Me without You(20)

Poslední díl

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny

_Justin

Je to už přes týden, co mi Brian řekl, abych se vrátil domů. A přísahám bohu, že jsem asi v životě nebyl vyděšenější. Tohle je přesně to, co jsem celou dobu chtěl... aby mi dal nějak najevo, co ke mně cítí, že mě miluje, že mě chce zpátky - a on to udělal. Ale já i přes to stále otálím, protože... protože mám jednoduše strach. Brian je nevyzpytatelný, nikdy nevím, co mě s ním čeká... i když právě to na vztahu s ním bylo asi nejvíc vzrušující, vždy mě totiž dokázal překvapit, šokovat, vyrazit mi dech. S ním jsem se nikdy nenudil, každý den byl neuvěřitelná jízda. Jízda, ze které jsem se rozhodl vystoupit, protože jsem se bál toho, že mě nikdy nebude milovat tak, jako já jeho, že to vždy bude pouze jednostranné, že se mě zkrátka jednoho dne zbaví, jako bych nic neznamenal... ale pravda je taková, že to já ve finále odkopl jeho a to tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohl. A možná proto mám strach... protože vím, že si další šanci pravděpodobně ani nezasloužím. Ale ano - chci domů. Chci zpátky k Brianovi a užívat si zase každý den s ním naplno. Vím, že to s ním nikdy nebude snadné asi stejně, jako on to nemá zrovna snadné se mnou, ale chci zkrátka, abychom byli zase spolu. A k tomu budu potřebovat menší pomoct od někoho...

J: "Ahoj, Maikey," zavítal jsem do jeho krámku.

Maikey: "Justine, co... co tady děláš?"

Překvapivě po mně nevrhal vražedné pohledy ani neprskal lávu. Buď to je mi vděčný za záchranu v Babylonu, nebo ho jednoduše zášť vůči mně už přešla.

J: "Jen jsem šel kolem, tak jsem si řekl, že se stavím."

Maikey: "Brian tu není, jestli doufáš v tohle."

J: "Nehledám ho... jen jsem myslel... Maikey, co kdybychom nechali minulost minulostí a zase spolu dělali na RAGE? Fakt mi to chybí a myslím si, že tobě taky."

Možná jsem sem přišel kvůli něčemu jinému, ale... když už jsem tady, mohl bych se pokusit napravit to, co se díky mně podělalo.

Maikey: "Nebudu lhát, chybí mi to... jen jsem si nemyslel, že bys se mnou chtěl ještě spolupracovat po tom všem..."

J: "To, že jsme oba na zabití, neznamená, že musíme zahodit něco tak úžasného."

Maikey: "To asi ne... vlastně mám pár nápadů, které bychom mohli hned probrat... jestli máš čas."

J: "Jasně, že mám."

S Maikeym jsme byli během chvíle doslova jako malí kluci a strávili jsme nad tím pomalu celé odpoledne. Ani nemůžu popsat, jak moc mi to chybělo. A jestli mi tohle chybělo takhle, jak se asi budu cítit, až budu zase s Brianem?

Maikey: "Teda nechci tě vyhazovat, ale s Benem máme plány..."

J: "Jasný, chápu, už je pozdě. Půjdu, stejně ještě musím něco zařídit... akorát budu potřebovat tvojí pomoc."

Maikey: "A jéje."

J: "Neboj se, není to nic hroznýho... teda záleží na tom, jak se to vyvine, ale..."

Maikey: "Tak povídej."

Zasvětil jsem ho do všeho, co mám v plánu a i když se zprvu netvářil moc nadšeně, protože se obával toho, jak na to bude reagovat Brian, když zjistí, že je v tom namočený, ale nakonec se mi rozhodl pomoct, tudíž jsem doufal, že můj plán nakonec přinese i nějaké to ovoce.

---

_Brian

Vždycky jsem si myslel, že naivita je jen ubohá vlastnost slabých lidí a to teď budu muset asi přehodnotit, protože druhá možnost je ta, že se k těm slabým lidem můžu zařadit a to rozhodně nepřipadá v úvahu. Fakt jsem si totiž naivně myslel, že když Justinovi řeknu, co chci, že ho chci zpátky, tak nebude váhat ani vteřinu a vrátí se. Místo toho se vrátil k jeho oblíbenému bobříku mlčení, jenže rozdíl je tentokrát ten, že ho držím i já, nehodlám ze sebe dělat blba a dávat mu přesně to, co chce - zoufalé pohledy říkající, jak moc mi chybí. Pokud je to pro něj konec, musí to být konec i pro mě. Jsem Brian Kinney, kurva fix. Já mám prostě na víc!

Ale stejně ještě budu potřebovat Maikeyho, aby mi pomohl dostat se přes to nejhorší, tudíž je na čase ho zase vyzvednout na naší Maikey and Brian show...

B: "Novotny, doufám, že nemáš plány, protože... shit."

Zarazil jsem se v pohybu, když jsem zahlídl Justina stojícího vedle Maikeyho a oba se tvářili stejně zaraženě, když uviděli mě. Bezva, takže Maikey už mě zrazuje a dává se na stranu blonďáka? Bezva!

J: "Ahoj, Briane."

S poloúsměvem jsem k němu přikývl. Fakt jsem neměl náladu na to předstírat, jak je všechno fajn, jak mě vůbec nic z tohohle nesere... protože sere!

J: "Asi bych měl jít... díky, Maikey, za... však víš."

Tohle mě zaujalo... za copak mu asi děkuje? I když ne! Proč by mě to mělo zajímat? To je jejich věc. Já jsem ve fázi posouvání se se svým životem dál a to znamená, že mě nezajímá nic z toho, co, koho a kde Justin dělá nebo nedělá.

Ach jo, fakt se těším na den, kdy to, co si myslím, bude pravda, protože... když Justin kolem mě prošel, aby se dostal ke dveřím, měl jsem co dělat, abych to zvládl. A když se za ním následně ty dveře zavřely, byla to neskutečná úleva... i když ne tak docela.

B: "Takže, připravený vyrazit?"

Maikey: "Ty se mě nezeptáš, co tu dělal?"

B: "Je mi to jedno."

Maikey: "Vážně?" překvapeně nadzdvihl obočí.

B: "Ano, Maikey, vážně! Může si dělat, co chce a kde chce a mně to může být ukradený."

Maikey: "Tak... fajn."

B: "A můžeme už jít?"

Maikey: "Vlastně jsme s Benem chtěli... eh, to je jedno, jasně, že můžeme jít."

Nevím, co se právě stalo, ale je mi to jedno, hlavní je, že mi Maikey dnes opět pomůže společně s alkoholem, abych blaženě odpadl a zapomněl na všechny moje problémy s Justinem.

Když jsme ovšem dorazili k Woodymu začínal jsem litovat toho, že jsem si Maika vzal s sebou, přišlo mi totiž, že se dnes dal na roli mojí chůvy... pořád mě hlídal, abych moc nepil nebo neodešel s někým domů a do toho si pořád kontroloval telefon... what the fuck?

B: "Tak fajn, vypadá to, že někde musíš být a vzhledem k tomu, jak mi momentálně lezeš na nervy, ti dám propustku, klidně běž..."

Maikey: "Co? Ne! Nikam nejdu."

B: "Pořád si kontroluješ telefon, je jasný, že chceš být někde jinde... a já ocením, když mě přestaneš buzerovat."

Maikey: "Já tě nebuzeruju, jen... čekám na tohle," rozsvítil se jako vánoční stromeček, když mu na mobil přišla textovka.

B: "Dobře... co sis vzal?"

Maikey: "Nic jsem si nevzal, ale konečně můžu jít domů a tobě radím, abys udělal to samé."

B: "Domů? Díky, ale noc je ještě mladá, domů fakt nemám v plánu jít... ale ty klidně běž, ať nepromeškáš večerku."

Maikey: "Briane, poslouchej... posloucháš mě?"

B: "Jo, poslouchám!"

Maikey: "Běž domů... věř mi, právě teď tam chceš být."

Maikey s úsměvem odešel a já se snažil pochopit, co se právě stalo a možná mě něco hned napadlo, nechtěl jsem si to však připustit... nechtěl jsem být naivní... ale věděl jsem, že je jenom jeden způsob, jak se přesvědčit o tom, že moje domněnka je správná.

