Proč právě já?(12)

Poslední díl.

JUSTIN

varování: žádné

Musel jsem odtamtud vypadnout, to se zkrátka nedalo vydržet. Jak jsem řekl, jedna část mě ho chtěla praštit a druhá se na něj chtěla vrhnout a obě části sílily celý večer, nakonec jsem ani nevěděl, která z nich je silnější... i když vlastně asi věděl. A přesně proto jsem odešel, mám na něj totiž vztek a nechci, aby si myslel, že je v pohodě, kdybych se najednou neovládl a přisál se na jeho rty. Nebýt tam holky a Gus nejspíš by to dopadlo tak, jak bych nechtěl, ale přitom jsem po tom strašně toužil. Jak je možné, že kdykoliv mě naštve, stane se v mých očích ještě víc sexy a přitažlivý? Možná proto, že mám zkrátka rád tuhle jeho zlobivou stránku. Ale to nemění nic na tom, že mě dva dny nechal procházet si peklem a ani mi nedal vysvětlení, proč tomu tak je, to mu zkrátka neprojde jenom tak.

Maikey: "Ju-Justine, co tady děláš?"

J: "Musím s tebou mluvit."

Nečekal jsem na pozvání a rovnou jsem se vydal dovnitř, na Bena jsem nikde nenarazil a byl jsem rád, protože tohle zkrátka potřebuji probrat jenom s Maikeym.

Maikey: "Jasně, udělej si pohodlí,"...Reagoval na moje posazení na pohovku.

J: "Díky."

Maikey: "Přišel si mě sprdnout za to, že jsem Brian nepřitáhl domů už včera? Rovnou ti říkám, že pokud ho znáš tak dobře jako já, tak víš, že to nebylo možné."

J: "Znám a vím... je mi jasné, že proti své vůli by se nikdy nenechal odvézt domů... a přesně proto tu jsem... potřebuji vědět, co ho přimělo odjet a zůstat tam přes noc... protože mě napadá jedině to, že chtěl mít klid ode mě."

Maikeyho výraz mluvil za vše a hned ho přeložím i pro vás 'O tom si musíš promluvit s Brianem, je to mezi vámi dvěma.' Jo to sotva, z toho nic nedostanu ani, kdybych byl na smrtelný posteli.

---

J: "To si nech!"

Maikey: "Ani jsem nic neřekl."

J: "Jo, ale dokážu ti to vyčíst z tváře, myslíš na to, že si o tom musím promluvit s Brianem."

Maikey: "Protože to tak je... nebudu se mezi vás plést."

J: "Vážně? Kdy došlo k tomuhle obratu?"

Maikey: "Ty máš ale náladu."

J: "Jo, protože můj přítel se za záhadných okolností vypařil v pátek večer z Babylonu a dnes odpoledne se objevil ve dveřích holek a tvářil se jako kdybych byl poslední, koho by čekal, že uvidí."

Maikey: "Opravdu si myslím, že bys s ním..."

J: "Maikey!"

Přišel jsem z jistého důvodu a jsem odhodlaný odsud neodejít bez odpovědi. Já vím, že bych si o tom měl promluvit s Brianem, jenže taky vím to, že z Briana bych dostal tak max poloviční pravdu a ještě takovou, která by vyhovovala jemu a jeho citům, jen abych já nevěděl něco víc a neohrozil ho tím.

Maikey: "Ben šel nakoupit na večeři a za chvíli se vrátí, už takhle je na mě naštvanej, že jsem se nechal Brianem unést, takže nepotřebuju, aby tu teď našel i tebe."

J: "Tak to bys měl mluvit opravdu rychle, protože jinak se mě nezbavíš a vetřu se k vám na večeři."

Bylo znát, že jsem ho zahnal do kouta a vím, že není správný ho takhle využívat, když je Brianův nejlepší kamarád, ale mým záměrem není mezi nimi dělat problémy, ale to, abych zjistil, co se s Brianem děje a proč to s největší pravděpodobností souvisí se mnou, protože jinak se z tohohle asi nevyhrabeme.

Maikey: "Ty si fakt pochytil Brianovu školu."

J: "Myslím, že to my všichni určitým způsobem. A teď k věci... prosím, Maikey."

Maikey: "Fajn... Brian si myslí, že si tě nezaslouží... vlastně nikoho z nás."

J: "Počkat - CO?"

Maikey: "Měl nějakej zlom jasný, začal prý přemýšlet o tom, proč ho miluješ a najednou se tím spustil nějaký řetězec a on si o sobě začal uvědomovat jisté věci... že je parchant, co myslí jenom na sebe a o to víc nechápal, proč s ním jsi... a do toho začal zvažovat i nás ostatní. Jeho mysl byla plná toho, proč ho milujeme, když s námi zachází hrozně. A to ho přivedlo k myšlence, že jednoho dne nás to přestane bavit a všichni ho opustíme... a oba víme, že ztráta tebe by ho zničila nejvíc. Proto se chtěl naposledy zdekovat a užít si jeden blbej den jako za starých časů, než by se vrátil domů za tebou a snažil by se ti všechno vynahradit."

J: "Eh... ehm... já... to..."

Popravdě jsem vůbec nevěděl, co mám na to říct. Část mě chtěla skákat ke stropu z vědomí, že se tak moc bojí, že by mě mohl ztratit, protože to znamená, že mě opravdu moc miluje. Ale když si představím, jaká muka to pro něj teď musela být, protože je to prostě Brian Kinney, tak je mi hrozně, když vím, jak jsem se k němu choval a přitom on už si užil svoje.

Maikey: "Tak už to víš, doufám, že ti to alespoň pomůže teď, když mě Brian zabije."

J: "Neřeknu mu to, slibuju."

Maikey: "Ale jak s ním chceš vyřešit vaše neshody?"

J: "O to už se nějak postarám."

Automaticky jsem se zvedl, Maikeymu poděkoval a následně jsem se sám vyprovodil, narazil jsem ještě na Bena, kterého jsem pozdravil, ale na dotaz, co tu dělám, jsem mu už neodpověděl. Moje mysl byla zkrátka jinde, věděl jsem, že potřebuji najít Briana. A nevím proč, ale měl jsem tušení, že k holkám domů se nemá smysl vracet, místo toho jsem se vydal do loftu.

Před dveřmi jsem se zastavil a chvíli zvažoval, co vůbec udělám, když ho tam najdu, ale došel jsem k závěru, že cokoliv bude lepší, než ho nechávat dál v myšlenkách, že už s ním nechci být. Otevřel jsem proto dveře a ihned jsem mu čelil. Myslím totiž, že byl zrovna na odchodu a tím důvodem bylo to, že mě šel hledat, protože v jeho pohledu jsem viděl neskutečnou úlevu z toho, že mě vidí.

B: "Justine, já..."

J: "Pššš,"...Přiložil jsem mu prst na rty a usmál se.

Brian se tvářil jako, že mi vůbec nerozumí, ale to je fuk, protože následovalo něco, co jsme oba potřebovali. Políbil jsem ho a to tím nejněžnějším způsobem, jakým jsem jenom dokázal, protože jsem potřeboval, aby věděl, že ať se stalo cokoliv, je to za mnou. A pak se z jemnosti stala vášeň, zbytek už asi není třeba říkat.

Vím, že mu budu muset ještě nějak vysvětlit ten můj obrat v chování, ale nechci ho zbytečně nutit projít si tím znovu, ale co chci, je dokázat mu, že ho miluju za každou cenu i s tím, jaký občas dokáže být a že rozhodně nikdy nehodlám odejít.

Proč právě já?(11)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Prostíral jsem ten podělanej stůl a modlil jsem se za to, aby mě někdo vysvobodil. Jenže v tomhle domě není nikdo moc mým velkým fanouškem - Melanie mě nesnáší odjakživa, Linds ta cítí potřebu se vždy postavit na stranu Justina, Gus je moc malej na to, aby mi pomohl a Justin... k tomu není už co dodat. Takže přesně proto se právě teď snažím přijít na to, kam se dávají vidličky a nože. Ale kašlat na to, prostě to hodím na stůl na jednu hromadu a oni si to určitě nějak rozeberou, žádná věda.

Hned, co jsem dokončil tento důležitý úkol, vrátil jsem se zpátky do kuchyně, ale hned mezi dveřmi mě něco zaskočilo - Justin tu nebyl. A to mohlo znamenat jediné...

Lindsay: "Neboj se, Gus mu jen chtěl něco ukázat v pokojíčku."

B: "Nevím, čeho bych se měl bát."

Popravdě jsem byl ale vyděšený, protože kdyby se Justin vypařil, zatímco jsem byl vedle, tak by to znamenalo, že už nejspíš není nic, co bych mohl udělat, abych ho donutil mi odpustit.

Lindsay: "Měl si výraz před infarktem, tak ti nevím, jsem si celkem jistá, že ses bál, že odešel."

B: "Tak to fakt ne."

Jen jsem to dořekl, tak se Justin společně s Gusem objevil ve dveřích. Skvělý, Kinney, fakt skvělý! Tohle ti rozhodně pomůže k tomu, abys to s ním vyřešil!

---

J: "Tady to začíná vonět, Linds,"...Naprosto ignoroval mou existenci. Už vím, jak se musel cítit, když jsem to dělával já jemu.

Lindsay: "Děkuju, zlato. Mohl bys, prosím tě, odnést sklenici vody Melanie a zeptat se, jestli něco nepotřebuje?"

J: "Provedu."

Dvě možnosti - první: Lindsay ho poslala se sklenicí vody za Mel, protože mi chce něco říct a myslím, že to nebude nic pěkného. A ta druhá - Linds se prostě jen stará o blaho své těhotné manželky.

Lindsay: "Měl by sis s ním promluvit. Nevím sice, co se mezi vámi stalo, ale on je na tebe pěkně naštvanej."

Měl jsem tušit, že to budou obě možnosti, protože ano ona se stará o blaho své těhotné manželky, jenže je mezitím schopná mě poučovat. Ach jo, tohle je vážně za trest.

B: "Nevím, jak s ním mluvit, když dělá, že neexistuju."

Lindsay: "Tak jako on mluvil s tebou, když si dělal, že neexistuje on... prostě se snaž."

To se jí tak snadno řekne, ale jak to mám já asi tak udělat? Neumím mluvit, jasný?! Jo, dělám v reklamách, vedu firmu a dávám celkem dobrý proslovy... jenomže tohle je jiná, tohle je Justin. Justin, který mě miluje a já stále nechápu proč. Justin, kterého jsem podle všeho vytočil tak moc, že i pohled na mě, mu dělá problém. Tak jak s ním mám asi tak mluvit, sakra?!

J: "Tak je v pohodě, ale kouká na nějaký dokument o porodech, musel jsem utéct."

Lindsay se začala smát a já k tomu neměl daleko, jenže jsem se včas zastavil, myslím totiž, že to poslední, co by teď chtěl vidět, je to, že se směju... i když by to bylo díky němu.

Lindsay: "Tak hlavní je, že si to přežil. A mohl bys na chvíli vzít vařečku a míchat?"

