Slib(16)

Poslední díl.

BRIAN

Téměř všichni jsme se sešli v nemocnici byli jsme vyděšení a netušili jsme jak moc špatně na tom Maikey je byl jsem z toho šíleně vynervovaný... To čekání na to až nám přijdou oznámit, jestli je vůbec naživu, bylo nesnesitelné a k nevydržení téměř mě zabilo! Představa toho že bych ho ztratil, mě ničila, byl mým přítelem 20 let a to že bych o něho měl teď přijít a ještě s vědomím, že naposledy co jsem ho viděl, jsem se k němu choval nesnesitelně a chladně mě skoro složila k zemi, bylo to nejhorší a nejdelší čekání v mém životě! A to ani nemluvím o Debb s Benem měli hrozný strach, nevěděl jsem, co mám udělat, abych jim nějak pomohl nemohl jsem jim ani říct povzbudivá slova, protože v tu chvíli jsem to potřeboval i já jen jsem se snažil to nedávat najevo. Neustále jsem taky musel myslet na Justina na to jestli je opravdu v pořádku sice měl jen pár škrábanců, ale nikdy není jistota že to nemůže být nic vážnějšího štvalo mě že zůstal u Babylonu a nejel do nemocnice se nechat prohlédnout, ale je tvrdohlavý a chtěl tam pro jistotu zůstat kdyby potřebovali pomoct... Můj hrdina!

---

Chytl jsem Bena alespoň za rameno, abych mu dal najevo, že jsem tady, kdyby potřeboval, vlastně jsem tím povzbuzoval i sám sebe. Debbie pořád pochodovala sem tam, několikrát jsme se jí snažili přesvědčit, aby se posadila, ale ona si nedala říct!

Debbie: "Co... Co když ho ztratím? Co jsi pak počinu?"

Ben: "Ty ho neztratíš Debb! A teď nejde o tebe, takže si sedni!"

Sice Ben musel zvýšit hlas, ale v ten moment to bylo asi právě to co Debb potřebovala, protože ho poslechla a okamžitě se posadila.

Debbie: "Omlouvám se, máš pravdu."

Konečně přišel nějaký lékař a já i Ben jsme se k němu okamžitě vydali a snažili jsme se z něho dostat nebo spíš vypáčit nějaké informace...

B: "No?"

Dok: "Ztratil spoustu krve. Než budeme moci něco udělat, bude potřebovat transfúzi."

B: "Tak na co sakra čekáte?"

Dok: "Je AB negativní nemáme jeho typ, takže obvoláváme všechny nemocnice."

Podíval jsem se na Debbie ale ta mi zakroucením hlavy dala najevo že ani ona nemá jeho skupinu a tak zbývala jediná možnost...

B: "Dobře, Já jsem 0 negativní... Jsem univerzální dárce ne?"

Dok: "Jste gay?"

B: "Co to s tím má společného?"

Ben: "Nemůžeš darovat krev kvůli HIV."

B: "Nemám HIV!"

Dok: "Na tom nezáleží, gayové jsou považováni za velké riziko."

B: "A co ti všichni heterosexuální prostituti a kurvy, kteří šukají, kde můžou a nemají ochranu? Od nich byste krev vzali že?!"

Dok: "Je to nařízení!"

B: "Seru na to! Hele! Vezmi si mou krev! Vezmi si mou krev, ty kreténe!"

Ben: "Briane, Briane!"

B: "Vezmi si...!"

Ben: "Briane podívej nemohl by si jí darovat ani kdyby si byl heterosexuální... Máš rakovinu!"

Tohle mě absolutně odrovnalo nemoct pomoct zachránit život svému nejlepšímu příteli jen proto, že jsem gay a mám rakovinu, je tenhle svět vůbec někdy spravedlivý?!

Musel jsem se posadit, jinak bych snad vzteky něco roztřískal, byl to naprostý pocit zoufalství! Když pro nás nakonec ten debilní doktor přišel tak mě, Debb i Bena pustili k Maikeymu bylo hrozné ho takhle vidět, chtěl jsem něco udělat, ale nemohl jsem, jen věřit, že to dokáže!

Dok: "Stabilizovali jsme ztrátu krve, ale pořád tu je vnitřní krvácení z propíchnuté sleziny. Takže jí budeme muset okamžitě odstranit."

Debbie: "Bude v pořádku?"

Dok: "S takovým množstvím krve co ztratil, můžeme jen doufat v to nejlepší."

Debbie: "Dobře."

Dok: "Nechám vás s ním chvíli o samotě, ale pak ho musíme připravit dobře?"

Debbie: "Rozumím."

Myslel jsem, že z toho snad zešílím tohle už ani nebylo zoufalství, tohle už se totiž ani nedalo popsat, nemohli jsme dělat vůbec nic jen s ním tu chvíli být a pak se modlit v momentě co ho odvezli na sál, nic jiného už nám ani nezbývalo. Následoval jsem Debb do nemocniční kapličky v ten moment jsem se musel pousmát, šel jsem prosit toho nahoře, aby zachránil mého nejlepšího přítele, zatímco Bůh sympatizuje s mojí nesnesitelnou matkou, tohle už musí být vážně peklo, jinak to nejde ani vyjádřit!

Debbie: "Jak víš, vždycky jsem bývala dobrá katolička. Ačkoliv když dojde na gaye a potraty myslím, že jsou to debilové. Ale stejně já... Já vždycky věřila, že Bůh ví nejlíp a že cokoliv udělá má proto důvod, ale uhm... Ale tentokrát si nejsem jistá tím, proč dopustil, aby se Michaelovi a těm ostatním tohle stalo. Takže tentokrát ho nežádám, já mu přikazuji, aby se Michael přes tohle dostal!"

Měla pravdu, tohle už není o žádání, tohle je o přikazování, protože jinak se z tohoto nikdy nedostaneme ani Maikey a ani nikdo jiný.

Debbie: "Všiml sis, že jsem neřekla "můj syn Michael?" protože to není pro mě. Je to pro něho."

Chytil jsem jí za ruku a pevně jí sevřel, v ten okamžik nám to oběma pomohlo, byl to takový symbol toho, že spolu to zvládneme a že Maikey se z toho dostane, že musí!

Debbie: "Chceš říct svou prosbu?"

Smál jsem se, v tu chvíli to sedělo já a prosbu? Ale ve finále jsem se téměř rozbrečel, už mi dochází síly na to držet všechny svoje emoce a city na uzdě!

B: "Ne. Ale jestli víš co je pro tebe dobré... Radši bys jí měl kurva poslechnout."

Ještě chvíli jsem tam s Debb zůstal a utěšoval jí tak moc to potřebovala a já jí to nechtěl odepřít. Ale nakonec jsem se vydal tam, kde se to všechno odehrálo, potřeboval jsem být s Justinem vidět ho ujistit se, že je opravdu v pořádku a držet ho v náruči nikdy jsem tak moc netoužil po tom být mu nablízku a cítit jeho lásku. Jakmile jsem ho spatřil tak mě opět popadl neuvěřitelný pocit úlevy to, jak mi šel naproti, mě nutilo se uvnitř usmívat a křičet štěstím že je naživu.

J: "Bude Michale v pořádku?"

B: "To se neví."

Okamžitě jsem si ho k sobě přitáhnul a držel ho tak pevně, jak jen jsem mohl, byl to ten nejlepší pocit na světě! Myslel jsem, že ho snad už nikdy nepustím, ale on to nakonec udělal sám a odtáhl se ode mě, viděl jsem na něm, že i přesto všechno je mezi námi konec, ale v ten okamžik jsem byl připravený a odhodlaný říct a udělat cokoliv!

B: "Když jsem slyšel, co se stalo, zkoušel jsem se ti dovolat na mobil, ale tys to nezvedal. Byl jsem... tak strašně vyděšenej. Všechno na co jsem myslel, bylo jen "Prosím nedovol, aby se mu něco stalo!" pořád jsem si to opakoval v hlavě."

V ten okamžik už nebylo, na co čekat nikdy v životě jsem nebyl víc připravený to vyslovit... Přitiskl jsem se na jeho tělo a rty jsem přiložil k jeho uchu a bez jediného zaváhání jsem to vyslovil "Miluju tě." cítil jsem neuvěřitelnou úlevu, byl jsem vděčný za to, že jsem to dokázal vyslovit a dát mu najevo jak moc ho ve skutečnosti miluju, že ani slovy se to snad popsat nedá. Ale na chvíli mě vyděsil nic neříkal a ani se nepohnul, myslel jsem si, že mě snad neslyšel a to mě ničilo, ale nakonec se ode mě odtáhl a usmíval se ten jeho úžasný úsměv musel... Prostě jsem to musel zopakovat a tentokrát jsem mu hleděl do očí a vyslovil to velice zřetelně "Miluji tě!" okamžitě si přitiskl na má ústa a líbal mě bylo to úžasné a nepopsatelné nechtěl jsem aby to někdy skončilo nakonec jsme zůstali stát v objetí a oba jsme věděli že teď už všechno bude v pořádku Maikey i my oba... Dal jsem si slib, že to všechno dám do pořádku a že už nikdy nebudu skrývat to, co ve skutečnosti cítím především před Justinem!

Slib(15)

Nový díl.

JUSTIN

Bylo těžké ho po takové době vidět a vědět, že tohle všechno jsem vlastně způsobil já aniž bych si to ve skutečnosti pořádně uvědomoval celou dobu jsem se hnal za něčím, co už jsem dávno měl a přehlížel to a kvůli své hlouposti jsem to teď všechno ztratil... Ztratil jsem jeho, toho nejlepšího chlapa ve svém životě, toho komu jsem slíbil, že ho nikdy neopustím! A celý čas jsem se přesvědčoval o tom, že takhle to bude lepší, jen abych si to udělal snazší, já vlastně věřil tomu, že to bude lepší, ale spletl jsem se, jak nejvíce jsem mohl! Byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy udělal a já jí už nemůžu napravit!

---

Chtěl jsem slyšet, že mě miluje, ale přesvědčoval jsem se o tom, že chci pouze volnost, a když jsem jí nakonec dostal nevím co si s ní počít můj život jako by byl najednou prázdný a já se bojím udělat cokoliv, abych to změnil! Jak bych pak v jeho očích asi vypadal, když on obětoval všechno, abych já mohl mít to, co jsem po něm takovou dobu žádal a on mi to nakonec byl ochotný dát? Udělal to pro mě! A já za ním teď jít prostě nemůžu... Je příliš pozdě!

Když jsem dorazil do Babylonu, bylo to úžasné, nemohl jsem uvěřit, že by mohl vypadat někdy tak noblesně pro mě vždy představoval jen zpocený sex v zadní místnosti a tisknoucí se těla na parketě při hraní hudby tentokrát však vypadal úplně jinak, bylo to přímo úžasné! Šel jsem ihned za Maikeym s Benem pochválil jsem jak skvěle to tu vypadá a vzal si sklenku šampaňského...

Ben: "Kde je vůbec Brian? Chtěl bych mu poděkovat."

J: "Jel do Austrálie do Mardi Gras."

Maikey: "Ah mohlo mě to napadnout, tady už měl každého."

Nevím, co bylo horší vyptávání na Briana nebo kousavé poznámky o tom že jel za sexem anebo třešnička na dortu když jsem spatřil svou mámu s tím svým o půl století mladším objevem!

J: "Sakra!"

Maikey: "Co se děje?"

J: "Moje máma právě přišla se svojí novou hračkou. Je to trapný a ponižující!"

Jennifer: "Ahoj zlato,"...Políbila mě na tvář a já měl co dělat abych neutekl pryč.

Maikey: "Nějak to vypadá že to vidí jinak,"...Pošeptal mi do ucha... Může být rád, že uhnul!

