Maybe it's Too Late... // 23 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

(July, 2016 - Pittsburgh, současnost)

Žádná slova by nedokázala popsat to, co Brian momentálně cítil. Vlastně by ta slova i těžko hledal, protože právě teď nebyl schopný téměř ani dýchat natož nějak uvažovat. Byl v šoku. To bez pochyby. Neviděl ho... jak dlouho vlastně? Několik měsíců rozhodně. Občas se to dokonce zdálo jako roky. A někdy zase jen jako dny. Čas si s Brianem někdy opravdu vtipně a zároveň sadisticky pohrával. Ale když přišlo na Justina, čas byl... prostě jen čas. Nezáleželo na něm. Protože bylo jedno, kolik ho vlastně uběhlo, oni dva se vždycky za nějakých okolností znovu setkali. A na malou chvíli, ano jen malou, zapomněli, že už k sobě nepatří, že už nepatří do života toho druhého. A těch několik okamžiků na sebe jen hleděli a ztráceli se jeden ve druhém s budící se touhou se sebe navzájem dotknout a ujistit se, že je to opravdu skutečné.

"Briane?" ozvalo se téměř neslyšitelně z Nathanových úst a Briana to vtáhlo zpátky do reality.

Ihned několikrát zamrkal, protože i na to očividně zapomněl. A následně se podíval na Nathana, který podle všeho nevěděl, jak se má zachovat a vzápětí zpátky na Justina, jenž měl ve tváři zvláštní mix pocitů - radost z toho, že Briana vidí po tak dlouhé době, zmatek, protože nevěděl, kdo je muž, který právě teď pokládal ruku na Brianovy záda, aby ho uklidnil a podle všeho znal i jeho jméno, což znamenalo, že není jen tak obyčejný trick, a zároveň paniku, jelikož si teď plně uvědomoval, že chodit sem byla velká chyba.

Všichni tři prostě jen mlčky hleděli jeden na druhého a snažili se vymyslet, jak se z téhle pekelné situace dostat. Nathan věděl, že by měl odejít a nechat je být o samotě, ale nebyl si jistý, že to je to, co si Brian přeje. Přeci jen trvalo dlouhé měsíce, než se byl schopný dostat do bodu ve svém životě, ve kterém právě teď byl a to poslední, co teď potřeboval, bylo být vtažen zpátky do toho všeho, z čeho se tak dlouho dostával.

Ti dva se milovali, o tom neměl Nathan sebemenší pochyb, stačilo vidět, jak se na sebe právě teď dívají. A občas i přemýšlel nad tím, proč přesně se vzdali toho, co mezi sebou měli, protože něco takového se jen těžko hledá... ale právě teď mu záleželo především na Brianovi a na tom, aby byl v pořádku. I kdyby to mělo znamenat, že toho roztomilého blonďáka vyprovodí z budovy... klidně v zubech.

Jedno však bylo jisté, začalo to být opravdu nepříjemné pro ně všechny a bylo na čase, aby někdo konečně něco řekl.

"Ty musíš být Justin," usmál se Nathan, jak nejvlídněji mohl a nabídl Justinovi svou ruku. Možná to bylo momentálně troufalé, ale to jediné, co ho napadlo.

Justin chvíli váhal a jen se na jeho ruku díval, než mu ji nabídl nazpátek. "Um, jo... jsem... jsem Justin," vykoktal v rozpacích. "A ty jsi?" důraz na tuto otázku byl víc než znatelný.

"Nathan. Jsem..." Nathan se zarazil. Nevěděl, jak přesně se má představit ex manželovi muže, se kterým už několik měsíců spí. A se kterým se ještě před pár minutami vášnivě líbal před jeho zraky. "Kamarád," řekl nakonec. A bylo opravdu zvláštní se tak nazývat, protože ani Brian ho do teď takhle nenazval, ale momentálně to bylo to jediné, co mu přišlo jako vhodné.

Ale Justin nebyl žádný naivní hlupák a tak dávalo smysl, že téměř pobaveně nadzvedl obočí. "Ou. Uh-huh."

A zatímco oni tam vedli jakousi výměnu pohledů, která byla opravdu nepříjemná pro ně oba, Brian mlčel a dalo by se říct, že i na chvíli opustil svoje tělo... skoro jako kdyby to celé sledoval zpovzdálí.

"Co tady děláš?" zeptal se nakonec rázně, protože to bylo to jediné, co ho momentálně zajímalo.

Proč se sakra rozhodl ukázat u jeho dveří po tolika měsících a po tom všem... když musel vědět, jak těžké to pro Briana bude?

"Byl jsem nedaleko, tak mě napadlo, že... že se stavím," odpověděl Justin a nervózně se usmál.