J: "Jasně, moc rád."

Justin se toho hned ujal a já ho hypnoticky pozoroval. Pohledu na to, jak vaří, se asi totiž nikdy nenabažím... vypadá přitom tak roztomile, ale zároveň sexy. Nechápu, jak to dělá. Nejradši bych šel rovnou k němu, nalepil se na něj zezadu, ruce mu dal kolem pasu a líbal ho na krk... dobře tak se zase vrať zpátky na zem, Briane.

Dřív, než jsme se nadáli, byla večeře hotová a my se vydali usednout ke stolu. Justin se ihned usadil vedle Melanie, tudíž Linds nezbývalo nic jiného, než se posadit vedle mě. Nebudu ani tvrdit, že mě to zaskočilo, protože nezaskočilo, je jasný, že vedle mě sedět nechtěl.

Mel s Linds hned na to držkovaly, že takhle si prostřený stůl fakt nepředstavovaly a i když to braly s humorem, tak momentálně mi to na náladě fakt nepřidávalo. Začínal jsem už i zvažovat tu možnost, že nejlepší by bylo odejít a nechat Justina vychladnout s tím, že budu doufat, že pak za mnou přijde sám. Jenže něco mi říká, že jsme v bodě, kdy buď něco udělám nebo se s ním můžu rovnou rozloučit.

Melanie: "To bylo výborné, lásko."

Lindsay: "Děkuju, ale Justin pomáhal. No a Brian... ten sledoval, zda to děláme dobře,"...Začala se smát.

B: "Haha."

J: "Věř mi, že Brian tady přispěl víc, než kdy přispěl mně při vaření,"...Usmál se.

Celý stůl utichl a Justinovi hned na to soudě dle jeho výrazu došlo, že asi řekl něco, co neměl, vzhledem k tomu, že je na mě naštvaný. A proto hned sklopil pohled a rozhodl se, že nejlepší bude odnést svůj talíř do dřezu.

Melanie: "Už celkem začínám umírat touhou po tom, aby mi někdo vysvětlil, co se mezi vámi stalo... protože je na tebe pekelně naštvanej."

B: "Ty si tak všímavá, Mel."

Najednou mi to nedalo a rozhodl jsem se, že pokud chci něco udělat, tak to musím udělat okamžitě. Proto jsem se zvedl ze svého místa a vydal jsem se za ním do kuchyně. Byl jsem odhodlaný udělat cokoliv, prostě to s ním nějak vyřešit, i kdybych ho měl mučit, jen aby mi odpustil nebo mě spíš vyslechnul, proč jsem se choval takhle... protože ho prostě miluju a jsem z něho zmatený nebo ne z něho, ale sám ze sebe, nevím, co se to se mnou děje, nikdy jsem se takhle necítil, chvílema mám pocit, že nemůžu dýchat, že se mi svírá hrudník a srdce se snaží vyskočit ven... tak moc ho, sakra, miluju. A ještě nedávno jsem ani nevěděl, že je možný někoho tak milovat, takže jsem se najednou vyděsil, vyděsila mě představa, že tenhle dokonalej kluk mě sice teď z nějakého mně neznámého důvodu miluje, ale jednoho dne nejspíš stejně odejde a v tu chvíli mě to zabije a toho se tak šíleně bojím! Jenže se zdá, že já už ho stejně odehnal... protože v kuchyni a ani nikde jinde v tomhle domě prostě není!

Proč právě já?(10)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Momentálně ve mně zápasily dvě různé osoby, ta, která ho chtěla praštit a prásknout mu dveřmi před nosem a ta, která mu chtěla skočit kolem krku, políbit ho a zeptat se ho, zda je v pořádku. Věřte mi, že výběr byl opravdu těžký. Nejradši bych udělal všechno najednou v nějakém logickém postupu. Ale ve výsledku jsem tam jen tak stál a zíral na něj jako bych ho chtěl zabít a pomilovat zároveň. Co mě však zarazilo, byl jeho pohled - něco mi říkalo, že mě tu rozhodně nečekal. A to mu na plusových bodech rozhodně nepřidá, jelikož to znamená, že stejně jako já nebyl připravený mi čelit a Gus měl pro něj taky představovat lék na zlepšení nálady a připravení se na to, co by ho se mnou čekalo.

J: "Potřebuješ něco?"...Najednou jsem se nedokázal ovládat.

B: "Justine... nevěděl jsem, že tu..."

J: "Jo jsem, vadí ti to?"

Jeho tvář zůstávala stále mrazivě nečitelná, ale pohled v jeho očích se změnil, viděl jsem, že ho vyděsilo to, jak s ním mluvím, ale nepřiznal by to, i kdybych ho mučil tím nejhorším způsobem.

B: "Justine..."

Skoro šeptal, jeho hlas byl tak jemný, jako by se snad bál i mluvit, jen aby mě ještě víc nenaštval a zároveň se ke mně snažil promlouvat takovým způsobem, abych věděl, že ho to mrzí... ano jen z toho, jak řekl mé jméno, jsem tohle všechno poznal. Ale to nemění nic na tom, že se fakt zlobím. I když bych nejradši skákal tři metru do vzduchu z radosti, že tu stojí živý a zdravý.

---

J: "Proč si mi, sakra, nic neřekl?"

B: "Já jsem... já... rád bych ti..."

Gus: "Tatiiii!"

Gus se k nám přiřítil jako velká voda, oba jsme byli zaskočeni, protože jsme nevěděli, jak se chovat, nechtěli jsme před Gusem dávat najevo, že se hádáme, ale byl velký problém dělat, že je všechno v pořádku.

B: "Sonnyboy,"...Vyzdvihl ho do náruče.

Lindsay: "Co tu vy dva děláte?"

Koukala se z jednoho na druhého a asi se snažila pochopit, proč já stojím uvnitř a vypadám, že jsem se sem nastěhoval, zatímco Brian stojí venku na rohožce.

J: "Jen jsem přišel na návštěvu."

B: "Já to samý."

Lindsay: "A to jste přišli každý zvlášť, že ty už máš odloženo, zatímco ty stojíš na rohožce?"

J: "Zeptej se jeho,"...Vzdal jsem to a vydal jsem se zpátky do kuchyně.

Nechtěl jsem být takhle jedovatý a dávat před Linds najevo, že se mezi námi něco děje, i když po tom, jak jsem ho tu včera hledal, jí to asi bude jasné, ale zkrátka... já na to kašlu!

BRIAN

Ach jo, tohle bude asi ještě horší, než jsem si původně myslel. Ale popravdě jsem vůbec nečekal, že bych tu Justina našel. Když jsem se vrátil domů, počítal jsem s tím, že tam bude, byl jsem připravený na to si s ním o všem promluvit - tedy pokud si pod pojmem 'o všem' představujete pouze to, že mu řeknu jen to, co dokážu a on mi odpustí a pak skončíme udobřovacím sexem. Jenomže on doma nebyl a v první chvíli mě napadlo pouze to nejhorší, že se sebral a odešel a to nadobro. Chvíli jsem pak seděl na pohovce a přehrával si nějaké okamžiky z našeho bláznivého nedefinovatelného a úžasného vztahu. A hned na to jsem se odvážil podívat do skříně, nemůžu ani popsat, jak velký balvan mi spadl ze srdce, když jsem tam našel jeho věci. Ale stejně mě pořád děsilo to, kde je, ale tak nějak jsem předpokládal, že jedna ze tří důležitých žen v jeho životě v tom bude mít prsty - Jennifer, Debbie nebo Daphne. Doufal jsem, že si u nich urovná svoje myšlenky a pak se vrátí domů, zatímco já se na něj doma nervózně připravoval. Jenže nakonec jsem to tam už nevydržel a rozhodl jsem se, že jít za Gusem je pro mě momentálně to nejlepší. Měl jsem ale dopředu předpokládat, že i u holek doma se Justin může rozhodně schovávat.

Lindsay: "Tak vysvětlí mi tady někdo, o co jde?"

B: "Hmm... Gusi běž za strejdou, dobře?"

Gus: "Tak jooo."

Počkal jsem, až Gus zmizí z doslechu... ale ve skutečnosti jsem jen ten čas, kdy odcházel, využíval k tomu, abych vymyslel něco, co řeknu Lindsay, protože jsem fakt nevěděl. Já ani nevím, co mám říct Justinovi, který si to zaslouží vědět ze všech nejvíc, tak jak mám říct něco Lindsay, která si mě zajisté ještě pěkně vychutná?

B: "Co chceš, abych ti řekl? Jsem kretén, jasný?"...Rozhodil jsem ruce.

Lindsay: "Páni, to je poprvé, co tě slyším, si něco takového přiznat."

B: "Taky je to poprvé, co se tak cítím."

Lindsay: "Justin je na tebe očividně hodně naštvanej."

B: "Taky jsem si všiml, takže díky za upozornění. Měl bych jít."

Lindsay: "No tak to neee, tady zůstaneš."

B: "Co? A proč bych to dělal? Abych tebe a tu těhuli pobavil, až se mě Justi bude snažit zabít pánvičkou?

Lindsay: "Ne, aby Justin viděl, že cokoliv, co si udělal, chceš napravit."

Povzdychl jsem si, protože jsem věděl, že tohle zkrátka nemůže dopadnout dobře. Ale pokud je tu někdo, kdo stoprocentně ví o vztazích a řešení vztahových problémů víc, než já, tak je to na tuty ona. Proto jsem se rozhodl vejít, sundal jsem si boty a kabát a následně jsem se s ní vydal do kuchyně za těmi třemi... nebo čtyřmi? Počítá se už to dítě v Melanině břiše?

Má vůbec smysl popisovat vám, jak se tvářil Justin? Myslím, že to není třeba, vy si to zajisté dovedete představit sami.

Melanie: "Tady je teda úžasná atmosféra."

Lindsay: "Proto si ji trochu zlepšíme, zrovna jsem chtěla dělat večeři, jsem si jistá, že mi Justin rád pomůže a Brian... no Briane, ty se radši drž od všeho dál, než kvůli tobě vyhoříme a můžeš třeba prostřít stůl."

B: "Co, prosím?"

Lindsay: "Díky!"

Nebyl jsem si jistý, zda to myslí vážně, protože to myslet vážně prostě nemohla, ale věděl jsem, že pokud chci aspoň po krůčcích dojít k tomu, aby mě Justin přestal probodávat pohledem, tak mi nezbývá nic jiného, než přistoupit na Lindsaynin požadavek a zdržet se v tomhle domě, co nejdéle to půjde... s Justinem, samozřejmě.

