Trable v ráji(5)

Poslední díl. - 12+

BRIAN

Já jsem vůl volí! Ne kretén kreténská! Nebo... Copak vůbec existuje dost výstižná přezdívka pro takového vymaštěnce jako jsem já? Ani bych neřekl! Protože nikdo nemůže být tak naprosto blbej! Vlastně může, ale nebudu vyslovovat jeho jméno, mohl bych si ušpinit jazyk! Jak si vůbec mohl dovolit mi vrazit kudlu do zad a ještě jí několikrát otočit?! Já idiot měl blbé svědomí z toho, že jsem ho nejprve okřikl s tím, že si má najít jiné bydlení, potom, že jsem ho donutil vyhodit to křeslo, po kterém tak toužil a nakonec jsem se se svým svědomím odporoučel do Babylonu, kde jsem si dal na rozptýlení své oblíbené a-b-c-d-eeee! A on nakonec udělá takovou podlost a je mi úplně jedno, že ten, co s ním tancoval nebo spíš zkoušel z jejich těl udělat jedno samostatné,, byl Emmett... O to možná hůř zrovna ta královnička, ta která pro něj měla hned na začátku menší slabost, ta která... Já jednoduše nebudu vyjadřovat své emoce a pocity, mohl bych pak totiž vraždit i jen třeba pohledem!

Nevím, jestli i tohle byl boží záměr, ale přímo před Babylonem jsem se rozplácl, jakmile mi noha ujela po nějaké sračce v podobě sraček! Zůstal jsem ležet na zemi a popadl mě přímo zuřivý smích nemohl jsem uvěřit tomu, že se tohle děje, že tohle všechno se stihlo odehrát během jednoho jediného dne... Posral bych se!

J: "Co to, proboha, děláš?...Zjevil se nade mnou.

B: "Dávám si dvacet!"...Štěkl jsem.

J: "Ty si spadnul?"

B: "Ne chodník se zvednul! Kdes přišel k těm ujetým otázkám?!"

J: "Promiň... Chceš pomoct?"

B: "Zvládnu to sám!"

---

Jo ty silné řeči! Jakmile jsem se o to pokusil, tak se mi nohy rozjely znova a tvrdě jsem dopadl rovnou na prdel! Já, kurva, budu vraždit a začnu s tím tam nahoře!

J: "To vidím,"...Popadl ho smích a zároveň se mě snažil dostat zpátky na nohy.

B: "Už stojím, můžeš mě pustit!"...Ohnal jsem asi až přehnaně.

J: "Omlouvám se!"...Vykřikl.

B: "Ty se omlouváš a za co? Za to, že si mě vystrčil z postele a já si narazil žebra? Nebo snad za můj telefon, který se rozhodl naučit plavat? A co třeba to hnusný křeslo, který mi zničilo koberec? Samozřejmě nezapomeňme na těch pár hodin ve výtahu!"

J: "Za ten výtah jsem nemohl!"

B: "Kdybychom tam netáhli tu kurevsky těžkou starožitnost, ten výtah by se nezasekl!"

J: "Ale to..."

B: "Víš co? Vrať se zpátky za Emmettem... A prosím tě, drž se ode mě dál, než způsobíš další katastrofu!"...Nechal jsem jej tam stát a vydal jsem se domů.

Ale jakmile jsem se mu vzdálil tak se tu zase zjevilo, to mé podělané svědomí, to které mi chtělo nafackovat za každé jedno slovo, které jsem mu řekl, to které tak nerad poslouchám a nejraději bych mu do huby narval sto let staré ponožky po nějakém bezdomovci... Paráda, bezdomovci mi momentálně ovládají život - nejdřív to křeslo a teď by to byly ponožky! Musím si dávat pozor, na to, na co myslím, jinak mě sám velký všemohoucí Bůh potrestá a nakonec tím, kdo ty ponožky bude mít v hubě, budu samozřejmě jen a jen já!

Sakra, tohle jsem vážně podělal, teď bych se ani nedivil, kdyby se chtěl Justin odstěhovat sám od sebe, ani bych mu to momentálně nevyčítal, vždyť jsem se choval jako spratek, jako pokrytec a jako hovado především! Pro Krista, vždyť jsem jen vypadnul z postele, telefon si můžu kdykoliv koupit novej a to křeslo? Vždyť já ho neustále motivuju k tomu, aby kreslil, aby to se svým talentem někam dotáhnul a nakonec mu v tom bráním jen proto, že to křeslo nepředstavuje přepych, ale o to přece nejde, Justin ho chtěl pouze nakreslit, neměl v úmyslu obejít skládky a najít k němu konferenční stolek a pak jim u mě doma najít perfektní místo... On chtěl jenom kreslit! A já se zachoval jako dítě a nakonec jsem ho ještě obvinil z toho, že rozbil výtah... Bože, já jsem debil! Tohle musím dát do pořádku, jednoduše musím!