Jennifer: "Pamatujete si Tuckera?"

Oba ho hned začali, jak pitomci zdravit, jen já jsem se soustředil na svou skleničku a dost jasně jsem dával najevo, že nemám zájem o jeho existenci!

Tucker: "Ahoj Justine."

Neodpověděl jsem a raději do sebe vyklopil téměř celý obsah skleničky, alespoň nějak jsem se potřeboval uklidnit nebo bych mu jí hodil na hlavu, on naštěstí pochopil, že nemám zájem o jeho přítomnost a vydal se pro nějaké drinky!

Jennifer: "Když se ti podívám na obličej, objednala bych si nejraději kyselý jablkový martini."

J: "Musela si ho přivést?"

Jennifer: "Překáží ti tady?"

J: "Upřímně řečeno ano."

Jennifer: "No až bude existovat zákon, který bude zakazovat ženám středního věku "žít" doufám, že i ty podpoříš mě jako já tebe."

Díky bohu jsem byl zachráněn před dalším vyměňováním kousavých poznámek Emmettem, který se rozhodl že dnešní benefiční akci zahájí proslovem... Díky Emme!

Ale i tak bylo bezpečnější se od ní někam vzdálit, atak jsem si vzal sklenku a šel si stopnout někam, kde to bude "klidnější" musel jsem se při Emmettově proslovu usmívat on vždycky ví jaká slova použít a jak člověka zaujmout! Nakonec když začala zpívat hvězda dnešního večera tak jsem usoudil že dnešek už snad bude v pohodě a nebudu se muset ničím stresovat i když dostat Briana z hlavy bylo těžké ale snažil jsem se o to alespoň do té doby než jsem spatřil ostré světlo a následnou tmu...

BRIAN

Předpokládal jsem že jakmile vypadnu z Pittsburghu tak si alespoň na pár dní odpočinu a nebudu se neustále muset myslí soustředit na Justina jenže už při balení věcí jsem ho měl plnou hlavu nevěděl jestli tím že odjedu dělám dobře zda by nebylo lepší zůstat a ukázat mu že mi chybí a přesvědčit ho tím k tomu aby tu mou volnost nebral tak vážně ale pak jsem se zase vrátil zpátky na zem a když pro mě přijel odvoz řekl jsem si že to teď prostě musím hodit za hlavu...

B: "Je můj let v pořádku?"

"Ano Pane Kinney."

Alespoň v tomhle jsem si mohl oddychnout, nerad bych trčel na letišti s několika hodinovým zpožděním nebo hůř s žádným odletem! Vzal jsem si na čtení noviny, potřeboval jsem nějak zabít čas na letiště a ano nemyslet na Justina! Jenže pak to přišlo nejhorší noční můra v mém životě...

"V Babylonu došlo k explozi, obáváme se, že je mnoho zraněných pravděpodobně smrtelně."

To byla jediná slova, na která jsem se v ten okamžik dokázal soustředit ani na vteřinu jsem neváhal a řekl řidiči aby to otočil myslel jsem že snad zešílím ihned jsem začal volal Justinovi ale nezvedal byl to nepopsatelný strach mohl jsem jen myslet na to aby se mu nic nestalo umřel bych kdyby ano a stejně tak tam bylo plno mých přátel, které nemůžu ztratit! Zdálo se mi jako bych byl snad v pekle, auto jako by bylo čím dá tím pomalejší a mně docházel čas na to mu pomoct byla to naprostá bezmoc!

Jakmile jsem dorazil na místo, byl tam šílený zmatek všude hasiči, záchranáři a policajti, neustále kolem mě pobíhali zmatení a zranění lidé doufal jsem, že mezi nimi zahlédnu Justina nebo alespoň někoho ale ať jsem se podíval na jakoukoliv stranu, nikdo tam nebyl jen hrůza! Ale nakonec jsem přece jen někoho spatřil byla to Jennifer na moment mě popadl neuvěřitelný pocit úlevy byl jsem vděčný že je naživu...

B: "Jennifer! Jennifer!"

Jennifer: "Můj bože Briane! Nemůžu uvěřit!"

B: "Jsi v pořádku?"

Jennifer: "Justin je pořád uvnitř musíš ho najít!"

Nebylo na co čekat, bylo mi jedno, jestli tam umřu, bez něho bych žít nemohl! Okamžitě jsem vběhl dovnitř, bylo to šílené, měl jsem neuvěřitelný strach, myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím, nedotknu se ho, nepolíbím ho! Potřeboval jsem ho najít, ale nikde jsem ho neviděl jen samou bezmoc a zakrvácené lidi!

Začal jsem křičet jeho jméno několikrát za sebou, ale nedostalo se mi žádné odpovědi, jedna moje část si začínala myslet, že je mrtvý že jsem ho ztratil už navždy! Spatřil jsem Theodhora a okamžitě jsem se k němu rozeběhl, zdál se v pořádku, atak jsem se ho okamžitě zeptal, jestli neviděl Justina, ale jen zakroutil hlavou, že ne a mně se téměř podlomila kolena, myslel jsem, že pokud ho okamžitě nenajdu tak se snad zblázním! Když jsem pak spatřil ta mrtvá těla, byl to pro mě konec, chtěl jsem umřít! Chytl jsem si obličej a téměř se rozbrečel... Ale pak jsem ho uviděl! Byl živý! Ani nedokážu popsat tu neuvěřitelnou radost ihned jsem si ho k sobě za košili přitáhl a pevně ho objal potřeboval jsem cítit že je opravdu tady a ne pod nějakými troskami...

B: "Jsi zraněný?"

J: "Jen pár škrábanců... Neviděl si mou mámu?"

B: "Viděl je venku a v pořádku hledala tě."

Emmett: "Tady jsi zlato,"...Další u koho jsem potřeboval vědět, že je v pořádku a zbavit se toho pocitu naprostého zoufalství.

B: "Viděli jste Michaela?!"

J: "Eme?"

B: "Sakra Emmette!"

Z jeho výrazu jsem pochopil, že ho neviděl a v ten moment začal můj strach nanovo, předpokládal jsem, že vevnitř nebude nebo jsem v to alespoň doufal a vydal jsem se ven. Ihned jsem ho spatřil, byl na nosítkách a zrovna ho dávali do sanitky Debb i Ben byli u něho ale já se nemohl asi 5 vteřin vůbec pohnout, nemohl jsem uvěřit tomu, že se tohle děje, byla to noční můra! Nakonec jsem k němu přistoupil a uviděl, že je na tom špatně měl jsem o něho šílený strach, nechtěl jsem, aby to poslední mezi námi byla nesmyslná hádka. Debb je neustále popoháněla, aby pospíchali, a já jí nakonec odvezl do nemocnice, kde jsem neutišil, co mě čeká...

Slib(14)

Nový díl.

BRIAN

Už je to deset dní od chvíle, co jsem udělal tu neuvěřitelnou pitomost, jen abych to Justinovi nějak "zjednodušil" a stejně tak vlastně i sobě, ale já vím, že jsem měl tvrdě bojovat měl jsem to kurva konečně už říct a ne v zápalu šílené paniky mu dát volnost ať už jí chtěl sebevíc neměl jsem v ten moment myslet jen na to co chce on měl jsem mu ukázat co chci já... Že chci jeho a že ho miluju a že pokud bude chtít s tou naší budoucností něco udělat tak můžeme jen to asi nebude přesně to co on si představuje ale byl bych ochotný udělat alespoň něco abych mu dokázal jak moc s ním chci být a ne jen teď v tuhle chvíli ale už navždy, že chci aby byl součástí mého života dokud mi nevyprchá, ale jen proto, že jsem neměl odvahu a kuráž vyslovit to co už mi tak dlouho leží v žaludku a na jazyku tak jsem mu dal tuhle pitomou volnost... Bože já jsem takovej neuvěřitelnej idiot, že by se kvůli mně klidně mohla uspořádat soutěž a já bych bezprostředně získal korunu!

---

Prostě jsem ho ztratil kluka, který chtěl jediné, který chtěl mě a ne jen tak ale proto, že mě miluje, protože se mnou chtěl mít domov, rodinu a manželství to vše si představoval jen se mnou... On chtěl mě! Ale já mu nedokázal dát to, po čem tolik toužil a ne proto, že bych nechtěl, ale proto, že mám strach ukázat své city, znamenalo by to, že bych musel ukázat i svou slabinu a to je něco co já Brian Kinney nikdy nedopustím, já jsem vždycky silný, já mám svou nenapravitelnou hrdost a tu mi nikdo a nic nemůže nikdy vzít, nedokážu se toho vzdát očividně ani kvůli němu.

Teď už budu moct jen žít s tou kurevskou bolestí ve svém nitru, ve svém srdci, které doufám mám i když ostatní tvrdí že ne, ale ono tam být musí, prázdno by takhle moc bolet nikdy nemohlo! Jen tu bolest nikdy nesmím nikomu ukázat, nikdo se nesmí dozvědět, jak moc zničený a zraněný jsem a k tomu mi postačí má maska největšího hajzla... Teda doufám, že to bude ještě dostatek!

Snažil jsem se soustředit na práci dokud mi na dveře kanceláře nezaklepal Maikey, ale v tu chvíli jsem ho vidět nechtěl měl jsem v sobě vztek, vztek na něho za to, že vsoukal do Justinovo hlavy ty šílené představy o svatbách a dětičkách a pak když mě Justin opustil tak ho ještě v podstatě podporoval a to všechno jsem mu ani nezapomněl vyčíst opilý u něho doma a na oplátku jsem se od něho dočkal pouze toho, že mě by opustil každý a i když bych měl spíš obviňovat sám sebe v tento moment jsem potřeboval ukázat zrovna na něho... Opět!

B: "Co tě sem přivádí?"

Maikey: "Nechci plýtvat tvým časem, ale..."

B: "To je dobře moc ho nemám,"...Snažil jsem se předstírat nezájem.

Maikey: "Přejdu rovnou k věci."

B: "To bych uvítal a mám ten pocit že pointou je, že něco potřebuješ."

Maikey: "Přišli jsme o místo na tu benefiční akci - zastavte návrh 14."

B: "Slyšel jsem."

Maikey: "Zkoušeli jsme všechna místa ve městě, ale všechna jsou zamluvený."

B: "Všechna místa až..."

Maikey: "Babylon - potřebujeme ho na dnešní večer."

B: "A nebude to nějak zasahovat do tvého manželského pohodového života, když já žiju tím svým hnusným životním stylem?"

Maikey: "Tohle není "Můj svět versus tvůj svět" ale jestli je to takový problém zapomeň na to."

B: "Neřekl jsem, že ho nemůžeš mít... Kolik jste měli platit na minulém místě?"

Maikey: "10,000 zaplatíme ti stejně."

B: "Ne nezaplatíte."

Maikey: "Jestli nás chceš sedřít z kůže tak..."

B: "Máte to zadarmo."

Maikey: "Vážně?"

B: "Ano vážně považuj to za sponzorský dar na tu benefiční akci."

Maikey: "Nevím co říct."

B: "Díky by stačilo a teď pokud dovolíš, musím se vrátit k práci."

Musel jsem to udělat, potřeboval jsem mu nějak dát najevo, že mi na něm pořád záleží, ačkoli jsem se k němu choval chladně, ale aspoň tuhle laskavost jsem mu mohl dát, protože dalšího člověka, na kterém mi záleží, ať už mi ublížil sebevíc, zkrátka ztratit nemůžu, to už by mě opravdu zničilo!