Proč právě já?(9)

Nový díl. - Kvůli mojí milovaný práci dneska opět dýl a zítra to tak s největší pravděpodobností bude taky, takže se předem omlouvám, ale tak hlavní je, že díly jsou

JUSTIN

varování: žádné

Já idiot jsem se mu chtěl omlouvat, strachy jsem se pomalu klepal, když jsem ho nikde nemohl najít a když jsem nakonec zjistil, že si vzal Maikeyho jako rukojmí, krve by se ve mně nedořezalo, jak jsem se bál, že se s ním děje něco vážného... a on si jen podnikl výlet do New Yorku! Beze mě! A i kdyby beze mě, ale ani mi to neřekl, prostě si beze slova odjel. Nevím, jestli se zbláznil nebo co, ale tohle je zkrátka moc. Jsme snad partneři, ne? Neměl bych vědět, když ho něco trápí? Nebo v tomhle případě, že si naplánoval výlet do New Yorku? Podle všeho a především jeho asi ne. Ani bych se nedivil, že to souvisí s těmi jeho plánovanými orgiemi, jsem si celkem jistý, že si tam užívá s každým druhým. Ach jo, někdy bych ho fakt praštil. Už mě nebaví být jenom jeho záložním plánem, když nikdo jiný není k nalezení. Miluju ho, ale i já mám jisté hranice.

Debbie: "Víš, pokud tu hodláš chodit jako tělo bez duše, tak sis ten den mohl nechat volnej."

J: "A dělat co? Čekat, až se Brian uráčí vrátit domů z jeho dobrodružství v New Yorku?"

Debbie: "Jo asi je pro tebe lepší být tady."

J: "Tak vidíš."

Chtěl jsem se vydat roznést objednávky, ale viděl jsem na Debbie, že opravdu moc touží po tom mi něco říct. Nechtěl jsem to slyšet, ale ona by si stejně našla způsob, jak mi to povědět, takže ať už to mám z krku.

---

J: "Tak to prostě řekni, Debb."

Debbie: "Já jen, Brian měl určitě důvod, proč tam jel."

J: "Jo chce si zašukat a nemít mě u toho v patách."

Debbie: "Jsem si celkem dost jistá, že tohle za tím nebude, kdyby mu šlo jen o tohle, našel by si způsob i tady, navíc s sebou vzal Maikeyho a oba víme, že tohle dělá většinou, když mu něco je a potřebuje být s ním..."

J: "A proč nemůže chtít být se mnou?"...Ujely mi nervy.

Debbie: "Vážně tě nenapadá důvod?"

J: "Protože nechce, abych viděl, že má city."

Debbie: "To taky, ale důvod tady bude jiný."

J: "Jo, že mě nemiluje natolik, aby mi říkal, co ho trápí."

Debbie: "Justine, ty už začínáš být stejně pitomej jako on... jde tu o tebe, chápeš? Nevím, o co jde, ale jsem si jistá, že to s tebou souvisí a oba víme, že v tomhle případě jsi ty úplně na konci seznamu lidí, za kým by šel."

Takhle jsem nad tím popravdě vůbec nepřemýšlel. Ale jak bych taky mohl, vždyť já vůbec nic nevím. Vím jenom to, že byl Brian v jednu chvíli úplně v pohodě, tancoval se mnou v Babylonu a pak najednou zmizel a já ho od toho momentu neviděl. Já pak zjistil od Debb, že s ním něco je, v další chvíli od Bena, že unesl Maikeyho a vzápětí, že jsou spolu v New Yorku, tak co si mám jako, sakra, myslet o tomhle všem?

J: "To ho ale neomlouvá v tom, že se jen tak sebral a odjel do New Yorku."

Debbie: "Já ani neříkám, že omlouvá, jen chci, aby ses na to podíval z jeho pohledu, a pak možná pochopíš jeho chování."

J: "Kdyby mi aspoň zavolal, že je v pořádku nebo kdy se vrátí."

Debbie: "Jsem si jistá, že se vrátí brzo."

J: "A co když ne?"

Debbie: "Tak tam pro oba osobně zajedu a profackuju je."

J: "Maikey je v tom nevinně, ne?"

Debbie: "Prosím tě, ten je úplně stejně proviněnej, jestli sis nevšiml, tak tam s ním pořád je a jsem si jistá, že proti jeho vůli to tak úplně nebude."

Debbie se podařilo mě rozesmát, ale hned v další chvíli mě to přešlo... prostě to vědomí, že Brian je tak daleko ode mě a já nevím, co dělá, s kým to dělá, zda je v pořádku a kdy se vrátí... to mě prostě nutí mít neskutečný vztek, ale zároveň strach. Nesnáším, že mi tohle dělá.

Debbie: "Zkus prostě věřit, že to bude v pohodě a až se pak vrátí, tak mu to dej pořádně sežrat... i když mi něco říká, že on už se sám cítí provinile."

J: "Nejsem si jistý, že on ví, jak se cítit provinile."

Debbie: "Věř mi, že ví, naučil si ho ty."

Nevím, jestli to brát jako dobrou anebo špatnou věc, ale myslím, že Debb to myslela jako tu dobrou, asi se mi jen snaží říct, že mě Brian opravdu miluje, a když vůči mně udělá něco špatně, nedělá mu to dobře. Jsem za to rád, ale zároveň bych byl radši, kdyby ty blbosti nedělal.

Debbie mě naštěstí vzápětí už nechala být, byl jsem za to opravdu rád, protože jsem zkrátka nechtěl o Brianovi už mluvit, stačí, že nad ním musím pořád přemýšlet a je mi z toho všeho fakt mizerně.

Když mi následně skončila směna, netušil jsem, co mám dělat, domů se mi nechtělo, protože jsem věděl, že tam bych zešílel a popravdě i kdyby už tam Brian byl, tak jsem já nebyl připravený s ním mluvit. Zní to asi šíleně, přeci jen se tu děsím, že se vrátí, kdo ví kdy, ale jednoduše teď bych to nezvládl. Proto jsem se vydal na jediné možné místo... asi jsem se jako Brian naučil, že se mi tam vždy zlepší nálada.

Melanie: "Justine, ahoj."

J: "Ahoj, jen jsem šel kolem."

Melanie: "Asi jako včera?"

J: "Linds ti to řekla?"

Melanie: "Ani nemusela, bušil si na dveře jako blázen."

J: "Promiň."

Melanie: "V pohodě, stejně už byl čas na vstávání. Jdeš dál?"

J: "Moc rád."

Mel se mnou zamířila rovnou do kuchyně, bylo mi nějaké divné, že je tu až takové ticho, ale předpokládal jsem, že Linds i Guse najdu v kuchyni.

Melanie: "Nejsou tady, Linds vzala Guse na vzduch."

J: "Ahaa."

Melanie: "Nech mě hádat, přišel si především za Gusem?"

J: "Noo, jen jsem ho chtěl vidět."

Melanie: "Jsi jako Brian, taky vždy přijde s podobně kyselým obličejem a hledá Guse."

J: "Jo no, taky jsem tu kvůli němu,"...Neodpustil jsem si jedovatý tón.

Melanie: "Trable v ráji?"

J: "Hm. Ale nechci o tom mluvit."

Najednou se rozeznělo klepání na dveře, Mel automaticky předpokládala, že si Linds zapomněla klíče a poprosila mě, abych šel otevřít. Těšil jsem se na Guse asi jako děcko na Vánoce, jenže když jsem následně ty dveře otevřel, věděl jsem, že tohle rozhodně nejsou Vánoce.

Proč právě já?(8)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Ležel jsem ve svém hotelovém pokoji rozvalený na velké posteli v nadýchaných peřinách a sám sebe jsem se ptal, co to, sakra, vyvádím. Já totiž fakt nevěděl. Nejspíš jsem se zbláznil. Možná jsem se někde praštil do palice a tohle jsou následky. Ale ať už je to cokoliv, je jasný, že to budu muset dříve či později vyřešit. Nemůžu se schovávat věčně, vyhýbat se Justinovi, zadržovat Maikeyho a dumat nad tím, proč mě Justin a všichni ti lidé v mém životě milují, když, přiznejme si, stojím za hovno. Ale dost o tom, jsem tu, protože si potřebuju vyčistit hlavu, užít si s nejlepším kamarádem jako za starých časů a následně čelit Justinovi, který určitě trne hrůzou a rudne vztekem zároveň. Musím se konečně překonat a čelit tomu faktu, že on a já máme vztah, který chci, aby vydržel dlouho... nejlíp navždy. Pokud on o to tedy vůbec ještě stojí, přeci jen podle Emmetta měl chvilku, kdy náš vztah dost možná zpochybňoval a ani se mu nedivím, jen mě děsí ta představa, že až se vrátím domů, tak on už tam nebude.

B: "Maikey!"...Zabušil jsem na dveře od koupelny.

Maikey: "Co?!"

B: "Máš v plánu tam být ještě dalších sto let nebo mě tam taky pustíš?! Potřebuju se taky vysprchovat!"

Už mi na to nic neřekl, měl jsem za to, že se mě jednoduše rozhodl ignorovat, ale za dalších pár vteřin se otevřely dveře.

Maikey: "Víš, kdybys mě neunesl z mého domova ještě předtím, než jsem se stihl vysprchovat, tak bych tam teď nemusel být sto let."

B: "S tebou je zábava... pokud vím, tak si tenhle den máme užít, spolu, v pohodě, jako za starých časů."

Maikey: "Já vím, promiň... jen okolnosti jsou trochu na hlavu, ani si mě nenechal zavolat Benovi."

B: "Ach jo, telefony jsou na nočním stolku, klidně si posluž, kaziči zábavy."

---

Protočil jsem panenky, když se Maikey k těm telefonům doslova rozeběhl a následně jsem se raději vydal do sprchy, abych nemusel poslouchat tu dojemnou rozmluvu mezi těmi dvěma.

Když jsem však byl ve sprše, vzpomněl jsem si na něco, absence Justina vedle mě mi to připomněla... vzpomněl jsem si na to, jak jsem sem před pár lety pořádal záchranou výpravu pro tu Justinovu blonďatou hlavu a na to, jak to skončilo, v posteli tím nejžhavějším sexem. Vybavuji si všechno. I přes to, že jsem si tenkrát stál za tím, že se s ním nikdy nesblížím, tak si pamatuji naprosto všechno.

B: "Tak jakej byl rozhovor? Ukápla i nějaká slza?"

Maikey: "Mám ti vzkázat, že tě zabije."

B: "Skvělý, taky ho mám rád."

Maikey: "Ale něco mi říká, že Justin to udělá dřív."

B: "Proč myslíš?"

Maikey: "Ben byl akorát u mámy a Justin tam byl taky... když slyšel, kde jsme tak... prý se zvedl a beze slova odešel pryč."

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem to nejspíš posral ještě víc, než jsem si myslel. Věděl jsem, že tohle napravit nebude vůbec snadné.

Ale i přes to jsem si stál za tím, že tohle zkrátka potřebuju - den, kdy budu Brianem Kinney, co se stará jenom o sebe. Až pak se budu moct vrátit zpátky za Justinem a být tím, koho on potřebuje.

B: "Aha. A už můžeme jít do toho klubu?"

Maikey: "Co se mezi vámi dvěma stalo?"

B: "Nic se mezi námi nestalo."

Maikey: "Dokud mi neřekneš, o co tu jde, tak s tebou nikam nejdu."

