The Moment

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

Stačí jeden okamžik a úplně se Vám změní život. Jen jeden a už nikdy nebudete takový, jací jste byli. Ten můj se odehrál asi před 20 minutami, byl nečekaný. Vyšel jsem z obchodu, po boku jsem měl Justina a držel jsem ho za ruku, bylo nám skvěle, těšili jsme se domů do tepla a na film, který mě Justin přinutil půjčit. Vzpomínám si, jak jsem se na něj podíval, ten jeho úsměv široký od ucha k uchu mě donutil se taky usmát a pak zničehonic jakoby zkameněl, v jeho tváři se objevilo zděšení a strach se náhle odrážel v jeho očích. Ohlédl jsem se a spatřil dva kluky, nemohlo jim být více než dvacet, chtěli naše peníze, ale já byl zase tvrdohlavý, odmítl jsem to udělat, jenže to jsem ještě nevěděl, že jeden z nich za zády skrývá něco mnohem nebezpečnějšího, než jsou ostrá slova vycházející z jeho úst a pak už si jen pamatuju hlaveň mířící na mou hruď a to, že se snažím bránit Justina svým vlastním tělem a až následně bolestí padám k zemi.

Vidím jen tmu, ale mé podvědomí všechno cítí, slyší, jen mé tělo se nemůže hnout, je paralyzované. Slyším Justinův křik, jeho pláč, volání mého jména, ale nemůžu odpovědět, ani mu dát vědět, že žiju, protože si tím ani nejsem jistý, cítím se mrtvý, cítím, jak ze mě odchází i ty poslední zbytky čehosi! Najednou mě někdo zvedá ze země, nevím, kdo to je, nemohu otevřít oči, ale cítím, jak se mnou hýbají a slyším jejich hlasy, jsou tak vzdálené a přitom tak blízko, jeden z nich neustále opakuje - nabít, pal - nabít, pal - nabít, pal - ale já na to nemohu reagovat, mým tělem a srdcem procházejí šoky, ale nic to se mnou nedělá, jako by už všechna naděje na mou záchranu byla ztracena a pak se ještě jednou ozve "Pal!" a já se s hlubokým nádechem probouzím...

Lékař: "Pane Kinney, slyšíte mě, víte, kde jste?"

B: "V... V nemocnici."

Lékař: "Výborně a chápete to, co se vám stalo?"

B: "Postřelili mě."

Lékař: "A přesně proto vás musíme operovat, rozumíte tomu?"

B: "Ano,"...Sotva vydechnu a pak zase ztrácím vědomí.

Opět mě zcela pohlcuje temnota, tentokrát už však ne proto, že bych umíral, ale proto, že mé tělo je naprosto vyčerpané a potřebuje urychleně operaci. Moje hruď je následkem střeli jako v jednom ohni, je to nesnesitelná bolest a hrozný pocit, všechno je to tak zesílené! Následně cítím, jak někdo na mou tvář přikládá masku a pak s poslední myšlenkou na Justina se zcela propadám nevědomí.

Když se probouzím, je všude kolem mě stále tma, ale už jsem při vědomí, takže mi dochází, že je noc, nevím proč, ale najednou mám strach... Strach z toho, co se děje, co se dít bude a co se stát mohlo, nevím vůbec nic, mám pocit jako bych byl v bezvědomí celá léta a všechno, co jsem znal, jako by bylo najednou pryč, dokonce i to, kým jsem dosud byl, všechno je tak jiné a přitom stejné... Jsem to já? Nejsem to já?

Rozhlížím se po pokoji, ale jde to ztěžka, bolí mě oči a sotva je držím, podle zvuku pípání mi dochází, že jsem připojený na nějaké přístroje a na hřbetu ruky cítím, že mám zavedenou kapačku, celé tělo mě bolí, ale především moje hruď, mám pocit jako bych tam měl nějakou obrovskou střepinu zařezávající se čím dál tím hlouběji do mého srdce, ale nemůžu to zastavit, nemůžu si jen tak rozervat hruď a vyndat to, i když bych chtěl, ale nejde to a tak tu bolest musím přijmout.