Pracoval jsem až do večera a potom jsem si jel domů zabalit věci na svůj výlet do Austrálie, ale na půli cesty mě něco zastavilo... Zahlédl jsem Justina, jak na sloup lepí nějaké letáky. Musel jsem si ho celého prohlédnout, byl dokonalý a šíleně roztomilý kdyby záleželo jen na mně tak bych z toho auta okamžitě vyskočil a šel ho políbit, ale nemohl jsem, to já mu dal tu zatracenou volnost! Za pár vteřin si mě všiml a šel až k mému autu s tím svým neuvěřitelným sunshine úsměvem byl jsem z něho v úplném úžasu, ale zároveň mi tohle trhalo žíly - vidět ho a nemoct se ho dotknout! Ale jako obvykle jsem si dokázal zachovat chladnou tvář...

B: "Koukám, že zase pracuješ na ulici."

J: "Díky tobě,"...Usmál se.

B: "Vinný!"

J: "Přijdeš na tu benefiční akci?"

B: "Jak by tě vůbec mohlo napadnout, že se na něco takového dostavím?"

J: "Půjčil si Michaelovi klub."

B: "Jak bych mohl říct ne svému nejlepšímu a nejstaršímu příteli?

J: "A je to na ochranu všech práv každého gaye ve státě včetně tebe."

B: "Budete dobře bojovat i beze mě já se budu opalovat u protinožců."

J: "Letíš do Austrálie?"

B: "Kdo by odolal "nejteplejšímu" místu na zemi?"

Jeho pohled se sklopil k zemi ten pohled, kterým mi vždy dával najevo, že jsem ho buď zase zklamal anebo že mu na mysl přišla jediná myšlenka "Ty se nikdy nezměníš."

B: "Dávej na sebe pozor."

J: "Ty taky."

Raději jsem hned nastartoval auto a pomalu odjížděl pryč, ještě jsem si ho prohlížel ve zpětném zrcátku, nevěděl jsem, kdy zase budu mít možnost ho alespoň vidět a pak když se mi vzdálil z dohledu tak jsem dupnul na plyn a jel nejrychleji, jak jsem mohl potřeboval jsem z tohoto místa, z tohoto města okamžitě vypadnout i když to znamená jen pár dní v Austrálii ale je to pořád aspoň něco...

Slib(13)

Nový díl.

JUSTIN

Netušil jsem, že to bude tak moc těžké od něho odejít a vědět, že mi dal volnost, že teď už jsem volný a mezi námi je opravdu konec, že i on pochopil, že takhle to dál nejde a chce, abych měl všechno, co jsem si vždy přál a že ví, že s ním bych to mít nikdy nemohl a proto mě nechal jít, udělal mi tu největší laskavost, jakou mohl - rozhodl za nás za oba! A já jsem mu za to nesmírně vděčný, ale zároveň mám v sobě hrozný vztek, protože hluboko uvnitř sebe ať už jsem se přesvědčoval sebevíc o opaku jsem tohle nechtěl, potřeboval jsem aby udělal něco co by mě přimělo si to rozmyslet čím by mě donutil zůstat a už nikdy neodejít potřeboval jsem to slyšet, protože zůstat s ním je to co si přeju ze všeho nejvíce, ale mít to nemůžu protože každý pořád chceme něco jiného a jen bychom se pro sebe obětovali, ale i tak bych dal i život za ty dvě slova kterými by mě přinutil zůstat a být s ním! Do té doby nikdy nenajdeme společné štěstí já budu chtít jeho nevyřčené city a on mi to nebude chtít dát a to proto jaký je a já mu to nezazlívám vždyť já sám jsem si v hlavě utkvěl obrázek o tom, jak bych jednoho dne chtěl mít domov, manželství a rodinu, ale já to ve skutečnosti skoro všechno už dávno mám... Loft byl pro mě domovem od chvíle, co jsem s ním začal žít, rodinu mám všude kolem sebe je obrovská a milující a k čemu mi je manželství když víme, že se oba milujeme? Mám ten pocit, že tohle celé všechno byl jen způsob jak se donutit od něho odejít jen proto, že jsem chtěl slyšet že mě miluje a i když to už dávno vím nikdy se nesmířím s tím že to nevysloví a vím že to je ode mě sobecké, ale tím že bych s ním dál zůstával bych ho mučil pocitem že mi to bude muset říct ačkoliv nechce anebo spíš asi nemůže takže pořád jsme tam, kde jsme byli... Vlastně ne - Já jsem volný!

---

Nechtěl jsem jít do svého tichého bytu, kde bych totiž nejspíš zešílel z toho jaký jsem hlupák, z toho že jsem si všechno zničil jen kvůli své potřebě to slyšet, takže jsem se svým způsobem potřeboval nějak sám sobě pomstít a alespoň na chvíli zapomenout na to že já vlastně vůbec nevím co ve skutečnosti chci tudíž jsem se vydal k Woody's a pil jsem dokud jsem mohl tedy do chvíle než jsme ztratil pojem o čase, jazyk se mi motal a nohy podlamovaly pak už si jen vzpomínám jak spadl a následnou tmu...

J: "Au!"...Probudila mě ostrá bolest.

Maikey: "V pohodě?"...Znělo to tak vzdáleně a nedokázal jsem rozeznat komu hlas patří.

J: "Tišeji!"...Přikázal jsem.

Maikey: "Ty ses ale zřídil."

J: "Maikey co tady děláš?"

Maikey: "Abych ti to lépe vysvětlil, jsi u mě doma."

J: "Cože jak, jak jsem se sem dostal?"

Maikey: "No zhruba takhle našli jsme tě s Benem u Woody's a nebylo nijak těžké tě přesvědčit k odchodu s námi, jelikož si totálně odpadnul a Ben má svaly."

J: "Sakra už si to začínám vybavovat."

Maikey: "Vypadáš hrozně."

J: "A bylo mi i líp."

Maikey: "Co tě přimělo se takhle zřídit?"

J: "Můj život!"

Maikey: "Vy dva si nedáte pokoj, že ne?"

J: "No v tom je ten vtip Maikey něco jsem chtěl a teď když mi to konečně dal, se s tím nemůžu smířit."

Maikey: "Co ti ten šašek dal?"

J: "Volnost!"

Myslím, že i Maikeyho tohle absolutně zaskočilo, alespoň jeho blednoucí barva tomu odpovídala, ale já čím víckrát tohle slovo "volný" vyslovím, byť i jen v duchu tím hůř se cítím tím víc je to pro mě reálné a skutečné a především nesnesitelné! Sám sebe se neustále musím ptát "Co jsem to do hajzlu udělal?!" a pak se jednoduše vzpomenu, že jsem zkrátka nenapravitelný sobec, který myslí jen sám na sebe!

Maikey: "Tohle se mi nějak nezdá od kdy Brian Kinney dává někomu volnost?"

Ben: "Od té doby co zná Justina Taylora?"...Připojil se ke konverzaci.

Maikey: "Díky Bene to mu fakt pomůže."

J: "Ne vždyť má pravdu, já Briana nutím dělat věci, které by za normálních vlastně za žádných okolností neudělal."

Ben: "A co za tím asi bude?"

Maikey, J: "Huh?"

Ben: "Třeba to že tě miluje a je ochotný pro tebe udělat cokoliv jako i to že tě raději nechá jít, než aby tě nutil zůstat, pokud ty to nechceš?"

Maikey: "No teď mu bude ještě líp Bene."

J: "Ale nejhorší na tom je že Ben má pravdu opravdu ve všem, ale momentálně to prostě slyšet nemůžu, pokud mě nechcete zabít, potřebuju dělat něco jiného než myslet na něj!"

Ben: "Nápad bych měl."

Maikey: "Co Bene?"

Ben: "Vždyť víš... Vzpomeň si na svojí mámu, k čemu nás přemluvila."

Maikey: "Ah ano správně!"

J: "Bože co?"

Maikey: "Zvedej se, jdeš s námi!"

J: "Ne já chci ležet a pomalu umírat!"

Maikey: "Hned!"

J: "Fajn!"

Nevím, čím přesně mi měla pomoct terapie, která obnáší rozdávání letáků na ulici, které se týkají práv lesbiček a gayů, aby mohli mít děti a svatby, ale Debb z toho byla tak rozjančená a všechny nás perfektně komandovala, že jsem po chvíli mohl přestat myslet na to, co se stalo a chvíli se soustředit na něco jiného bojovat za někoho jiného než za sebe, bojovat vlastně za nás za všechny a mohl jsem se u toho po tak dlouhé době usmívat a vědět, že konečně dělám něco správného!

Debb: "Stejně nemůžu uvěřit, že tě ten grázl nechal jít."

J: "Bylo to rozhodnutí nás obou,"...Hájil jsem jej a měl jsem k tomu důvod.

Emmett: "Vždycky jsem si myslel, že spolu budete navždy a vy to pak takhle vzdáte."

Debb: "Moje slova Sunshine."

J: "No tak lidi musíte pochopit, že..."

Debb: "Ti dal volnost?"

Emmett: "Trochu kýčovité nemyslíš?"

J: "Co kdybychom se soustředili na rozdávání těch letáčků?"

Debb: "Jen si posluž."

Raději jsem se vzdálil z jejich přítomnosti, co nejvíce to šlo a dál jsem se soustředil na svou práci, jenže teď už zase s pocitem, že oni mají ve všem pravdu, že jsme spolu opravdu měli být na vždy a chtít jeden po druhém volnost je opravdu hrozně kýčovité, jenže teď už reálné a nejspíš nezměnitelné!

Slib(12)

Nový díl. - 18+

BRIAN

Pomalu jsem jej začal svlékat, nejprve tričko na což jsem ho políbil několikrát něžně na hruď a poté jsem mu začal rozepínat i kalhoty a rukou jsem zajel pod jeho trenky a ihned jsem ucítil jeho ztvrdlý penis a Justin jen souhlasně zasténal. Třel jsem ho pomalu, nechtěl jsem nic uspěchat a zároveň jsem si s ním chtěl po tak dlouhé době pohrát, chtěl jsem ho mít ve své moci co nejdéle, než dosáhne svého orgasmu a přijde ta hrozná chvíle určená k mluvení.

Justin mezitím pečoval o můj krk a na prsty si namotával mé vlasy - jak moc mi tenhle pocit, tyhle doteky, tyhle polibky chyběly! Jeho tělo se naprosto třáslo a svíjelo vzrušením, byl úplně jak v nějakém transu a plný chtíče, který jsem mu hodlal ukojit a stejně tak i sobě!

Když už se zdálo, že je jeho vrchol nablízku tak jsem přestal a od jeho penisu jsem se vzdálil co nejdál jsem mohl a začal jsem si dravě podmaňovat jeho sladké plné rty...

---

J: "Měli... Měli bychom,"...Zničehonic se pokoušel přerušit mé polibky.

B: "Pšš... Teď ne,"...Umlčel jsem ho dalším polibkem.

Justin mě zbavil tílka a následně i trenek a hned na to si klekl a až po kořen si mě zasunul do úst myslel jsem, že snad zešílím slastí, jak moc mi ty jeho šikovná ústa chyběla a nejen ta chyběl mi každý jeho kousíček... Chyběl mi on!

Po nějaké chvíli jsem si ho za ruce vytáhl k sobě, abych ho mohl vášnivě políbit a následně položit na postel, zcela jsem jej odstrojil a svým tělem zalehl to jeho, dlaněmi jsem klouzal po jeho pažích, žebrech a bocích a on mi na oplátku hladil záda a za zadek si mě přitahoval k sobě, co nejvíc to šlo. Následně jsem ho nechal se přetočit na břicho a jazykem jsem začal kroužit po jeho lopatkách a něžně jsem ho líbal za krk. Poté jsem udělal to, co už dlouho ne... Svůj jazyk jsem přiložil přesně na jeho páteř u krku a pak jsem s ním pomalu sjížděl dolů, až tam kde jsem chtěl být a kde mě Justin potřeboval. Začal jsem velice zlehka, jen jsem přes jeho otvor nepatrně přejížděl jazykem přičemž se jeho chodidla doslova zarývala do matrace a jakmile jsem špičkou jazyka trochu pronikl do něj tak křečovitě svíral peřinu a neustále sténal a vzdychal a v momentě co jsem už dál nechtěl čekat a být v něm jsem přestal a nechal jsem ho přetočit se na bok. Nasadil jsem si kondom a špičkou penisu jsem se dotkl jeho otvoru a v ten moment mě Justin zastavil...