B: "Víš, že nemám rád ultimáta... takže si tu klidně zůstaň."

Maikey: "Briane!"

Opustil jsem pokoj a vydal jsem se rovnou před hotel, kde jsem se na něj rozhodl počkat. Nevěděl jsem, zda přijde, ale doufal jsem. A naštěstí oprávněně.

Maikey: "Jsi fakt blbec, víš to?"

B: "Jo a proto mě miluješ."

Ironické, snažím se přijít na to, proč mě lidi milují a nakonec dojdu k závěru, že mě Maikey miluje, protože jsem blbec... a jo je to tak, miluje mě, protože tu pro sebe jsme už skoro 20 let a udělali bychom pro sebe cokoliv, tak blbý jsme. Jenže Justin... to je zcela něco jiného.

Maikey: "Tak můžeme jít?"

B: "To si piš."

Netrvalo dlouho a narazili jsme na klub, který se nápadně podobal Babylonu. Takže je vám asi jasné, že jsme neotáleli a vydali se tam.

Na baru jsem si hned objednal Jima Beama, Maikey si objednal svoje pití a poté jsme se vydali na parket. Hudba hrála slušná a našemu tanečnímu číslu proto nic nebránilo.

Maikey: "Tak jo, potřebuju si chvíli sednout."

B: "To mě tu necháš?"

Maikey: "Tak si pojď taky sednout."

B: "Jsem mladej, ještě mám nějakou výdrž."

Maikey: "Tak v tom případě já jsem asi starej, dej mi pět minut."

Musel jsem si povzdychnout, ale když se na mě následně přilepil jeden opravdu pohledný trick, nebyl jsem už proti tomu, že mě Maikey opustil. Prohlížel jsem si ho od hlavy až k patě a zároveň jsem se do jeho očí díval pronikavým svůdným pohledem. Oba jsme hned věděli, co chceme.

B: "Ne, tohle ne,"...Zastavil jsem ho, když se mě chystal políbit.

Trick: "Přítel?"

A v tom mě to trklo, já tady nechci být s nějakým bezejmenným trickem. Já chci být s ním. Chci být s Justinem děj se co děj. Nejsem si vůbec jistý tím, co na mě vidí a proč mě vlastně miluje, ale vím, co já vidím na něm a proč ho miluju a to mi stačí.

Proto jsem se otočil a vydal se za Maikeym zpátky na bar. Potřeboval jsem se napít a to hodně, to jediné jsem potřeboval, popít se svým nejlepším kamarádem jako za starých časů a pak se vrátit zpátky za Justinem. Nic víc nechci.

Měli jsme oba dost velký problém se následně vrátit zpátky na hotelový pokoj, ale nějakým zázrakem a společnými silami se nám to nakonec podařilo. Oba jsme sebou praštili do postele a propadli smíchu.

Maikey: "Už mi řekneš, co se děje?"

Nechtěl jsem o tom mluvit, ne teď. Možná jsem si uvědomil, že jediné, co k životu potřebuju, je Justin a všichni ti lidé v mém životě a i když nechápu, proč oni potřebují mě, tak zkrátka víc nepotřebuju. Ale mluvit o své momentální krizi jsem s ním opravdu nechtěl. Proto jsem udělal něco, co už dlouho ne - políbil jsem ho, abych ho umlčel.

Maikey: "Bri-Briane,"

B: "Hmmm?"

Maikey: "Tímhle to nezazdíš."

B: "Jsi fakt otravnej."

Maikey: "Jsem tvůj nejlepší kámoš, takže na to mám právo."

Ať se mi chtělo nebo ne, zdálo se, že zkrátka nemám na vybranou. Proto jsem mu tedy začal říkat všechno, co mi leží v žaludku, na srdci i na jazyku. A najednou mi bylo líp. Divný, já vím. Neměl jsem dlouho možnost si s ním takhle promluvit, a proto jsem byl nakonec i rád, že to ze mě dostal. Sice mě chtěl proplesknout, když jsem mu řekl, že nechápu, proč mě Justin miluje, ale to je jedno, bylo mi zkrátka líp.

Následně jsme došli k závěru, že se potřebujeme vyspat na tu cestu zpátky domů a když jsme se na ni ráno vydali, opravdu jsem znervózněl z představy, co mě s Justinem asi čeká.

Proč právě já?(7)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Maikey: "Můžeš mi, sakra, konečně říct, o co tu jde?"

Dobrá otázka, Maikey. Ale problém je, že já na ní neznám odpověď. Protože já nevím, o co tu jde. Mám dojem, že jsem se nejspíš naprosto zbláznil. Včera bylo ještě všechno úplně v pořádku, ale ze vteřiny na vteřinu se moje mysl úplně zcvokla. Nejdřív to začalo tím, že jsem nechápal, jak někdo tak úžasný, jako Justin, může milovat právě mě. A pak to pokračovalo tím, že jsem se najednou viděl jako někoho, kdo si nezaslouží být milován, kvůli tomu, jaký jsem. A to vedlo k tomu, že jsem tím sám sebe úplně zazdil a všechno, co jsem si o sobě do teď myslel, jako bych pohřbil hluboko do země a viděl jen toho sobeckýho hajzla, který myslí jenom na sebe. Možná to zní zmateně, přeci jen já mám rád to, kým jsem, nikdy jsem se nechtěl nějak změnit... ale přes to něco ve mně je najednou mnou samotným zhrozený a děsím se dne, kdy i Justin a všichni ostatní pochopí, že držet si mě poblíž je to nejhorší, co můžou udělat.

Bože, proč právě já, mám takovouhle krizi sebezničení?

Maikey: "Briane! V podstatě si mě unesl, nemyslíš, že si alespoň zasloužím vědět, proč vlastně?"

B: "Nedramatizuj tolik."

Maikey: "Prosím? Bušil si nám na dveře jako nějaký komando, mě si pomalu vytáhl ven ve spodkách a pak si mě naložil do auta a odjel."

B: "Trochu adrenalinu ti neuškodí, nějak moc ses na tom předměstí usadil."

Maikey: "Takže se mi teď snažíš připomenout naše mládí nebo co?"

B: "Nevím, jak ty, ale já jsem pořád mladej."

Dobrý, alespoň, že ještě věkově si stále přijdu mlád. V momentě, co začnu shazovat i tento prvek, tak to se mnou půjde opravdu, ale opravdu do prdele.

---

Maikey: "Můžeš mi alespoň říct, kam jedeme?"

B: "To je překvapení."

Popravdě? Já neměl ponětí, kam jedeme, ale věděl jsem, že prostě potřebuji na chvíli vypadnout z Pittsburghu a jet kamkoliv jinam. Někam, kde mě nikdo nezná, kromě Maikeyho samozřejmě. Zkrátka někam, kde se zas budu cítit sám sebou, kde budu sám sebou.

Maikey: "Kdybys neřídil, tak tě snad praštím."

B: "Štěstí, že řídím."

Maikey: "Jde tu o Justina?"

Musel jsem přivřít víčka a zhluboka se nadechnout. Sakra práce, to fakt vydržel asi jen deset minut, aniž by se mě na něj zeptal? I když pokud to vezmu kolem a kolem, je to vlastně dýl, než se dalo čekat.

B: "Co by s ním bylo?"

Maikey: "No včera v Babylonu ses choval divně, pořád ses na něj díval jako by..."

B: "Spadl z oblohy, to už si říkal včera, není třeba se opakovat. Každopádně já rád znovu zdůrazním, že jsem se na něj tak nedíval."

Maikey: "Fajn, tak nedíval. To ale nemění nic na tom, že bylo vidět, že máš hodně o čem přemýšlet a s ním to rozhodně souviselo."

B: "Maikey?"

Maikey: "Co?"

B: "Prostě sklapni."

Maikey se nadechl, aby mi něco pěkného řekl, ale nakonec asi věděl, že to nemá cenu, protože to neudělal. Místo toho se uraženě opřel a začal se dívat z okýnka a to až dokud jsme nedorazili na místo určení. Nevím, proč jsem nás zavezl zrovna sem, ale vím, že tady se rozhodně odreaguju tak, jak potřebuju.

Maikey: "To jako myslíš vážně?"

B: "Co? Trochu si užijeme."

Maikey: "To jsme mohli i doma... ale ne tys nás musel odvézt až do New Yorku, prostě skvelý, fakt skvelý."

B: "Maikey, poslouchej mě, posloucháš?"

Maikey: "Jo, sakra, poslouchám!"

B: "Chci jen jeden den... den, kdy se svým nejlepším kamarádem zažiju trochu srandy, relaxu, odreagování... kdy nebudu muset řešit sračky a přemýšlet nad tím, že jsem hovado, co si tebe a ani nikoho jinýho nezaslouží..."

Maikey: "Počkat, co?"

B: "Nech mě to doříct... prostě chci jeden den se svým nejlepším kamarádem... Maikey a Brian show, vzpomínáš?"

Bylo vidět, že sám se sebou bojuje, přeci jen doba, kdy naše show byla na denním pořádku, je už nějakou chvíli pryč a on teď vede v podstatě úplně jiný život a i já už nejsem takový, jaký jsem býval, ale přes to na něm byla znát jednoznačná odpověď.

Maikey: "Fajn, jdu do toho. Ale jestli mě Ben pak zabije..."

B: "Neboj, ten zabije spíš mě."

Maikey: "Taky pravda. A co si myslel tím, že si hovado, který..."

B: "To teď nechci řešit, není to podstatný."

Maikey: "Ale..."

B: "Jdeme si najít nějakej hotel, to je důležitější."

Maikey: "Na co, sakra, hotel?"

B: "Kdybychom potřebovali, však ty víš..."...Zasmál jsem se.

Maikey: "Já vím to, že jsem ženatý a ty zadaný."

B: "To je jen detail."

Dělal jsem si srandu, ale Maikey se stejně zatvářil, jako ať na to zapomenu. I když srandu jsem si dělal jen v jeho případě, v tom mém... zkrátka se potřebuji odreagovat, najít zase sám sebe, tak prosté to je. Justin se to navíc nikdy nemusí dozvědět. Zvlášť když právě kvůli němu jsem v těhle sračkách. Protože nemůžu pochopit, proč zrovna mě dokáže milovat. A taky možná proto, že mě děsí to, že mě miluje... protože láska nikdy nekončí dobře.

Maikey: "S tebou asi bude ještě sranda."

B: "To si piš."

Maikey: "Ví vůbec Justin, co podnikáš?"

A znova to udělal, tentokrát jsem neovládl svoje lícní kosti. On se na něj zkrátka nepřestane ptát. Já se ho jednoduše snažím dostat z hlavy alespoň na jeden podělanej den, to je tak těžké to pochopit, pro krista?

Nic jsem mu proto na to neřekl a on snad konečně pochopil, že se o něm bavit zkrátka nechci. Vím, že nakonec mu to budu muset vysvětlit, jenže zatím jsem ani já sám pořádně nepochopil, o co tu jde, takže to bude muset počkat. Ale právě teď chci jenom jediné - luxus hotelu, bary, kluby - prostě žít!