Když jsem otevřel dveře loftu, doslova mě praštila linoucí se vůně. Pomalu jsem vešel dovnitř a první, co jsem uviděl, byl nazdobený stůl se svíčkou uprostřed a na talířích jsem ihned poznal Justinovu známou Jambalayu... a věřte nebo ne, nepohrdal jsem tím, co jsem viděl jako něčím směšně romantickým... já se usmíval, protože jsem doufal, že to, co si myslím, se opravdu děje...

J: "Ahoj," ozval se za mnou.

B: "Kriste!" nadskočil jsem.

J: "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat."

B: "Co se to tu děje, Justine? Jak ses sem dostal?" otočil jsem se k němu.

J: "Ehm... Maikey mi půjčil klíče, prosím, nezlob se na něj..."

B: "Ale... ale proč?"

J: "Noo... potřeboval jsem se sem dostat, abych si mohl vrátit věci do skříně a chtěl jsem tě překvapit s večeří... jasně mohl jsem jít asi přímo za tebou, ale... kdyby sis to náhodou rozmyslel jsem to udělal tak, abys to neměl tak snadný."

B: "Justine, řekneš mi konečně to, co chci slyšet!" naléhal jsem.

J: "Vracím se domů," usmál se tím svým obřím sunshine úsměvem.

Obvykle jsem tak dobrý ve skrývání svých emocí, ale právě teď jsem jednoduše nemohl. Musel jsem ho ihned přitáhnout k sobě a políbit ho. Tak vášnivě, hluboce a možná až drsně, že měl co dělat, aby se udržel a nepodlomila se mu kolena.

J: "Wow," vydechl.

Oba dva jsme si udělali spoustu hnusných věcí a myslím si, že právě teď jsme dostali šanci, abychom se ze svých chyb poučili a pokusili se o něco lepšího, než doposud. Vím, že nejsem připravený na to být najednou někým jiným, jsem zkrátka tím, kým jsem... ale to rozhodně neznamená, že se nechci snažit, protože už nikdy nehodlám riskovat, že by mě opustil, protože mu nebudu dostatečně ukazovat, jak moc ho miluju.

Me without You(19)

varování 18+

#BrianKinney #JustinTaylor

_Brian

Vůbec jsem nechápal, co se s Justinem děje, ale nehodlal jsem z toho promarnit ani vteřinu. Chtěl jsem ho. Chtěl jsem ho tak zatraceně moc. Proto když jsem autem konečně zaparkoval před domem, tak jsem Justina hned políbil, tak vášnivě, že hned potom jsme oba museli zalapat po vzduchu. Bože, je tak krásný. Nemohl jsem z něj strhnout pohled.

Následně jsme se vydali dovnitř, ve výtahu jsme ze sebe nedokázali sundat ruce. Nevěděl jsem, zda to s tím výtahem tak hází, protože už je zkrátka starý nebo kvůli nám. Justin vrněl jako kotě, když jsem ho líbal na krku a hladil pod trikem na jeho rozpálené kůži.

Hned, jak jsme se ocitli u dveří, tak jsem chvíli zápasil s klíči a v další okamžik jsme byli konečně doma... vlastně já byl doma... Justin byl jen... na návštěvě? Můj mozek najednou chtěl přemýšlet nad věcmi, nad kterýma se to teď rozhodně nehodilo.

J: "Chci, abys mě šukal do bezvědomí," ale Justin mi hned dal důvod k tomu vrátit zpátky k vhodnějším myšlenkám.

Přitiskl jsem na ho dveře, které jsem zrovna zavřel a jazykem jsem obkroužil jeho rty. Tiše zasténal a dal mi ruce kolem krku, čímž mě k sobě přitáhl ještě blíž. Mohl jsem zřetelně cítit jeho stoupající erekci... jak mi chybělo mu dopřávat naprostou slast.

Justin se následně přisál na moje rty a pomalu mi vylíbal duši z těla, mezitím zápasil s mým páskem...

B: "Brzdi, Romeo."

Nevím, obvykle mám rád tu dravost, jednoduše ten nejžhavější sex na světě, při kterém si skoro způsobíme infarkt... ale tentokrát ne, tentokrát jsem... na to chtěl jít pomalu. Chtěl jsem si užít každou vteřinu a každý milimetr jeho těla.

Justin byl chvíli zaskočený, myslím, že to ode mě ani trochu nečekal, možná jsem překvapil i sám sebe, ale nakonec se mi oddal a přenechal mi veškerou kontrolu. Začal jsem se s ním proto pomalu za stálého líbání ploužit do ložnice. U postele jsme se zastavili a já ho začal svlékat. Každý kousek oblečení jsem z něj sundával doslova mučivě pomalu, ale zatímco on možná trpěl, já si to užíval. Měl jsem pocit, že není důvod spěchat, že máme všechen čas světa a já se nehodlal obrat ani o jedinou vteřinu slasti.

U jeho trenek jsem si dal zvlášť záležet, klečel jsem před ním a prsty jsem mu je pomalu stahoval, v okamžiku se mi naskytl pohled na jeho tvrdou chloubu. Zvedl jsem pohled k Justinovi, který netrpělivě čekal na to, co bude následovat. Hned na to jsem začal sát jeho špičku, Justin okamžitě sténal. Následně jsem zapojil i dlaň, kterou jsem začal přejíždět po celé jeho délce sem a tam. Justin se zapřel o má ramena, aby neztratil rovnováhu a po chvíli zarýval i nehty. Vzápětí jsem jej začal kouřit a přiváděl jsem ho dle zvuků, které vydával, nejspíš do miliontého nebe. Jazykem jsem mohl cítit, jak v něm pulzuje krev.

J: "Bri," zalapal po dechu a já věděl, že musím přestat.

B: "Lehni si," zašeptal jsem.

Justin ani chvíli neváhal a položil se na záda. Já ze sebe sundal oblečení, při čemž mě Justin pečlivě pozoroval a následně jsem si nahý lehl na jeho tělo. Nedovedu ani popsat, jak moc mi tenhle pocit chyběl. Jak moc mi chyběl Justin.

Prohraboval jsem se v jeho polodlouhých blonďatých vlasech a díval jsem se mu do těch nádherných modrých očí a věděl jsem jednoduše, že ho budu milovat, děj se, co děj, že s ním chci strávit zbytek svého života.

---

"Chyběl si mi, Sunshine," z úst mi to vyklouzlo tak nečekaně, že jsem sám sebe zaskočil, ale myslel jsem to smrtelně vážně. Už jsem nechtěl, aby odešel... i když jsem v hloubi duše věděl, že to udělá, sám řekl, že tohle nic nemění, ale chtěl jsem se mu dostat pod kůži, chtěl jsem mu připomenout, proč se mnou vůbec byl... protože i když jsem mu to možná neříkal, on věděl, že ho miluju a zkrátka si musí vzpomenout na to, co cítil, když se mnou byl.

Nebudu lhát, vždy jsem se bránil tomu vést s ním nějaké rozhovory na téma city, ale právě teď jsem doufal, že něco řekne... on na mě ale místo toho jen koukal... a asi vůbec netušil, co mi říct. Proto nakonec udělal to, co bych udělal já v jeho situaci... za týl mě k sobě přitáhl a hladově mě začal líbat.

J: "Chci tě cítit uvnitř sebe," vydechl.

Mám pocit, že jsem se naprosto zbláznil, ale i přes to, jak moc mě sváděl, vzrušoval a chtěl stejně jako já jeho, jsem to nedokázal. Ne takhle... ne, když vím, že se hned potom sebere a odejde...

B: "Já nemůžu, Justine."

Pomalu jsem z něho slezl a posadil jsem se na kraj postele zády k němu. Připadal jsem si jako idiot, Brian Kinney přeci neodmítá možnost sexu, natož pak s ním... ale já zkrátka nemohl.

J: "Briane? Co... co se děje?"

B: "Proč jsi tady, Justine?"

Vím, jak hloupě tak otázka zní... přišli jsme sem z jediného důvodu, ale... já potřebuju vědět, že je v tom něco víc, že tohle pro něj není jenom sex, jenom hra, jenom jedna noc, která ráno skončí a možná nadobro. Pokud se mnou skončil navždy, musím to udělat i já. Tímhle bych pro sebe akorát všechno zhoršil. A ano, ani já sám nechápu, kde se to ve mně bere.

J: "Co tím myslíš? Ty víš, proč jsem tady," přisunul se ke mně blíž a políbil mě na záda.