J: "Buď opatrný,"...Zašeptal a nechal mě pokračovat.

B: "Budu,"...Políbil jsem jej do vlasů.

Nic mi nebránilo v tom, abych mu jeho přání splnil, a hned na to jsem do něho začal pomalu pronikat tak, jak si přál - něžně a opatrně. Jeho ruka se přesunula na mé stehno a pevně mě držela, bylo jasné, že mě chce mít u sebe co nejblíže a nejdéle. Pohyboval jsem se opravdu pomalu, vychutnával jsem si každý okamžik, každý dotek a každý sten, který vydal. Líbal jsem ho do vlasů a na rameno, tempo jsem ani na chvilku nezměnil, oběma nám to vyhovovalo, bylo to přesně to, co jsem potřeboval... Co jsem potřeboval s ním - něžné milování! A jakmile jsme oba dosáhli orgasmu tak jsme zůstali ležet v objetí přičemž jsem si hrál s jeho vlasy zatímco měl položenou hlavu na mé hrudi a hladil mě na břiše.

Nechtěl jsem se ani trochu pohnout nebo něco vyslovit nechtěl jsem dělat absolutně nic protože mi bylo naprosto jasné že by to vedlo k jedinému a to k rozhovoru kvůli kterému sem přišel a i když jsem věděl že se mu stejně nevyhnu tak jsem ho chtěl alespoň oddálit co nejvíce to je možné, ale stejně tak jsem věděl, že Justin čekat nechce, že on chce mít hned všechno vyřešené a taky ho dobře znám on tu svojí upovídanou pusu nezavře a to ani po sexu, ale tentokrát tu panovalo naprosté hrobové ticho a nedivil bych se že přímo před bouří a proto byl čas na to abych řekl alespoň jednu věc která je zcela jasná a je nutné ji vyslovit...

B: "Chyběl si mi,"...Pošeptal jsem mu do vlasů.

J: "Tohle jsme neměli,"...Vyslovil to prakticky ve stejnou chvíli jako já a v ten moment se mi snad zastavilo srdce.

B: "Co?"...Vyslovil jsem téměř koktavě a zaskočeně.

J: "Říkám, že tohle jsme neměli dopustit."

Justin v podstatě vyskočil z postele jako by mu hořelo u zadku a začal u postele pochodovat sem tam a neustále mumlal něco o tom, že tohle byla hloupost, že mi sem přišel říct, že takhle to dál nejde a že potřebuje abych ho nechal jít dál jinak, že to nikdy sám nedokáže... Já jsem na něj jen beze slova civěl a nevěděl jsem, co si mám počít, nechtěl jsem ho znova ztratit, teď když jsem ho konečně získal zpátky... Tedy to jsem si alespoň myslel do té doby než mě "překvapil" tímhle prohlášením. Začínalo mi lézt na nervy, jak pořád přešlapuje a potřeboval jsem ho nějak uklidnit a i sám sebe proto jsem ho chytil za ruku a stáhl ho na postel aby si sedl a zklidnil se...

B: "Justine... Justine!"

J: "Co?!"

B: "Musíš se už konečně uklidnit nebo z tebe zešílím!"

J: "Ale ty to nechápeš! Přišel jsem protože..."

B: "Sis chtěl promluvit, to už jsem stihl pochopit z toho tvého pořvávání."

J: "No ale teď je všechno v háji!"

B: "Proč Justine? Vysvětli mi, co vlastně vůbec chceš! Potřebuju to pochopit, protože já už takhle dál žít nemůžu!"

J: "To ani já ne Briane, to co je mezi námi se nikdy nezmění, ty se nikdy nezměníš a já se nevzdám toho, co chci a vím, že ty mi to dát nemůžeš a proto jsem se rozhodl takhle, proto jsem si vybral život, kde ty nejsi, abychom oba mohli být šťastní!"

Opravdu nerad to přiznávám ale chápal jsem ho nebo alespoň jsem potřeboval aby on věděl že to chápu nechtěl jsem mu to dělat těžší než už to očividně má, vidím na něm jak moc mě miluje a že jen tak by mě nikdy neopustil, ale vlastně za tohle všechno si můžu já sám, celých pět let to směřovalo k tomuto bodu kdy se rozhodne mi přestávat dávat další šance, kdy se konečně rozhodne pro svůj vlastní život kde já nebudu figurovat v hlavní roli a to zcela oprávněně dělal jsem vše pro to abych ho od sebe odehnal abych ho přesvědčil o tom že ho nemiluju a že s ním nechci mít nic společného a především že mu nikdy nedám to co chce a teď už je zkrátka pozdě na nápravu... Teď už to vím! A je na čase mu dát volnost, po které tolik touží je na čase ho nechat jít za tím, co tolik chce a co by se mnou nikdy mít nemohl! Naposledy jsem ho políbil a řekl mu, že teď už může jít a s nadějí, že se snad jednoho dne zase vrátí, jsem za ním zavřel dveře, podél kterých jsem se následně sesunul k zemi a jen jsem vydechl jeho přezdívku "Sunshine!"

Slib(11)

Nový díl.

BRIAN

Sakra, sakra! Tohle mělo být přece jednoduché, měl jsem mu prostě říct to, co cítím, co pro mě znamená a že mi chybí tudíž že chci aby se ke mně zase vrátil a mohl jsem ho opět mít, ale já jsem ho nejdřív místo toho obvinil pomalu ze závislosti na alkoholu kvůli jeho rozhodnutí ode mě odejít pak jsem ho více méně vykopl ze svého bytu a nakonec jako třešnička na dortu jsem neovládl svojí touhu a líbal jsem jej zatímco jsem ho tiskl ke dveřím a pak když řekl že i přesto musí jít jsem mu opravdu jak nějaká buznička řekl "Nechoď!" a v tu chvíli jsem to myslel tak zatraceně upřímně jako nic jiného v mém životě chtěl jsem aby mi zůstal na blízku dokonce už stačilo jen vyslovit to co mi doslova leželo na jazyku stačilo říct, že ho miluju a mohl jsem ho zase mít, vrátil by se ke mně, ale ne já v poslední chvíli zpanikařil a nechal jsem ho utéct... Opět!

---

Gus: "Tati!"

B: "Co je Gusi?"

Gus: "Ty mě vůbec neposloucháš!"

B: "Poslouchám... Co jsi říkal?"

Gus: "Ptal jsem se, proč už s tebou strejda nebydlí jako dřív."

B: "Je to složitý."

Gus: "To mi řekl i on."

B: "Vážně a co ještě ti řekl?"

Gus: "Nic moc jen že i přesto že se dva lidi milují tak se občas musí rozejít."

B: "No to měl pravdu."

Gus: "To ne! Protože já nemám rád, když si smutný a se strejdou ses vždycky usmíval, ale takhle jsi pořád jako bručoun."

A tak mi můj pětiletý syn vmetl do tváře to co se mi všichni ostatní snaží říct už několik týdnů... Oprava - už několik let jenom já to nechtěl slyšet, ale už je pozdě na to se před tímhle schovávat už jsem v tom jednoduše, až po uši, já toho kluka miluju a chci ho ve svém životě, i kdybych proto měl udělat absolutně cokoliv!

B: "Jo tak bručoun?"

Gus: "Jo! Tváříš se jak kakabus."

B: "Nech mě hádat, tohle slovo tě naučila maminka?"

Gus: "Teď ho používá pořád, když se o tobě baví."

B: "No tak to si to někdo bude muset odpykat,"...Popadl jsem ho a začal jej lechtat.

Gus: "Neee!"...Řehtal se jak blázen, ale to mě nezastavilo.

Je až neuvěřitelné jak je takhle malé dítě živé a neúnavné protože zatímco já už jsem začínal pomalu ale jistě odpadat tak Gus pořád hopsal, a dožadoval se mojí pozornosti, kterou jsem se mu snažil dopřát, jak nejvíce jsem byl schopný, tedy alespoň do chvíle než si chtěl hrát na schovku no jo pro něho je to jednoduché, ale já opravdu nemám moc možností, kam bych se naskládal a byl tak nenápadný a stejně je to až moc náročná zábava.

B: "Řekl jsem ne."

Gus: "Prosím!"

B: "Gusi nech tátu žít."

Gus: "Strejda si se mnou na schovku hraje pořád!"

B: "Strejda je blázen stejně jako ty!"

Gus: "Ale..."...Jeho snažení bylo přerušeno zvonkem.

B: "Záchrana je tady!"

Trvalo celou věčnost, než mě Gus propustil a já se mohl vyhrabat z postele, ale naštěstí se mi to nakonec podařilo a já mohl jít v klidu otevřít, ačkoliv jsem si spíš podle upocenosti, uřícenosti a začervenalosti připadal, jako kdybych tu měl nějaké orgie a ne pětileté dítě!

B: "Ah ty už jsi tady."

Lindsay: "Vím měla jsem přijít až večer, ale byla jsem tu poblíž, takže..."

B: "Jasně chápu... Gusi! Máma je tady!"

Gus: "Mami!"

Lindsay: "Ahoj zlato,"...Musím říct, že dělali, jak kdyby se neviděli minimálně týden.

B: "Donesu jeho věci."

Lindsay: "Dobře děkuju."

Nalézt veškerý majetek, který vlastní tento špunt bylo doslova nad moje veškeré síly, jelikož to bylo poházené v podstatě všude, kam jsem se jen podíval, ale když se mi nakonec podařilo najít i jeho druhou ponožku tak jsem mohl svůj úkol označit za splněný.

B: "Tady to je."

Lindsay: "Díky."

B: "Pojď ke mně Gusi,"...Vzal jsem ho do náruče a políbil na tvář přiznávám že bylo těžké ho nechat zase jít.

Gus: "Já zase přijdu, tati."

B: "Já vím, že jo."

Gus: "A se strejdou!"

Lindsay: "Výborný nápad!"

B: "Víte vy co běžte už, než zešílím."

Lindsay: "Dobře, dobře už mizíme."

Gus: "Ahoj tati."

B: "Mějte se."

Lindsay: "I ty."

A tak jsem byl zase v tom obrovském tichém loftu zcela sám a opravdu to začínám šíleně nenávidět, ale je opravdu jen na mně abych něco udělal, pokud to chci změnit!

Sedl jsem si na pohovku a zapnul něco v televizi, ale musím přiznat, že jediná scéna z té telenovely nebo co to do háje bylo mě nijak nezaujala a já se tak dál mohl sžírat nad flaškou piva, snažil jsem si srovnat veškeré myšlenky a představy, potřeboval jsem vymyslet svůj geniální plán, který by mi ho pomohl získat zpátky, ale nakonec jsem došel k závěru, že pokud mu to chci říct nepotřebuji žádný ubohý plán ale jen správný čas a místo a pak to půjde určitě samo.... Musí! Protože jinak se budu muset smířit s tím faktem, že jsem ho opravdu ztratil a vím ž tohle už jsem tvrdil alespoň nejmíň milionkrát, ale tentokrát cítím že je to jinak doteď jsem tomu ve skutečnosti nevěřil ačkoliv jsem se o tom několikrát sám přesvědčoval, ale teď už můžu myslet jen na tohle je to to jediné, co se může stát, pokud něco neudělám a nezměním to!