Brian na něj vak jen nevěřícně zíral. Znal ho moc dobře a věděl, že tohle má k pravdě daleko. Muselo za tím být mnohem víc... jiný důvod, proč se rozhodl je tomuhle oba vystavit.

A Nathan mohl ihned vidět tu zlost, stejně jako bolest v Brianových očích.

"Možná... možná bys měl přijít jindy," navrhl Nathan Justinovi, protože se to zdálo jako jediné logické řešení.

A Justin kupodivu přikývl, "Jo, asi bych měl," s tím se už téměř otáčel k odchodu, ale nakonec to byl sám Brian, kdo ho zastavil.

"Ne," řekl důrazně. "Zůstaň."

Vzápětí se podíval na Nathana a očima ho požádal, aby šel. Byl to jeho život, takže Nathan mu do toho nemohl nijak mluvit, ačkoliv si byl jistý, že dělá chybu. Šťourat se v minulosti nikdy ničemu a nikomu nepomohlo.

Ale rozhodl se to respektovat. Jinou možnost ani neměl.

"Určitě?" ujišťoval se.

"Jo. Jsem v pohodě," potvrdil mu Brian.

Ačkoliv ten sám netušil, co přesně vlastně dělá. Ale z nějakého důvodu se víc bál toho nechat Justina odejít, než s ním být sám. Alespoň chtěl vědět, proč je tady.

Nathan se tedy nakonec rozhodl odejít a zanechal je tam osudu. Ať už se stane cokoliv, je to jenom mezi nimi.

Následně tam Brian s Justinem jen několik dlouhých vteřin stáli v tichosti a dívali se jeden na druhého. Bylo to zvláštní. Stále si nemohli zvyknout na to, jak moc blízcí, ale zároveň vzdálení si teď jsou. Jako kdyby mezi nimi byla obrovská propast, kterou oba chtěli přeběhnout k tomu druhému, ale ani jeden na to neměl dostatečnou odvahu... a popravdě už ani sílu.

"Pojď dovnitř," pronesl Brian a sám tam rovnou zamířil.

Justin se zhluboka nadechl, skoro jako jejich první noc, kdy poprvé překročil práh tohohle loftu, a vydal se za ním. Poté za sebou zavřel dveře.

Brian stál v kuchyni opřený o linku a pil z láhve. Justin jenom čekal na to, kdy se vodou polije, přesně jako tenkrát. V tu chvíli to byl nejvíc sexy, vzrušující pohled, který do té doby zažil.

Ale samozřejmě Brian láhev položil na linku a onu část vynechal.

Škoda. Možná by to uvolnilo tu napjatou atmosféru.

"Chceš něco k pití?" zeptal se o něco jemnějším hlasem.

"Um, vodu..." odpověděl Justin s letmým úsměvem.

Brian se otočil a nalil Justinovi vodu do sklenice, kterou mu následně podal. Oběma tělem projel elektrizující pocit, když se jejich prsty dotkly.

Justin se hned vzápětí napil a opravdu hlasitě polkl, že v danou chvíli to bylo to jediné, co bylo slyšet. Jinak by se to ticho dalo prakticky krájet. Ani jeden nevěděl, co říct.

Když se viděli naposledy, bylo mezi nimi neuvěřitelné sexuální napětí, kterému téměř neodolali. Ale tehdy byly věci jinak, tehdy Brian ještě ve skrytu duše doufal, že si k sobě zase najdou cestu. Ale teď už ví, že nic takového není možné. Zažil už tolik bolesti kvůli tomu všemu, ale uvědomuje si, že to mělo smysl, že jejích rozvod nebyl bezdůvodný... a že už se nechce té bolesti znovu vystavit jenom kvůli momentálnímu vzplanutí touhy a vášně.

Bez ohledu na to, jak moc si přeje ho právě teď políbit.

I přes to, že Brianovy rty byly ještě stále opuchlé a citlivé z líbání s Nathanem, bylo to zkrátka to jediné, na co teď dokázal myslet, na to, jak moc by chtěl líbat Justina.

A byly doby, kdy by přesně to udělal bez ohledu na všechno. Jenže ty doby už jsou pryč. Pokud chce být někdy opravdu šťastný, musí se od něj oprostit.

Ačkoliv Justin mu to dělal opravdu těžké.

Zvlášť s tím, jak se na něj právě teď díval. Jako kdyby snad chtěl přeskočit tu kuchyňskou linku mezi nimi a vrhnout se na něj.

Tohle sakra musí přestat.

"Proč jsi tady?" zeptal se s upřeným pohledem na něj. Chtěl pravdu. Nic víc. Nic míň.