B: "V tom případě si myslím, že si budeš muset najít někoho jiného, kdo uspokojí tvoje potřeby."

Vstal jsem, abych se oblékl. Justin seděl na posteli s koleny přitaženými k hrudi a sledoval mě, jak pochoduju sem a tam a hledám svoje oblečení. Myslím, že stejně jako já nevěděl, co se to právě děje. Zbláznil jsem se? Pravděpodobně.

J: "V tom případě hádám, že bych měl jít."

B: "Jo, to asi měl."

Justin se zvedl a taky se začal oblékat. Oba jsme se vyhýbali vzájemnému očnímu kontaktu, myslím, že ani jeden jsme nevěděli, co vlastně dělat. Celá tahle situace byla tak... neznámá. Tohle se totiž nikdy nestalo. Pro nás oba to byla premiéra.

Hned na to se Justin vydal ke dveřím a mě přepadl svíravý pocit. Vím, že jsem ho tak nějak vyhodil, ale nechtěl jsem, aby šel. Jen jsem už jednoduše zahnaný do kouta a nevím, co dělat.

Už vycházel ze dveří, když v tom jsem se za ním vydal, musel jsem mu něco říct... alespoň nějakým způsobem jsem mu musel dát najevo, co chci...

B: "Vrať se, Justine..."

J: "Zrovna jsi řekl, abych šel," ohradil se.

B: "Vrať se... domů," poslední slovo jsem zdůraznil, aby pochopil, o co ho žádám.

Přišlo mi, že Justin zapomněl dýchat a vlastně i já jsem s tím měl docela problém. Tohle jsem nikdy neudělal, nikdy jsem o nikoho nebojoval ani ho neprosil, aby se ke mně vrátil... zkrátka jsem nikdy nikoho nemiloval natolik, abych toho byl schopný.

J: "Já... já... nevím, co říct," tohle rozhodně nebyla odpověď, jakou jsem chtěl slyšet.

B: "Tak, až na to přijdeš, tak mi dej vědět."

Následně jsem mu zavřel dveře přímo před nosem. Možná tohle byl riskantní krok, ale potřeboval jsem převzít kontrolu, do teď ji měl on, do teď o všem rozhodoval on, do teď jsem se musel řídit podle něj... asi je jednoduše na čase, abych změnil taktiku.

Me without You(18)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny #BenBruckner

_Justin

Brian cestou napsal Benovi, aby si ho vyzvedl dole. Nevím, zda byl na Maikeyho stále kvůli něčemu naštvaný nebo se ho chtěl jen rychle zbavit, aby nemusel riskovat, že mu uteču, ale byl jsem rád. A zároveň nebyl. Strávil jsem v Brianově životě skoro dva roky a stačilo, abych v něm přes dva měsíce nebyl a teď mám pocit, že už ani nevím, jak s ním mám mluvit... jak s ním mám být sám. Ani zdaleka nemám v hlavě srovnané, co vlastně chci... myslel jsem, že chci konec, ale najednou mi zas tělem brouzdí ti známí mravenci a v Brianově blízkosti se cítím jako ten 17 letej kluk, kterého naprosto pobláznil. Konečně mám naději, že mě Brian možná opravdu miluje, i když to nikdy neřekl a pravděpodobně ani nikdy neřekne. Jen... já potřebuji víc, potřebuji, aby něco udělal, aby mi to opravdu ukázal. Jinak tohle asi nemá cenu.

B: "Teda, profesore, měl by sis ho víc hlídat," začal Maikeyho tahat z auta.

Ben: "To vidím. Potřeboval jsem oznámkovat nějaké testy... ale příště to asi radši udělám v noci."

Maikey: "Nedramatizujte... jen jsem si dal pár skle-skleniček."

Ben: "Jo a teď si dáš pár aspirinů a několik hodin spánku. Díky, kluci."

J: "V pohodě."

B: "Zítra ti zavolám, jestli žiješ... a pak tě zabiju za to, že piješ sám."

Maikey: "Můj nejlepší kámoš se choval jako idiot... neměl jsem na výběr."

Brian se zasmál a ušklíbl zároveň. Myslím, že sám uznal, že má Maikey právo se takhle chovat, sice nevím, co se mezi nimi stalo, ale jak tak znám Briana, tuším, že Maikey měl důvod.

Brian ještě pomohl s Maikeym Benovi do domu, já se mezitím opíral o jeho jeep a přemýšlel nad tím, co bude následovat... měl jsem v hlavě pár představ o tom, co by se mohlo stát... třeba na zadním sedadle Brianova jeepu, ale... myslím, že teď máme na práci mnohem důležitější věci, než sex... kterej mi s ním ale fakt chybí.

B: "Tak co uděláme s tebou?"

Byl jsem tak moc zažraný do svých myšlenek, že mě upřímně zaskočilo, když Brian stál najednou přímo přede mnou a ani mezi námi nebyla, kdo ví, jaká vzdálenost.

J: "Eh... jak to myslíš?"

B: "No chceš hodit k Debb nebo zpátky do Babylonu... nebo k někomu jinému?"

Nevěřil jsem tomu, že Brian tu naznačuje, že bych snad mohl mít ještě někoho jiného. Ale částečně se mi líbila ta jeho skrytá žárlivost.

A popravdě jsem nevěděl, co mu odpovědět... ale rozhodně jsem nechtěl k Debbie a ani k nikomu jinému... chtěl jsem být s ním, jen jsem nevěděl, jak to zařídit, abych mu a vlastně ani sobě nedával, kdo ví, jaký naděje, ale zároveň ho přiměl k tomu, aby mi ukázal... prostě něco!

---

J: "Dal bych si nějakej drink."

B: "Ok, takže chceš do Babylonu?"

J: "Eh... dal bych si ho s tebou, takže... pojedu tam, kam pojedeš ty."

Doslova jsem mohl cítit svoje srdce bušit v krku a taky to, jak se mi nahrnula krev do tváří, ale... je to jen přeci nevinný návrh, nic víc, ne? I když soudě podle Brianova spokojeného výrazu, on v tom ihned viděl něco víc. A asi viděl správně.

B: "Oh... aha... tak můžeme zpátky do Babylonu."

J: "Dobře."

Nasedli jsme do auta a ihned se tam vydali. Fakt jsem nevěděl, co dělám a připadal jsem si jako blázen, který opravdu netuší, co chce, ale... hádám, že to budu muset nějak vyřešit a to můžu jedině, když mu budu nablízku.

B: "Já si dám Jima Beama a on si dá... co si dáš?"

J: "Předtím jsem nedopil Margaritu..."

B: "Jasně, tvoje oblíbené pití. Dá si Margaritu."

Musel jsem se pousmát, je hezký, když ví, co mám rád, i když se to týká jen alkoholu. Ale i maličkosti se cení, ne?

B: "Takže když tu si po tak dlouhé době, co bys rád dělal... nebo koho bys rád dělal?" uchechtl se.

Je zvláštní, když řeknu, že mi přesně tyhle Brianovo řeči svým způsobem chyběly? Já vím, že mi nikdy nebude plně oddaný a vždy bude chtít jít do postele s někým jiným a vlastně je to něco, co jsem se i já naučil rád dělat, takže... tohle pro mě úplně není problém... pro mě je hlavní to, že já budu jediný, koho kdy bude milovat... a tady je bohužel momentálně kámen úrazu.

Ale nějak jsem v jeho otázce najednou viděl příležitost... jak jinak, než žárlivostí mi dá najevo, že mu nejsem ukradený? Že nechce, abych byl s někým jiným, ale s ním?

J: "Jeho," hodil jsem očkem po prvním sexy klukovi na parketu.

B: "Hmmm... nevypadá špatně."

J: "Jo, asi bych si pro něj měl dojít dřív, než to udělá někdo jiný," vyklopil jsem do sebe sklenku na ex a vydal se za ním.

Brian ani netušil, která vlastně bije, ale mohl jsem zřetelně cítit jeho propalující pohled v zádech. Nevím, možná zacházím daleko, možná udělám akorát to, že ho spíš odradím, ale... ne, dělám správně! Tohle je totiž něco, co by on sám udělal.

Přitiskl jsem se na něj tak, že jsem ho málem povalil, doufejme, že on to považoval za sexy. Byl jsem tak, abych na Briana viděl a začal s ním tancovat. Podle všeho jsem se mu líbil, jeho ruce hned putovaly, kam mohly. Ale nejvíc vzrušující na tom všem byl Brianův intenzivní pohled... nedokázal jsem poznat, zda je víc naštvaný nebo nadržený. Myslím, že tyhle hry mu chyběly, já sám si do teď neuvědomoval, že tohle je tak nějak naše hra, ale i mě bavila.

