Justin, když se Daphne zvedala z postele.
"Připravit se. Za hodinu mám být u táty."
Justin se zmateně podíval na hodiny na nočním stolku a zjistil, že je půl osmé ráno. To opravdu celou noc probděl?
"Yep. Nespal si celou noc," Daphne zodpověděla jeho nevyřčenou otázku.
"Fuck..." Justin se přetočil na břicho, přitiskl hlavu k polštáři a tlumeně zakřičel.
Daphne se pouze zasmála a následně se ztratila v koupelně. Justin se poté přetočil zase zpátky na záda a ze stolku si vzal telefon. Zjistil, že tam na něj čeká zpráva od Scotta.
Dobré ráno. Doufám, že se máš dobře. Chybíš mi tady.
Justin se pousmál. V tyto momenty si opravdu přál, aby byl Scott jediný v jeho mysli, protože mu nechtěl ublížit. Navíc byl i ve fázi, kdy o něj opravdu nechtěl přijít... ale nevěděl, zda je to proto, že s ním chce opravdu být anebo jen z čistě sobeckých důvodů, protože díky tomu, že mu s ním bylo dobře, bylo snazší dostat Briana z hlavy.
Mám se moc dobře. Taky mi chybíš.
Zmáčknout odeslat bylo těžší, než čekal.
Ale rozhodl se nechat Briana i Scotta stranou a místo polehávání zamířil dolů udělat snídani. Věděl, že máma ocení vstát k připravenému jídlu a že Daphne bodne se rychle najíst, než vyrazí za tátou. A on alespoň přijde na jiné myšlenky.
"Wow," ozvalo se za ním. "Zlato, to jsi nemusel. Něco bych připravila."
"Neblázni, udělal jsem to rád."
"Jo a taky mu bodlo, že tak mohl přijít na jiné myšlenky," pronesla Daphne od stolu s plnou pusou. "Ale máš to moc dobré," uchechtla se. "Každopádně musím běžet, než mě táta přetrhne."
"Hlavně se vrať včas!" křikl za ní Justin.
"Myslíš, že bych se připravila o tu oslavu století? To se neboj," zasmála se a než se nadáli, zmizela ze dveří.
"Vypadá šťastně," pronesla Jennifer.
"Jo, to je. Máma jí chybí, to je jasný, ale šťastná je."
"Pořád je s tím Adamem?"
Justin přikývl a následně odtáhl židli, aby si Jennifer mohla sednout. "A není to ten Adam, ale prostě Adam."
"Pravda. Pamatuju si, jak jsem Briana nazývala tím Brianem a tebe to přivádělo k šílenství."
"Přivádělo mě k šílenství hlavně to, že jsi nechtěla přijmout to, že jsme spolu. Ačkoliv jsi nebyla jediná... i jemu to chvíli trvalo," Justin se uchechtl.
"Ale nakonec jsem přišla k rozumu... my oba."
"Yeah," Justin se smutně pousmál. "Ale k čemu to stejně nakonec bylo."
"Hej, no tak, strávili jste spolu dlouhé roky, bojovali o sebe, milovali se... ničeho z toho nelituj."
"To ne, nelituju. Jen si přeju, aby byly věci jinak."
"To určitě i on. Ale byli jste dostatečně silní na to, abyste se nechali jít, protože jste věděli, že je to správná věc... protože jste chtěli, aby ten druhý byl šťastný, i když to znamenalo být bez sebe a to je úctyhodné..."
Justin se usmál, ať už to bolelo sebevíc, byla to pravda. I v těch nejhorších chvílích jejich života, se oba rozhodli udělat věc, která pro ně byla nejlepší.
"A šup sem s tím jídlem, umírám hlady."
"Ano, madam," zasmál se Justin.
----
Bylo 18:00 když Justin, Jennifer a Daphne nastoupili do auta a zamířili na oslavu. Zatímco Daphne seděla vzadu, potichu, sledujíc ubíhající cestu a myslela na den strávený s tátou a především na chvíle strávené u mámina hrobu, Justin byl ztracený ve svém vlastním málem světě, kde přemýšlel, jak vyřešit tuhle snad nevyřešitelnou věc s Brianem. Nebo možná spíš sám se sebou... nemůže spoléhat na Briana, že mu snad pomůže dostat se přes něj, to musí udělat on sám... ale je to zatraceně těžké.
"Teda, vy dva jste, jak když jedete na pohřeb a ne na oslavu," uchechtla se Jennifer.
"Mami!"