"Um, říkal jsem, byl jsem poblíž, tak jsem se stavil..."

"Blbost. Proč jsi tady opravdu?"

Justin zaskočeně nadzdvihl obočí. Tohle rozhodně nečekal, když se sem vydal. Vlastně on ani nevěděl, co čekal.

"Chtěl jsem tě vidět..."

"Oh. Proč?"

"Co proč?"

"Proč jsi mě chtěl vidět? Proč tě sakra uprostřed noci napadlo, že mě chceš vidět?"

Justin naprázdno otevřel pusu. Takhle Briana nikdy neviděl. A čím dál víc ho to utvrzovalo v tom, že tohle byla opravdu chyba.

Co si sakra myslel?

"Asi bych měl jít... tohle byl špatný nápad..." Justin položil sklenici na linku a vydal se ke dveřím.

"Jo, asi by ses měl vrátit ke svému příteli."

Justin se zarazil zády k Brianovi a zhluboka se nadechl, než odpověděl. "Už spolu nejsme... rozešli jsme se před pár měsíci."

Brian byl zaskočený a chvíli mu trvalo, než dokázal něco říct. "To mě mrzí. Zdál se fajn," zalhal.

"To byl. Vlastně byl víc než to. Byl vše, o čem jsem vždy snil."

Brianovi cuklo v lícních kostech. "Tak kde byl problém?"

Justin sklopil pohled a chvíli zkoumal podlahu, ale nakonec sebral odvahu. "Nebyl ty..."

Ne, že by snad byl Brian zaskočený tím, že to Justin řekl. On čekal, že to přijde. Věděl to hned, co ho uviděl. Vlastně už v momentě, co podepisovali rozvodové papíry, věděl, že jednou přijde den, kdy se stane přesně tohle. Jen nevěděl, zda to bude on nebo Justin, kdo se bude snažit toho druhého získat zpátky.

Co ho však překvapilo, bylo to, jak dobře se mu to vlastně poslouchalo. Jak šťastný byl, že Justin tohle k němu stále cítí. To vědomí, že i on po něm stále touží, mu dokazovalo, že není blázen. Že oni oba trpěli bez sebe úplně stejně.

Jenže bez ohledu na to, jak dobré to bylo, nic to neměnilo. Ani to nic neřešilo.

I když věděl, že by ani chvíli neváhal a Justina by uvítal zase zpátky ve svém životě bez rozmýšlení, jediné, čeho by tím docílil, by bylo to, že by všechno zase oddálil.

Věděl, že by nakonec zase stejně skončili přímo tady.

Pokud existovala šance, že spolu ještě někdy budou, nemělo to být právě teď.

Zkrátka nebyl jejich čas. A možná už ani nikdy nebude.

Ale nemohl jen tak zahodit ten pokrok, co za poslední rok a půl udělal, jenom kvůli chvilkovému štěstí, které by stejně brzo znovu vyprchalo.

A tak udělal to jediné, co mohl. To jediné, co věděl, že ho odežene.

"Ou, takže už jsme zase u toho?"

"O čem to mluvíš?" Justin nechápal.

"Vyzkoušel sis život beze mě... našel sis za mě náhradu a nakonec jsi zjistil, že ti nevyhovuje a uvědomil sis, že opustit mě byla největší chyba tvého života?" Brian ironicky nadzvedl obočí, než pokračoval. "Tak hádej co, já nejsem pes, kterému řekneš, ať počká u boudy."

Justin byl naprosto v šoku. "Jsi idiot."

"Jo, já vím. Však proto jsi mě opustil, že? Stále se nic nezměnilo."

"Mohl bys přestat?"

"S čím?"

"S tímhle! Se snahou mě odehnat..."

"Pokud vím, tak už jsem tě odehnal dávno. Pamatuješ? Podepsal jsi ty papíry."

"Já vím," Justin si povzdychl. "Udělal jsem to, co jsem si myslel, že bylo správné..."

"A teď už si to snad nemyslíš?"

"Nevím, co si myslím, jasný? Byli jsme nešťastní a rozvod se zdál být jako logické řešení. Ale snažil jsem se žít bez tebe a nejde mi to... ať dělám, co dělám, vždy se mi vkradeš do mysli... vždy si k tobě nějak najdu cestu... a už nemám sílu s tím bojovat, Briane. Poslední měsíce byly doslova peklo, protože jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo to, jak moc chci být tady... tady s tebou."

"Justine..." Brian vydechl.

"Jen mě poslouchej, dobře? Posloucháš?"

Brian přikývl.

