Nový díl. - Tak díl je konečně tady, tak si ho pořádně užijte!
BRIAN
varování: žádné
Jindy bych se s klepáním neobtěžoval a prostě bych vešel dovnitř, přeci jen jsem tu strávil část svého života a přiznejme si to - jsem docela drzý. Ale tentokrát ne, tentokrát jsem předčil sám sebe a zaklepal, jako bych byl snad slušně vychován. Můj mozek jednoduše jede na celé otáčky ohledně té záhadnosti jako je 'Proč právě já?' až dělám věci, které se mi vůbec nepodobají. Myslím, že Debb bude hned jasné, že se mnou není něco v pořádku a tím se mi to alespoň ulehčí, když nebudu muset vykládat úplně všechny karty na stůl.
Debbie: "Tak tebe bych tu nečekala. Ty máš horečku nebo co?"
B: "Pravděpodobně."
Teď už jsem na nic nečekal a rovnou jsem vešel dovnitř. Moje nohy směřovaly rovnou do kuchyně, počítám zkrátka s hrnkem kafe - silného, horkého kafe. Se špetkou rozumu navíc, protože ten bych právě teď potřeboval.
Debbie: "Přejdu tu část, kdy si zaklepal, protože to se snad nikdy předtím nestalo... a rovnou se tě zeptám 'Co to s tebou, sakra, je?'"
B: "Nemohl bych nejdřív dostat kafe?"
Debbie přikývla a šla mi ho udělat, ta se i doma chová jako by byla stále v jídelně. Ale co - tím líp pro mě přeci.
Nevím proč, ale najednou jsem měl potřebu oddálit to, proč jsem sem přišel... ne, já vím proč. Protože jsem Brian Kinney - parchant, co nikdy neříká, jak se cítí, především proto, že většinu času nic necítí, nebo se o to tedy alespoň snaží, jenomže s Justinem není nic tak jednoduché, že?
Debbie: "Tak tady to je a teď spusť,"...Posadila se naproti mně.
B: "Asi jsem se zbláznil,"...Vypadlo ze mě zničehonic.
Debb nevěřícně kulila oči a není se čemu divit, já fakt nejsem ten typ, co by říkal věcí přímo, většinou se tomu vyhýbám jako čert kříže v naději, že problém prostě zmizí sám, a i kdyby ne, jsem zkrátka radši, když nikdo nic neví. Natož tak Debb, která mi to zajisté pořádně okoření... do čeho jsem se to zase uvrtal, pro Krista?
Debbie: "No jsem jedno velký ucho, protože jestli sis za mnou přišel pro radu, tak je asi na čase vytáhnout prapory."
Ach jo, člověk od ní chce jednou pomoct a ona si jen libuje v tom, že mě má pro jednou na háku. To je vážně šílená ženská. Ale taky ženská, které vděčím za život.
B: "Mám krizi..."
Debbie: "Středního věku?"...Dusila se smíchy.
Nevím, co je horší - ten fakt, že si utahovala z mého věku, na což jsem, jak jistě víte, opravdu hodně háklivý anebo to, že jsem na tom tak bídně, že jsem si tuhle možnost malinko připustil... co když mám vážně krizi středního věku? Mám na to vůbec věk? Jaké jsou vůbec příznaky? Nebo jsem prostě jen na hlavu?
Debbie: "To byl vtip, bože. Netvař se tak dotčeně. A řekni mi, co se s tebou a Justinem děje?"
B: "Co?"
Debbie: "Nejsem včerejší, zlato. Pokud jsi tak moc zoufalý, že si dokonce přišel za mnou pro radu, je na tuty jasné, že jde o něj. Takže to vyklop."
Nějak se mi najednou orosilo čelo. Můj jazyk byl jako svázaný. I kdybych chtěl Debbie sebevíc všechno říct, nebyl jsem toho zkrátka schopný. Nevěděl jsem ani, jak to říct, abych ze sebe neudělal vola nebo nedej bože nějakou citlivku. Zkrátka jsem nemohl vydat ani hlásku... tohle si zkrátka neudělám, ne, ani omylem!
B: "Víš co, Debb, díky za to kafe, ale... já musím... prostě musím jít."
Debbie: "Briane..."
Hádám, že za mnou vystartovala a byla odhodlaná mě přivázat k topení klidně za koule, ehm kouli, ale já byl díky bohu rychlejší a autem jsem zamířil rovnou domů. Až přede dveřmi loftu jsem si vzpomněl na Justina, lépe řečeno na to, jak jsem ho nechal v Babylonu, v domnění, že jsem si plánoval na víkend ošukat každého trochu sexy. Jop. Tohle bude prostě parádní. Ale kašlat na to, teď jdu spát a modlit se za to, že ráno bude moje krize zažehnána a to včetně toho, že mě snad Justin nebude chtít zabít.
JUSTIN
Zabít ho by bylo málo. Nejen, že mě opět hodil na druhou kolej a na víkend si naplánoval, kdo ví, jaké orgie, ale ještě k tomu mě tady podle všeho nechal, protože ho nemůžu nikde ani za boha najít. Nejspíš si našel nějaký úlovek a šel ho ošukat rovnou do naší ložnice. Bože můj! Jak je možný, že v jednu chvíli je tím nejlepším chlapem na světě a v další úplným idiotem? Porucha osobnosti či co?
Emmett: "Ahoj, zlatíčko. Kolikátá je tohle už sklenička?"
J: "Hmmm... druhá?"
Emmett: "Zkus spíš čtvrtá. Co ti provedl tentokrát?"
J: "Řekni, Emme, proč právě já?"
Emmett: "Co, proč ty?"
J: "Proč právě já jsem tak naivní, když si myslím, že mě Brian jednoho dne bude brát jako plnohodnotného partnera, kterému bude věrný... všichni už to s ním vzdali, nebo spíš přijali to, že se nikdy nezmění, ale já jsem furt tak naivní..."
Emmett: "Miluješ ho a hodně. Vlastně ti závidím, taky bych chtěl zažít takovouhle bláznivou, vášnivou, dobrodružnou a bezhlavou lásku jako máte vy dva."
J: "Myslím, že Brian to takhle necítí."
Emmett: "Ale cítí, to, že to neříká, neznamená, že to tak není... Brian Kinney, kterého jsem znal před tebou, by ti nikdy nedošel do jídelny pro jídlo, protože si měl hlad, věř mi. I takhle malé gesto znamená, že tě miluje."
Musel jsem se culit. Je totiž pravda, že to bylo sice malé gesto, za které má mimochodem slíbenou odměnu, ale v jeho podání bylo vlastně velké. Bylo to gesto lásky, i když to možná zní bláznivě a naivně.
Emmett: "Měl bys jít za ním a ne se tu opíjet."
J: "To bych musel vědět, kde je... a s kým je. Zmizel, pokud sis nevšiml."
Emmett: "A nechal tě tady?"
J: "Pěkný gesto lásky, co?"...Uchechtl jsem se.
Emmett jaksi nevěděl, co mi na to říct. Ale ta další sklenička, co jsem si vzápětí objednal, mi na chvíli pomohla nepřemýšlet. Ale taky mi způsobila velké problémy s chůzí a tak podobně. Věděl jsem jednoduše, že takhle domů jít nemůžu a hlavně nechci, zvlášť když jsem nevěděl, co tam najdu. A tak jsem skončil v Emmettovo růžovém povlečení. Jestli bude malér, to nevím, ale hlavní je, že se vyspím... snad do růžova.
No comments:
Post a Comment