Nový díl.
BRIAN
Nemohl jsem Justina dostat z hlavy teda ne, že by to bylo nějak překvapující nebo něco nového ale tentokrát jsem doslova myslel jenom na něho, cokoliv jsem udělal, bylo nějakým způsobem spojené s ním, až jsem z toho začínal šílet! Dokonce jsem při přípravě prezentace musel neustále myslet na to jak moc by se mi momentálně hodily Justinovi trefné nápady o které jsem dřív nikdy neměl zájem nebo jsem to alespoň předstíral ale teď bych jeden z nich bez problému využil a ještě ho jako poděkování přímo na mém stole pomiloval... Bože dost! Jsi Brian Kinney kurva fix! Ty přežiješ všechno i život bez něho! Anebo ho jednoduše získáš zpátky, jak těžké by to mohlo být? Vždyť on se vždycky vrátil, jen to prostě tentokrát bude trvat trochu déle, ale už ráno jsem měl pocit, že se to určitě stane přece jen nebýt Guse tak jsme se políbili a to už napovídá, že máme naději být zase jako dřív, já to zkrátka nevzdám!
Ted: "Takže jak to uděláme?"
B: "Co?"
Ted: "Vnímal si mě posledních pět minut vůbec?"
B: "Abych pravdu řekl tak ne."
Ted: "Jsem v šoku! A teď pokud by sis teda vybral, který nápad uskutečníme."
B: "Nechám to na tobě a teď mě omluv."
Ted: "Ale Briane, musíme to dodělat!"
B: "Theodhore je neděle já tu dnes vůbec neměl být to že ty si cvok který dělá i přesčasy protože jeho život ho nudí nic nezmění na tom že já odcházím a už mě prosím nikdy nevolej do Kinneticu o víkendu pokud máš problém buď ho vyřeš sám a jinak počkej na pracovní dny... Zatím,"...Vypařil jsem se, jak nejrychleji jsem mohl.
Ale problém byl v tom že jsem neměl ani páru o tom kam vlastně půjdu... Domů nebo spíš do loftu se mi vůbec nechtělo je vážně až vtipné že Justin po mně požadoval abych mu dal domov, ale já to rázně odmítal kvůli čemuž mě nakonec opustil a přitom jsem si až teď uvědomil že s Justinem byl loft mým domovem ale bez něho jsou to jen čtyři stěny a postel, už se jen můžu smát nad svým pravidlem "Tenhle byt je dost velký jen pro jednoho!"protože teď bych momentálně dal cokoliv za to aby v něm byl Justin se mnou!
K Maikeymu a k té jeho úžasné rodince se mi taky ani za mák nechtělo stačí mi už jen uvědomění že kdyby nebylo jich byl by Justin pořád se mnou a perfektně šťastný a za těmi šílenými lesbičkami mě vůbec nikdo nedostane i přesto že bych opravdu chtěl trávit víc času s Gusem, ale já jim jednoduše nedokážu odpustit, že daly Justinovi útočiště a v podstatě ho tím podpořily v tom aby mě opustil tudíž se zdá že jsem přišel opravdu o všechny - Já Brian Kinney jsem nakonec opravdu zůstal sám! Ledaže bych s tím něco udělal...
Je až neuvěřitelné že když pokaždé vyškrtnu všechny, za kterými se mi nechce jít tak mi nakonec jako nejpřijatelnější zůstane Debbie která zrovna z těch všech má největší průpovídky a potřebu mi přednášet o tom jak prokoukla mojí masku a mé srdce které patří Justinovi od chvíle, co jsem ho poznal... A víte, co mě sere nejvíc? Má pravdu!
Vešel jsem dovnitř a ihned jsem si pomyslel že by to tu nemuselo být tak hrozné poněvadž první co jsem spatřil byl Justin jak si povídá s Debbie a v tu chvíli jako by se ve mně probudily veškeré bojovné reflexy a vydal jsem se k nim ale dřív než jsem měl možnost něco říct jsem zaslechl něco co... Já ani nevím jen to šíleně bolelo...
"Našel jsem si byt a na konci týdne se do něho nastěhuji."
Měl jsem pocit, jako kdybych se probudil z nějakého hodně ošklivého snu do doslova noční můry! Vážně jsem byl přesvědčený o tom že tohle je jedno z těch Justinových období kdy ode mě utekl a pak se zase vrátil protože zjistil že beze mě žít nechce, že mě raději přijme takového, jaký jsem, než aby mě neměl vůbec jen jsem počítal s tím že tentokrát to bude trvat dýl než obvykle a mým plánem bylo se alespoň snažit mu ukázat že za to opravdu pořád stojím, že i když jsem kretén který ho odhání tak ho ve skutečnosti bezhlavě miluju... Ale jak se zdá on už se rozhodl ze nás za oba a i když část mě na to byl "připravená" netušil jsem že to bude tak moc bolet... To zjištění, že tentokrát už jsem ho ztratil nadobro!
J: "Briane... Já..."...Bylo dost zřetelné, že vůbec neví co mi má říct a já ani popravdě nic slyšet nechtěl.
B: "V pohodě jen jsem přišel na kafe, ale jak se zdá tak ho radši vynechám,"...Otočil jsem se na patě a začal směřovat ven.
Jen jsem vyšel na ulici tak jsem si začal nadávat do všech volů kreténů a debilů nemohl jsem uvěřit že jsem se zachoval zrovna takhle jak nějaká pošahaná lesbička který druhá ujetá lesbička právě vyrvala srdce z hrudi měl jsem tam zůstat a dát mu dost jasně najevo že je mi ukradené že si našel byt a že hodlá začít nový život protože přece já jsem bezcitná svině, kterou nic nerozhodí jenže tohle mě rozhodilo a já udělal to nejhorší co jsem mohl... Dal jsem mu to najevo! A to jsem neměl!
J: "Briane!"...Vyběhl za mnou na ulici to jsem fakt potřeboval.
B: "Co?"
J: "Já nějak nevím co říct."
B: "Tak proč si tady?"
J: "Protože... Sakra Briane, já nevím! To mi řekni ty!"
B: "Co ti mám říct?"
J: "Chci vědět, jestli ten byt mám opravdu přijmout anebo jestli je tu pořád co zachraňovat!"
B: "Já..."...Zarazil jsem se.
J: "Co Briane? Já to potřebuju slyšet, potřebuju vědět, že mezi námi něco opravdu je, že mě miluješ! Jinak ten byt musím vzít, musím se hnout dál!"
B: "Já chci..."
Ani nevvím jestli mám říct že jsem za to zazvonění telefonu byl vděčný anebo naopak spíš naprosto vytočený, ale popravdě jsem ani netušil, co přesně jsem se mu chystal říct a mám ten pocit, že to ani jeden z nás nezjistí...
B: "Promiň, tohle musím vzít."
J: "Jo jasně jen si posluž."
Kdyby záleželo jen na mně tak ten telefon bych okamžitě někam odhodil ale týkalo se to mé práce a zdálo se to být dost urgentní protože není zvykem aby mi klienti volali mimo pracovní dobu... Ale opravdu jsem netušil, co všechno tímhle nesmyslným telefonátem zahodím poněvadž v momentě co jsem hovor dokončil byl už Justin dávno pryč...
No comments:
Post a Comment