Vážně už mě to vyzvánění zvonku začíná lézt na nervy, obzvlášť pokud se jedná o nečekanou a předem nenahlášenou návštěvu a ještě k tomu když netuším, jaký přesně idiot se rozhodl narušit můj "klid!" Ale změnil jsem zcela názor jakmile jsem otevřel dveře...

B: "Justine co... Co tady děláš?"

J: "Musíme si promluvit."

B: "S tím souhlasím."

J: "Dobře."

B: "Ale nejdřív..."

Absolutně mě přemohla moje touha a chtíč! Za tričko jsem si jej přitáhl k sobě a začal si podmaňovat jeho rty a Justin se mi bez jakéhokoliv náznaku že by se mu to nelíbilo zcela oddával a nechával se mnou odvádět do hloubi loftu až k posteli kde jsem ho tak moc dlouho neměl a chtěl...

Slib(10)

Nový díl.

JUSTIN

Já to věděl, věděl, věděl! Věděl jsem, že to takhle dopadne, že mu zas a znovu neodolám a nechám se jím políbit, věděl jsem to a i přesto jsem si tu blbou skleničku vína nechal nalít, já jsem vážně takovej idiot! A věřil bych i tomu, že kdyby tam nebyl Gus tak bych se jím nechal dostat mnohem dál a právě teď bychom pravděpodobně zkoušeli všechny možné polohy a veškerý nábytek který by nám k vášnivému, zpocenému a možná trochu drsnému sexu výborně posloužil a nemůžu říct že bych byl nějak proti... Ale to je hrozně špatně! Rozhodl jsem se pro nový život... Proboha našel jsem si nový byt a dnes jsem se do něho nastěhoval, vydekoroval jsem si ho a dokonce jsem od Maikeyho dostal matraci abych si nezničil záda... To všechno abych se naučil životu bez něho, abych zjistil, zda život bez něho opravdu chci... Ale teď je všechno totálně v hajzlu, protože nevím absolutně vůbec nic, mám totální okno a k tomu všemu jsem se ještě ani na krok nehnul od Brianova domu a mám ten pocit, že pokud mě něco nezastaví tak se za ním nahoru vrátím Gus neGus...

Vysvobození přišlo v podobě zvonícího telefonu...

---

J: "Ano?"

Lindsay: "Tak co, je všechno v pořádku?"

J: "Jo, jo jasně... Odvedl jsem ho k Brianovi a hned jsem zase šel... Všechno v pohodě,"...Je nějaká šance, že bych se mohl prozradit ještě nápadněji?

Lindsay: "Proboha!"

J: "Co?!"

Lindsay: "Vy jste se líbali, že jo?"

J: "Ne! Jak tě to napadlo?!"

Lindsay: "Prosím tě jen si promluvil a bylo mi to jasné, takhle zníš jen, když si nervózní a pochybuju, že tě vynervoval Gus."

J: "Jsem idiot! Nechápu, jak se to stalo!"

Lindsay: "Strčil ti jazyk do krku a ty jsi tomu neodolal?"

J: "Do hajzlu."

Lindsay: "A kde jsi teď?"

J: "Před jeho domem."

Lindsay: "A na co tam čekáš?"

J: "Na zázrak."

Lindsay: "Tak doufám, že přijde dřív, než tam zarosteš do země."

J: "Tak to nejsi sama, kdo v to doufá... Ale ne právě jsem se rozhodl, jdu domů a budu dělat, že se nic nestalo."

Lindsay: "Hodně štěstí."

Raději jsem to zavěsil, protože je mi naprosto jasné, že by mě Lindsay vynervovala ještě víc než už jsem a to opravdu momentálně nepotřebuji už takhle si začínám připadat jak šílenec... Ne jako idiot, který to naprosto podělal, ale za všechno může jako obvykle Brian místo toho aby respektoval mé rozhodnutí mě radši líbá a donutí mě tak si uvědomit o co přicházím... Ne žádný takový! Přicházím leda tak o hrůznou budoucnost, která by se točila jenom podle jeho přání a ty svá bych musel zavrhnout, takže jeden polibek přece nemůže změnit to, pro co jsem se rozhodl to ani samotný Brian Kinney nedokáže on mě jednoduše nerozhodí... To slibuju! Do hajzlu! Jak já ho nenávidím!

Trvalo si to sice o trochu déle než jsem se nakonec opravdu dokázal hnout z místa ale důležité je že jsem to dokázal a vydal se do svého bytu... Do svého nového domova, ve kterém se budu mít opravdu báječně! A nikdo a nic mi to nerozmluví!

Jakmile jsem dorazil tak mi bylo jasné, že pokud se chci nějak rozptýlit a překonat své nutkání se za Brianem vrátit tak budu muset dělat něco velmi smysluplného a co lepšího by to mohlo být než si něco namalovat. Vytáhl jsem plátno a barvy a začal jsem štětcem přejíždět po papíru neměl jsem žádný určitý záměr... Vlastně jsem měl takový zvláštní pocit jako kdybych byl tělem ve svém bytě a maloval obraz ale duší úplně někde jinde a tak jsem se ani moc nesoustředil na to co kreslím alespoň do doby než to začínalo mít podobu a to podoba perfektně pasovala Brianovi... Byl to on, jeho tvář, jeho úsměv, jeho bronzová pleť, jeho dokonalé oči u kterých si nikdy nebudu jistý, jakou mají barvu... Všechno sedělo do posledního detailu a já už to musel začínat brát vážně, jako kdybych si poprvé opravdu uvědomil, co jsem to udělal, že jsem ho opustil, že jsem mu zlomil srdce! Doslova jsem se uprostřed místnosti složil na kolena a po tvářích mi začaly téct slzy, bylo mi mizerně a chtěl jsem to všechno vrátit zpátky, ale věděl jsem, že nemůžu, že tím by se nic nezměnilo, že i přesto že to ani jeden nechceme tak bychom se opravdu jednoho dne probudili s tím, že jsme se pro toho druhého obětovali, že jsme zahodili své sny a přání a to jednoduše nesmím dovolit, musím si stát za svým rozhodnutím, ať to bolí sebevíc!

Jakmile jsem se dokázal sebrat jak z podlahy tak emočně tak jsem šel vyzkoušet svojí "novou" sprchu myslel jsem, že mi pomůže se trochu odreagovat, dokud na mě ovšem nezačala téct studená zrezlá voda a v ten moment jsem z ní doslova vyskočil s myšlenkou, že tohle jsem si nejspíš zasloužil a raději jsem šel spát, než dnes stihne přijít ještě nějaká nečekaná pohroma!

Ráno jsem se probudil docela brzo asi proto, že spát jsem ani moc nemohl a jen jsem se tak v polospánku celou noc převaloval a myšlenkami se neustále vracel k Brianovi. Tudíž abych i den nestrávil úplně tím samým jsem se raději vydal do jídelny pomoct Debbie i přesto že nemám šichtu ale potřeboval jsem se nějak odreagovat...

Debbie: "Co tady děláš zlato?"

J: "Přišel jsem pomoct."

Debbie: "Vždyť nemáš šichtu."

J: "Debb prosím potřebuju se nějak zaměstnat."

Debbie: "No tak dobře vezmi si zástěru."

J: "Děkuju."

Asi jsem mohl počítat s tím, že Debbie tohle nenechá bez otázek ale i přesto jsem v to vážně doufal jenže dost neúspěšně poněvadž v momentě co jsem se k ní přiblížil začal ta pravá zpověď...

J: "Jen prostě potřebuju nějaké peníze nic víc."

Debbie: "Justine, vidím ti až do žaludku a vím, že se něco stalo a ačkoliv jsem možná stará bláznivá ženská, něco mi říká, že to nějakým způsobem souvisí s panem Kinneym."

J: "Nechci o tom mluvit, snažím se rozptýlit."

Debbie: "Rozptyluj se, až mi odpovíš... Co se stalo?"

J: "Políbil mě!"

Debbie: "Co?! Kdy? Kde? Jak?!"

J: "Myslím, že jak víš."

Debbie: No ale ten zbytek mi vysvětli."

J: "Lindsay mě požádala abych k němu odvedl Guse no a když jsem byl u něho tak mi nabídl sklenku já se nechal přemluvit, chvíli jsme mluvili pak jsme se hádali já chtěl odejít a těsně u dveří mě zatavil a políbil... No a já se nebránil."

Debbie: "Já věděla, že se k sobě vrátíte."

J: "Ale my se k sobě nevrátili, nic to nemění, jsem rozhodnutý."

Debbie: "Ale já myslela..."

J: "To sis domyslela a teď mě omluv čekají mě zákazníci."

Myslím, že jsem jí asi tak trochu vzal slova a dech, ale potřeboval jsem jí nějak setřást momentálně jsem nemohl slyšet jednu z těch jejích přednášek a promlouvání do duše o tom jak jsme si s Brianem souzení a že všechno vždycky překonáme to by mi totiž opravdu nepomohlo jednoduše se musím hnout dopředu pokud chci zjistit co ve skutečnosti chci...Sakra proč ani já sám tomuto absolutně nevěřím a myslím jen na to jak moc byc ho chtěl okamžitě zpátky?! Ale jedno je taky zcela jisté a to, že ještě před tím si s Brianem budeme muset promluvit z očí do očí a z toho mám víc než hrůzu...

Slib(9)

Nový díl.

BRIAN

Bohužel díky skvělé strategii, při které se mi Justin velmi úspěšně vyhýbal, jsem nemohl udělat absolutně nic pro to, abych ho získal zpátky, a dnes už je naneštěstí i den kdy se stěhuje do svého nového domova a já tomu nemůžu vůbec nijak zabránit. Celý den to v jídelně rozebírali, pořád mluvili o tom, jak je to úžasné, že má Justin svoje vlastní bydlení a že mu budou pomáhat, aby to zvládnul, ale nakonec bylo asi nejlepší, když přišla Jennifer, a začala popisovat, jak to u něho vypadá, no co jsem z toho tak pochopil tak se jí ten byt vůbec nezamlouvá, ale Justin má svou hlavu a nedá si říct tudíž je po jeho a všichni to musí respektovat! Ale asi třešničkou na dortu bylo, když se Maikey dobrovolně přihlásil k tomu, že dá Justinovi Hunterovu matraci, v ten moment jste opravdu měli vidět můj vražedný, vzteklý a vytočený výraz, kdyby nebylo toho, že už jsem jednou dal najevo, jak moc mě Justinovo stěhování rozhodilo tak Maikeymu vyválím ksicht v té jeho omeletě! Ale asi ze všeho nejvíc mě rozsekala Debbie, která ze všech nejvíc skládala Justinovi poklonu za to jak je odvážný a že se mu bude snažit pomáhat jak jen to půjde, ale nakonec když byli všichni z doslechu jsem dostal zase jednu přednášku o tom jak všechno můžu napravit... No hádejte co? Už není, co napravovat všechno jsem projel na celé čáře!

---

Ale budu se muset konečně začít soustředit na něco jiného a přijmout to že se mnou Justin zkrátka skončil a tentokrát už na dobro a jedno takové rozptýlení mi za chvíli přivede Lindsay... Už ani nevím, kdy jsem byl s Gusem naposledy o samotě a tím nepočítám tu zmrzlinu, kam jsem se vetřel, abych mohl být nablízku Justinovi, ale jednoduše jsem rád, že s ním budu moct strávit zase nějaký ten čas.

Jakmile zazvonil zvonek tak jsem se téměř přerazil, ale v momentě, co jsem otevřel dveře, jsem si nebyl jistý tím, zda jsem se přerazit radši opravdu měl anebo zda mám ty dveře zase zavřít a rozdýchat to...