Jenže Brian se najednou zvedl a vyrazil rovnou k nám, celou cestu měl svůj pohled propojený s tím mým, mohl jsem cítit ten nával horka mým tělem...

B: "Teď jsem na řadě já."

Najednou mě vytrhl z náruče toho kluka a přitiskl si mě na sebe. Měl tak rozpálenou kůži a nádherně voněl. Byl jsem jím naprosto pohlcen. Každá buňka ve mně na mě doslova řvala, abych ho políbil a já chtěl, tak šíleně jsem chtěl a ne jen to... a mohl jsem na něm vidět, že on chtěl to samé.

Proto jsem následně mohl udělat jediné a se slovy "Tohle nic nemění," které jsem tak úplně nemyslel vážně, protože jsem zatím vůbec nic nevěděl, jsem se hladově vrhl na jeho rty... a než jsem se nadál, byli jsme na cestě do Brianova loftu.

Me without You(17)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny #DebbieNovotny #EmmettHoneycutt #TedSchmidt

_Justin

Nebyl jsem vůbec schopný se soustředit, připadal jsem si jako nějaká ztřeštěná školačka. Pořád jsem se na něj musel jednoduše koukat. Cítil jsem se v podstatě úplně stejně jako na začátku našeho... no nebudu říkat vztahu, zkrátka na našem začátku. Tehdy jsem při každém pohledu na něj cítil motýly v břiše, nával horka ve tvářích a taky jinde a hlavně to, že tohohle chlapa budu milovat navždy. A já fakt nevím, co se ve mně za noc změnilo, ale přesně tak se cítím i v tuto chvíli. Byl jsem rozhodnutý, že je s námi jednou pro vždy konci i navzdory tomu, jak těžké a hlavně nemožné se mi to zdálo... ale najednou je to jako bych se probudil ze snu nebo v tomhle případě spíš z vlastního nalhávání si do reality, ve které chci opravdu najít způsob, aby to mezi námi fungovalo. Opravdu chci a pokud Brian myslel svoje slova, kterými dal najevo, že mu nejsem ani trochu jedno, upřímně... tak myslím, že i on to chce. Ale nejdřív, než se jakkoliv rozhodnu, potřebuju mít jistotu a to asi nebude nic snadného.

Debbie: "Sunshine!"

J: "Huh?"

Debbie: "Nevidíš, že je tu plno práce? Utři si sliny a mazej!"

Dřív, než jsem stihl reagovat a obořit se s tím, že neslintám, tak se Debbie zase vzdálila. Ale bohužel měla pravdu, fakt mi skoro tekla slina po bradě. Proč mu to dneska tak šíleně slušelo?

No nic, bylo na čase vrátit se zpátky na zem a začít něco dělat, fakt tu bylo pekelně narváno. Škoda, že Debb už kluky včetně Briana obsloužila, rád bych měl záminku s ním mluvit... i když... to vlastně stále mám...

J: "Ahoj, dáte si ještě něco?"

Ted: "Já jsem v pohodě."

Emmett: "Mně bys mohl donést ještě dva kousky citronových řezů."

J: "Dobře. A ty, Briane?"

Skoro jako by byl tak zažraný do svých myšlenek natolik, že si ani neuvědomoval moji přítomnost až do okamžiku, kdy jsem vyslovil jeho jméno... což je něco, co mám pocit, že jsem neudělal roky.

B: "Co?"

Emmett: "Chce vědět, jestli si ještě něco dáš."

B: "Jo... ne... zaplatím," Brian hodil bankovku na stůl, která opět zahrnovala velké dýško a následně se beze slova zvedl a odešel.

A já tam stál jako opařený a vůbec jsem nechápal, co se právě stalo. Skoro jako by se na mě ani nedokázal podívat... ať už proto, že jsem mu ublížil, tak i proto, že pohled na mě pro něj očividně není snadný, když mě nemůže mít. Sakra, Briane, proč mi najednou tak moc dáváš najevo, že ti chybím?!

Ted: "Ježiš, to jsou bručouni."

J: "Oni?"

Emmett: "Maikey je taky úplný zlatíčko... zas mají neshody."

J: "Neshody?"

Ted: "Něco se stalo na večeři u Debb, ale nikdo nám nic nechce říct... oni dva spolu ale nemluví."

Tak jo, co když tady vůbec, ale vůbec nejde o mě? Co když Briana trápí, že nemluví se svým nejlepším kamarádem a já jsem úplně mimo a myslím si, kdo ví co? Anebo je tu taky šance, že ho momentálně trápíme oba dva.

---

J: "Nooo... asi tu tak trochu jde o to, že zjistili, že momentálně bydlím u Debbie... ale nechápu, proč jsou rozhádaní oni dva."

Ted: "Počkat... co - CO?"

Emmett: "Jak, že bydlíš u Debbie... co Ethan?"

J: "Eh... s Ethanem jsme se rozešli... no a Debbie mi dovolila bydlet u ní."

Emmett: "Ale proč?"

Ted: "A kdy?"

J: "Už asi před měsícem... zkrátka jsem nebyl na vztah s někým jiným připravený."

Emmett: "Heh... myslím, že všichni tady víme, že nešlo o to, jestli jsi připravený na vztah s někým jiným... ale o to, že ho chceš mít s panem Armani."

Shit. Můžu se tu s ním vůbec hádat a tvrdit, že to není pravda? Bude mi to k něčemu? Nejspíš ne. Já Briana miluju... miluju ho od první chvíle. Jenže strach z toho, že Brian nikdy nebude milovat mě, byl důvodem, proč jsem od něj odešel, proč jsem hledal lásku jinde... ale co když ji opravdu můžu mít s Brianem... co když už jsem ji měl, jenom jsem to neviděl?

S těmito myšlenkami jsem sloužil celou směnu, měl jsem z toho doslova zavařený mozek. A především jsem chtěl dnes vidět Briana, za každou cenu. Proto logicky, když jsme dorazili s Debb domů, bylo na mojí mysli to, že musím do Babylonu... v naději, že tam Briana zrovna nenajdu v aktu s nějakým trickem.

Debbie: "Co říkáš - dneska repete? Zmrzlina a teleshopping?"

J: "Ehm... Debb, asi dneska vynechám. Přemýšlím, že skočím do Babylonu. Pokud ti to nebude vadit?"

Debbie: "Vadit? Díky bohu! Konečně na chvíli vytáhneš paty z baráku!"

Snažil jsem se nebrat si to osobně a se smíchem jsem běžel do sprchy. Celej jsem se namydlil, navoněl, pěkně ohákl a vydal jsem se do Babylonu. Ježiš, tak dlouho jsem tu nebyl, že to snad ani není možný. Ta hudba mě okamžitě pohltila. Všechno tady mě pohltilo. Člověk má tady pocit, že opravdu žije.

J: "Jednu margaritu, poprosím."

A dokonce novej pěknej barman. Hmm. Nechal bych si říct a on podle pohledů rozhodně taky, ale... kvůli němu tu nejsem. A i když tu nejsem ani kvůli tomu, kdo právě zaměstnal mou pozornost, vydal jsem se za ním na druhou stranu baru se svým drinkem.

J: "Ahoj."

Maikey: "Copak, už všichni víme, že si zas svobodnej, tak ses rozhodl navštívit stará místa?" asi bych mu tu margaritu vylil na hlavu, kdybych neviděl, že má připito.

J: "Něco takovýho. Jsi v pohodě?"

Maikey: "Je mi skvěle! Jen strkám nos tam, kam nemám... takže..."

J: "Co?"

Maikey: "Brian. I po tom všem, co si mu udělal, pošle radši do prdele mě, než aby tam poslal tebe."

Asi bych měl být naštvanej, ale Maikey právě jinými slovy potvrdil, že Brianovi na mně opravdu záleží... dost na to, aby mě po tom všem neposlal do prdele. A i když se zdá, že z Maikeyho mluví žárlivost, tak... myslím, že mu jen chybí jeho nejlepší kamarád, že se zkrátka cítí trošku zanedbaně. A právě teď i dost opile.

J: "Co kdybych tě vzal domů?"

