Nový díl.
JUSTIN
Já to věděl, věděl, věděl! Věděl jsem, že to takhle dopadne, že mu zas a znovu neodolám a nechám se jím políbit, věděl jsem to a i přesto jsem si tu blbou skleničku vína nechal nalít, já jsem vážně takovej idiot! A věřil bych i tomu, že kdyby tam nebyl Gus tak bych se jím nechal dostat mnohem dál a právě teď bychom pravděpodobně zkoušeli všechny možné polohy a veškerý nábytek který by nám k vášnivému, zpocenému a možná trochu drsnému sexu výborně posloužil a nemůžu říct že bych byl nějak proti... Ale to je hrozně špatně! Rozhodl jsem se pro nový život... Proboha našel jsem si nový byt a dnes jsem se do něho nastěhoval, vydekoroval jsem si ho a dokonce jsem od Maikeyho dostal matraci abych si nezničil záda... To všechno abych se naučil životu bez něho, abych zjistil, zda život bez něho opravdu chci... Ale teď je všechno totálně v hajzlu, protože nevím absolutně vůbec nic, mám totální okno a k tomu všemu jsem se ještě ani na krok nehnul od Brianova domu a mám ten pocit, že pokud mě něco nezastaví tak se za ním nahoru vrátím Gus neGus...
Vysvobození přišlo v podobě zvonícího telefonu...
J: "Ano?"
Lindsay: "Tak co, je všechno v pořádku?"
J: "Jo, jo jasně... Odvedl jsem ho k Brianovi a hned jsem zase šel... Všechno v pohodě,"...Je nějaká šance, že bych se mohl prozradit ještě nápadněji?
Lindsay: "Proboha!"
J: "Co?!"
Lindsay: "Vy jste se líbali, že jo?"
J: "Ne! Jak tě to napadlo?!"
Lindsay: "Prosím tě jen si promluvil a bylo mi to jasné, takhle zníš jen, když si nervózní a pochybuju, že tě vynervoval Gus."
J: "Jsem idiot! Nechápu, jak se to stalo!"
Lindsay: "Strčil ti jazyk do krku a ty jsi tomu neodolal?"
J: "Do hajzlu."
Lindsay: "A kde jsi teď?"
J: "Před jeho domem."
Lindsay: "A na co tam čekáš?"
J: "Na zázrak."
Lindsay: "Tak doufám, že přijde dřív, než tam zarosteš do země."
J: "Tak to nejsi sama, kdo v to doufá... Ale ne právě jsem se rozhodl, jdu domů a budu dělat, že se nic nestalo."
Lindsay: "Hodně štěstí."
Raději jsem to zavěsil, protože je mi naprosto jasné, že by mě Lindsay vynervovala ještě víc než už jsem a to opravdu momentálně nepotřebuji už takhle si začínám připadat jak šílenec... Ne jako idiot, který to naprosto podělal, ale za všechno může jako obvykle Brian místo toho aby respektoval mé rozhodnutí mě radši líbá a donutí mě tak si uvědomit o co přicházím... Ne žádný takový! Přicházím leda tak o hrůznou budoucnost, která by se točila jenom podle jeho přání a ty svá bych musel zavrhnout, takže jeden polibek přece nemůže změnit to, pro co jsem se rozhodl to ani samotný Brian Kinney nedokáže on mě jednoduše nerozhodí... To slibuju! Do hajzlu! Jak já ho nenávidím!
Trvalo si to sice o trochu déle než jsem se nakonec opravdu dokázal hnout z místa ale důležité je že jsem to dokázal a vydal se do svého bytu... Do svého nového domova, ve kterém se budu mít opravdu báječně! A nikdo a nic mi to nerozmluví!