B: "Co tady děláš?"

J: "Lindsay nemohla a tak mě poprosila, abych ho přivedl."

B: "A-aha, tak pojďte dovnitř."

J: "Díky."

B: "Koukám, že vytuhnul."

J: "No jo chtěl vzít do náruče a bylo to... Kam ho mám uložit?"

B: "Do postele nejspíš."

J: "Jo jasně logicky."

Čekal jsem v obýváku, zatímco ho Justin ukládal do postele a tak nějak jsem se snažil probudit, dokonce jsem se i štípnul, ale pokaždé tam Justin pořád stál a já si začínal připouštět, že tu opravdu je a má jediná myšlenka spočívala v tom, že jsem se sám sebe neustále ptal "Co mám sakra udělat, aby jen tak neodešel?!"

B: "Dáš si něco k pití?"

J: "Ne měl bych jít."

B: "No tak jeden drink ti neuškodí."

J: "Fajn jednu skleničku si dám."

Oddychlo se mi jakmile souhlasil horší to však bylo když jsem zjistil, že v mé zásobě alkoholu se nachází pouze pivo a víno a nejsem si jistý tím, zda se to momentálně hodilo, ale když už jsem si měl vybrat tak víno bylo jasným favoritem přece jen zavání trochou romantiky a to má Justin přece rád...

B: "Tady to je."

J: "Hmm, víno?"

B: "Promiň, všechno došlo."

J: "Měl si napilno?"

B: "Spíš důvod pít."

Nečekal jsem, že hrobové ticho nastane tak brzy, ale kdyby to byl on, kdo by vmetl mně do tváře, že kvůli mému odchodu pil téměř do němoty taky bych netušil, jak mám reagovat!

Sice jsem se chtěl vymluvit na cokoliv, co by mě v ten moment napadlo, ale pak mi došlo, že by to nemělo žádný smysl, on potřebuje vědět, co se mnou jeho odchod udělal a že ho opravdu chci zpátky!

B: "Promiň."

J: "Ne máš pravdu, je to moje vina."

B: "To jsem neřekl."

J: "Ale já to říkám, můj odchod tě zničil."

B: "A já tě ničil posledních 5 let tak jsme si alespoň kvit."

J: "To není pravda, Briane, neničil si mě, jen každý chceme něco jiného."

B: "Ano rodinu, domov, manželství..."

J: "A já respektuju, že ty to nechceš a proto je to takhle jednodušší."

B: "Blbost! Nikdy nebude nic jednodušší, dokud nebudeme ležet ve vlastních hrobech."

J: "Měl bych vážně jít."

B: "Jo jasně... Uteč si! Udělej to jednodušší!"

J: "Omlouvám se."

Nevím, co přesně v tenhle okamžik by bylo snazší udělat zda ho chytit a vlastníma rukama zaškrtit anebo ho chytit a na podlaze se s ním pomilovat, ale stoprocentně jsem věděl, že ani jedno z toho by nemohlo být momentálně reálné a tak jsem přešel na záložní plán...

B: "Justine?"...Zastavil jsem ho když došel ke dveřím.

J: "Ano?"...Otočil se ke mně.

V ten okamžik jsem neměl na co čekat a ani jsem čekat nechtěl šel jsem rovnou k němu, natiskl ho na dveře a podmanil jsem si jeho sladké plné rty, čekal jsem, že se bude bránit, ale udělat přesný opak, přitáhl si mě k sobě ještě blíž a naše polibky víc a víc prohluboval... Téměř se nám slastí podlomila kolena a myslím, že kdyby se zde nenacházel Gus neskončili bychom jen u polibků, jenže i ty jednou musely skončit...

J: "Briane já... Opravdu musím jít,"...Vydechl po polibku.

B: "Nechoď,"...Přitiskl jsem své čelo na to jeho a podíval se mu do očí... Měl v nich strach, ale nechápal jsem proč.

J: "Dej za mě Gusovi pusu,"...Jedním pohybem otevřel dveře a byl pryč.

Ale já tam zůstal dál stát jako bych ho stále držel v náruči, ale nebyl tam, bylo tam jen šílené prázdno, ale taky jsem pořád mohl zřetelně cítit jeho vůni, jen jsem přivřel oči a doslova ji nasával a taky jsem prosil kohokoliv tam nahoře, aby mi ho pomohl získat zpátky, protože jestli ho opravdu ztratím navždycky, nemá můj život už dál vůbec žádný smysl!

Nakonec když jsem se dokázal překonat a dostat ode dveří tak jsem si lehl do postele ke Gusovi natiskl ho k sobě a hladil ho ve vlasech, po dlouhé jsem mohl při spánku mít na blízku někoho, koho miluju a za to jsem byl neuvěřitelně vděčný...

Slib(8)

Nový díl.

JUSTIN

Nemůžu uvěřit tomu, že už je to přesně 5 dní od chvíle co jsem naposledy mluvil s Brianem tak nějak jsem na něho nikde nechtěl narazit a tak jsem na ulici raději vycházel opravdu jen minimálně bylo mi totiž jasné, že pokud s ním strávím byť jen pár dalších minut o samotě tak naprosto změním svůj názor a já nechci abych to byl já kdo můj názor změní chci aby to byl on chci aby udělal něco co mě přinutí si uvědomit že spolu opravdu máme naději na úžasnou budoucnost že spolu můžeme mít to co oba chceme, že se pro toho druhého nebudeme muset změnit, ale i přesto že bych si přál přesně tohle je tu i část která nechce aby se to stalo která opravdu potřebuje být nějakou tu dobu bez něho abych mohl zjistit, zda život bez Briana je opravdu to co chci, zda bez něho to bude snazší.

---

A k tomu všemu se již dnes stěhuji do svého nového bytu a jsem z toho hrozně nervózní nikdy jsem sám nežil a ani nevím, jaké to je... No dobře mám především hrůzu z toho, jaké to bude být v tom bytě, v posteli, ve sprše no prostě všude bez Briana ale o to tu přesně jde... Jde o to, abych se naučil životu bez něho!

Jennifer: "Máš všechno zlato?"

J: "Kromě pár drobností co mám ještě u holek a pořádné matrace by to snad mělo být všechno."

Jennifer: "Tu matraci nějak vyřeším."

J: "Ne mami, ty se postarej hlavně o sebe a Molly, peníze na ní si vydělám."

Jennifer: "Jsi úžasný syn, víš to?"

J: "A ty skvělá máma."

Jennifer: "No tak dost nebo se rozbrečím."

J: "Fajn fajn a už běž, musím se tady s tím místem pořádně sžít."

Jennifer: "No tak s tím ti držím palce i u nohou."

J: "Mami!"

Jennifer: "Dobře už mlčím, určitě to tady bude skvělé."

J: "Měj se mami."

Jennifer: "Ty taky a zavolej."

J: "Zavolám ahoj."

Vážně jsem si začínal myslet že se jí už nezbavím, že bude dělat vše pro to aby mě přesvědčila k tomu abych vzal tašky a utíkal z tohoto místa jak nejrychleji dokážu ale já i přesto že tohle místo je vážně napodobeninou nějaké zříceniny tak se musím překonat a smířit se s tím co mám miliony lidí nemají ani to a já můžu být vděčný za to že mám alespoň tenhle byt a ano mohl bych si žít v přepychu s Brianem v loftu, ale co je to vlastně přepych pokud žijete s člověkem, který vás tam ve skutečnosti ani nechce anebo se to alespoň snaží předstírat a i to bohužel bolí... Jsem možná citlivka a možná že mě vidíte jako naprostého šílence který se ze dne na den rozhodl opustit lásku svého života a odstěhovat se do něčeho co představuje téměř ruiny, ale na to vám můžu říct jen tohle... Zkuste s ním 5 let žít v naději, že jednoho dne vás přijme, bude vás milovat a dokazovat vám to a v naději, že budete mít skvělou společnou budoucnost a pak když se jednoho rána probudíte a pochopíte, že tenhle den nikdy nepřijde tak se rozhodnete stejně jako já.

Celý den jsem se tenhle byt snažil předělat alespoň na trochu přijatelný domov použil jsem na to veškeré věci které jsem měl po ruce a celkem mi pomohly k tomu abych to tady téměř zdokonalil a ve finále jsem mohl být docela hrdý na to, jak jsem si to tady za pár hodin dokázal oživit, ale ještě lepší pocit jsem měl z toho když zazvonil zvonek a já měl svojí první návštěvu...

J: "Proboha co tady děláš?"

Maikey: "Slyšel jsem, že potřebuješ novou matraci."

J: "Ty si mluvil s mámou?"

Maikey: "Stavila se v jídelně a pusť mě dovnitř, není to tak lehké jak to vypadá."

J: "Jasně promiň, pojď."

Maikey: "Teda máš to tady pěkně zařízený."

J: Dělal jsem, co jsem mohl, ale vůbec nevím, jak se ti teď mám odvděčit."

Maikey: "Není třeba, udělal jsem to rád a teď když se Hunter rozhodl "poznávat svět" tak jí stejně nepotřebuje a až se vrátí, koupíme mu novou."

J: "Vážně děkuju, nejspíš si mě zachránil před ukrutnými bolestmi zad."

Maikey: "Je mi potěšením."

Vím že následující otázkou si tohle všechno ještě mnohem víc zhorším ale bez toho abych se Maikeyho zeptal bych ho odsud nemohl nechat odejít...

J: "A jak se má Brian?"

Maikey: "Jako Brian... To víš, předstírá naprosto perfektně, že je v pořádku."

J: "Co jiného,"...Uchechtl jsem se.

Maikey: "Je to paličatej mezek a nedá si říct."

J: "Nemá to smysl."

Maikey: "Ale má on tě miluje, jen potřebuje nakopnout a poslat správným směrem."

J: "Myslím, že teď už na tom nezáleží... Našel jsem si byt."

Maikey: "A? Já jen že tohle nikdy překážkou v žádném vztahu nebylo třeba by vám to jen prospělo nebýt spolu pořád na jednom místě alespoň byste se na sebe těšili."

J: "Až na to že Brian se nikdy na nic netěší natož na mě."

Maikey: "Je hrozné jakého z tebe dokázal za těch pár let udělat pesimistu."

J: "Jo taky si říkám... No každopádně ještě jednou děkuju za matraci."

Maikey: "Nemáš zač a pokud budeš ještě něco potřebovat opravdu cokoliv tak se ozvy."

J: "Ozvu, slibuju zatím ahoj."

Maikey: "Ahoj."

Však jsem to říkal akorát jsem si naopak tak přitížil bylo mi totiž jasné že Maikey mi neříká o Brianovi úplně všechno a z toho jsem mohl pochopit že na tom musí být asi hrozně a za to se opravdu nenávidím protože mu tohle způsobuju já, jenže já už prostě nemám na vybranou tohle je moje jediná a nejspíš i poslední šance která mi pomůže všechno pochopit a uvědomit si co ve skutečnosti chci.

Začínala být už tma a já byl po dnešku celkem unavený atak jsem si chtěl dát před spánkem ještě sprchu, jenže zazvonil telefon a já mohl hned předpokládat, že tenhle den ani zdaleka neskončil...

J: "Ano?"

Lindsay: "Justine já se omlouvám víš, že bych to po tobě nechtěla, ale já..."

J: "Lindsay zpomal co se děje?"

Lindsay: "Potřebuju aby si Guse odvedl k Brianovi... Jenny nastydla a my s ní musíme k doktorovi..."

J: "Ale..."

Lindsay: "Prosím jsi poslední naděje."

J: "Dobře udělám to."

Lindsay: "Bože děkuju, zachránil si nás."