"Vím, že se tady snažím o nemožné, ale vyčítal bych si, pokud bych to alespoň nezkusil. Měl jsem teď dost času o všem přemýšlet, o tom, co vlastně chci... taky jsem měl čas srovnat si trochu život a uvědomil jsem si, že to jediné, co mi v něm chybí... jsi ty. A já si uvědomuju, že musím znít jako blázen a že tu ze sebe nejspíš blázna dělám, ale je to prostě tak. Chci tě. Chci být s tebou. Chci, aby to fungovalo. Chci, abychom byli zase my."

Brian byl zcela zbaven slov. Jediné, co dokázal, bylo na něj koukat a snažit se vstřebat to, co mu právě řekl.

"Briane?" Justin se pousmál a udělal pár kroků blíž k němu. "Prosím, řekni něco."

Brian se kousl do rtu a pokrčil rameny. "Já nevím co."

"Cokoliv. Jen něco řekni... to ticho mě ubíjí," Justin udělal další dva kroky a než se nadál jeho ruce byly na Brianových pažích. "Řekni, že mě chceš taky," zašeptal.

Brian povzdechl a instinktivně přitiskl svoje čelo k tomu Justinovu. "Chci," vydechl. "Moc chci."

Justin se pousmál a přivřel oči. "Ani nevíš, jak moc jsem to potřeboval slyšet."

S tím zvedl svůj pohled a zadíval se Brianovi do očí. A jediné, co mu zabránilo v tom ho políbit, bylo to, že to, co říkaly jeho oči, nekorespondovalo s jeho slovy.

"Briane?"

"Vždycky tě budu chtít, Justine... ale chtíč už zkrátka nestačí."

"Nenávidíš mě, co?"

"Nenávidím?" Brian se uchechtl. "Já tě sakra miluju. A to je přesně ten důvod, proč tohle nemůžu udělat. Proč s tebou nemůžu být a proč tě musím nechat jít. Proč tohle musím utnout. Protože tě miluju tak moc až mě to ničí, Justine. Ničí mě tě milovat. Ničí nás to oba."

Justinovi se zalily oči slzami. Když se sem vydal, věděl, že to může skončit různými scénáři, ale v hloubi duše doufal, že tohle nebude jeden z nich.

"Nikdy nám to nebylo souzeno, co?" zeptal se roztřeseným hlasem.

"Dlouho jsme se snažili ignorovat všechna znamení, co jsme dostávali a bojovali jsme zuby nehty, abychom si udrželi to, co jsme měli... ale asi je na čase si jednou pro vždy připustit, že je na čase přestat bojovat..."

"Nejsem typ, co by se snadno vzdával..."

"To ani já ne, Justine. Ale to je přesně to, co teď oba musíme udělat. Nechat jeden druhého jít. Tentokrát opravdu."

Teď už Justin své slzy nedokázal ovládnout. Naprosto převzaly kontrolu. "Možná jednou..."

"Možná," Brian přitakal s úsměvem, ale už i u něj si slzy začaly hledat cestu ven. "Jenom ne teď."

Justin přikývl a mohl slyšet, jak se jeho srdce láme. Věděl však, že Briana musí respektovat.

Poté se na něj ještě jednou zadíval a s hlubokým nádechem se chtěl otočit k odchodu, jenže na poslední chvíli se zarazil. "Pokud tohle je moje poslední možnost, tak..."

Ani tu větu nedokázal dokončit a jeho rty byly najednou přitisknuté k těm Brianovým v hladových polibcích. A ač byl Brian prvních několik vteřin naprosto zaskočen, nakonec se tomu zcela oddal.

Líbat ho bylo tak snadné. Tak krásné. Skoro jako kdyby se oba vznášeli.

Ale zároveň to bylo tak bolestné.

A i když si oba přáli, aby to nikdy neskončilo, tak nakonec sebrali potřebnou odvahu a své rty rozpojily.

Justin se okamžitě otočil a odešel, protože věděl, že kdyby se na něj ještě jednou podíval, odejít by nikdy nedokázal.

A jakmile Brian uslyšel zaklapnutí dveří, věděl, že v tu chvíli se zavřely i dveře jejich vztahu.

Dokud nebudou oba skutečně připraveni je znovu otevřít, nemají šanci být opravdu šťastní.

Otázkou je, zda někdy opravdu připraveni budou...

----

- Nebojte, tohle není konec, i když část mě by to nejradši ukončila nějak odfláknutě a hlavně v rychlosti, jen aby to prostě bylo už konečně na konci, protože s tím, jak píšu, to nebude dokončený ještě za pět let... ale když jsem se do této povídky pouštěla, měla jsem pro ni tolik plánů a mrzelo by mě, kdybych aspoň nějaké nepoužila jen proto, že mi dlouho trvá psaní... tak se mnou mějte ještě trpělivost. Díky😉🖤