A pak se zadívám na křeslo stojící v rohu místnosti téměř naproti mé posteli - zahlédnu tam siluetu a když náhle pořádně zaostřím zjišťuji, že je to on... Můj Sunshine! Jsem tak rád, že ho vidím, i když vlastně nevidím, mám ho rozmazaného, ale vědomí, že je tu se mnou a že na mě nejspíš celou dobu, co jsem byl mimo, dával pozor mě uklidňuje i přesto, že nechci, aby mě v takovém stavu viděl, ale já ho tu potřebuju... Chci ho tu víc, než kohokoliv!

Dělal jsem všechno, co jsem jen mohl, ale oči jsem dál nedokázal mít otevřené, bylo to až moc nad moje síly a tak jsem se zase oddal tmě, ale tentokrát už jen prostřednictvím spánku. A když jsem pak následně zas otevřel oči bylo už ráno a kolem mě plno světla a hned u mé postele seděl Justin s rukou v té mé...

B: "J-Justine,"...Nemohl jsem ani mluvit, měl jsem tak vyprahlá ústa.

J: "Briane, jsi vzhůru?"

B: "Pokud se mi jen nezdáš myslím, že jsem."

J: "Proboha,"...Okamžitě vtiskl své rty na ty mé a zdálo se, že se snad už nikdy neodtrhne a nebyl bych ani trochu proti!

B: "Justine, nemůžu dýchat."

J: "Promiň! Já jsem tak rád, že si se probudil, byl jsi mimo tři dny... Já myslel jsem, že..."...Po tvářích mu začaly stékat slzy.

B: "Jsem v pořádku, vidíš... Tak nebreč, budu v pohodě."

J: "Měl bych dojít pro doktora."

B: "Ne počkej ještě, chci si svůj návrat z mrtvých vychutnat... Dej nám ještě chvilku,"...Chytil jsem jej za ruku.

J: "Tak dobře."

B: "Pojď ke mně,"...Z posledních sil jsem se trochu posunul, abych Justinovi vytvořil místo.

J: "Briane, to nejde, mohl bych ti ublížit."

B: "Pojď,"...Přitáhnul jsem si ho k sobě za ruku a on si lehl.

Mám na sobě jen nějaké vtipné nemocniční pyžámko, na hlavě vrabčí hnízdo, do ruky zavedenou kapačku, přístroje, které mě udržují při životě, jsou napojené na mé tělo a hruď mám, jak kdyby mi v ní vybuchla bomba, ale na tom teď nezáleží, protože žiju, ten nahoře mi z nepochopitelného důvodu dal druhou šanci a co víc - Justin je v pořádku a je teď u mě a to je to nejcennější, takže co víc bych si mohl přát? Možná jen abych na své paži necítil Justinovi slzy...

B: "Justine?"

J: "To je dobrý, já nebrečím."

B: "No ovšem, hraješ si na fontánku."

J: "Máš štěstí, že si zraněný, jinak bych tě praštil za ten tvůj neustálý sarkasmus."

B: "To mám ale kliku."

Justin se konečně začal alespoň trochu smát, chtěl jsem taky, ale bolest mi to nedovolila, atak jsem si alespoň užíval zvuk jeho smíchu, dokud zase neustál.

J: "Omlouvám se,"...Nečekaně vyšlo z jeho úst.

B: "Za co, Justine?"

J: "Za to, co se ti stalo."

B: "O čem to mluvíš? Je to moje vina, měl jsem jim dát ty peníze a ne riskovat."

J: "Skočil si přede mě."

B: "Co?"

J: "On mířil na mě, ale ty si přede mě skočil... Zachránil si mi život."

B: "A udělal bych to znova."

J: "Víš, že tě strašně moc miluju?"

B: "Vím... A víš, že já tebe?"

J: "Vím... Vždycky jsem to věděl."

Justin se ke mně zase opatrně přitiskl a já ho pevně objal a i přes tu bolest jsem ho k sobě tiskl a tiskl, jak jen jsem mohl, potřeboval jsem cítit jeho kůži na té své, potřeboval jsem cítit jeho přítomnost a vědět, že tohle je má druhá šance... Ten okamžik mě možná opravdu změnil, ale něco mi říká, že tím správným způsobem! Uvědomil jsem si tolik věcí, že to snad ani nejde vyjádřit, ale mezi ty nejdůležitější bezpochyby patří, že chci být mnohem lepší táta, kamarád a především přítel... Chci být Justinovi přítelem a partnerem, jakého si zaslouží!