J: "Hned jsem tam."

Lindsay: "Dobře ahoj."

Tohle se mi opravdu jen zdá bojím se jen si představit, co všechno se může stát až si s Brianem budeme hledět z očí do očí a probudí se v nás známé pocity, které nad námi vždy vyzrají a ačkoliv nechci aby se to stalo část mě se tomu ani nechce bránit...

Slib(7)

Nový díl.

JUSTIN

A já si myslel že mi dokáže změnit názor, že mě přesvědčí o tom že máme naději na společnou budoucnost, že mi řekne to, co chci nebo spíš potřebuji slyšet, abych věděl, že ten byt brát nemám, že můžeme žít spolu jako pár, ale on ten proklatej telefon prostě musel vzít vždycky pro něho bude přednější vše okolo víc než já... Jeho práci, Babylon, sex na jednu noc, jeho loft, který je a vždycky bude jen pro jednoho... A já jsem až tam někde na konci když mě náhodou potřebuje v momentě, co mu jeho známosti už nejsou dostatkem! A jak už jsem se několikrát zmínil, jemu nezáleží na budoucnosti, vždyť proboha on už se teď cítí jako mrtvola a přemýšlí jenom nad přítomností nad tím, koho ošuká zrovna tady a teď! Ale takový já nejsem já musím hledět dopředu vybudovat si kariéru, mít manžela, rodinu za kterou se budu vracet domů z práce... Po tomhle já zkrátka toužím, ale s Brianem to mít nemůžu, s ním by to navždy bylo jen "Co kdyby?"

---

Lindsay: "Justine?!"...Snažila se mě zastavit když jsem kolem ní téměř proběhl.

J: "Co je?"

Lindsay: "To mi řekni ty a co ty rudý oči?"

J: "To nic není!"

Lindsay: "Jo to tak, co se stalo?"

J: "Našel jsem si byt..."

Lindsay: "Cože jsi?"

J: "Našel byt nebo spíš máma mi ho našla a na konci týdne se do něho stěhuju..."

Lindsay: "Ale proč Justine?"

J: "Máte tu dvě děti a já tu jen zacláním a navíc nemůžu u vás bydlet navěky."

Lindsay: "To ani nikdo neřekl, ale myslela jsem, že až nastane správná chvíle tak se zase vrátíš k Brianovi."

J: "O to jde Linds on nechce, abych se vrátil, neudělal pro můj návrat absolutně nic a dnes když jsem po něm chtěl, aby se nějak vyjádřil tak radši zvedl telefon."

Lindsay: "Znáš ho, on se jen snažil nějak vybruslit, ale co k tobě cítí, to už dávno víš."

J: "Nejde o to, co ke mně cítí, když to nedokáže dát najevo, když se mu jen představa společné budoucnosti hnusí a v tom případě musím myslet na sebe, čekal jsem 5 let na to, až se změní, až mi řekne, že mě miluje a já už jsem prostě z toho čekání unavený, já dál nemůžu Linds."

Lindsay: "Jsi si tím jistý? Já nechci, aby si svého rozhodnutí jednou litoval."

J: "Pokud spolu máme být, najdeme si k sobě jednou cestu, ale teď prostě potřebuju čas, potřebuju zjistit, co vlastně vůbec chci."

Věděl jsem, že pokud s Lindsay ještě třeba jen minutu budu rozebírat Briana, tak se místo jen zarudlých očí naplno rozbrečím a snad i složím jako domeček z karet a to si nesmím dovolit a proto jsem si raději zalezl do svého dočasného pokoje a ulehl jsem do postele s pocitem naprostého prázdna. Musím věřit tomu, že tohle mé rozhodnutí je správné, protože pokud to neudělám teď tak už pravděpodobně nikdy s Brianem bychom se pořád jen rozcházeli a vraceli k sobě a na to já už nemám sílu! Myslím, že jednoduše potřebujeme být nějaký čas od sebe, abychom si uvědomili, co doopravdy chceme a potřebujeme...

BRIAN

Stačilo tak málo stačilo jen říct, co cítím a co chci a mohl jsem ho zase mít, mohli jsme být opět spolu, ale já tuhle šanci zahodil jen kvůli pitomému telefonátu jen proto, že jsem z něho udělal něco důležitějšího, než ve skutečnosti byl! Jen proto, že jsem se tomu chtěl vyhnout tomu vyřčení, co skutečně cítím, jsem ho od sebe znovu odehnal a teď už nejspíš navždycky, právě jsem uhasil poslední plamínek naděje a šance že znovu zažehne je téměř nepostřehnutelná!

Radši jsem se vydal do loftu protože to je jediný místo kde dokážu vyvést víc užitku, než škody, všude jinde jsem, jak časovaná bomba která opakovaně vybuchuje a ničí všechny okolo!

V momentě co se za mnou zaklaply dveře tak jsem cítil jakoby úlevu... Úlevu z toho že tady nemusím nic předstírat to, jak jsem zničený a to jak moc mě to bolí a k tomu mi skvěle posloužila lampa stojící opodál, kterou jsem následně třískl velkou silou o zem a v tu chvíli jsem se na pár vteřin cítil naprosto skvěle, ten vztek jsem ze sebe na moment dostal a cítil se lehčí, na chvíli jsem mohl na všechno zapomenout a být volný!

Jenže stačilo další dnešní zvonění telefonu v řadě a ten vztek se ve mně snad zněkolikanásobil mohl jsem jen myslet na to, který idiot se nachází na druhém konci...

B: "Co?!"... Popravdě i já bych se vyděsil takhle na mě do telefonu někdo zařvat ale byl jsem jednoduše vytočený.

Lindsay: "Bože ty máš taky teda náladu."

B: "Proboha Lindsay co potřebuješ?"

Lindsay: "Jen jsem s tebou chtěla mluvit o Gusovi..."

B: "Co je s ním?"

Lindsay: "Ne nic je v pořádku, ale myslela jsem nebo spíš jsem chtěla vědět, jestli by sis ho k sobě nechtěl příští víkend vzít?"

B: "Vy někam snad s manželkou jedete?"

Lindsay: "Ne Briane, jen jsem myslela, že byste spolu mohli strávit trochu času."

B: "Jasně promiň, moc rád si ho k sobě vezmu."

Lindsay: "Tak dobře v pátek ti ho teda přivedu."

B: "Fajn... A Linds?"

Lindsay: "Ano?"

B: "Ne nic to je jedno."

Lindsay: "Co Briane?"

B: "Já jen... Věděla si, že si Justin našel byt?"

Lindsay: "Právě jsem se to od něho dozvěděla a pokud ti můžu dát radu... Udělej s tím něco, protože on tohle ve skutečnosti nechce, jen potřebuje vědět, že ty ho miluješ."

B: "Myslel jsem, že to ví."

Lindsay: "Hluboko uvnitř sebe to ví, jen tomu přestává věřit a tebe potřebuje, aby si to uvědomil, takže něco sakra udělej, Briane!"

Já už jednoduše nemám na vybranou je to vážně už jen o tom, co mu dokážu říct a ukázat on potřebuje vědět, že ho opravdu miluju a že s ním ve své budoucnosti počítám jako s ničím jiným a sám sobě potřebuju dokázat, že můžu žít i jinak než jsem žil do teď, že toho můžu mít mnohem víc než mám a hlavně, že už své city nemusím víc skrývat za svou zbytečnou maskou...

Slib(6)

Nový díl.

BRIAN

Nemohl jsem Justina dostat z hlavy teda ne, že by to bylo nějak překvapující nebo něco nového ale tentokrát jsem doslova myslel jenom na něho, cokoliv jsem udělal, bylo nějakým způsobem spojené s ním, až jsem z toho začínal šílet! Dokonce jsem při přípravě prezentace musel neustále myslet na to jak moc by se mi momentálně hodily Justinovi trefné nápady o které jsem dřív nikdy neměl zájem nebo jsem to alespoň předstíral ale teď bych jeden z nich bez problému využil a ještě ho jako poděkování přímo na mém stole pomiloval... Bože dost! Jsi Brian Kinney kurva fix! Ty přežiješ všechno i život bez něho! Anebo ho jednoduše získáš zpátky, jak těžké by to mohlo být? Vždyť on se vždycky vrátil, jen to prostě tentokrát bude trvat trochu déle, ale už ráno jsem měl pocit, že se to určitě stane přece jen nebýt Guse tak jsme se políbili a to už napovídá, že máme naději být zase jako dřív, já to zkrátka nevzdám!

---

Ted: "Takže jak to uděláme?"

B: "Co?"

Ted: "Vnímal si mě posledních pět minut vůbec?"

B: "Abych pravdu řekl tak ne."

Ted: "Jsem v šoku! A teď pokud by sis teda vybral, který nápad uskutečníme."

B: "Nechám to na tobě a teď mě omluv."

Ted: "Ale Briane, musíme to dodělat!"

B: "Theodhore je neděle já tu dnes vůbec neměl být to že ty si cvok který dělá i přesčasy protože jeho život ho nudí nic nezmění na tom že já odcházím a už mě prosím nikdy nevolej do Kinneticu o víkendu pokud máš problém buď ho vyřeš sám a jinak počkej na pracovní dny... Zatím,"...Vypařil jsem se, jak nejrychleji jsem mohl.

Ale problém byl v tom že jsem neměl ani páru o tom kam vlastně půjdu... Domů nebo spíš do loftu se mi vůbec nechtělo je vážně až vtipné že Justin po mně požadoval abych mu dal domov, ale já to rázně odmítal kvůli čemuž mě nakonec opustil a přitom jsem si až teď uvědomil že s Justinem byl loft mým domovem ale bez něho jsou to jen čtyři stěny a postel, už se jen můžu smát nad svým pravidlem "Tenhle byt je dost velký jen pro jednoho!"protože teď bych momentálně dal cokoliv za to aby v něm byl Justin se mnou!

K Maikeymu a k té jeho úžasné rodince se mi taky ani za mák nechtělo stačí mi už jen uvědomění že kdyby nebylo jich byl by Justin pořád se mnou a perfektně šťastný a za těmi šílenými lesbičkami mě vůbec nikdo nedostane i přesto že bych opravdu chtěl trávit víc času s Gusem, ale já jim jednoduše nedokážu odpustit, že daly Justinovi útočiště a v podstatě ho tím podpořily v tom aby mě opustil tudíž se zdá že jsem přišel opravdu o všechny - Já Brian Kinney jsem nakonec opravdu zůstal sám! Ledaže bych s tím něco udělal...

Je až neuvěřitelné že když pokaždé vyškrtnu všechny, za kterými se mi nechce jít tak mi nakonec jako nejpřijatelnější zůstane Debbie která zrovna z těch všech má největší průpovídky a potřebu mi přednášet o tom jak prokoukla mojí masku a mé srdce které patří Justinovi od chvíle, co jsem ho poznal... A víte, co mě sere nejvíc? Má pravdu!

Vešel jsem dovnitř a ihned jsem si pomyslel že by to tu nemuselo být tak hrozné poněvadž první co jsem spatřil byl Justin jak si povídá s Debbie a v tu chvíli jako by se ve mně probudily veškeré bojovné reflexy a vydal jsem se k nim ale dřív než jsem měl možnost něco říct jsem zaslechl něco co... Já ani nevím jen to šíleně bolelo...

"Našel jsem si byt a na konci týdne se do něho nastěhuji."

