Maybe it's Too Late... // 11 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(August, 2015 - Pittsburgh, současnost)

Brian seděl ve svém autě a intenzivně potahoval z cigarety. Vlastně už z druhé za tu chvíli, co tu byl a jen nepřítomně sledoval Maikeyho a Benův dům. Byl nervózní. Tak příšerně nervózní. A to byl pocit, na který nebyl zvyklý. Který úplně neznal a který nikdy dřív moc nechápal. Ale právě teď má dojem, že se nervozitou propadne do země. Ačkoliv... Kéž by. Bylo by to rozhodně snazší, než to, co musí udělat.

Musí sebrat odvahu a jít dovnitř a čelit mu. Justinovi. Viděl ho včera, jo. Ale to měl tak nějak pocit, že má alespoň nějakou kontrolu nad situací. Nad ním. Protože ho zaskočil a tím nervózním byl Justin. Jasně, i on byl, ale bylo snazší to nedávat najevo.

Teď absolutně netuší, co ho čeká a to ho strašně děsí. To nevědomí.

A opravdu by si přál, aby nad ním Justin už neměl takovou moc. Aby pro něj bylo snadné být s ním v jedné místnosti a neustále na něj nemyslet... nepředstavovat si, jaké by to bylo líbat jeho rty... svlékat ho... držet ho... 

Bylo by tak strašně fajn ho prostě nechat jít a nemučit se minulostí, nemučit se myšlenkami na to 'co kdyby', protože na nich už stejně nezáleží. Nezáleží na věcech, které by třeba dřív udělal jinak, aby ho neztratil, protože už je pozdě. Příliš pozdě.

Navíc Justin už nejspíš poznal někoho jiného... a ten ho třeba udělá šťastným tak, jak on sám nemohl.

"Fuck. Tohle mě snad zabije," pronesl si tiše, zatímco típal cigaretu.

Následně konečně zvedl krabici s Debbiiným dortem, doufajíc, že přežil jeho zběsilou jízdu a zamířil ke dveřím zazvonit.

"Oh, konečně!" vyhrkl Michael se značnou úlevou ve tváři. "Máma s Carlem tu budou asi tak za dvě minuty."

"Jsem tady nebo snad ne?" Brian udělal krok dovnitř, míjejíc Michaela.

"Rychle, dej mi ten dort."

"Jesus," Brian si utrousil v momentě, co Michael i s dortem zmizel v kuchyni.

Poté si sundal boty a při té příležitosti si všiml páru bot, které tak nějak bez pochyby věděl, že musí patřit Justinovi. Ihned mohl cítit ten nepříjemný pocit kolem žaludku.

Dělila jen jedna jediná zeď. Bylo mnohem snazší, když on byl v Pittsburghu a Justin v New Yorku. Teď ale byli ve stejném domě, jen malý kousek od sebe... a Brian neměl ani páru, co má dělat.

A tak se alespoň zhluboka nadechl a doufal, že dnešní večer nebude úplná katastrofa. Poté se vydal do kuchyně za Michaelem, v naději, že ještě na pár minut oddálí setkání s Justinem... jenže to ještě netušil, že udělá přesný opak...

"Doufám, že ten dort přežil..." Brian se zarazil v polovině věty, když se jeho oči střetly s těmi Justinovými - vždycky miloval jeho modré oči, ale v tom světle zářily tak nějak jinak... skoro andělsky. "Justine..."

"Ahoj, Briane," Justin se usmál, tím svým nevinným úsměvem, který na něm Brian tak miloval.

A na okamžik oba dva zapomněli na to, že tu nejsou sami a jen se na sebe dívali. Ani si neuvědomovali, že Michael s Benem je pozorují, čekajíc, co se bude dít. Bylo pro ně stále strašně zvláštní přijmout realitu toho, že už nejsou spolu. Ale rozhodně to pro ně nebylo tak těžké, jako pro Briana s Justinem.

"Rychle, už jsou tady! Jejich auto je tady," Emmett se přiřítil s tím svým rozjančeným hlasem. "Oh můj bože, Sunshine, zlatíčko, tak rád tě vidím," ihned se chystal Justina obejmout na přivítanou, ale Michael si mezi ně stoupl.

"To si nechte na potom, teď se běžte rychle schovat a zhasněte to světlo!"

Všichni čtyři ho pobaveně sjeli pohledem, ale usoudili, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a raději zamířili do obývacího pokoje.