JUSTIN

Brian mě tak hrozně vytočil, ale nejhorší je, že on má ve všem pravdu... Jako vždycky! Přiznávám se, že ráno to byl tak trochu úmysl vyšoupnout ho z postele, jednoduše to měla být sranda, ale já moc dobře věděl, že jemu to tak připadat nebude, ale i tak jsem to udělal! S tím telefonem to byla naprostá hloupost, mohl jsem Daphne zavolat o minutu později, ale ne já musel hned a dopadlo to přesně tak, jak to dopadlo! A s tím křeslem to byla největší hloupost, bylo mi od začátku jasné, že mě uškrtí, pokud něco takového najde u sebe doma ve svém luxusu, ale i tak jsem ho k němu dotáhl! A ten výtah? Samozřejmě, že ho můžeme připsat na účet mně, to křeslo opravdu bylo moc těžké a výtah je na to starý! A ani nemluvě o Emmettovi, to byla ta největší podpásovka! Jednoduše jsem dneska způsobil jednu větší katastrofu za druhou a ani bych se nedivil, že mě Brian momentálně obviňuje z toho, že se rozmázl před Babylonem! Můžu se leda tak modlit k Brianovu nepříteli, abych neměl, až dorazím do loftu zabalený kufry přede dveřmi!

Táhnul jsem domů jak smrad, bál jsem se toho, jak čert kříže, ani bych se nedivil, že mě Brian před vstupem dovnitř polije svěcenou vodou, aby mě zbavil všech démonů, které tyto katastrofy způsobují, ale jednou jsem tam dojít musel a to bylo právě teď...

J: "Briane?"...Zvolal jsem jej ode dveří.

Ale rozlévalo se tu pouze ticho, takže mi bylo jasné, že není doma, což mohlo znamenat jedině dvě věci, buď to nasává u Woody's, aby mě a mou pošahanou povahu dostal z hlavy anebo je v jídelně a dostává jednu z Debbiiných přednášek, která mu bude jako obvykle naprosto k hovnu! No a já mám pocit, že můžu dělat jediné - balit!

Zamířil jsem rovnou do ložnice a to po tmě, málem jsem se přerazil, ale jen málem, cestou mé periferní vidění něco zaostřilo, ale byla taková tma, že to byl jen obrys a já tomu nevěnoval pozornost, tedy alespoň do chvíle, kdy jsem se zarazil u vstupu do ložnice a můj mozek zpracoval informace potřebné k tomu, abych pochopil, co jsem to viděl... To křeslo!

Rozsvítil jsem a vrátil jsem se zpět a okamžitě ho spatřil, stálo přesně tam, kde jsem ho postavil poprvé, ale... Kde se tu, sakra, vzalo?!

B: "Líbí?"...Ozvalo se za mnou.

J: "Briane, co to...?"

B: "Chtěl si obraz,"...Nesměle se usmál.

J: "Vždyť si říkal..."

B: "Hlouposti!"

J: "Ale co tě přimělo změnit názor?"

B: "Občas si musím připustit chybu a uvědomit si, co potřebuješ i ty, ne jen já... Takže odpuštěno?"

J: "Vždycky!"...Omotal jsem se mu kolem krku a něžně ho políbil.

Nevím sice, co ho donutilo změnit názor, ale na tom nezáleží, hlavní je, že mě pořád očividně miluje a nemá v úmyslu mě vyšoupnout na ulici, i když bych si to nejspíš zasloužil!

J: "Jak si ho vlastně dostal nahoru?"

B: "Našel jsem si způsob,"...Zatajoval.

J: "Opravdu děkuju... Slibuju, že za max dva dny bude pryč.

B: "Dej si na čas... Víš, že tě rád pozoruju při kreslení,"...Olízl si rty.

J: "Vím, vždycky cítím, jak mě propaluješ."

B: "To je dobře... A zrovna když si přišel, jsem si chtěl dát sprchu, co říkáš?"

J: "Že jí taky potřebuju!"

Oba jsme zamířili do sprchy a tam jsme se oddali tomu nejkrásnějšímu a nejněžnějšímu milování a zároveň nejvášnivějšímu a nejtvrdšímu šukání... Byl to naprostý ráj, kterého se snad na hodně dlouhou dobu nevzdáme!