Slib(15)

Nový díl.

JUSTIN

Bylo těžké ho po takové době vidět a vědět, že tohle všechno jsem vlastně způsobil já aniž bych si to ve skutečnosti pořádně uvědomoval celou dobu jsem se hnal za něčím, co už jsem dávno měl a přehlížel to a kvůli své hlouposti jsem to teď všechno ztratil... Ztratil jsem jeho, toho nejlepšího chlapa ve svém životě, toho komu jsem slíbil, že ho nikdy neopustím! A celý čas jsem se přesvědčoval o tom, že takhle to bude lepší, jen abych si to udělal snazší, já vlastně věřil tomu, že to bude lepší, ale spletl jsem se, jak nejvíce jsem mohl! Byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy udělal a já jí už nemůžu napravit!

---

Chtěl jsem slyšet, že mě miluje, ale přesvědčoval jsem se o tom, že chci pouze volnost, a když jsem jí nakonec dostal nevím co si s ní počít můj život jako by byl najednou prázdný a já se bojím udělat cokoliv, abych to změnil! Jak bych pak v jeho očích asi vypadal, když on obětoval všechno, abych já mohl mít to, co jsem po něm takovou dobu žádal a on mi to nakonec byl ochotný dát? Udělal to pro mě! A já za ním teď jít prostě nemůžu... Je příliš pozdě!

Když jsem dorazil do Babylonu, bylo to úžasné, nemohl jsem uvěřit, že by mohl vypadat někdy tak noblesně pro mě vždy představoval jen zpocený sex v zadní místnosti a tisknoucí se těla na parketě při hraní hudby tentokrát však vypadal úplně jinak, bylo to přímo úžasné! Šel jsem ihned za Maikeym s Benem pochválil jsem jak skvěle to tu vypadá a vzal si sklenku šampaňského...

Ben: "Kde je vůbec Brian? Chtěl bych mu poděkovat."

J: "Jel do Austrálie do Mardi Gras."

Maikey: "Ah mohlo mě to napadnout, tady už měl každého."

Nevím, co bylo horší vyptávání na Briana nebo kousavé poznámky o tom že jel za sexem anebo třešnička na dortu když jsem spatřil svou mámu s tím svým o půl století mladším objevem!

J: "Sakra!"

Maikey: "Co se děje?"

J: "Moje máma právě přišla se svojí novou hračkou. Je to trapný a ponižující!"

Jennifer: "Ahoj zlato,"...Políbila mě na tvář a já měl co dělat abych neutekl pryč.

Maikey: "Nějak to vypadá že to vidí jinak,"...Pošeptal mi do ucha... Může být rád, že uhnul!

Jennifer: "Pamatujete si Tuckera?"

Oba ho hned začali, jak pitomci zdravit, jen já jsem se soustředil na svou skleničku a dost jasně jsem dával najevo, že nemám zájem o jeho existenci!

Tucker: "Ahoj Justine."

Neodpověděl jsem a raději do sebe vyklopil téměř celý obsah skleničky, alespoň nějak jsem se potřeboval uklidnit nebo bych mu jí hodil na hlavu, on naštěstí pochopil, že nemám zájem o jeho přítomnost a vydal se pro nějaké drinky!

Jennifer: "Když se ti podívám na obličej, objednala bych si nejraději kyselý jablkový martini."

J: "Musela si ho přivést?"

Jennifer: "Překáží ti tady?"

J: "Upřímně řečeno ano."

Jennifer: "No až bude existovat zákon, který bude zakazovat ženám středního věku "žít" doufám, že i ty podpoříš mě jako já tebe."

Díky bohu jsem byl zachráněn před dalším vyměňováním kousavých poznámek Emmettem, který se rozhodl že dnešní benefiční akci zahájí proslovem... Díky Emme!

Ale i tak bylo bezpečnější se od ní někam vzdálit, atak jsem si vzal sklenku a šel si stopnout někam, kde to bude "klidnější" musel jsem se při Emmettově proslovu usmívat on vždycky ví jaká slova použít a jak člověka zaujmout! Nakonec když začala zpívat hvězda dnešního večera tak jsem usoudil že dnešek už snad bude v pohodě a nebudu se muset ničím stresovat i když dostat Briana z hlavy bylo těžké ale snažil jsem se o to alespoň do té doby než jsem spatřil ostré světlo a následnou tmu...

BRIAN

Předpokládal jsem že jakmile vypadnu z Pittsburghu tak si alespoň na pár dní odpočinu a nebudu se neustále muset myslí soustředit na Justina jenže už při balení věcí jsem ho měl plnou hlavu nevěděl jestli tím že odjedu dělám dobře zda by nebylo lepší zůstat a ukázat mu že mi chybí a přesvědčit ho tím k tomu aby tu mou volnost nebral tak vážně ale pak jsem se zase vrátil zpátky na zem a když pro mě přijel odvoz řekl jsem si že to teď prostě musím hodit za hlavu...