Maikey: "Není třeba, zvládnu to sám," začal se pomalu zvedat, ale u snahy pouze zůstalo.

J: "Tak fajn, vím, že mě nesnášíš a věř mi, že já si dnešní večer taky nepředstavoval zrovna takhle, ale vezmu tě domů."

Maikey ještě něco blábolil, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Místo toho jsem si dal jeho ruku kolem ramen a začal ho vláčet ven. Fakt jsem netušil, jak ho dotáhnu až domů, teď bych za auto snad i zabíjel, protože...

B: "Je v pohodě?" zjevil se u nás tak nečekaně, že jsem zapomněl i dýchat.

Maikey: "Bri!"

J: "Eh... trochu... trochu to přehnal s pitím."

B: "Chvíli tě nehlídám a už se zliješ?"

Maikey: "Asi bych tě poslal někam, kdyby mi nebylo zle," začal se přiopile smát.

B: "Jo, to bych si zasloužil. Pojďte, jsem tu autem, hodíme ho domů."

Když řekl hodíme, zarazil jsem se, přeci jen by ho určitě zvládl domů odvézt sám, moji asistenci nepotřeboval, ale on chtěl, abych jel. A já popravdě nebyl ani trochu proti. Proto jsme Maikeyho naložili na zadní sedadlo a já si sedl dopředu vedle Briana. Bože, ani nemůžu popsat to chvění, co mi projíždělo celým tělem.

Me without You(16)

bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny #MichaelNovotny #BenBruckner

_Brian

S Debbie jsme se po chvíli vrátili dovnitř. Maikey se na mě díval, jako bych mu ukradl oblíbenej komiks. Ben jako bych ublížil jeho mazlíkovi, což jsem asi udělal. A Vic - ten prostě jen koukal. Celej tenhle rodinnej večer byl jedna velká katastrofa. A to jen kvůli mně... a Justinovi. Dvěma lidem, kteří nejsou schopní vyřešit si svoje problémy jako normální dospělí lidi. Justin se chová jako ublížený štěně a já jako neschopný hovado. Ani jeden nejsme dokonalej, i když to o sobě rád tvrdím a Justin mi tak vždycky připadal, ale to zkrátka nejsme a teď je to vidět víc, než kdy dřív.

Já bych vážně rád našel způsob, jak zařídit, aby náš vztah fungoval, i když by možná nebyl ideální, i když by nebyl podle jeho představ, ale aspoň by byl... jenže Justin se zdá jako by už o žádný vztah se mnou ani nestál. A já mám pocit, že se asi není čemu divit. Na druhou stranu ale, já dal tehdy šanci jemu, i když jsem nechtěl a podívejte se na mě dnes... tak proč on ji, sakra, nemůže dát mně?

Maikey: "Ma, my už půjdeme."

Debbie: "Určitě, zlato?"

Maikey: "Jo, už je pozdě... a asi bychom jít měli," hodil po mně jeden vražedný pohled.

Ben: "Děkujeme za večeři, určitě se zas brzo stavíme."

Debbie: "To doufám!"

Oba se rozloučili a hned na to odešli, podotýkám, že se mnou se nerozloučil ani jeden z nich. Ale nemám sílu ani náladu se nad tím nějak pozastavovat, zvlášť když jsem si to nejspíš asi zasloužil.

Vic: "Já už si půjdou lehnout."

A tak jsme tu zbyli jenom já a Debbie. Což pro mě bylo jasným znamením, že asi i já bych měl konečně vypadnout. Ale bože, jak mně se nechtělo. Pořád jsem doufal, že Justin sejde dolů a já budu mít možnost s ním ještě promluvit, nejlíp mu vtlouct do hlavy nějaký rozum, ale... o tom se mi dnes mohlo jedině zdát.

B: "Já vím, taky už půjdou," reagoval jsem na Debbiin pobízející pohled.

Debbie: "Nevyhazuju tě, jen... dneska bys to asi měl nechat být."

B: "Dneska a asi už navždy... pochybuju, že má se mnou v plánu ještě někdy mluvit nebo cokoliv jiného..."

Debbie: "Určitě, jenom potřebuje čas."

B: "Bezva."

Rovnou jsem se otočil a chystal jsem se odejít, Debb mě však mezi dveřmi ještě zastavila "Nevzdávej to, zlato," pak mě políbila na tvář a dveře za mnou následně zavřela. Snažila se mě povzbudit, ale bohužel to mělo opačný účinek. Je těžké se nevzdat, když už nemám pocit, že je ještě o co bojovat.

Nasedl jsem do svého jeepu a chvíli jen zíral do blba nebo na blba a to ve chvílích, kdy jsem hleděl sám na sebe v zrcátku... jsem zkrátka blb. Blb, co všechno podělal.

Následně jsem se chystal konečně nastartovat, ale můj pohled ještě jednou zabloudil k Debbiinu domu a já mohl v prvním patře, přesně v Justinově pokoji, vidět, že se rychle pohnula záclona... alespoň za šmírování mu ještě stojím. To mě k úsměvu trochu dohnalo. Hned potom jsem jel domů, abych všechno dokázal zaspat.

---

_Justin

Nemohl jsem za boha usnout. Pořád jsem musel myslet na to, co jsem slyšel Briana říkat Debbie. Že už s ním nejspíš nemám v plánu někdy mluvit... nebo cokoliv jiného. Jeho hlas zněl tak zoufale, zlomeně a možná i smířeně. Briana jsem nikdy neslyšel takhle mluvit. A to nejspíš proto, že jsem ho nikdy takhle nezažil. Mám pocit, že jsem měl na očích doslova klapky, abych si zabránil věřit tomu, že by Brianovi na mně snad opravdu záleželo, že bych mu chyběl... že by mě vážně miloval. Ale co když ano? Co když celou tu dobu si nalhávám, že to tak není, protože je to tak zkrátka snazší? Co když se snažím sám sebe oblbnout, abych se přes něj dokázal přenést, protože vztah s ním mě šíleně děsí? Nevím, kde se ve mně ten strach vzal, ale začala mě děsit představa budoucnosti s ním, protože jsem viděl jenom to, jak se ho snažím neustále přimět, aby mě konečně miloval... ale třeba už mě opravdu miluje a ne jen tak, jak jsem si myslel, jako něco, co je zkrátka součástí jeho život a on si na to zvykl... ale skutečně miluje.

Debbie: "Sunshine, vstáváme."

J: "Já nespííím," zabručel jsem do polštáře.

Debbie: "A spal si vůbec?"

J: "Asi hodinu, pokud se tomu teda dá vůbec říkat spánek."

Debbie: "Víš, dokud si s ním pořádně nepromluvíš, tak tě bude držet vzhůru nejspíš už napořád."

J: "Už jsme mluvili, Debb... já nevím, o čem jiném..."

Debbie: "Mluvili jste o blbostech, ty si mluvil o tom, proč spolu nemůžete být... ale ani jeden jste nemluvili o tom, jak zařídit, abyste zase byli spolu."

J: "Protože spolu už... nebudeme," jak jsem si myslel, že už se s tím začínám smiřovat, tak najednou to znělo tak hrozně.

Debbie: "Brian možná není to, co si od přítele představuješ, ale to si věděl od začátku a stejně ses do něj zamiloval... a miluješ ho stále... a on miluje tebe... váš vztah je výjimečný a zahodit ho jen proto, že se bojíš, Sunshine, je hloupost... a moc dobře to víš."

Kdybych mohl, tak nejspíš zařvu na celý svět. Myslel jsem, že už to mám vyřešený, že prostě uteče nějaký čas a já budu na Briana myslet míň a míň a nakonec se moje srdce zcela zahojí, ale... jak to mám teď, sakra, udělat, když nejen Debbie, ale i já cítím, že to mezi námi jednoduše není uzavřený? A že pravděpodobně ani nechci, aby to uzavřené bylo...

Debbie: "Ale teď se zvedej, máš šichtu v jídelně."

J: "Aaaaggh," zavztekal jsem si s obličejem zabořeným v polštáři.

Jak jsem celou noc nedokázal spát, tak teď bych za to asi i zabíjel. Ale Debb už mě omluvila na celkem dost službách, tudíž jsem se musel překonat. A nebudu lhát, když jsem přišel do jídelny a uviděl tam Briana, bylo to po delší době, kdy jsem nechtěl utéct, ale naopak zůstat a mít možnost být mu na blízku...