Brian si nemohl nevšimnout těch pohledů ostatních, nejen těch radostných, protože viděli Justina, ale taky těch zvědavých a starostlivých, jelikož se stále nedokázali vzpamatovat z toho, že ještě před rokem byli manželé a najednou nejsou schopni stát ani jeden vedle druhého.

Opravdu nesnášel, když se ostatní pletli do jejich věcí. Vždycky se cítil... tak nějak odhaleně světu. A on vždycky upřednostňoval nechávat si to, co se v něm odehrává, pro sebe.

Jenže teď nebyl čas nad něčím z toho přemýšlet. Všichni se co nejrychleji schovali za nejrůznější kusy nábytku, což Brianovi tak nějak přišlo naprosto absurdní a komické a sám si jen stoupl za roh zdi. Odtamtud měl skvělý výhled na Justina, který se krčil za pohovkou a něco si špital s Daphne. Přemýšlel, zda mluví o něm a přál si mít nadpřirozený sluch.

Ale na ten zvonek, který se ozval, ho rozhodně nepotřeboval.

"Shh, sh, ticho," promlouval tiše Ben, zatímco Michael spěchal ke dveřím otevřít.

"No sláva, už jsme mysleli, že tu vystojíme důlek," utrousila Debbie hned mezi dveřmi. "Víš, jaký příšerný horko tam je? Bože, jsem si celkem jistá, že se potím i tam, kde bych neměla."

Brian si neodpustil malé vyprsknutí smíchy, ale zavčas ho zarazil, mohl si však všimnout, že i Justin se držel jen tak tak a oba se na sebe jen podívali, ze všech sil odolávajíc smíchu.

"Já vím, mami. Je tam hrozně. Ale věř, že za chvíli ti bude mnohem líp."

Jen to Michael dořekl, rozzářilo se světlo a všichni vyskočili zpoza svých skrýší a hlasitě zakřičeli "Překvapení!" zatímco házeli konfety a pískali.

"Jesus Fucking Christ! Chcete, abych měla infarkt?"

Jo, tohle je přesně reakce, která naprosto sedí k Debbiině povaze, takže se jenom všichni hlasitě zasmáli, zatímco pokřikovali, "Všechno nejlepší!"

"Věděla jsem, že něco kujete, ale že budete takový blázni a kvůli stařeně tady vyvedete tohle..."

"Hej! Nejsi žádná stařena!" ozval se hned Carl.

"Poslouchej ho, mami," přidal se Michael. 

Debbie se ještě chtěla ohnat, ale než to stihla, z kuchyně se vynořil Ben, který nesl dort s hořícími svíčkami.

"I dort?" vyjekla hned.

"Máš narozeniny, mami."

"Tohle jste neměli... tohle je příliš..."

"Mohla bys mlčet a prostě sfouknout ty svíčky?" ozval se hned Brian. "Porušil jsem všechna dopravní pravidla, abych sem ten dort dostal."

"Tak to bych ten dort neměla nechat přijít nazbyt, když ses tak obětoval," Debbie se zasmála a hned vzápětí svíčky sfoukla.

Ostatní okamžitě začali tleskat. Jen Brian se vzadu modlil, aby už byl tomuhle trapnému začátku konec a on se mohl konečně vrhnout na alkohol a jídlo.

"Všichni jste šílení," utrousila Debbie

"My víme," Emmett k ní přispěchal a vlepil ji pusu na tvář. "Všechno nejlepší."

Hned za ním následovali všichni ostatní a Justin stál úplně na konci. Brian mohl vidět, jak nervózní je. A moc dobře věděl, jak se cítí. Sám se ani trochu netěšil na to první setkání s Debb po rozvodu s Justinem. Už si ani nepamatuje, kolik pohlavků od ní schytal. Ale Deb měla pro Justina vždy měkké místečko a nikdy na něj nedokázala být příliš tvrdá. Sám o tom věděl svoje... Justin zkrátka vyzařuje takovou energii, že ať chcete víc, nikdy na něj nemůžete být dlouho naštvaní nebo nějak zlý...

----

Justin's POV

Justin se modlil, opravdu modlil, jako nikdy v životě. Modlil se, aby tenhle večer už byl za ním, aby se jednoduše sebral, sedl do letadla a vrátil se domů - domů do New Yorku, kde je jeho život o tolik snazší.

Tady má pocit, že se na něj všichni dívají, zkoumají jeho chování, čekají, co udělá, na to, kdy si něco řekne s Brianem a co ta slova budou obsahovat.

