Nový díl.
JUSTIN
A já si myslel že mi dokáže změnit názor, že mě přesvědčí o tom že máme naději na společnou budoucnost, že mi řekne to, co chci nebo spíš potřebuji slyšet, abych věděl, že ten byt brát nemám, že můžeme žít spolu jako pár, ale on ten proklatej telefon prostě musel vzít vždycky pro něho bude přednější vše okolo víc než já... Jeho práci, Babylon, sex na jednu noc, jeho loft, který je a vždycky bude jen pro jednoho... A já jsem až tam někde na konci když mě náhodou potřebuje v momentě, co mu jeho známosti už nejsou dostatkem! A jak už jsem se několikrát zmínil, jemu nezáleží na budoucnosti, vždyť proboha on už se teď cítí jako mrtvola a přemýšlí jenom nad přítomností nad tím, koho ošuká zrovna tady a teď! Ale takový já nejsem já musím hledět dopředu vybudovat si kariéru, mít manžela, rodinu za kterou se budu vracet domů z práce... Po tomhle já zkrátka toužím, ale s Brianem to mít nemůžu, s ním by to navždy bylo jen "Co kdyby?"
Lindsay: "Justine?!"...Snažila se mě zastavit když jsem kolem ní téměř proběhl.
J: "Co je?"
Lindsay: "To mi řekni ty a co ty rudý oči?"
J: "To nic není!"
Lindsay: "Jo to tak, co se stalo?"
J: "Našel jsem si byt..."
Lindsay: "Cože jsi?"
J: "Našel byt nebo spíš máma mi ho našla a na konci týdne se do něho stěhuju..."
Lindsay: "Ale proč Justine?"
J: "Máte tu dvě děti a já tu jen zacláním a navíc nemůžu u vás bydlet navěky."
Lindsay: "To ani nikdo neřekl, ale myslela jsem, že až nastane správná chvíle tak se zase vrátíš k Brianovi."
J: "O to jde Linds on nechce, abych se vrátil, neudělal pro můj návrat absolutně nic a dnes když jsem po něm chtěl, aby se nějak vyjádřil tak radši zvedl telefon."
Lindsay: "Znáš ho, on se jen snažil nějak vybruslit, ale co k tobě cítí, to už dávno víš."
J: "Nejde o to, co ke mně cítí, když to nedokáže dát najevo, když se mu jen představa společné budoucnosti hnusí a v tom případě musím myslet na sebe, čekal jsem 5 let na to, až se změní, až mi řekne, že mě miluje a já už jsem prostě z toho čekání unavený, já dál nemůžu Linds."
Lindsay: "Jsi si tím jistý? Já nechci, aby si svého rozhodnutí jednou litoval."
J: "Pokud spolu máme být, najdeme si k sobě jednou cestu, ale teď prostě potřebuju čas, potřebuju zjistit, co vlastně vůbec chci."
Věděl jsem, že pokud s Lindsay ještě třeba jen minutu budu rozebírat Briana, tak se místo jen zarudlých očí naplno rozbrečím a snad i složím jako domeček z karet a to si nesmím dovolit a proto jsem si raději zalezl do svého dočasného pokoje a ulehl jsem do postele s pocitem naprostého prázdna. Musím věřit tomu, že tohle mé rozhodnutí je správné, protože pokud to neudělám teď tak už pravděpodobně nikdy s Brianem bychom se pořád jen rozcházeli a vraceli k sobě a na to já už nemám sílu! Myslím, že jednoduše potřebujeme být nějaký čas od sebe, abychom si uvědomili, co doopravdy chceme a potřebujeme...
BRIAN
Stačilo tak málo stačilo jen říct, co cítím a co chci a mohl jsem ho zase mít, mohli jsme být opět spolu, ale já tuhle šanci zahodil jen kvůli pitomému telefonátu jen proto, že jsem z něho udělal něco důležitějšího, než ve skutečnosti byl! Jen proto, že jsem se tomu chtěl vyhnout tomu vyřčení, co skutečně cítím, jsem ho od sebe znovu odehnal a teď už nejspíš navždycky, právě jsem uhasil poslední plamínek naděje a šance že znovu zažehne je téměř nepostřehnutelná!
Radši jsem se vydal do loftu protože to je jediný místo kde dokážu vyvést víc užitku, než škody, všude jinde jsem, jak časovaná bomba která opakovaně vybuchuje a ničí všechny okolo!
V momentě co se za mnou zaklaply dveře tak jsem cítil jakoby úlevu... Úlevu z toho že tady nemusím nic předstírat to, jak jsem zničený a to jak moc mě to bolí a k tomu mi skvěle posloužila lampa stojící opodál, kterou jsem následně třískl velkou silou o zem a v tu chvíli jsem se na pár vteřin cítil naprosto skvěle, ten vztek jsem ze sebe na moment dostal a cítil se lehčí, na chvíli jsem mohl na všechno zapomenout a být volný!
Jenže stačilo další dnešní zvonění telefonu v řadě a ten vztek se ve mně snad zněkolikanásobil mohl jsem jen myslet na to, který idiot se nachází na druhém konci...
B: "Co?!"... Popravdě i já bych se vyděsil takhle na mě do telefonu někdo zařvat ale byl jsem jednoduše vytočený.
Lindsay: "Bože ty máš taky teda náladu."
B: "Proboha Lindsay co potřebuješ?"
Lindsay: "Jen jsem s tebou chtěla mluvit o Gusovi..."
B: "Co je s ním?"
Lindsay: "Ne nic je v pořádku, ale myslela jsem nebo spíš jsem chtěla vědět, jestli by sis ho k sobě nechtěl příští víkend vzít?"
B: "Vy někam snad s manželkou jedete?"
Lindsay: "Ne Briane, jen jsem myslela, že byste spolu mohli strávit trochu času."
B: "Jasně promiň, moc rád si ho k sobě vezmu."
Lindsay: "Tak dobře v pátek ti ho teda přivedu."
B: "Fajn... A Linds?"
Lindsay: "Ano?"
B: "Ne nic to je jedno."
Lindsay: "Co Briane?"
B: "Já jen... Věděla si, že si Justin našel byt?"
Lindsay: "Právě jsem se to od něho dozvěděla a pokud ti můžu dát radu... Udělej s tím něco, protože on tohle ve skutečnosti nechce, jen potřebuje vědět, že ty ho miluješ."
B: "Myslel jsem, že to ví."
Lindsay: "Hluboko uvnitř sebe to ví, jen tomu přestává věřit a tebe potřebuje, aby si to uvědomil, takže něco sakra udělej, Briane!"
Já už jednoduše nemám na vybranou je to vážně už jen o tom, co mu dokážu říct a ukázat on potřebuje vědět, že ho opravdu miluju a že s ním ve své budoucnosti počítám jako s ničím jiným a sám sobě potřebuju dokázat, že můžu žít i jinak než jsem žil do teď, že toho můžu mít mnohem víc než mám a hlavně, že už své city nemusím víc skrývat za svou zbytečnou maskou...
No comments:
Post a Comment