Me without You(15)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny #DebbieNovotny

_Justin

Debbie byla jasná volba, když jsem opustil Ethanův byt a potřeboval jsem někde složit hlavu. K mámě se mi vracet nechtělo, nejsem ten typ, co se rád drží máminy sukně až do třiceti. A Daphne už jsem se naotravoval dost... i když to Debbie svým způsobem taky, ale tak nějak to byla ona, kdo navrhl mně, že je mi můj starý pokoj stále k dispozici, na jak dlouho jenom chci... neváhal jsem ani vteřinu. Jen jsem úplně nevěděl, jak to udělám s Brianem a s ostatními... nechtěl jsem jednoduše, aby někdo věděl, že jsem se s Ethanem rozešel. Vím, co by si o mně všichni mysleli - že jsem podvedl Briana, nastěhoval se do svého nového hnízdečka lásky a nakonec jsem vodil za nos i Ethana. Mysleli by si prostě to nejhorší... ačkoliv pravda je asi taková, že si to myslím jenom já... a možná Maikey by si to myslel vzhledem k tomu, jak se ke mně teď staví.

No a co se týče Briana, k tomu asi nemusím ani nic říkat... protože už jsem řekl, co bylo třeba... nerozešel jsem se s Ethanem kvůli němu nebo jasně částečně ano, ale ne v tom smyslu, že bych chtěl zpátky k němu... jednoduše proto, že zatím nejsem připravený na to vést vztah s někým jiným. A myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se přes Briana dokážu přenést... zvlášť teď mi to neulehčil, když poprvé za tu dobu opravdu věřím, že mu vážně chybím.

J: "Jak si vůbec zjistil, že jsem tady? Debb ti to řekla?"

B: "Debb tvé tajemství držela perfektně v tajnosti celý měsíc... to ty ses prozradil sám."

J: "Huh?"

B: "Nechal sis dole svůj skicák."

J: "A to automaticky znamenalo, že tu musím být?"

Jen jsem ho popichoval, protože jsem věděl, že i on si uvědomoval, že skicák neznamenal, že tu jsem... on si to jednoduše asi přál natolik, že byl ochotný tu slídit. Ale řekl bych, že to popichování se mu moc nelíbilo. On zkrátka nechtěl připustit, že by snad doufal, že mě tu najde... jasný důkaz toho, že Brian navždy zůstane Brianem. Že radši bude schovaný za tou svojí maskou a hrdostí, než aby přiznal, že ke mně cokoliv cítí. Já s takovým člověkem zkrátka nemůžu být, i když ho miluju sebevíc.

B: "Ne, jen mě to prostě napadlo."

J: "Jo... no tvůj nápad byl správný. A teď pokud dovolíš, jdu si dát sprchu."

Ani nemusel nic říkat a já v jeho tváři vyčetl hned dvě věci, ta první byla, že ho moje ledovost přímo zarazila a ta druhá, že jeho první myšlenka byla 'Jak rád bych se přidal.' A nebudu zatloukat, i já bych byl rád, kdyby se přidal, ale... všichni víme, že to prostě nejde.

B: "Jasný, nerad bych tě od toho zdržoval."

Brian se najednou otočil a odešel pryč a já popravdě vůbec netušil, zda jsem ho právě naštval nebo co přesně, ale rozhodně mi to tak připadalo. Asi jsem mu dal ochutnat trochu jeho vlastní medicíny.

---

_Brian

Nevím, proč jsem tak blbej, ale Justin mi už asi nemůže dávat víc najevo, že se mnou nechce nic mít a já se i přes to stále doprošuju. I když... je pravda, že doprošování asi vypadá úplně jinak a že kdybych to opravdu dělal, možná bych měl větší šanci v tom ho získat zpátky, ale... myslím to tak, že místo, abych šel hrdě ve svém životě dál a zkrátka na něj zapomněl, tak místo toho stále vyhledávám jeho přítomnost a nechávám ho mě ve všem vykoupat. Sakra, kéž by mi někdo dal příručku na to 'Jak mu říct, že ho miluju beze slov?'

Maikey: "Briane, jsi v pohodě?"

B: "Jasně, proč bych nebyl?"

Maikey: "Já jen... Justin tu prý bydlí... a byl si s ním nahoře sám..."

B: "Bydlí a děláš, jako bych s ním nikdy nebyl o samotě."

Maikey: "Tak jsem to nemyslel, jen..."

B: "Máš potřebu strkat nos do cizích věcí, já vím."

Nevím, co mě to najednou popadlo, ale doslova se ve mně vařila krev. Měl jsem vztek - na sebe, na Justina, na Maikeyho, na celej posranej svět. Vím, že se Maikey jenom stará, ale právě teď mi i to bylo proti srsti.

Maikey: "Fajn, už nebudu, neměj strach."

Jen jsem mu na to přikývl, už jen stačilo, abych řekl něco ve smyslu konečně a možná by mě poslal do hajzlu. A možná by udělal dobře - zdá se, že Justin na to přišel, na to, že pokud chce vést normální život musí se ode mě držet nejdál, jak je to jen kurevsky možné... takže by to možná měl udělat i Maikey, možná by to měli udělat všichni. A pravděpodobně to i všichni udělají, protože ti, co tady jsou, na mě koukají jako bych byl nějaké tříhlavé monstrum... a ti, co tu nejsou, zkrátka půjdou v davu.

Šel jsem na verandu, abych si zapálil, tohle jsem zkrátka potřeboval nějak zpracovat. Kdybych byl normální a chtěl bych si zachovat svojí důstojnost, tak se prostě seberu a jdu domů, ale ne... já tu prostě zůstávám a čekám asi na to, až mi Justin na tu hlavu opravdu nasere.

Debbie: "Můžu?"

B: "Je to tvoje veranda."

Debbie: "No... jen se radši ujišťuju, někdy máš chvíle, kdy je lepší se od tebe držet dál... tak nevím, zda tahle patří k nim."

B: "Neboj, nemám v plánu tě sežrat zaživa."

Debbie: "To se mi ulevilo."

B: "Dáš si?"...Natáhl jsem k ní cigaretu.

Debbie: "Neměla bych... no... možná trochu."

Debbie si potáhla a hned začala kašlat. Musel jsem se zasmát... měla by ty svoje plíce začít trénovat nebo se jednou fakt udusí. Ale aspoň vím, po kom to Maikey má. Ten je v tom děsnej stejně jak ona.

Debbie: "Omlouvám se, že jsem ti lhala, ale Justin zkrátka potřeboval čas na..."

B: "Na to jít se svým životem dál... už mi to vysvětlil, neboj. A nic ti nezazlívám, když už tak jemu... ale hádám, že už mi asi nic není do toho, co dělá."

Debbie: "Víš moc dobře, že to není pravda. A myslím, že ani on si to neuvědomuje nebo spíš si to nechce připustit... ale on nechce jít se svým životem dál... on chce tebe, Briane... jen... myslí si, že ty nechceš jeho."

Rád bych řekl, že nechápu, jak si to může myslet, ale... já se tomu vůbec nedivím. Však co přesně jsem udělal pro to, abych mu dokázal opak? Dva roky mu tvrdím, že ho nemiluju. Když jsem mu řekl, aby si vybral mezi mnou a tím houslistou, nedal jsem mu jediný důvod pro to, aby si vybral mě. Já ho nezastavil, já ho prostě nechal jít. A přitom jsem nechtěl nic víc, aby zůstal - jen jsem mu to nebyl schopný říct ani ukázat. A teď mám pocit, že už je příliš pozdě.

Me without You(14)

bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny

_Brian

Mojí první myšlenkou logicky bylo, že Justin je tady. Ale nedávala mi vůbec žádný smysl, protože... proč by tady byl? Bydlí přeci s tím svým houslistou. Že by trable v ráji? Sakra, tohle má určitě nějaké smysluplné vysvětlení... jako třeba to, že se za Debb stavoval, kreslil něco a svůj skicák si tu zapomněl. I když, on je k tomu skicáku pomalu přirostlej, sice už ho tolik nepoužívá od té doby, co má svůj počítač, ale stejně se pořád rád vrací ke klasickým metodám, i když to pro něj není nejsnazší. Ale sakra, o to tu teď nejde. Je opravdu možné, že by tu právě teď Justin byl? Ale proč by se schovával? Jasně, proč asi... kde jsem já, není on anebo alespoň dělá, že tam není, takže tohle není zas tak šokující. Ale ne, je to blbost... je to jen moje zbožné přání, nic víc nic míň. Ale přeci jen...