Jakmile jsem dorazil tak mi bylo jasné, že pokud se chci nějak rozptýlit a překonat své nutkání se za Brianem vrátit tak budu muset dělat něco velmi smysluplného a co lepšího by to mohlo být než si něco namalovat. Vytáhl jsem plátno a barvy a začal jsem štětcem přejíždět po papíru neměl jsem žádný určitý záměr... Vlastně jsem měl takový zvláštní pocit jako kdybych byl tělem ve svém bytě a maloval obraz ale duší úplně někde jinde a tak jsem se ani moc nesoustředil na to co kreslím alespoň do doby než to začínalo mít podobu a to podoba perfektně pasovala Brianovi... Byl to on, jeho tvář, jeho úsměv, jeho bronzová pleť, jeho dokonalé oči u kterých si nikdy nebudu jistý, jakou mají barvu... Všechno sedělo do posledního detailu a já už to musel začínat brát vážně, jako kdybych si poprvé opravdu uvědomil, co jsem to udělal, že jsem ho opustil, že jsem mu zlomil srdce! Doslova jsem se uprostřed místnosti složil na kolena a po tvářích mi začaly téct slzy, bylo mi mizerně a chtěl jsem to všechno vrátit zpátky, ale věděl jsem, že nemůžu, že tím by se nic nezměnilo, že i přesto že to ani jeden nechceme tak bychom se opravdu jednoho dne probudili s tím, že jsme se pro toho druhého obětovali, že jsme zahodili své sny a přání a to jednoduše nesmím dovolit, musím si stát za svým rozhodnutím, ať to bolí sebevíc!
Jakmile jsem se dokázal sebrat jak z podlahy tak emočně tak jsem šel vyzkoušet svojí "novou" sprchu myslel jsem, že mi pomůže se trochu odreagovat, dokud na mě ovšem nezačala téct studená zrezlá voda a v ten moment jsem z ní doslova vyskočil s myšlenkou, že tohle jsem si nejspíš zasloužil a raději jsem šel spát, než dnes stihne přijít ještě nějaká nečekaná pohroma!
Ráno jsem se probudil docela brzo asi proto, že spát jsem ani moc nemohl a jen jsem se tak v polospánku celou noc převaloval a myšlenkami se neustále vracel k Brianovi. Tudíž abych i den nestrávil úplně tím samým jsem se raději vydal do jídelny pomoct Debbie i přesto že nemám šichtu ale potřeboval jsem se nějak odreagovat...
Debbie: "Co tady děláš zlato?"
J: "Přišel jsem pomoct."
Debbie: "Vždyť nemáš šichtu."
J: "Debb prosím potřebuju se nějak zaměstnat."
Debbie: "No tak dobře vezmi si zástěru."
J: "Děkuju."
Asi jsem mohl počítat s tím, že Debbie tohle nenechá bez otázek ale i přesto jsem v to vážně doufal jenže dost neúspěšně poněvadž v momentě co jsem se k ní přiblížil začal ta pravá zpověď...
J: "Jen prostě potřebuju nějaké peníze nic víc."
Debbie: "Justine, vidím ti až do žaludku a vím, že se něco stalo a ačkoliv jsem možná stará bláznivá ženská, něco mi říká, že to nějakým způsobem souvisí s panem Kinneym."
J: "Nechci o tom mluvit, snažím se rozptýlit."
Debbie: "Rozptyluj se, až mi odpovíš... Co se stalo?"
J: "Políbil mě!"
Debbie: "Co?! Kdy? Kde? Jak?!"
J: "Myslím, že jak víš."
Debbie: No ale ten zbytek mi vysvětli."
J: "Lindsay mě požádala abych k němu odvedl Guse no a když jsem byl u něho tak mi nabídl sklenku já se nechal přemluvit, chvíli jsme mluvili pak jsme se hádali já chtěl odejít a těsně u dveří mě zatavil a políbil... No a já se nebránil."
Debbie: "Já věděla, že se k sobě vrátíte."
J: "Ale my se k sobě nevrátili, nic to nemění, jsem rozhodnutý."
Debbie: "Ale já myslela..."
J: "To sis domyslela a teď mě omluv čekají mě zákazníci."
Myslím, že jsem jí asi tak trochu vzal slova a dech, ale potřeboval jsem jí nějak setřást momentálně jsem nemohl slyšet jednu z těch jejích přednášek a promlouvání do duše o tom jak jsme si s Brianem souzení a že všechno vždycky překonáme to by mi totiž opravdu nepomohlo jednoduše se musím hnout dopředu pokud chci zjistit co ve skutečnosti chci...Sakra proč ani já sám tomuto absolutně nevěřím a myslím jen na to jak moc byc ho chtěl okamžitě zpátky?! Ale jedno je taky zcela jisté a to, že ještě před tím si s Brianem budeme muset promluvit z očí do očí a z toho mám víc než hrůzu...
No comments:
Post a Comment