Proč právě já?(6)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Hned na to moje cesta vedla rovnou do jídelny, i když se k tomu Brian asi nikdy nepřizná, má to tam rád asi úplně stejně jako doma a v Babylonu, vždy když potřebuje, ví, že tam najde Debbie, která mu pomůže se poprat s čímkoliv, co ho trápí. I když nejsem si jistý, že ho tentokrát vůbec něco trápí, možná leda tak to, že jsem se dneska neukázal doma. Ale já k tomu měl důvod. I když to mě asi neomlouvá, dovedu si totiž představit, jak se o mě Brian bál, což je věc, ke které se taky nikdy nepřizná. Ale v první řadě mě neměl nechávat v Babylonu a beze slova odjet, s kdo ví kým. Dobře, teď už jsem celkem v právu, to on mě nechal v Babylonu, to on si naplánoval víkendové orgie a to on je teď k nenalezení... přísahám bohu, že až já ho najdu, tak ho snad...!

J: "Je tu Brian?"...Přilítl jsem do jídelny a ihned začal u Debb s křížovým výslechem.

Debbie: "Co kdybys nejdřív popadl dech, zlato?"

J: "Už dejchám... takže... je tu?"

Debbie: "Vidíš ho tu snad?"

Dobrý postřeh. Sice jsem se nijak zvlášť nerozhlížel, když jsem sem vpadl, ale Briana bych viděl i se zavřenýma očima. Takže je to jasný, tady fakt není. Ale kde, sakra, je? A proč tam vůbec je?

---

Debbie: "Vy spolu hrajete nějakou hru na hledání nebo co?"

J: "Co?"

Debbie: "No před hodinou tu byl on a hledal tebe."

J: "On mě hledal?"

Debbie: "Jak jsem řekla. Teda přišel přesvědčený o tom, že tě schovávám, když v tom se ukázal Emmett a přiznal se, že se schováváš u něj, to Briana trochu vykolejilo a nakonec odešel pryč."

J: "Jak vykolejilo?"

Debbie: "Asi vteřinu se domníval, že... no ty víš."

J: "Cože?"

Debbie: "Ale hned ho to přešlo, neboj. Každopádně je nějakej divnej, včera se ukázal u mých dveří, že prý se mnou potřebuje mluvit, ale dřív, než se dostal k pointě, tak se sebral a odešel. A až dneska se ukázal s tím, že hledá tebe. No a pak odešel. Hádám, že domů to nebylo?"

Nebyl jsem schopný jí odpovědět, moje hlava byla najednou plná myšlenek... jak, že s Brianem něco je? Proč chodil večer za Debbie? Znamená to, že právě proto mě nechal v Babylonu? Bože, Briane, ty mě jednou zničíš!

Debbie: "Halooo, na něco jsem se ptala."

J: "Ano, domů to nebylo. Co všechno ti včera řekl?"

Debbie: "Jenom, že se asi zbláznil, pak něco o tom, že má krizi... byl celkem zmatený, vůbec jsem nevěděla, co s ním je."

J: "A to si ho klidně nechala odejít?"

Debbie: "Je to dospělej chlap, kterej si dělá, co chce a kdy chce... co jsem asi tak měla dělat, svázat ho?"

J: "Promiň, vím, že... jenom o něj mám strach. Nevím, kde ho hledat."

Debbie: "Už si to zkoušel u holek?"

Jasně, holky! U těch je taky vždy, když ho něco trápí, Gus je takovej jeho osobní lék na problémy. Takže pokud není v jídelně, musí být přeci tam, jiná možnost zkrátka není!

J: "Ne, ale hned jdu na to."

Debbie za mnou ještě něco křičela, ale šlo to mimo mě. Myslel jsem jenom na to, jak je důležité najít Briana. Možná vypadám jako cvok, co hledá chlapa, který je někde úplně v pořádku a užívá si života. Ale můj instinkt mi říká, že něco není v pořádku a na svůj instinkt já dávám.

Hned, co jsem došel k domu holek, začal jsem klepat jako blázen, neuvědomoval jsem si, že se tam nachází malé dítě a těhotná Melanie a pravděpodobně dost vyčerpaná Linds, zkrátka jsem potřeboval vědět, zda tam mají Briana.

Lindsay: "Bože, už jdu!"

V tu chvíli jsem klepat přestal, bylo slyšet, že je rozespalá. Cítil jsem se blbě, ale neměl jsem na vybranou. Nebo možná měl, ale... v tuhle chvíli tohle byla jediná možnost.

Lindsay: "Just... zbláznil ses nebo co?"

J: "Promiň mi to, nechtěl jsem vás vzbudit... já jen... je tu Brian?"

Lindsay: "Co?"

J: "Jestli tu je Brian?"

Lindsay: "Brian? Co by tu... proč by tu měl být?"

Myslím, že tohle mi jako odpověď stačilo - nebyl tady. Krucinál! Přísahám bohu, že jestli ho tu hledám jako smyslů zbavený, protože netuším, co s ním je, zatímco on se má hej, tak ho opravdu zabiju.

Lindsay: "Justine, co se děje?"

J: "S Brianem něco je... a já ho teď nemůžu najít."

Lindsay: "Zkoušel si mu volat?"

J: "Jasně, že zkoušel, má to vypnutý."

Mám pocit, že Brian zmizel rovnou z povrchu země. Ale i přes to, že jsem řekl, že holky jsou moje poslední možnost, měl jsem tušení, že mám ještě jednu a nehodlal jsem otálet.

J: "Musím jít."

Lindsay: "Co? Sotva si přišel a..."

J: "Prostě musím."

Stejně jako Debb předtím, za mnou Linds něco křikla, ale já to opět přešel. A vzápětí jsem se vydal rovnou za Maikeym domů. Kde jinde by Brian byl, než u svého nejlepšího kamaráda?

Znovu jsem bušil na dveře jako blázen, říkal jsem si, že mě asi Ben s Maikeym zabijou, ale to mi bylo fuk. Hlavní je to, aby se tam nacházel Brian.

Ben: "Justine?"

J: "Bene, ahoj, je... je tu Brian?"

Ben: "Doufal jsem, že mi povíš ty, kde je."

J: "Co?"...Koukal jsem na něj s naprostým nepochopením.

Ben: "Je to asi hodina, co tu bušil na dveře stejně jako ty, otevřeli jsme a Brian popadl Maikeyho s tím, že ho potřebuje, naložil ho do auta a pak oba zmizeli. Zkoušel jsem jim několikrát volat, ale oba to mají vypnutý. Takže... mohl by si mi, sakra, říct, co se to děje a kam mi Brian unesl manžela?"

Dobře, tak tohle je buď to lepší anebo naopak horší, než jsem si původně myslel. Protože buď to Brian pouze zatoužil po starých dobrých časech, kdy s Maikeym měli svoji show... anebo se Brian nachází ve stavu, kdy potřebuje jenom svého nejlepšího kamaráda a v tom případě to není ani trochu dobrý... vzpomínám si na to, jak Maikeyho takhle vyhledával dřív, když šel třeba od svého opileckého otce či matky. Sakra, já se snad zblázním.

Proč právě já?(5)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Moje probuzení vůbec neprobíhalo tak, jak jsem doufal. Nejen, že se můj problém stále nacházel ve vzduchu, ale šance na to, že mě Justin nebude chtít zabít, zcela zmizela, poněvadž podle všeho zmizel i on. Buď to odtud utekl dřív, než jsem se probudil, což je dost nepravděpodobné vzhledem k tomu, že nemá šichtu a ani nic jiného na práci anebo hůř - vůbec v noci nedorazil domů. A to znamená, že problém máme teď oba... já, protože jsem vůl a on protože porušil naší dohodu. Jen si nejsem jistý, že jsem v pozici, abych mu mohl něco vyčítat. Pravděpodobně nejsem.

Na odreagování jsem si dal sprchu a následně jsem s hladovým žaludkem zjistil, že tu není nic k jídlu, což bohužel vedlo k hroznému závěru - musel jsem do jídelny. A to znamenalo čelit Debbie. Ale aspoň nějakou výhodu to bude mít, jsem si totiž celkem jistý, že to ona ukrývá Justina.

Debbie: "Copak, copak? Přišel si dokončit náš včerejší rozhovor, od kterého si utekl?"

B: "Já jsem neutekl,"...Bránil jsem se zuby nehty, ale bylo mi to k ničemu... vždyť jsem fakt utekl.

Debbie: "Nebudu ti kazit iluze. A teď už mi řekneš, o co šlo?"

B: "Já myslím, že někdo jiný už ti to nastínil."

I když... Justin přeci jen nic neví. On má jen za to, že jsem idiot, co si chce užívat s každým aspoň trochu sexy. Ale jsem si jistý, že si vymyslel i detaily, které já nevím a Debbie dal nějakou krásnou historku o mé osobnosti.

Debbie: "Nějak se nechytám."

B: "No taak, nejsem tak blbej... vždycky se rád schovává u tebe."

Debbie: "Počkat, Justin není doma?"

B: "My vážně budeme hrát tuhle hru?"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Briane, poslouchej mě dobře, on u mě není a ani nebyl."

---

Můj úsměv na tváři zamrzl a vystřídaly ho obavy. Protože pokud není u Debbie, tak kde, sakra, je? Já až ho najdu, tak ho asi zabiju za to, že mě nutí se o něj takhle bát.

B: "Tak kde, sakra, je, když ne u tebe?"

Emmett: "Ehm... to bych mohl vědět já."

Objevil se u nás zčistajasna se svým nevinným alá 'jsem ve všem nevinně, prosím, nezabíjej mě,' úsměvem. A já v tu chvíli zatínal pěsti, trvalo mu totiž věčnost říct mi, o co, do háje, jde.

B: "Tak vymáčkneš se konečně nebo to z tebe budu muset vymlátit?"

Debbie: "Briane!"

Emmett: "On... je... u... mě."

Budete si myslet, že jsem kretén, ale v první vteřině jsem myslel na nejhorší... až v další vteřině mi došlo, že nic stupidnějšího mě napadnout nemohlo. To ovšem mému podvědomí nezabránilo, abych zatínal lícní kosti.

Emmett: "Bože, ne takhle! Jen u mě přespal."

Chtělo se mi propadnout do samotného pekla. Opravdu totiž nestojím o to, aby si Emmett a nedej bože Debbie, mysleli, že se domnívám, že Emmett a Justin... ach můj bože, to fakt ne. Ale všichni jistě víme, že Emmett má pro Justina jistou slabost, proto jistě chápete, že se mi tohle vůbec nelíbí.

B: "Věř mi, že to jsem pochopil,"...Snažil jsem se zachránit situaci.

Debbie: "Nooo..."

Hodil jsem po ní pohled, který jasně říkal, ať už dál nepokračuje. A vzápětí jsem si uvědomil, že bych moc rád věděl, proč že Justin vlastně přespal u Emmetta.

B: "A mohl bys mi konečně říct, proč skončil ve tvojí posteli?"...Bože, zastřelte mě někdo.