B: "Skočím si na záchod."

Nevím, proč jsem se namáhal jim to sdělovat, stejně mě nikdo nevnímal. Nahoru po schodech jsem našlapoval jak baletka, bál jsem se vynaložit moc síly, aby náhodou nevrzaly... připadal jsem si, jak šílenec. Věděl jsem, že tady Justin být nemůže, ale stejně jsem se choval jak magor.

Před Maikeyho... vlastně Justinovo... nebo teď už ani jednoho... sakra, kdo se v tom má vyznat... prostě před tím pokojem jsem se zarazil a snažil jsem se zaposlouchat, jestli něco neuslyším. Ale Justin tam buď to vážně nebyl anebo se snažil nevydávat žádné zvuky. Bože, dej se dohromady, Kinney!

Ač jsem se bál toho, co tam najdu sebevíc, za tu kliku jsem nakonec vzal a... řekněme, že jsem našel to, co jsem čekal, jen ne tak, jak jsem doufal - všude byly jeho věci, jenom ne on.

Debbie: "Mohlo mě napadnout, že budeš slídit," ozvala se zničehonic za mnou v tak těsné blízkosti, že jsem nadskočil.

B: "Kriste, Debbie!"

Debbie: "Není tady."

B: "Teď... ale něco mi říká, že tu byl."

Debbie: "Briane, tohle je na něm, aby ti to řekl."

B: "Jestli sis nevšimla, tak se mnou zrovna dvakrát nemluví... a nevím úplně přesně, co by mi měl říkat... on u tebe bydlí nebo co?"

Debbie: "Briane..."

B: "Je to jednoduchá otázka - ano nebo ne?"

Debbie: "Ano, ale..."

B: "Jak dlouho? A proč si mi to neřekla?"

Nebudu lhát, docela to ve mně začalo bublat. Jedna věc byla, že Justin bydlí u Debbie, ale ta druhá, že mě Debb vidí skoro denně a nebyla mi to schopná říct... ačkoliv ona ze všech lidí ví nejlíp, jak zkurveně na tom kvůli němu jsem.

Debbie: "Asi měsíc... a neřekla jsem ti to, protože nechtěl... neví to téměř nikdo... jen Jennifer a Daphne."

B: "Měsíc? Aha... tak to je vážně skvělý, Debb, to... počkat..."

Najednou mi došlo, že jestli tady je měsíc znamená to, že tu je zhruba od té doby, co jsme spolu naposled mluvili... co mi řekl, že chce být s tím svým houslistou a že mezi námi je na dobro konec... co to sakra?

---

B: "Proč je tady?" zeptat jsem se musel, ačkoliv jsem si to už začínal domýšlet sám.

Debbie: "Myslím, že to by ti měl říct on."

B: "Debbie!"

J: "Protože jsme se s Ethanem rozešli."

Ozval se náhle v pozadí jeho hlas. Ihned jsem se otočil a když jsem ho uviděl... měl jsem pocit, jako bych ho neviděl roky... sice na něj sem tam narazím, ale můžu na něj jedině zoufale zírat a představovat si, jak moc bych ho chtěl líbat. Tohle je vlastně poprvé po měsíci, co na mě mluví... a ještě k tomu mi říká tu nejlepší zprávu na světě! I když soudě dle jeho výrazu to asi ta nejlepší zpráva není...

Debbie: "Justine, myslela jsem, že přijdeš, až... až..." došlo jí, že by to asi neměla říkat nahlas.

J: "Jo no, už mě nebavilo procházet se venku a nějak jsem usoudil, že tady na sebe s Brianem stejně dříve či později narazíme."

Tak jo, to, že se tu se mnou nechtěl potkat, jsem si už dokázal domyslet sám, ale přeci jen... když oba dali jasně najevo, že tohle je vážně skutečnost... nebylo mi z toho zrovna nejlíp. On už přede mnou i utíká... jak moc mě asi musí nenávidět?

Někdy mám pocit, že bych mu fakt udělal službu, kdybych se na začátku snažil usilovněji, aby mě nechal být, protože právě teď se tváří, jako bych mu zničil celý život... ironie je, že on pravděpodobně zničil ten můj, protože netuším, jak ho mám bez něj vést.

Debbie: "Asi vás tu nechám."

Než jsme se stihli vzpamatovat a uvědomit si, co vlastně řekla, tak už v podstatě po špičkách odpochodovala. Na jednu stranu jsem byl rád na tu druhou... co si tu s ním mám asi tak povídat? Jak se ohledně mě cítí, dal už dost jasně najevo.

J: "Neměj jí to za zlý... nechtěl jsem, aby ti to říkala."

B: "Proč?"

J: "Co - proč?"

B: "Proč si nechtěl, aby mi to říkala?"

Justin se najednou zarazil a nevěděl, co mi na to má říct, jako by snad ani on netušil, proč nechtěl, abych to věděl. Že by snad proto, že si nechce přiznat, že se s Ianem rozešel kvůli mně?

J: "Nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem se s ním rozešel kvůli tobě... abys v tom hledal něco, co v tom není..."

A tohle je přesně způsob, jak někomu vrazit pěstí rovnou mezi oči, aniž by to bylo fyzické. Přísahám bohu, že hůř jsem se už vážně asi cítit nemohl.

B: "Jasně, chápu," chystal jsem se odejít, ale když jsem kolem něj procházel, zachytil mě za zápěstí... prolítla mnou vlna vzrušení.

J: "Počkej, tak jsem to nemyslel... já jen... rozešel jsem se s ním, protože jsem si zkrátka uvědomil, že nejsem zatím na vztah připravený."

Nevěděl jsem, co mu na to říct, já sám jsem nikdy nebyl schopný přiznat sobě natož jemu, že spolu nějaký vztah máme, i když všichni moc dobře víme, že jsme ho měli... tak jak mám asi reagovat na to, že nebyl schopný vést vztah s někým jiným? Zvlášť, když se zdá, že toho nebyl schopný kvůli mně... a bohužel si nemyslím, že v tom dobrém slova smyslu pro mě.

B: "Tak to mě mrzí," říct hovadinu ale pro mě nikdy nebyl problém.

J: "Všichni víme, že nemrzí... vlastně bych řekl, že v duchu tancuješ vítězný tanec."

B: "Tak proč mám pocit, že jsem vůbec nic nevyhrál?"

Ani jsem si neuvědomoval, co říkám, až dokud jsem to nedořekl a neuviděl, jak se Justin zatvářil. Jako by snad poprvé věřil tomu, že mě jeho ztráta opravdu zničila. A i když to pro mě není snadné přiznat, možná to on právě potřebuje... vidět, že jsem bez něj opravdu v háji. Že ho chci jednoduše zpátky.

Me without You(13)

bez varování

#BrianKinney #MichaelNovotny #DebbieNovotny #BenBruckner #VicGrassi

_Brian

Od naší poslední konverzace s Justinem, kdy mi sdělil, že je mezi námi definitivní konec, uběhl další měsíc. Od té doby jsem s ním neprohodil jediné slovo, vlastně ho skoro ani nevídám, přijde mi, že dělá vše pro to, abychom se nikde neviděli, a když už na sebe narazíme, tak dělá vše pro to, aby nezaregistroval mojí existenci. Jestli mi vrací ty doby, kdy jsem mu dělal přesně to samé, tak mu to jde na výbornou, protože se díky tomu cítím fakt mizerně. Ale... asi v tom jen hledám něco, co tam není... on se mi nesnaží nic vracet, on jen dělá to, co mi jasně řekl - žije svůj život beze mě - jak nejlépe to jde. Pro něj je zkrátka konec a i když by měl být i pro mě, i když ho malá část mě nenávidí za to, co mi udělal, nejsem schopný se s koncem jen tak smířit, nechci se s ním smířit, pořád ve mně dřímá naděje... že třeba jednou... bude zase patřit mně. Jenže to je nejspíš jen moje naivní touha... která nemá žádnou šanci... protože on už patří někomu jinému - další věc, co mi dal dost jasně najevo. Justin je jednoduše pryč... konečně, asi bych měl říct, ale pravda je, že i přes to, jak moc jsem ho chtěl dřív ze svého života pryč, tak právě teď bych dal cokoliv za to, aby se do něj vrátil.

B: "Dobré ráno, Debbs."