"Bože, moc se omlouvám, Daphne... vůbec mi nedošlo, že..."
"To nic, Jennifer. Už jsou to téměř 4 roky, není třeba kvůli tomu kolem mě chodit po špičkách..."
"Stejně," Jennifer se zatvářila zahanbeně.
"Ale máš pravdu, že bychom asi měli nasadit úsměvy," uznal Justin. "Jinak si nás Deb pěkně podá."
"Yeah," přikývla Daphne.
A tak se po zbytek cesty snažili přijít na jiné myšlenky, takové, které jim zajistily alespoň minimální úsměv a pak už jen doufali, že jakmile tam dorazí, bude to vypadat přirozeněji, než teď.
Jakmile Jennifer zastavila u Mikova a Benova domu, Justinovi se zhoupl žaludek. Najednou mu došlo, že nebude čelit pouze Brianovi... ale všem. Když tu byl naposledy, s Brianem byli ještě manželé, teď je všechno jinak... neuvěřitelné, jak jeden rok může všechno změnit.
A nebude lhát, tak trochu čeká, že mu Michael vrazí mezi dveřmi. Možná jsou přátelé, ale on a Brian byli přátelé dřív a Michael by pro něj stále dal ruku do ohně.
"Tohle byl blbej nápad," pronesl Justin, když sáhl na kliku dveří a ruku zase stáhl.
"Co?" zeptala se Jennifer.
"Tohle! Nemůžu tam jít... je to jako jít do jámy lvové... buď to mě budou proklínat anebo litovat a ani o jedno nestojím..."
"Justine, co kdyby sis přestal domýšlet, co se stane a prostě tam šel a uvidíš?"
"Yep," ozvala se Daphne zezadu. "Jsem s tvojí mámou. Když už jsme dojeli až sem... navíc si mě donutil s tebou letět jako tvoje podpora, takže... mě nech, aby přesně tím byla a vylez z toho auta."
Justin si hlasitě povzdychl, "Shit..." a následně odvážně vystoupil.
V momentě, co Jennifer zazvonila, Justina to stálo veškeré sebeovládání, aby se nesebral a neutekl odtud.
"Zlato, dojdi tam prosím!" ozval se Michael zevnitř.
A než se nadáli, dveře se otevřely s Benem, "Oh, vítejte!" usmál se od ucha k uchu. "Justine, moc rád tě vidím. A vás dvě taky. Pojďte dál."
Jeden za druhým vstoupili dovnitř a odložili si věci.
"Ostatní jsou v obývacím pokoji, tak běžte za nimi. Rád bych se vám věnoval, ale musím ještě v rychlosti dodělat pár věcí..."
"Jen utíkej," usmála se Jennifer.
"A nepotřebujete s něčím pomoct?" nabídl se Justin, sám nevěděl, kde vzal tu odvahu se zeptat. Ale rozhodně za to mohla ta část, kdy chtěl setkání s Brianem co nejvíc oddálit.
"No... vlastně by se ještě pár rukou hodil. Tak pojď."
Justin nezahálel a následoval Bena do kuchyně.
"Kdo přišel?" zeptal se Michael, než Justina zahlédl. "Oh, Justine..."
"Ahoj," pronesl nervózně Justin.
Michael však neodpověděl, pouze se na Justina díval, ale pohled to byl naprosto nečitelný a pro Justina znervózňující.
Avšak k Justinovu překvapení šel Michael rovnou k němu a objal ho. "Moc rád tě vidím."
"Já tebe taky. Vás oba..."
"Sice bychom tě moc rádi zpovídali, ale musíme to rychle dodělat."
"Justin se nabídl, že pomůže," usmál se Ben.
"Oh, výborně!" Michael mu okamžitě uložil několik úkolů najednou a Justin se ihned cítil jako doma.
A jen díky němu nakonec i všechno stihli a pět minut před sedmou si mohli oddychnout.
"Už tu jsou všichni nebo ještě někdo chybí?" zeptal se Michael Bena.
"No kromě Briana bychom měli být všichni..."
"On tu ještě není? Shit..."
"Neboj, určitě to stihne."
"To by sakra měl! Má přivézt dort!"
Ať už ti dva říkali cokoliv, Justin se zcela ztratil u toho, že Brian tu ještě není. Celou dobu žije v tom, že je jen o místnost dál, možná stejně nervózní jako on... a on přitom ještě ani nedorazil.
Jenže v tu samou chvíli se konečně ozval zvonek.
Ale naťahuješ!hahaha
ReplyDelete