Emmett: "No včera měl takovou přemýšlecí chvilku... o vás dvou... a je to Justin, takže je ti jasný, že bez nějakého alkoholu by to nedal... a v tom stavu se mu pak za tebou fakt nechtělo, tak jsem se nabídl a on to přijal... nebo spíš něco podobné souhlasu zamumlal."

Netuším, co Emmett říkal, moje poslouchání totiž skončilo u té přemýšlecí chvilky o nás... sakra, jakou chvilku o nás? To stačilo, abych mu dal dojem, že si na víkend plánuju orgie a on už opět přehodnocuje náš vztah... bože, fakt jsem řekl vztah?

A nejsem to náhodou já, kdo tu má krizi? To já se snažím dojít ke zjištění, proč se mnou Justin vůbec je, když jsem, kdo jsem... a jak je vidět, už i on o tom začal nejspíš přemýšlet. Sám asi neví, proč se mnou vůbec je. Když se to sere, tak fakt pořádně!

Emmett: "Chceš, abych tě za ním odvedl?"

Dobrá otázka. Chci to? Jasně, že to chci. Ale přes to to nechci. Vidět ho potřebuju, ale řešit s ním mojí krizi a jeho začínající pochybnosti o našem - soužití - s ním fakt řešit nechci. Ne teď. Asi oba potřebujeme chvilku bez sebe. Anebo jsem jen blázen, co všechno zbytečně zveličuje? To kdybych věděl.

B: "Ne. Až mě bude chtít vidět, tak určitě přijde domů."

Emmett: "Ale nikdo neřekl, že tě vidět nechce."

Nevím proč, ale tu větu jsem úplně přešel a následně jsem opustil jídelnu. Asi jsem idiot, je totiž pravda, nebo se tedy alespoň domnívám, že to tak není, že by mě Justin nechtěl vidět, ale přesto mám pocit, že nevidět se pro nás bude teď lepší. Nebo alespoň pro mě, dokud nevyřeším to, co se děje v mojí hlavě.

JUSTIN

Měl jsem pocit, že mám v hlavě střep. V ústech jsem měl jak na sahaře a oči jsem mohl sotva otevřít. Takhle jsem si pojem do růžova rozhodně nepředstavoval. Když se mi podařilo vyhrabat z postele, vydal jsem se hledat Emmetta, abych mu poděkoval a následně jsem chtěl jít domů... omluvit se Brianovi. Byl jsem na něj sice naštvaný, ale to já porušil dohodu jen proto, že jsem měl slabou chvilku a toužil jsem po Brianovo věrnosti. I když ona to není maličkost a není špatné, že po tom toužím, jen zkrátka od začátku vím, co od Briana čekat, nemůžu ho tedy teď trestat za to, že mi nedává úplně všechno, co chci. Ale dává mi toho dost a na tom jediném záleží. Navíc ho miluji takového, jaký je a on miluje mě... doufám. I když za to, že mě nechal v Babylonu, by si trest zasloužil.

Dřív, než jsem ale stihl najít Emmetta, našel jsem něco jiného - snídani. Stál u ní lísteček "Dobře se najez, Sunshine," musel jsem se pousmát, Emmett je opravdu dobrý hostitel. Jen nevím, jak by se to líbilo Brianovi, Emmett by asi měl problém.

Když jsem dojedl, tak jsem napsal Emmettovi vzkaz, že moc děkuju a následně jsem se vydal zahanbeně domů. Doufal jsem, že Briana najdu nejlíp v posteli, kde mu všechno vynahradím, i přes to, že moje hlava trpí, ale co bych pro něj neudělal, že? Jenomže místo Briana jsem našel prázdný loft.

Proč právě já?(4)

Nový díl. - Tak díl je konečně tady, tak si ho pořádně užijte!

BRIAN

varování: žádné

Jindy bych se s klepáním neobtěžoval a prostě bych vešel dovnitř, přeci jen jsem tu strávil část svého života a přiznejme si to - jsem docela drzý. Ale tentokrát ne, tentokrát jsem předčil sám sebe a zaklepal, jako bych byl snad slušně vychován. Můj mozek jednoduše jede na celé otáčky ohledně té záhadnosti jako je 'Proč právě já?' až dělám věci, které se mi vůbec nepodobají. Myslím, že Debb bude hned jasné, že se mnou není něco v pořádku a tím se mi to alespoň ulehčí, když nebudu muset vykládat úplně všechny karty na stůl.

Debbie: "Tak tebe bych tu nečekala. Ty máš horečku nebo co?"

B: "Pravděpodobně."

Teď už jsem na nic nečekal a rovnou jsem vešel dovnitř. Moje nohy směřovaly rovnou do kuchyně, počítám zkrátka s hrnkem kafe - silného, horkého kafe. Se špetkou rozumu navíc, protože ten bych právě teď potřeboval.

Debbie: "Přejdu tu část, kdy si zaklepal, protože to se snad nikdy předtím nestalo... a rovnou se tě zeptám 'Co to s tebou, sakra, je?'"

B: "Nemohl bych nejdřív dostat kafe?"

---

Debbie přikývla a šla mi ho udělat, ta se i doma chová jako by byla stále v jídelně. Ale co - tím líp pro mě přeci.

Nevím proč, ale najednou jsem měl potřebu oddálit to, proč jsem sem přišel... ne, já vím proč. Protože jsem Brian Kinney - parchant, co nikdy neříká, jak se cítí, především proto, že většinu času nic necítí, nebo se o to tedy alespoň snaží, jenomže s Justinem není nic tak jednoduché, že?

Debbie: "Tak tady to je a teď spusť,"...Posadila se naproti mně.

B: "Asi jsem se zbláznil,"...Vypadlo ze mě zničehonic.

Debb nevěřícně kulila oči a není se čemu divit, já fakt nejsem ten typ, co by říkal věcí přímo, většinou se tomu vyhýbám jako čert kříže v naději, že problém prostě zmizí sám, a i kdyby ne, jsem zkrátka radši, když nikdo nic neví. Natož tak Debb, která mi to zajisté pořádně okoření... do čeho jsem se to zase uvrtal, pro Krista?

Debbie: "No jsem jedno velký ucho, protože jestli sis za mnou přišel pro radu, tak je asi na čase vytáhnout prapory."

Ach jo, člověk od ní chce jednou pomoct a ona si jen libuje v tom, že mě má pro jednou na háku. To je vážně šílená ženská. Ale taky ženská, které vděčím za život.

B: "Mám krizi..."

Debbie: "Středního věku?"...Dusila se smíchy.

Nevím, co je horší - ten fakt, že si utahovala z mého věku, na což jsem, jak jistě víte, opravdu hodně háklivý anebo to, že jsem na tom tak bídně, že jsem si tuhle možnost malinko připustil... co když mám vážně krizi středního věku? Mám na to vůbec věk? Jaké jsou vůbec příznaky? Nebo jsem prostě jen na hlavu?

Debbie: "To byl vtip, bože. Netvař se tak dotčeně. A řekni mi, co se s tebou a Justinem děje?"

B: "Co?"

Debbie: "Nejsem včerejší, zlato. Pokud jsi tak moc zoufalý, že si dokonce přišel za mnou pro radu, je na tuty jasné, že jde o něj. Takže to vyklop."

Nějak se mi najednou orosilo čelo. Můj jazyk byl jako svázaný. I kdybych chtěl Debbie sebevíc všechno říct, nebyl jsem toho zkrátka schopný. Nevěděl jsem ani, jak to říct, abych ze sebe neudělal vola nebo nedej bože nějakou citlivku. Zkrátka jsem nemohl vydat ani hlásku... tohle si zkrátka neudělám, ne, ani omylem!

B: "Víš co, Debb, díky za to kafe, ale... já musím... prostě musím jít."

Debbie: "Briane..."

Hádám, že za mnou vystartovala a byla odhodlaná mě přivázat k topení klidně za koule, ehm kouli, ale já byl díky bohu rychlejší a autem jsem zamířil rovnou domů. Až přede dveřmi loftu jsem si vzpomněl na Justina, lépe řečeno na to, jak jsem ho nechal v Babylonu, v domnění, že jsem si plánoval na víkend ošukat každého trochu sexy. Jop. Tohle bude prostě parádní. Ale kašlat na to, teď jdu spát a modlit se za to, že ráno bude moje krize zažehnána a to včetně toho, že mě snad Justin nebude chtít zabít.

JUSTIN

Zabít ho by bylo málo. Nejen, že mě opět hodil na druhou kolej a na víkend si naplánoval, kdo ví, jaké orgie, ale ještě k tomu mě tady podle všeho nechal, protože ho nemůžu nikde ani za boha najít. Nejspíš si našel nějaký úlovek a šel ho ošukat rovnou do naší ložnice. Bože můj! Jak je možný, že v jednu chvíli je tím nejlepším chlapem na světě a v další úplným idiotem? Porucha osobnosti či co?

Emmett: "Ahoj, zlatíčko. Kolikátá je tohle už sklenička?"

J: "Hmmm... druhá?"

Emmett: "Zkus spíš čtvrtá. Co ti provedl tentokrát?"

J: "Řekni, Emme, proč právě já?"

Emmett: "Co, proč ty?"

J: "Proč právě já jsem tak naivní, když si myslím, že mě Brian jednoho dne bude brát jako plnohodnotného partnera, kterému bude věrný... všichni už to s ním vzdali, nebo spíš přijali to, že se nikdy nezmění, ale já jsem furt tak naivní..."

Emmett: "Miluješ ho a hodně. Vlastně ti závidím, taky bych chtěl zažít takovouhle bláznivou, vášnivou, dobrodružnou a bezhlavou lásku jako máte vy dva."

J: "Myslím, že Brian to takhle necítí."

Emmett: "Ale cítí, to, že to neříká, neznamená, že to tak není... Brian Kinney, kterého jsem znal před tebou, by ti nikdy nedošel do jídelny pro jídlo, protože si měl hlad, věř mi. I takhle malé gesto znamená, že tě miluje."

Musel jsem se culit. Je totiž pravda, že to bylo sice malé gesto, za které má mimochodem slíbenou odměnu, ale v jeho podání bylo vlastně velké. Bylo to gesto lásky, i když to možná zní bláznivě a naivně.

Emmett: "Měl bys jít za ním a ne se tu opíjet."

J: "To bych musel vědět, kde je... a s kým je. Zmizel, pokud sis nevšiml."

Emmett: "A nechal tě tady?"

J: "Pěkný gesto lásky, co?"...Uchechtl jsem se.

Emmett jaksi nevěděl, co mi na to říct. Ale ta další sklenička, co jsem si vzápětí objednal, mi na chvíli pomohla nepřemýšlet. Ale taky mi způsobila velké problémy s chůzí a tak podobně. Věděl jsem jednoduše, že takhle domů jít nemůžu a hlavně nechci, zvlášť když jsem nevěděl, co tam najdu. A tak jsem skončil v Emmettovo růžovém povlečení. Jestli bude malér, to nevím, ale hlavní je, že se vyspím... snad do růžova.