Věděl, že to bude těžké, ale nevěděl, že takhle těžké. Jako kdyby nestačilo, že musí dělat všechno v jeho silách, aby tu s Brianem dokázal být a dělat, že je všechno v pořádku, ačkoliv uvnitř má pocit, že umírá. Ostatní mu to ještě k tomu musí připomínat každou vteřinu, co tady tráví.

A to ještě ani nepřišlo to nejhorší - Debbie. Zatím se jen pozdravili a objali, když jí přál všechno nejlepší, samozřejmě s jejím příslibem, že si ještě promluví. Jako kdyby to sám nevěděl.

A tak tu teď sedí, popíjí skleničku, už asi třetí, možná čtvrtou, uzobává chlebíčky a pojídá svůj druhý kousek dortu, zatímco střídavě sleduje Briana, který buď to dělá, co může, aby s ním nespojil pohled anebo se jednoduše ani nemusí snažit a prostě už se o něj nezajímá a zároveň Debbie, doufajíc, že ten rozhovor bude oddálen alespoň do doby, než bude cítit, že má v sobě nějaké to promile a bude to celé pro něj tak mnohem snesitelnější.

"Víš, když tu takhle sedíš, vypadáš jako bys byl v depresi," utrousila Daphne a plácla sebou vedle něho.

"Já jsem v depresi," odvětil Justin a nacpal si další soustu dortu do pusy.

"A vidím, že sis dneska dal za cíl nabrat pět kilo."

"Haha." Jenže když se na sebe Justin následně podíval a uviděl ty drobky, které měl v klíně a na talířku rozjedený dort a rozjedený chlebíček, usoudil, že na něj musí být opravdu příšerný pohled. "Fuck..."

"Yeah. Musíš se dát dohromady. Musíš Brianovi ukázat, že nejsi depresivní hromádka neštěstí, dobře?"

Justin přikývl a povzdychl si. Potom odložil talířek, stoupl si a oklepal ze sebe drobečky. Hned potom zamířil do koupelny, aby si opláchl obličej. Pak na sebe jen chvíli koukal do zrcadla, znechucený tím, jak se jeho momentální nálada, odráží v jeho obličeji.

Následně se zhluboka nadechl a rozhodl se vrátit zpátky. Jenže v momentě, co otevřel dveře koupelny, střetl se s Brianem...

"Oh, promiň, já jsem..."

"Ty promiň, nevěděl jsem, že tu jsi," odpověděl hned Brian.

Dokud neutichli, ani si neuvědomili, jak blízko k sobě stojí a že Brian má svou ruku položenou na Justinově holé paži. V ten okamžik, jako kdyby nimi probila elektřina a oběma naskočila husí kůže. Byl to jenom jeden dotek, ale ten dotek v sobě měl milionkrát víc energie, než kterýkoliv polibek, který si vyměnil se Scottem.

Chvíli se jen dívali vzájemně do očí a taky na rty... přemýšleli, jak snadné by bylo se prostě natáhnout k tomu druhému a ochutnat tu známou chuť...

Jenže vzápětí to bylo jako kdyby oba dva procitli ve stejnou chvíli a zatímco Brian sundal svou ruku, tak Justin udělal krok dozadu.

"Koupelna je celá tvoje," pronesl a protáhl se kolem Briana, směřujíc zpátky za ostatními.

"Tady tě mám!"

Justin zavřel oči a povzdychl. Samozřejmě - Debbie.

"Deb," usmál se, jak nejupřímněji dokázal.

Společně se následně posadili na pohovku a Justin si vzal opět talířek s jídlem do ruky, chtě nechtě, teď prostě bude potřebovat nějaký cukr.

"Takže..." Debbie spustila.

"Takže..." Justin zpozorněl.

"Jak se cítíš?"

"Huh?" Okamžitě se po ní zmateně podíval.

"Ptám se, jak ti je."

"Já vím, já jen... čekal jsem spíš křik, pohlavky a tak dále..."

"No, dělám, co je v mých silách, abych se udržela, ale pokud chceš, tak..."

"Ne, ne... ne. To je dobrý. Mám se... dobře."

"Dobře?" 

"V rámci možností... samozřejmě, že je to teď dost těžký, ale... dělám, co můžu."

"Už jsem se na to ptala Briana, ale musím se zeptat i tebe... jsi si opravdu jistý, že to takhle chceš?"

Justin se chvíli ztratil ve svých myšlenkách, přemýšlejíc nad tím, co Brian nejspíš na její otázku odpověděl. A stačilo tak málo a mohl se jí zeptat, ale... měl pocit, že by tím narušoval Brianovo soukromí a na to neměl právo. Teď už ne.