Měl jsem pocit, jako kdybych se probudil z nějakého hodně ošklivého snu do doslova noční můry! Vážně jsem byl přesvědčený o tom že tohle je jedno z těch Justinových období kdy ode mě utekl a pak se zase vrátil protože zjistil že beze mě žít nechce, že mě raději přijme takového, jaký jsem, než aby mě neměl vůbec jen jsem počítal s tím že tentokrát to bude trvat dýl než obvykle a mým plánem bylo se alespoň snažit mu ukázat že za to opravdu pořád stojím, že i když jsem kretén který ho odhání tak ho ve skutečnosti bezhlavě miluju... Ale jak se zdá on už se rozhodl ze nás za oba a i když část mě na to byl "připravená" netušil jsem že to bude tak moc bolet... To zjištění, že tentokrát už jsem ho ztratil nadobro!

J: "Briane... Já..."...Bylo dost zřetelné, že vůbec neví co mi má říct a já ani popravdě nic slyšet nechtěl.

B: "V pohodě jen jsem přišel na kafe, ale jak se zdá tak ho radši vynechám,"...Otočil jsem se na patě a začal směřovat ven.

Jen jsem vyšel na ulici tak jsem si začal nadávat do všech volů kreténů a debilů nemohl jsem uvěřit že jsem se zachoval zrovna takhle jak nějaká pošahaná lesbička který druhá ujetá lesbička právě vyrvala srdce z hrudi měl jsem tam zůstat a dát mu dost jasně najevo že je mi ukradené že si našel byt a že hodlá začít nový život protože přece já jsem bezcitná svině, kterou nic nerozhodí jenže tohle mě rozhodilo a já udělal to nejhorší co jsem mohl... Dal jsem mu to najevo! A to jsem neměl!

J: "Briane!"...Vyběhl za mnou na ulici to jsem fakt potřeboval.

B: "Co?"

J: "Já nějak nevím co říct."

B: "Tak proč si tady?"

J: "Protože... Sakra Briane, já nevím! To mi řekni ty!"

B: "Co ti mám říct?"

J: "Chci vědět, jestli ten byt mám opravdu přijmout anebo jestli je tu pořád co zachraňovat!"

B: "Já..."...Zarazil jsem se.

J: "Co Briane? Já to potřebuju slyšet, potřebuju vědět, že mezi námi něco opravdu je, že mě miluješ! Jinak ten byt musím vzít, musím se hnout dál!"

B: "Já chci..."

Ani nevvím jestli mám říct že jsem za to zazvonění telefonu byl vděčný anebo naopak spíš naprosto vytočený, ale popravdě jsem ani netušil, co přesně jsem se mu chystal říct a mám ten pocit, že to ani jeden z nás nezjistí...

B: "Promiň, tohle musím vzít."

J: "Jo jasně jen si posluž."

Kdyby záleželo jen na mně tak ten telefon bych okamžitě někam odhodil ale týkalo se to mé práce a zdálo se to být dost urgentní protože není zvykem aby mi klienti volali mimo pracovní dobu... Ale opravdu jsem netušil, co všechno tímhle nesmyslným telefonátem zahodím poněvadž v momentě co jsem hovor dokončil byl už Justin dávno pryč...

Slib(5)

Nový díl.

JUSTIN

Byl jsem ze setkání s mámou pekelně nervózní a to jsem si ještě včera byl zcela jistý tím že to co dělám je naprosto správné, ale stačilo jen pár minut s Brianem o samotě a ve mně se naprosto všechno hnulo jako kdybych na každou maličkost o které jsem si za poslední měsíc udělal vlastní obrázek zanevřel a absolutně nevím, jak se s touhle situací mám vypořádat ale jedno je jisté - čím dřív to vyřeším tím dřív budu moct začít nový život teda pokud se ukáže že s Brianem opravdu nemáme žádnou budoucnost...

---

J: "Ahoj mami,"...Políbil jsem jí na tvář.

Jennifer: "Ahoj zlato tak je to to co si hledal?"

Musel jsem se pořádně rozhlédnout, abych se ujistil, že to splňuje alespoň moji částečnou představu, nebyl to sice Brianův loft a o to vlastně i jde, kdybych chtěl být v Brianovo loftu tak tam teď jsem, ale i přesto to mělo nějaké svoje kouzlo, které já jako malíř určitě ocením. Sice se tu nacházela jen postel která nejspíš drží jen tak tak, pak nějaká zchátralá sprcha, toaleta a malý kuchyňský kout, který mi snad aspoň trochu poslouží, ale to nejdůležitější pro mě bylo že je tu dobré světlo na malování a taky dost místa kde na něm můžu pracovat dá se říct že to bylo asi to nejhlavnější co jsem potřeboval aby můj byt obsahoval ačkoliv tenhle dům má asi tak sto pater a já jsem úplně nahoře a absence výtahu tu bohužel je, ale za ty peníze jsem přece nemohl očekávat Buckinghamský palác a víte že já jsem skromný člověk a smířím se se skoro čímkoliv to už však nemůžu říct o mé mámě na které je znát že by mě nejraději naložila do auta a odvezla k sobě domů!

J: "Je to ideální."

Jennifer: "Vždyť je to díra!"

J: "Mami o tom jsme snad mluvili."

Jennifer: "Mluvili jsme o tom, že chceš něco skromného, ale tohle už hraničí s chudobou."

J: "Kdybych měl peníze, najdu si byt, který by aspoň trochu vypadal, ale víš moc dobře, že mám jen tohle."

Jennifer: "Je tu jeden člověk, který by ti mohl pomoct."

J: "Ne! Tátu o pomoc prosit nebudu!"

Jennifer: "Justine, možná jsem blázen ale ne až takový abych si myslela, že požádáš svého nenasytného otce."

J: "Tak koho? To ne! Briana?!"

Jennifer: "Určitě by ti pomohl."

J: "Mami, já ho opustil, rozešel jsem se s ním, věř mi to je ten poslední člověk, který by mi pomohl s bydlením."

Jennifer: "Tak v tom případě si vezmi půjčku!"

J: "To už jsem přece zkoušel."

Jennifer: "No tak... Bože já nevím!"

J: "Já to zvládnu, slibuju."

Nemám radost z toho když se máma trápí, ale já bohužel nemám na vybranou Lindsay s Mel byly jen moje dočasné útočiště nemůžu u nich bydlet navěky a právě k mámě se rozhodně vrátit nemůžu bylo by to pro ní pak zase těžké až bych odcházel a i když mám u Debbie pořád otevřené dveře a pokoj tak ani tu nechci zatěžovat svými problémy hlavně ne na úkor Briana kterého miluje stejně jako mě a už s Linds a Mel měl Brian problém se smířit že jsem si raději vybral bydlení u nich než u něho ale hlavním důvodem tohoto všeho je že jsem se rozhodl začít znova a tím že bych pendloval od jednoho k druhému by se to nikdy neuskutečnilo tudíž musím myslet na to že tohle je příležitost sice mizerná ale pořád příležitost.

J: "Takže kdy se můžu nastěhovat?"

Jennifer: "Zlato ty to opravdu myslíš vážně, že ano?"

J: "Naprosto, potřebuju začít znova a tohle je možnost."

Jennifer: "A neexistuje šance, že to s Brianem dáte zase dohromady?"

J: "Mami já vždycky budu vědět, že je tu šance, ale o to jde, my se k sobě můžeme vracet donekonečna, ale nikdy to nic nezmění, každý budeme chtít něco jiného a s tím žít nemůžeme."

Jennifer: "Tak dobře ale slib mi že pokud to tady nebude fungovat tak mi zavoláš a najdeme něco jiného?"

J: "Slibuju, mami a teď už mi odpověz."

Jennifer: "Na konci týdne je byt oficiálně tvůj takže si zabal věci a už v pátek se můžeš nastěhovat."

J: "Když si to řekla takhle tak mi naskočila husina z toho že už za pět dnů to tady bude moje."

Jennifer: "Začni si zvykat, chceš být samostatnej, máš to mít."

J: "Ty mi to budeš asi hodně znepříjemňovat?"

Jennifer: "Jen tě přivádím k rozumu!"

J: "Mám lepší nápad, co kdybys mě tady nechala o samotě, abych si to tu lépe prohlédl, a já to tady pak zamknu a klíč ti přinesu?"

Jennifer: "Máš štěstí, že jsi můj syn, jinak by ti tohle neprošlo a ten klíč neztrať."

J: "Neboj a zatím ahoj."

Jennifer: "Ahoj zlato."

Nejsem si jistý tím jestli to náhodou nebylo moc ukvapené rozhodnutí a zda jsem si neměl vzít ještě trochu času na rozmyšlenou a ne proto, aby se našel jiný byt ale proto, abych se ujistil že tohle je to co opravdu chci jenže jsem taky věděl že pokud se nerozhodnu ihned tak už nikdy, protože ten pocit co jsem s Brianem vždycky měl se ve mně zase probudil a já už vůbec nevím jestli opravdu chci začít nový život... Teda vlastně vím, já chci začít nový život jen je problém v tom, že ho chci začít s Brianem, ale to je touha, která se mi nikdy nesplní a proto musím začít myslet na sebe a na svojí budoucnost a tenhle byt je toho všeho začátkem.

Nedělal jsem žádné detailní průzkumy ale tak nějak jsem měl potřebu se s tímhle místem alespoň částečně sžít, než se sem oficiálně nastěhuji, přece jen jsem posledních pár let trávil prakticky jen u Briana a myslím, že bude velmi složité začínat někde jinde, protože v momentě co se za mnou zaklapnou dveře tak si uvědomím, že je to všechno skutečnost že mezi mnou a Brianem je doopravdy konec a já se musím naučit žít bez něho a to bude těžké.

Ale asi po půl hodině "zvykání si" jsem usoudil, že tohle bude spíš fungovat, až se sem opravdu nastěhuji, do té doby je to vážně jen něco, co si představuji, takže jsem si oblékl bundu a vydal jsem se do jídelny tak nějak jsem potřeboval s někým mluvit o tom, jestli dělám opravdu správně a kdo jiný než Debb by mi s tím mohl poradit?

Debb: "Rozhodl ses nastoupit na šichtu o den dřív Sunshine?"

J: "Pokud potřebuješ pomoct."

Debb: "Jen tě škádlím a co si dáš?"

J: "Myslím, že kafe a citronové řezy by perfektně bodly."

Debb: "Tady je kafe a tady jsou řezy."

J: "Děkuju."

Debb: "A teď mi vysvětli ten utrápený obličej."

J: "Je to složitý."

Debb: "Tohle slovo jsem vždycky slýchávala, jen pokud se to týkalo Briana, takže co udělal?"

J: "Znejistil mě."

Debb: "Jak to myslíš?"

J: "Ještě včera jsem byl rozhodnutý že chci začít nový život a teď..."

Debb: "Chceš být zase s ním."

J: "A nevím, co mám dělat, protože je mi naprosto jasné že pokud bychom se k sobě zase vrátili, byli bychom opět na začátku."

Debb: "Tohle je na tobě zlato ty musíš vědět, co chceš."

J: "Chci Briana! Ale chci i děti, svatbu, domov a především nějakou budoucnost ale to on mi nechce dát nebo spíš nemůže."

Debb: "Ale to ty víš už od začátku."

J: "Vím, a proto je na čase s tím něco udělat musím se naučit žít bez něho a proto jsem si našel byt."

Debb: "Cože si?"

J: "Našel jsem si byt a na konci týdne se do něho nastěhuji."

Debb: "Justine..."...Dala mi pohledem najevo abych se otočil a v tu chvíli jsem věděl, že je zle.

A měl jsem pravdu stál za mnou Brian a ani nemůžu pořádně definovat jeho výraz... Možná zaskočený anebo zničený? Každopádně jsem měl pocit, že si uvědomil, že mě ztratil opravdu už nadobro, ale já nemůžu říct, jestli to tak doopravdy je protože dokud si nebudu stoprocentně jistý, že život bez Briana vážně chci tak se nikdy nemůžeme hnout z místa!