Proč právě já?(3)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Bylo toho na mě nějak moc. Začínal jsem přemýšlet o věcech, o kterých bych pravděpodobně ani neměl. Jsem Brian Kinney, tak prosté to je. Nejsem někdo, kdo se jen tak podkopává, takže s tím teď nebudu začínat. Justin měl určitě tenkrát nějaký pádný důvod, proč mě tak moc následoval, i přes to, jak hrozně jsem se k němu choval. Stále mě následuje, i když to občas taky stojí za nic. Takže důvod k tomu mě milovat a chtít být se mnou rozhodně má. Já o něm možná nevím, ale to nevadí. Nemusím vědět všechno, že ne? I když... je hrozné si to přiznat, ale zrovna tohle bych snad i vědět chtěl. Protože proč já? Na světě existují tisíce jiných chlapů, kteří by se k němu chovali tak, jak si zaslouží. Kteří by mu dali to, co chce. Kteří by se ho nebáli milovat tak jako já. Tak proč právě já?

J: "Tady jsi... všude jsem tě hledal. Najednou si zmizel."

B: "Promiň, jen jsem potřeboval..."

J: "Neříkej, že přemýšlet?"

B: "Pokud vím, tak už jsem tě poučoval o tom, že nesnáším, když někdo dokončuje moje věty."

J: "Takže si opravdu chtěl přemýšlet... o čem?"

B: "O ničem. Nemusel jsem a ani jsem nechtěl o ničem přemýšlet."

Nevadí, že bych teď pravděpodobně měl mít nos jak Pinocchio, hlavní je, že se nikdy nedozví, o čem jsem to vlastně musel tak urputně přemýšlet. Protože by se mi pravděpodobně vysmál. Nebo hůř... chtěl by si o tom promluvit. A to nehodlám riskovat.

J: "Briane?"

B: "Pojď radši tančit."

---

Vzal jsem ho za ruku a odvedl si ho na parket. Musel jsem se sám nad sebou smát. Ještě před pár lety jsem dělal vše pro to, abych se s ním setkával pouze v posteli, jinde jsem dělal, že ho radši neznám. Teď si ho tu vedu po parketu a držím jeho ruku... co se to se mnou děje, bože?

J: "Briane?"

B: "O ničem,"...Vyřkl jsem rázně, protože jsem jaksi předpokládal, že se opět ptá, o čem jsem musel přemýšlet.

J: "To jsem na mysli neměl... sice nevěřím, že si přemýšlel o ničem, ale nechceš mi to říct a to chápu, už jsem se naučil, že je lepší to nechat být..."

B: "Chytrej kluk,"...Justin se zprvu tvářil dotčeně, ale když pochopil, že ho jen popichuji, usmál se.

J: "Zkrátka jsem se chtěl zeptat na to, co Ted předtím říkal..."

Co Ted předtím říkal? Osvěžte mi paměť. Neberte mě zle, ale cokoliv vyjde Tedovi z pusy, jde mimo mě, pokud se to netýká Kinneticu a to se teď rozhodně netýká. Takže ano... už vím, o co jde.

B: "Noo?"

J: "Vážně sis plánoval, že si celej víkend budeš někde užívat s každým aspoň trochu sexy?"

Ach můj bože, co mu na tohle mám říct? Za prvé, jsem Brian Kinney, takže i kdybych si to plánoval, tak by to pro něj nemělo být moc velké překvapení. Ví přeci, že to jsem prostě já. Ale je mi jasné, že tohle mu říct není dobrý nápad. Ale pravda není o nic lepší. Takže jsem nahranej, přiznejme si to.

B: "Existuje na tohle správná odpověď?"

Justin nic neříkal. Obvykle je úleva, když na chvíli mlčí. Ale tentokrát to rozhodně nebylo dobré znamení. Nebo mu třeba křivdím a on to prostě už nechce dál řešit, to by bylo úplně nejlepší.

J: "Dojdu si pro pití,"...Zničehonic se vymanil z mého sevření a odešel.

Takže co se právě stalo? Byl by někdo tak hodnej a vysvětlil mi to? Protože já fakt nemám ponětí. Řekl jsem něco špatně? Naštval se? Nebo má jen žízeň? Tak co, sakra?!

Maikey: "Ahoj, zdá se, že nás opustili co?"

Podíval jsem se na něj s naprosto nechápavým výrazem. Až když jsem se podíval na bar a uviděl, jak Justina, tak Bena, pochopil jsem, co se mi snaží říct.

B: "Jo, podle všeho,"...Ironičtěji jsem znít asi nemohl.

Maikey: "Tak jo, co se děje?"

B: "Měl bych o něčem vědět?"

Maikey: "Chováš se jak kretén."

B: "Vždyť jsem skoro nic neřekl."

Maikey: "No právě a i ta trocha stačila."

B: "Nic se neděje... aspoň teda o ničem nevím."

Maikey: "Tak proč koukáš na Justina celej večer jako by spadl rovnou z oblohy?"

B: "Cože? Nekoukám... a jak můžeš vědět, jak něj koukám? Celej večer se lepíš na profesora."

Sakra, to jsem fakt teď zněl jako nějaká žárlivá lesbička, která žárlí na přítele svýho nejlepšího kamaráda, který mě mimochodem vždy miloval víc, než jako kamaráda a já ho nikdy nechtěl víc jako kamaráda, protože jsem nechtěl zničit naše přátelství... tahle věta byla opravdu složitá, ale vy jí zajisté pochopíte.

Maikey: "Okey... tohle bylo divný."

B: "Takže budeme dělat, jako bych nic neřekl."

Věc se má tak, že asi spíš žárlím na to, co Maikey s Benem mají, protože já s Justinem to nikdy mít nebudu. Nejde o to, že bych nechtěl ani o to, že bych se bál, myslím, že už jsem ve fázi, kdy bych si i dokázal představit, jak žiju pouze s Justinem... jenže já toho nejsem schopný, nedokážu to. Něco ve mně zkrátka není schopné se usadit a hrát si na Stepfordskou paničku, i kdybych chtěl sebevíc. Já fakt nechápu, co za válku právě teď sám se sebou vedu, ale je dost otravná.

Maikey: "S tebou fakt něco je."

B: "Bože, mám na čele snad napsáno 'Mám blbej den,' že mě všichni tak bombardujete stupidníma otázkama?"

Nějak to ve mně zkrátka bouchlo a najednou jsem opouštěl prostory Babylonu. Nevěděl jsem, co to do mě vjelo ani to, jak Justinovi vysvětlím, že jsem ho tu jen tak nechal. Ale věděl jsem to, že zkrátka potřebuju na čerstvý vzduch.

Jenže jsem najednou skončil přede dveřmi někoho, od koho jsem dnes doufal, že přednášku nedostanu a přes to si pro ni právě teď jdu. Debb, jestli ty mě z tohohle divnýho myšlenkovýho pochodu nedostaneš, tak fakt nevím, jak to dopadne. Něco se mnou je a mně se to vůbec nelíbí!

Proč právě já?(2)

Nová povídka.

BRIAN

varování: žádné

Znáte to, když vám v hlavě neustále hraje refrén nějaké písně a vy se ho ani za boha nemůžete zbavit? No tak přesně tak jsem na to teď já, akorát s jistou zákeřnou otázkou "Proč právě já?" Vždyť Justin neměl jediný důvod k tomu, aby se zamiloval zrovna do mě. Tedy pokud pomineme můj dokonalý zevnějšek, bohatství a to, jak úžasnej jsem v posteli. No vážně, co za vlastnosti mám, že Justina okouzlily natolik, že i přes to, jak hnusně jsem se k němu choval, se mě nepustil? Nejsem milej, nejsem hodnej, musí se stát zázrak, abych nebyl ironický nebo sarkastický, věčně myslím jen na sebe a svoje potřeby... nebo dobrá, takový jsem dřív byl, teď už jsem v mnoha ohledech lepší. Ale my tu řešíme to, proč si vybral právě mě před těmi čtyřmi roky. Tenkrát jsem chtěl jenom jediné - mládí, sex, prachy a alkohol. Něco jako láska mě obcházelo mílovými kroky. A Justin to ode mě schytával pěkně dlouho, než jsem si uvědomil, že už nechci, aby odešel. Ale proč právě já, sakra?!

J: "Hmmm,"...Justin se začal protahovat a já se musel usmívat.

B: "Ahoj."

J: "Ahoj... já jsem asi usnul."

B: "Nepovídej."

J: "Promiň, dneska jsem měl perný den."

B: "Copak, copak? Měl si tu někoho, o kom nevím?"

J: "Víš, že mám radši, když jsi u toho. Ale nejdřív jsem byl v práci, pak jsem se stavoval doma a odpoledne mě holky zaúkolovaly hlídáním Guse... mimochodem ho zajímá, kdy ho konečně vezmeš do toho Aquaparku, jak si mu to slíbil."

B: "Počkat, cože jsem mu slíbil?"

J: "Byl jsi tak trochu opilý, když si mu ten slib dával... předpokládal jsem, že už si to nepamatuješ. Ale je mi líto, tomu se nevyhneš, pokud mu nechceš zlomit jeho děcké srdce."

B: "Já ani nemám plavky."

J: "To se vyřeší, neboj. Je tady někde to jídlo? Fakt umírám."

B: "V kuchyni."

---

Justin se natáhl, aby mě políbil a potom utíkal do kuchyně. A mě k tomu všemu v hlavě začala hrát další otázka. "Proč právě já jsem tak neschopný být otcem?"

Představa toho, že bych měl vzít Guse do Aquaparku, se mi hnusí, koupat se totiž v bazénu, kde se přede mnou koupala a koupat se mnou bude další stovka lidí, je dost odporná, navíc tam bude určitě plno heteráčů. Ale copak můžu Guse zase zklamat? Myslím, že až bude starší, bude už sám o sobě zklamaný z toho, kdo je jeho tátou, nemusí na mě proto mít i špatné vzpomínky z dětství.

J: "Nech mě hádat, dumáš nad tím Aquaparkem?"...Mumlal s pusou plnou jídla.

B: "No rozhodně z toho nejsem nijak odvařený."

J: "Neboj, to zvládneš. A jestli chceš, můžu jít taky."

Popravdě? To, že půjde taky, jsem bral tak nějak automaticky. Nenapadlo mě, že by třeba čekal na svolení nebo pozvání. Však, kde jsem já, tam je i on. Rozdílem je to, že teď už to mám i rád. Dřív bych dělal vše proto, abych ho setřásl... proto nechápu, jak je možný, že je právě teď tady a se mnou, vždyť já byl takovej hajzl.

B: "No přeci se nepřipravím o to vidět tě v plavkách."

J: "To bys přišel o hodně, to mi věř."

Justin si lehl vedle mě na bok a zadíval se mi do očí. V tu chvíli se stalo něco šíleného, na jazyku se mi začala skládat slova, která vím, že nikdy neřeknu, ale přes to vím, že je opravdu cítím. Miluju ho, ať se mi to líbí nebo ne. Jenom nechápu, proč on miluje mě.