"Ani nevíš, kolikrát se mě na to už někdo zeptal... kolikrát jsem se já zeptal sám sebe a odpověď je taková, že jsme udělali to, co jsme si mysleli, že je pro nás oba nejlepší..."

Debb se smutně pousmála, ale přikývla, chápajíc.

"Chci jen, abyste byli oba šťastní..."

"To chceme i my dva. A nakonec určitě šťastní budeme..."

Debbie se natáhla a pohladila Justina po vlasech. "Já vím."

Justin v ten okamžik mohl koutkem oka zahlédnout, že se vrátil Brian a jeho srdeční rytmus zase přidal na rychlosti.

"A jak se máš ty?" zeptal se Justin, s obavami v hlase.

"Kriste, už i ty," Deb protočila oči. "Jsem v pořádku, neboj se. Kdo ti to vůbec řekl?"

"Máma. Ale nezlob se na ni, prakticky jsem to z ní vypáčil..."

"Samozřejmě, to jsi celý ty. Ale opravdu, Sunshine, jsem v pořádku."

"Ale řekla bys nám, kdyby ne?"

"Samozřejmě," odpověděla, ale Justin si nebyl jistý, že tomu může věřit. Mohl však jen doufat, opravdu doufat, že je a bude v pořádku. "A teď," Debbie si stoupla a natáhla ruku. "Věnuješ stařence jeden tanec? A mám narozeniny, takže si předem promysli svou odpověď."

Justin se rozesmál a bez odmluv si stoupl, aby Debbie odvedl na provizorní parket. Nemohl uvěřit, kolik energie mu tancování vlilo do žil. Na chvíli dokonce dokázal zapomenout, že Brian stojí jenom kousek od něj.

----

Brian's POV

Brian se opíral o zeď, s rukami založenými na hrudi a s úžasem ve tváři sledoval ty taneční kreace, které Justin vytvářel společně s Debbie. Bylo mu přes 30, ale stejně byly chvíle, kdy se dokázal chovat zase jako ten naivní puberťák, do kterého se Brian zamiloval, aniž by si to uvědomoval... tak snadné to bylo...

"Jsi v pohodě?" přidal se k němu Michael.

"Jsem... asi."

"Mluvil si s ním?"

"Jen pár slov, nic podstatného. Potkal jsem ho ale už včera, to jsme si toho řekli víc..."

"Co?" Michael se zaskočeně zakuckal. "Proč jsi nic neřekl?"

"A co? Zas o tolik nejde... je jasné, že nastanou chvíle, kdy s ním budu muset mluvit... je součástí téhle rodiny, není to tak, že se mu můžu vyhýbat..."

"A to bys chtěl? Vyhýbat se mu?"

"Já nevím, Michaele, já nevím. Část mě si to přeje, jo. Přál bych si ho už nevidět a být tak schopný se jednou pro vždy posunout v životě dál, protože tohle je k zbláznění. Ale ta větší část si to ani neumí představit... už ho nikdy nevidět, nemluvit s ním..."

"Myslíš, že to tak cítí i on?"

Brian se ušklíbl, "Dřív jsem v něm byl schopný číst jako v otevřené knize... teď nemám ani páru, co se odehrává v tom jeho geniálním mozku..."

"Možná bys to měl zjistit."

"Co?"

"Zjistit, co se v tom mozku odehrává. Možná bys zjistil, že ještě není pozdě..."

"Já vím, že je. Pozdě bylo už v momentě, co jsem podepsal ty papíry a dal mu svobodu..." Brian do sebe vyklopil zbytek svojí skleničky a vydal se na verandu, aby si zapálil cigaretu.

Opíral se o zábradlí a pouze naslouchal tichu, které ho najednou obklopovalo, zatímco sledoval hvězdy.

"Hey," ozvalo se najednou za ním.

Ihned mohl cítit, jak ho bodlo u srdce. Ani ho neslyšel přicházet.

"Dáš mi taky?" Justin se vedle něj opřel o zábradlí.

A Brian mu nabídl krabičku, ze které si Justin vytáhl cigaretu. Poté mu ji Brian zapálil.

"Přicházíš o párty."

"To ty taky," odvětil Justin a potáhl si z cigarety.

"Potřeboval jsem na vzduch."

"Jo, já taky."

Oba utichli, stále opřeni, se svýma rukama v těsné blízkosti, zatímco se dívali před sebe a nechávali se unášet okamžikem...