Nový díl.
JUSTIN
Nemůžu uvěřit tomu, že už je to přesně 5 dní od chvíle co jsem naposledy mluvil s Brianem tak nějak jsem na něho nikde nechtěl narazit a tak jsem na ulici raději vycházel opravdu jen minimálně bylo mi totiž jasné, že pokud s ním strávím byť jen pár dalších minut o samotě tak naprosto změním svůj názor a já nechci abych to byl já kdo můj názor změní chci aby to byl on chci aby udělal něco co mě přinutí si uvědomit že spolu opravdu máme naději na úžasnou budoucnost že spolu můžeme mít to co oba chceme, že se pro toho druhého nebudeme muset změnit, ale i přesto že bych si přál přesně tohle je tu i část která nechce aby se to stalo která opravdu potřebuje být nějakou tu dobu bez něho abych mohl zjistit, zda život bez Briana je opravdu to co chci, zda bez něho to bude snazší.
A k tomu všemu se již dnes stěhuji do svého nového bytu a jsem z toho hrozně nervózní nikdy jsem sám nežil a ani nevím, jaké to je... No dobře mám především hrůzu z toho, jaké to bude být v tom bytě, v posteli, ve sprše no prostě všude bez Briana ale o to tu přesně jde... Jde o to, abych se naučil životu bez něho!
Jennifer: "Máš všechno zlato?"
J: "Kromě pár drobností co mám ještě u holek a pořádné matrace by to snad mělo být všechno."
Jennifer: "Tu matraci nějak vyřeším."
J: "Ne mami, ty se postarej hlavně o sebe a Molly, peníze na ní si vydělám."
Jennifer: "Jsi úžasný syn, víš to?"
J: "A ty skvělá máma."
Jennifer: "No tak dost nebo se rozbrečím."
J: "Fajn fajn a už běž, musím se tady s tím místem pořádně sžít."
Jennifer: "No tak s tím ti držím palce i u nohou."
J: "Mami!"
Jennifer: "Dobře už mlčím, určitě to tady bude skvělé."
J: "Měj se mami."
Jennifer: "Ty taky a zavolej."
J: "Zavolám ahoj."
Vážně jsem si začínal myslet že se jí už nezbavím, že bude dělat vše pro to aby mě přesvědčila k tomu abych vzal tašky a utíkal z tohoto místa jak nejrychleji dokážu ale já i přesto že tohle místo je vážně napodobeninou nějaké zříceniny tak se musím překonat a smířit se s tím co mám miliony lidí nemají ani to a já můžu být vděčný za to že mám alespoň tenhle byt a ano mohl bych si žít v přepychu s Brianem v loftu, ale co je to vlastně přepych pokud žijete s člověkem, který vás tam ve skutečnosti ani nechce anebo se to alespoň snaží předstírat a i to bohužel bolí... Jsem možná citlivka a možná že mě vidíte jako naprostého šílence který se ze dne na den rozhodl opustit lásku svého života a odstěhovat se do něčeho co představuje téměř ruiny, ale na to vám můžu říct jen tohle... Zkuste s ním 5 let žít v naději, že jednoho dne vás přijme, bude vás milovat a dokazovat vám to a v naději, že budete mít skvělou společnou budoucnost a pak když se jednoho rána probudíte a pochopíte, že tenhle den nikdy nepřijde tak se rozhodnete stejně jako já.
Celý den jsem se tenhle byt snažil předělat alespoň na trochu přijatelný domov použil jsem na to veškeré věci které jsem měl po ruce a celkem mi pomohly k tomu abych to tady téměř zdokonalil a ve finále jsem mohl být docela hrdý na to, jak jsem si to tady za pár hodin dokázal oživit, ale ještě lepší pocit jsem měl z toho když zazvonil zvonek a já měl svojí první návštěvu...
J: "Proboha co tady děláš?"
Maikey: "Slyšel jsem, že potřebuješ novou matraci."
J: "Ty si mluvil s mámou?"
Maikey: "Stavila se v jídelně a pusť mě dovnitř, není to tak lehké jak to vypadá."
J: "Jasně promiň, pojď."
Maikey: "Teda máš to tady pěkně zařízený."
J: Dělal jsem, co jsem mohl, ale vůbec nevím, jak se ti teď mám odvděčit."
Maikey: "Není třeba, udělal jsem to rád a teď když se Hunter rozhodl "poznávat svět" tak jí stejně nepotřebuje a až se vrátí, koupíme mu novou."
J: "Vážně děkuju, nejspíš si mě zachránil před ukrutnými bolestmi zad."
Maikey: "Je mi potěšením."
Vím že následující otázkou si tohle všechno ještě mnohem víc zhorším ale bez toho abych se Maikeyho zeptal bych ho odsud nemohl nechat odejít...
J: "A jak se má Brian?"
Maikey: "Jako Brian... To víš, předstírá naprosto perfektně, že je v pořádku."
J: "Co jiného,"...Uchechtl jsem se.
Maikey: "Je to paličatej mezek a nedá si říct."
J: "Nemá to smysl."
Maikey: "Ale má on tě miluje, jen potřebuje nakopnout a poslat správným směrem."
J: "Myslím, že teď už na tom nezáleží... Našel jsem si byt."
Maikey: "A? Já jen že tohle nikdy překážkou v žádném vztahu nebylo třeba by vám to jen prospělo nebýt spolu pořád na jednom místě alespoň byste se na sebe těšili."
J: "Až na to že Brian se nikdy na nic netěší natož na mě."
Maikey: "Je hrozné jakého z tebe dokázal za těch pár let udělat pesimistu."
J: "Jo taky si říkám... No každopádně ještě jednou děkuju za matraci."
Maikey: "Nemáš zač a pokud budeš ještě něco potřebovat opravdu cokoliv tak se ozvy."
J: "Ozvu, slibuju zatím ahoj."
Maikey: "Ahoj."
Však jsem to říkal akorát jsem si naopak tak přitížil bylo mi totiž jasné že Maikey mi neříká o Brianovi úplně všechno a z toho jsem mohl pochopit že na tom musí být asi hrozně a za to se opravdu nenávidím protože mu tohle způsobuju já, jenže já už prostě nemám na vybranou tohle je moje jediná a nejspíš i poslední šance která mi pomůže všechno pochopit a uvědomit si co ve skutečnosti chci.
Začínala být už tma a já byl po dnešku celkem unavený atak jsem si chtěl dát před spánkem ještě sprchu, jenže zazvonil telefon a já mohl hned předpokládat, že tenhle den ani zdaleka neskončil...
J: "Ano?"
Lindsay: "Justine já se omlouvám víš, že bych to po tobě nechtěla, ale já..."
J: "Lindsay zpomal co se děje?"
Lindsay: "Potřebuju aby si Guse odvedl k Brianovi... Jenny nastydla a my s ní musíme k doktorovi..."
J: "Ale..."
Lindsay: "Prosím jsi poslední naděje."
J: "Dobře udělám to."
Lindsay: "Bože děkuju, zachránil si nás."
J: "Hned jsem tam."
Lindsay: "Dobře ahoj."
Tohle se mi opravdu jen zdá bojím se jen si představit, co všechno se může stát až si s Brianem budeme hledět z očí do očí a probudí se v nás známé pocity, které nad námi vždy vyzrají a ačkoliv nechci aby se to stalo část mě se tomu ani nechce bránit...
No comments:
Post a Comment