B: "Je můj let v pořádku?"

"Ano Pane Kinney."

Alespoň v tomhle jsem si mohl oddychnout, nerad bych trčel na letišti s několika hodinovým zpožděním nebo hůř s žádným odletem! Vzal jsem si na čtení noviny, potřeboval jsem nějak zabít čas na letiště a ano nemyslet na Justina! Jenže pak to přišlo nejhorší noční můra v mém životě...

"V Babylonu došlo k explozi, obáváme se, že je mnoho zraněných pravděpodobně smrtelně."

To byla jediná slova, na která jsem se v ten okamžik dokázal soustředit ani na vteřinu jsem neváhal a řekl řidiči aby to otočil myslel jsem že snad zešílím ihned jsem začal volal Justinovi ale nezvedal byl to nepopsatelný strach mohl jsem jen myslet na to aby se mu nic nestalo umřel bych kdyby ano a stejně tak tam bylo plno mých přátel, které nemůžu ztratit! Zdálo se mi jako bych byl snad v pekle, auto jako by bylo čím dá tím pomalejší a mně docházel čas na to mu pomoct byla to naprostá bezmoc!

Jakmile jsem dorazil na místo, byl tam šílený zmatek všude hasiči, záchranáři a policajti, neustále kolem mě pobíhali zmatení a zranění lidé doufal jsem, že mezi nimi zahlédnu Justina nebo alespoň někoho ale ať jsem se podíval na jakoukoliv stranu, nikdo tam nebyl jen hrůza! Ale nakonec jsem přece jen někoho spatřil byla to Jennifer na moment mě popadl neuvěřitelný pocit úlevy byl jsem vděčný že je naživu...

B: "Jennifer! Jennifer!"

Jennifer: "Můj bože Briane! Nemůžu uvěřit!"

B: "Jsi v pořádku?"

Jennifer: "Justin je pořád uvnitř musíš ho najít!"

Nebylo na co čekat, bylo mi jedno, jestli tam umřu, bez něho bych žít nemohl! Okamžitě jsem vběhl dovnitř, bylo to šílené, měl jsem neuvěřitelný strach, myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím, nedotknu se ho, nepolíbím ho! Potřeboval jsem ho najít, ale nikde jsem ho neviděl jen samou bezmoc a zakrvácené lidi!

Začal jsem křičet jeho jméno několikrát za sebou, ale nedostalo se mi žádné odpovědi, jedna moje část si začínala myslet, že je mrtvý že jsem ho ztratil už navždy! Spatřil jsem Theodhora a okamžitě jsem se k němu rozeběhl, zdál se v pořádku, atak jsem se ho okamžitě zeptal, jestli neviděl Justina, ale jen zakroutil hlavou, že ne a mně se téměř podlomila kolena, myslel jsem, že pokud ho okamžitě nenajdu tak se snad zblázním! Když jsem pak spatřil ta mrtvá těla, byl to pro mě konec, chtěl jsem umřít! Chytl jsem si obličej a téměř se rozbrečel... Ale pak jsem ho uviděl! Byl živý! Ani nedokážu popsat tu neuvěřitelnou radost ihned jsem si ho k sobě za košili přitáhl a pevně ho objal potřeboval jsem cítit že je opravdu tady a ne pod nějakými troskami...

B: "Jsi zraněný?"

J: "Jen pár škrábanců... Neviděl si mou mámu?"

B: "Viděl je venku a v pořádku hledala tě."

Emmett: "Tady jsi zlato,"...Další u koho jsem potřeboval vědět, že je v pořádku a zbavit se toho pocitu naprostého zoufalství.

B: "Viděli jste Michaela?!"

J: "Eme?"

B: "Sakra Emmette!"

Z jeho výrazu jsem pochopil, že ho neviděl a v ten moment začal můj strach nanovo, předpokládal jsem, že vevnitř nebude nebo jsem v to alespoň doufal a vydal jsem se ven. Ihned jsem ho spatřil, byl na nosítkách a zrovna ho dávali do sanitky Debb i Ben byli u něho ale já se nemohl asi 5 vteřin vůbec pohnout, nemohl jsem uvěřit tomu, že se tohle děje, byla to noční můra! Nakonec jsem k němu přistoupil a uviděl, že je na tom špatně měl jsem o něho šílený strach, nechtěl jsem, aby to poslední mezi námi byla nesmyslná hádka. Debb je neustále popoháněla, aby pospíchali, a já jí nakonec odvezl do nemocnice, kde jsem neutišil, co mě čeká...