Poslední díl.
BRIAN
Téměř všichni jsme se sešli v nemocnici byli jsme vyděšení a netušili jsme jak moc špatně na tom Maikey je byl jsem z toho šíleně vynervovaný... To čekání na to až nám přijdou oznámit, jestli je vůbec naživu, bylo nesnesitelné a k nevydržení téměř mě zabilo! Představa toho že bych ho ztratil, mě ničila, byl mým přítelem 20 let a to že bych o něho měl teď přijít a ještě s vědomím, že naposledy co jsem ho viděl, jsem se k němu choval nesnesitelně a chladně mě skoro složila k zemi, bylo to nejhorší a nejdelší čekání v mém životě! A to ani nemluvím o Debb s Benem měli hrozný strach, nevěděl jsem, co mám udělat, abych jim nějak pomohl nemohl jsem jim ani říct povzbudivá slova, protože v tu chvíli jsem to potřeboval i já jen jsem se snažil to nedávat najevo. Neustále jsem taky musel myslet na Justina na to jestli je opravdu v pořádku sice měl jen pár škrábanců, ale nikdy není jistota že to nemůže být nic vážnějšího štvalo mě že zůstal u Babylonu a nejel do nemocnice se nechat prohlédnout, ale je tvrdohlavý a chtěl tam pro jistotu zůstat kdyby potřebovali pomoct... Můj hrdina!
Chytl jsem Bena alespoň za rameno, abych mu dal najevo, že jsem tady, kdyby potřeboval, vlastně jsem tím povzbuzoval i sám sebe. Debbie pořád pochodovala sem tam, několikrát jsme se jí snažili přesvědčit, aby se posadila, ale ona si nedala říct!
Debbie: "Co... Co když ho ztratím? Co jsi pak počinu?"
Ben: "Ty ho neztratíš Debb! A teď nejde o tebe, takže si sedni!"
Sice Ben musel zvýšit hlas, ale v ten moment to bylo asi právě to co Debb potřebovala, protože ho poslechla a okamžitě se posadila.
Debbie: "Omlouvám se, máš pravdu."
Konečně přišel nějaký lékař a já i Ben jsme se k němu okamžitě vydali a snažili jsme se z něho dostat nebo spíš vypáčit nějaké informace...
B: "No?"
Dok: "Ztratil spoustu krve. Než budeme moci něco udělat, bude potřebovat transfúzi."
B: "Tak na co sakra čekáte?"
Dok: "Je AB negativní nemáme jeho typ, takže obvoláváme všechny nemocnice."
Podíval jsem se na Debbie ale ta mi zakroucením hlavy dala najevo že ani ona nemá jeho skupinu a tak zbývala jediná možnost...
B: "Dobře, Já jsem 0 negativní... Jsem univerzální dárce ne?"
Dok: "Jste gay?"
B: "Co to s tím má společného?"
Ben: "Nemůžeš darovat krev kvůli HIV."
B: "Nemám HIV!"
Dok: "Na tom nezáleží, gayové jsou považováni za velké riziko."
B: "A co ti všichni heterosexuální prostituti a kurvy, kteří šukají, kde můžou a nemají ochranu? Od nich byste krev vzali že?!"
Dok: "Je to nařízení!"
B: "Seru na to! Hele! Vezmi si mou krev! Vezmi si mou krev, ty kreténe!"
Ben: "Briane, Briane!"
B: "Vezmi si...!"
Ben: "Briane podívej nemohl by si jí darovat ani kdyby si byl heterosexuální... Máš rakovinu!"
Tohle mě absolutně odrovnalo nemoct pomoct zachránit život svému nejlepšímu příteli jen proto, že jsem gay a mám rakovinu, je tenhle svět vůbec někdy spravedlivý?!
Musel jsem se posadit, jinak bych snad vzteky něco roztřískal, byl to naprostý pocit zoufalství! Když pro nás nakonec ten debilní doktor přišel tak mě, Debb i Bena pustili k Maikeymu bylo hrozné ho takhle vidět, chtěl jsem něco udělat, ale nemohl jsem, jen věřit, že to dokáže!
Dok: "Stabilizovali jsme ztrátu krve, ale pořád tu je vnitřní krvácení z propíchnuté sleziny. Takže jí budeme muset okamžitě odstranit."
Debbie: "Bude v pořádku?"
Dok: "S takovým množstvím krve co ztratil, můžeme jen doufat v to nejlepší."
Debbie: "Dobře."
Dok: "Nechám vás s ním chvíli o samotě, ale pak ho musíme připravit dobře?"
Debbie: "Rozumím."