J: "Co budeme dělat, noc je ještě mladá."

B: "Co bys rád?"

J: "Já nevím... nejdřív se mi líbila představa, že se budeme válet v posteli..."

B: "Jen válet?"

J: "Nooo, to by se teprve vidělo, vím, že ti pořád dlužím tu odměnu... ale říkal jsem si, že bych zašel ven. Dneska mám hroznou chuť tancovat, a kdo ví, třeba seženeme někoho, kdo tu odměnu ještě zpestří,"...Olízl si rty.

Budu znít hodně divně, když řeknu, že nechci, aby někdo zpestřil mojí odměnu, protože zkrátka nechci nikoho dalšího do postele, ale jenom Justina? Jo to asi budu.

B: "To vůbec není špatný nápad,"...Řekl jsem to, ač jsem to tak ani nemyslel.

Do háje, kde se ve mně vzala ta potřeba neustále říkat věci, které ani tak nemyslím, protože nechci, aby někdo věděl, co se mi skutečně honí hlavou? Proč právě já jsem takovej? Možná podělaný dětství, alkoholičtí rodiče, jejich odmítnutí při zjištění, kdo opravdu jsem... no asi bych mohl pokračovat dál a dál.

Dřív než jsme se nadáli, byli jsme oba připraveni k odchodu. Něco ve mně ho ale ještě muselo zastavit dřív, než jsme opustili loft. Chytil jsem ho proto zezadu za bundu a přitáhl ho zpátky k sobě, automaticky mi dal ruce kolem ramen a já ho políbil. Myslím, že nevěděl, co za tímhle gestem má hledat, ale stačilo mi to, jak krásně se usmál a byl jsem rád, že se nijak nevyptával, já fakt totiž nevím, co bych mu řekl.

Emmett: "Co vy dva tady?"

J: "Emmette, znáš nás vůbec? Trávíme tady nejvíc času."

Emmett: "Promiň, já zapomněl."

Ted: "Myslel jsem, že tě čeká víkend plný sexu s..."

Probodl jsem ho pohledem, který jasně říkal, že tu větu nemá dokončit. Proto když řekl "S každým aspoň trochu sexy," aby to zachránil, ulevilo se mi. Ale za to Justinův výraz mluvil za vše. Dobře, tohle nebyla ta nejlepší záchrana, Ted to spíš zhoršil.

B: "Mike je pořád k nenalezení?"

Emmett: "Ne, támhle jsou ty dvě hrdličky,"...Kývl směrem k parketu, kde Maikey s Benem tančili.

Na jednu stranu se mi zvedl žaludek při pohledu na to, jak zamilovaní jsou, že se chovají jako by na tom parketu byli jen oni dva. Ale na druhou stranu jsem cítil něco jiného... něco jako závist. Záviděl jsem totiž, že Maikey se nestydí a nebojí ukázat, jak moc Bena miluje. Já, jak se tak zdá, dělám vše pro to, aby to Justin nikdy nezjistil. Takže znova ta pekelná otázka... Proč právě já?!

Proč právě já?(1)

#Brian Kinney #Justin Taylor #Emmett Honeycutt #Ted Schmidt #Debbie Novotny

bez varování

Brian

Seděl jsem ve svojí nóbl kanceláři a podepisoval jeden papír za druhým. Měl jsem z toho už tak velkou hlavu, že jsem myslel, že se na to vykašlu a jednoho z mých neschopných zaměstnanců přinutím zůstat přes čas a falšovat můj podpis na zbytek těch dokumentů. Moje oči neustále sledovaly ručičku na hodinách, ale dalo by se říct, že snad stála na místě. Nedokážu ani popsat, kolikrát mi hlavou projel obrázek toho, jak jsem doma v posteli a nalepený na Justinovo nahé horké tělo.

Už jen dvacet minut a čeká mě plný víkend divokého sexu s tím neúnavným modrookým ďáblem. Pouze radost, odpočinek a sex, žádná práce a žádné starosti... sakra, ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem se takhle moc těšil na víkend. Obvykle si beru práci i domů, ale tentokrát se těším na to, až za sebou zavřu dveře Kinneticu a do pondělního rána je neotevřu.

B: "Sláva!"...Odhodil jsem propisku kamsi a děkoval pánu bohu, že ukončil mé utrpení.

Ted: "Tady se někdo těší domů."

B: "Ty máš uši všude."

Ted: "Akorát jsem šel do tvé kanceláře."

B: "Ať chceš cokoliv, nezajímá mě to... začalo mi volno, krásnej, dlouhej víkend plný sexu s Justinem... tak mi to nekaž."

Ted: "Páni, nějak se k němu začínáš vázat."

B: "Prosím?"...Můj tón nebyl ani trochu příjemný.

Ted: "No obvykle bys řekl 'víkend plný sexu' teď si dodal s Justinem."

B: "Mohl bys mě přestat analyzovat a vypadnout, tvůj víkend taky začal, tak s ním koukej něco udělat a hlavně zas nepostávej v Babylonu se skleničkou v ruce a se zoufalým pohledem v naději, že někoho sbalíš a ojedeš."

Ted: "Nikdo nedává rady jako ty."

Ted se s nedefinovatelným výrazem ve tváři vytratil z mojí kanceláře a já se následně rychlostí blesku připravil k odchodu. Kinnetic už zel prázdnotou a já rychle pozhasínal světla a běžel jsem do auta. Ještě než jsem nastartoval vytočil jsem Justinovo číslo...

---

J: "Anoo?"

Jak to, sakra, dělá, že dokáže znít tak sexy, aniž by vlastně cokoliv pořádnýho řekl. Jestli se k němu hodně rychle nedostanu, tak asi zešílím.

B: "Doufám, že jsi doma."

J: "Neříkej, že se na mě těšíš?"

B: "Mám své potřeby."

J: "Budu to brát jako 'ano',"...Zasmál se.

B: "Jsem tam tak za deset minut."

J: "Noo, ještě než projedeš všechny červené, jen aby ses za mnou dostal, byl bys od té dobroty a zastavil se v jídelně pro něco dobrého, mám hroznej hlad, nic tu není a jsem línej jít nakoupit a něco udělat."

B: "To žertuješ, že jo?"

J: "Pěkně prosím, neboj, odměna tě nemine."

Sakra, od kdy se naučil tak dobře vyjednávat? Já nejsem snadno zmanipulovatelný, ale jemu se to nějakým zázrakem vždy podaří.

B: "Doufej, že ti tam nenechám přihodit jed na krysy."

J: "Děkuju! Jsi nejlepší."

B: "Neboj, počítám s tou odměnou,"...S úsměvem na rtech jsem zavěsil.

Věděl jsem, že vkročit do jídelny, znamená dost možná trest smrti. Nechtěl jsem si zkrátka kazit začátek toužebného víkendu jednou z Debbiných přednášek, ale Justin je tak zatraceně dobrej v tom dostat ode mě to, co chce, že jsem opravdu tady. Ale nebojte, já pak taky dostanu svoje.

Emmett: "Ále, kde se nám tu bereš? Nemáš náhodou Justina doma?"

B: "Kvůli němu tu nejsem."

Kruci, právě, že naopak, to kvůli němu tu jsem! Jenže vy jistě víte, jak jsem to myslel. Každopádně, nejen, že si Debb zajisté najde důvod, jak mi zkazit náladu, ale stejně tak Emmett mě stopro nějak nahlodá.

Emmett: "Takže sis přišel pro nějakou Debbiinu přednášku?"

B: "Ne, pro jídlo, je tak těžké tomu uvěřit?"

Emmett: "No s tvým dokonalým tělem... eh, jako bych nic neřekl,"...Začal se červenat.

B: "Je tu Mike?"...Raději jsem odvedl téma jinam dřív, než by se studem propadl. Každopádně je skvělé slyšet, že moje tělo stále není k zahození, i když už nejsem nejmladší... dokonce i od Emmetta se to počítá.

Emmett: "Vidíš ho tady snad?"

B: "Já se zeptal toho pravýho."

Emmett: "Vsadím se, že si s Benem někde užívají... mizerové. Proč já nemám štěstí na lásku?"

Podíval jsem se schválně za sebe, zda je tam někdo, koho se ptá, protože jinak nechápu, proč by se ptal mě. Jak já to mám asi tak vědět? Já vím o lásce maximálně tak to, že je to slovo na pět písmen.

Emmett: "Teď se ptám toho pravýho já. Jak se tebe mohl chytit někdo tak úžasnej jako Justin?"

Ehm, ehm... komplimenty na moje dokonalé tělo beru. Ale Justin je taky můj a nad ním on slintat nebude. I když má zatraceně pravdu... jak se mohl Justin přilepit zrovna na mě?

Debbie: "Už jsem u tebe, zlato, co to bude?"

Díky ti Debb, že nebudu muset dumat nad odpovědí na tak záhadnou otázku jako je, proč si Justin vybral právě mě. Místo toho ale budu muset dumat nad tím, co by si asi tak dal k jídlu.

B: "To, co tady Justin jí nejčastěji."

Debb s Emmettem se na mě podívali jako bych snad zešílel. Zpožděně mi došlo, že jsem to podal tak, jako bych si snad chtěl dát jednu z Justinových specialit, protože mě hrozně moc zajímá, co rád jí.

B: "Má hlad, jasný? A mě zaúkoloval, abych mu to přitáhl domů."

Emmett: "A pak, že tu nejsi kvůli němu."

Debbie: "Z tebe snad bude i přítel, jak se sluší a patří."

B: "Já věděl, že tohle je sebevražda... můžeš mi zařídit tu objednávku? A do toho tam hodit i něco pro mě, třeba kuřecí sendvič?"

Debbie: "Hned to bude,"...Se smíchem se vydala pro mou objednávku.

Měl jsem to štěstí, že v momentě, co mi jí donesla, mě i nechala jít. Asi pochopila, že dneska se opravdu necítím na žádnou hlubokou myšlenku či radu do života.

Pak už jen zbývalo sednout do auta a překonat tu vzdálenost mezi mnou a Justinem. V momentě, co jsem stál před dveřmi loftu, jsem myslel, že ze sebe začnu shazovat oblečení, abych se s tím nezdržoval potom. Ale představa, že ho ze mě bude strhávat Justin, byla lákavější. Odemkl jsem tedy loft a hned jsem se začal rozhlížet kolem. Když jsem zahlédl světlo z ložnice, předpokládal jsem, že tam Justin už na mě čeká. Ale velice jsem se spletl, když jsem totiž dorazil, našel jsem ho ve zcela nepoužitelném stavu. SPAL! Jako špalek!

Musel jsem zoufalstvím povzdychnout. Následně jsem ze sebe shodil to oblečení a lehl si vedle něj. Když jsem si ho tak prohlížel, jeho nádherné mladé tělo, dokonalou klidnou tvář, roztomile rozcuchané vlasy... opět mi v hlavě vyskočila ta pekelná otázka. Proč právě já?