Myslel jsem, že z toho snad zešílím tohle už ani nebylo zoufalství, tohle už se totiž ani nedalo popsat, nemohli jsme dělat vůbec nic jen s ním tu chvíli být a pak se modlit v momentě co ho odvezli na sál, nic jiného už nám ani nezbývalo. Následoval jsem Debb do nemocniční kapličky v ten moment jsem se musel pousmát, šel jsem prosit toho nahoře, aby zachránil mého nejlepšího přítele, zatímco Bůh sympatizuje s mojí nesnesitelnou matkou, tohle už musí být vážně peklo, jinak to nejde ani vyjádřit!
Debbie: "Jak víš, vždycky jsem bývala dobrá katolička. Ačkoliv když dojde na gaye a potraty myslím, že jsou to debilové. Ale stejně já... Já vždycky věřila, že Bůh ví nejlíp a že cokoliv udělá má proto důvod, ale uhm... Ale tentokrát si nejsem jistá tím, proč dopustil, aby se Michaelovi a těm ostatním tohle stalo. Takže tentokrát ho nežádám, já mu přikazuji, aby se Michael přes tohle dostal!"
Měla pravdu, tohle už není o žádání, tohle je o přikazování, protože jinak se z tohoto nikdy nedostaneme ani Maikey a ani nikdo jiný.
Debbie: "Všiml sis, že jsem neřekla "můj syn Michael?" protože to není pro mě. Je to pro něho."
Chytil jsem jí za ruku a pevně jí sevřel, v ten okamžik nám to oběma pomohlo, byl to takový symbol toho, že spolu to zvládneme a že Maikey se z toho dostane, že musí!
Debbie: "Chceš říct svou prosbu?"
Smál jsem se, v tu chvíli to sedělo já a prosbu? Ale ve finále jsem se téměř rozbrečel, už mi dochází síly na to držet všechny svoje emoce a city na uzdě!
B: "Ne. Ale jestli víš co je pro tebe dobré... Radši bys jí měl kurva poslechnout."
Ještě chvíli jsem tam s Debb zůstal a utěšoval jí tak moc to potřebovala a já jí to nechtěl odepřít. Ale nakonec jsem se vydal tam, kde se to všechno odehrálo, potřeboval jsem být s Justinem vidět ho ujistit se, že je opravdu v pořádku a držet ho v náruči nikdy jsem tak moc netoužil po tom být mu nablízku a cítit jeho lásku. Jakmile jsem ho spatřil tak mě opět popadl neuvěřitelný pocit úlevy to, jak mi šel naproti, mě nutilo se uvnitř usmívat a křičet štěstím že je naživu.
J: "Bude Michale v pořádku?"
B: "To se neví."
Okamžitě jsem si ho k sobě přitáhnul a držel ho tak pevně, jak jen jsem mohl, byl to ten nejlepší pocit na světě! Myslel jsem, že ho snad už nikdy nepustím, ale on to nakonec udělal sám a odtáhl se ode mě, viděl jsem na něm, že i přesto všechno je mezi námi konec, ale v ten okamžik jsem byl připravený a odhodlaný říct a udělat cokoliv!
B: "Když jsem slyšel, co se stalo, zkoušel jsem se ti dovolat na mobil, ale tys to nezvedal. Byl jsem... tak strašně vyděšenej. Všechno na co jsem myslel, bylo jen "Prosím nedovol, aby se mu něco stalo!" pořád jsem si to opakoval v hlavě."
V ten okamžik už nebylo, na co čekat nikdy v životě jsem nebyl víc připravený to vyslovit... Přitiskl jsem se na jeho tělo a rty jsem přiložil k jeho uchu a bez jediného zaváhání jsem to vyslovil "Miluju tě." cítil jsem neuvěřitelnou úlevu, byl jsem vděčný za to, že jsem to dokázal vyslovit a dát mu najevo jak moc ho ve skutečnosti miluju, že ani slovy se to snad popsat nedá. Ale na chvíli mě vyděsil nic neříkal a ani se nepohnul, myslel jsem si, že mě snad neslyšel a to mě ničilo, ale nakonec se ode mě odtáhl a usmíval se ten jeho úžasný úsměv musel... Prostě jsem to musel zopakovat a tentokrát jsem mu hleděl do očí a vyslovil to velice zřetelně "Miluji tě!" okamžitě si přitiskl na má ústa a líbal mě bylo to úžasné a nepopsatelné nechtěl jsem aby to někdy skončilo nakonec jsme zůstali stát v objetí a oba jsme věděli že teď už všechno bude v pořádku Maikey i my oba... Dal jsem si slib, že to všechno dám do pořádku a že už nikdy nebudu skrývat to, co ve skutečnosti cítím především před Justinem!
No comments:
Post a Comment