Posadil jsem se na bar a rozhlédl se na všechny strany - zase tu nebyl. Nevím, jak to dělá, že kdykoliv, co tu jsem, tak tu není, nevím, jestli se schovává ve skladu nebo pod Debbiinou zástěrou, ale prostě tu není. A když už mám to štěstí, že tu je, tak je to skoro, jako by tu nebyl. Bože, jak mi chybí ty časy, kdy mě pronásledoval na každém kroku, až mě to přivádělo k šílenství.

Debbie: "Ahoj, zlato. Co si dáš?"

B: "Dva toasty a kafe."

Debbie: "Hned to bude."

Víte, co dalšího mi přijde divný? Že Debbie už nedělá žádné ty svoje nálety na mojí duši, kdy mi domlouvá, abych to s Justinem nevzdával... vlastně jsme spolu o něm nemluvili přesně od chvíle, co jsem s ním mluvil naposledy... asi bych měl být rád, ale... je to sakra divné.

Debbie: "Tady to máš."

B: "Díky."

Debbie: "A až uvidíš toho malýho zmetka s mojí DNA, vyřiď mu, že ho i Bena dneska očekávám na večeři, když se na to včera vykašlal."

B: "Ups, za to asi můžu já... ale neboj, tvůj láskyplný vzkaz mu doručím."

Debbie: "Výborně a rovnou se té večeře můžeš taky zúčastnit."

B: "Co? Tak to prrr... já už plány mám."

Debbie: "Pro jednou vyměníš orgie v lázních či v zadní místnosti za jednu milou a chutnou večeři s rodinou. V 7 vás čekám."

B: "Ale..."

Debbie: "Briane, věř mi, nechceš, poznat mojí druhou stránku."

B: "Myslím, že tu čest už jsem měl párkrát... proto se mnou večer počítej."

Debbie: "Výborně."

Debb se se spokojeným výrazem vydala zpátky do práce a já si zanadával pod vousy, dnešní večer jsem si takhle rozhodně nepředstavoval. I když... možná... budu mít šanci z ní dostat nějaké info ohledně Justina... ačkoliv, k čemu mi to vlastně bude? Dal jasně najevo, že už se mnou nechce být... co asi tak můžu udělat, abych změnil jeho názor?

Jen, co jsem do sebe naházel jídlo, zamířil jsem za Maikeym do krámku oznámit mu tu úžasnou novinu...

---

Maikey: "Ahoj, Bri."

B: "Ahoj, Maikey," natáhl jsem se přes pult a políbil ho.

Maikey: "Čekal bych, že ještě vyspáváš kocovinu."

B: "Měl jsem hlad."

Maikey: "Jo taak."

B: "Takže jsem měl i tu čest mluvit s tvojí nakrknutou matkou... nazvala tě malým zmetkem..."

Maikey: "Shit, ta včerejší večeře... zapomněl jsem kvůli tobě!"

B: "To vím taky... proto mile rád uslyšíš, že za trest na ni máme dneska dorazit oba... a máš vzít i Bena."

Maikey se začal smát, představa mojí nechuti pro něj byla víc zábavnější, než strach z toho, co s ním Debb večer udělá za to, že včera nedorazil. Nejlepší přítel se pozná vždycky.

B: "Jsem rád, že se bavíš."

Maikey: "To bavím a myslím, že se budu bavit ještě víc - večer."

B: "Skvělý... máme tam být v 7, v půl vás vyzvednu... tak svojí šukačku s profesorem zkraťte na minimum."

Mike se zašklebil a já se následně vydal do práce, kde jsem jako vždy dělal kouzla a získal nám pár dalších klientů, Vance rozhodně udělal dobře, když mě udělal partnerem... i když tehdy začaly všechny moje problémy s Justinem, takže... ne, práce je zkrátka něco, bez čeho bych byl v prdeli, nebudu si vyčítat, že jsem jí dal tehdy přednost.

Jakmile jsem dorazil domů, rychle jsem se zkulturnil a jel jsem vyzvednout ty dvě hrdličky... ze kterých mi bude stopro celej večer na zvracení, až si budou cvrlikat u stolu...

Maikey: "Páni, ty si fakt tady... s Benem jsme každou chvíli čekali zprávu s tím, že máš otravu jídlem nebo nějakou podobnou výmluvu."

Ben: "Jako třeba, že tě unesli mimozemšťani."

B: "Nasednete si do toho auta nebo vás tu mám nechat?"

S Benem se na sebe zasmáli a vzápětí konečně nastoupili, i když bych je tu fakt nejradši nechal, za dobrotu na žebrotu. Tohle zas bude večer za všechny prachy... i když asi lepši, než hnít doma a čekat na něco, co se nikdy nestane a všichni víme, co to je.

Debbie: "Jdete pozdě."

Maikey: "Asi tak o pět minut!"

Debbie: "A to snad není pozdě?"

B: "Hele, já je vyzvedl včas, to jim to trvalo."

Maikey: "Díky za podporu... blbče."

Teď jsem to byl já, kdo se skvěle bavil... fakt miluju, když má na něj Debbie pifku, člověk má pak o zábavu postaráno. Já vím, jsem zlomyslný hovado... možná další z důvodů, proč vzal Justin nohy na ramena. Ach jo, proč si vždy najdu způsob, jak ho s něčím spojit?

Debbie: "Tak šup ke stolu."

Maikey: "Teda, strejdo Vicu, ty ses činil."

Vic: "No jo, když je vaše sestra, jak tříhlavá... nejúžasnější osoba na světě," krotil svoje vášně, když viděl Debbiin pohled.

Ben: "Voní to skvěle."

Debbie: "Tak se do toho pusťte, než to vystydne."

B: "Sice po 7 nejím... ale myslím, že pro jednou rád zhřeším," fakt to úžasně vonělo.

Všichni jsme se na to s chutí vrhnuli a netrvalo dlouho a po celé večeři se slehla zem. Měl jsem pocit, že prasknu a při představě, že v tělocvičně vyplivnu duši jsem svého zhřešení chtěl litovat... ale, sakra, fakt to stálo za to.

Ostatní se následně pustili do úklidu a i když chtěli zapřáhnout i mě, jako klasický Brian Kinney, jsem se z toho vyvlíknul a šel se rozvalit na gauč... bohužel v momentě, co jsem dosedl, mě něco píchlo do zadku a ne v tom dobrém slova smyslu. Když jsem následně nadzvedl deku, pod kterou to leželo, hrklo ve mně - byl to Justinův skicák.

Me without You(12)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Debb se snažila, jak mohla, ale ani ona mě nedokázala zbavit toho pocitu, že jsem všechno zničil. Podvedl jsem Briana, protože jsem se zamiloval do Ethana, kterému teď lžu, protože stále miluju Briana... a asi ho nikdy milovat nepřestanu. Miluju je oba, ale chci být s tím, se kterým být nemůžu. Nemůžu být s Brianem, protože by to zkrátka nikdy nemohlo fungovat. Nechci už dál předstírat, že jsem spokojený s tím, jak náš vztah vypadal. Brian na vztah nebyl připravený a pravděpodobně ani nikdy nebude a já chci od vztahu všechno, co se od něj očekává... nebo alespoň to nejzákladnější a to vědět, že mě Brian miluje, jenže... on toho není schopný... nedokáže mě milovat a já už nedokážu předstírat, že mi to nevadí. Ale i přes to, že je Ethan přesně tím, co od přítele chci, nikdy nebude tím, koho chci. Myslel jsem, že ano, myslel jsem, že když uběhne víc času, tak na Briana postupně přestanu myslet a budu šťastný s Ethanem... jenže jsem asi konečně pochopil, že je jedno, kolik času uběhne, protože Brian je ten, kdo si ukradl celé moje srdce pro sebe... i když teď už na tom nejspíš nezáleží. Ale aspoň už konečně vím, co musím udělat.

Debbie: "Zlato, co kdyby ses šel natáhnout do svého starého pokoje? Vypadáš unaveně."

J: "Musím za Ethanem... musím udělat to, co je správné."

Debbie: "To počká do rána."

J: "Právě, že nepočká."

Debbie: "Bude muset, protože s tím, jak vypadáš vyčerpaně, je dost pravděpodobné, že usneš za chůze."

J: "Ale..."

Debbie: "Neodmlouvej mi."

To víte, že jsem chtěl odmlouvat, ale měla pravdu. Jsem pekelně vyřízený. A i když možná nakonec ztratím odvahu k tomu udělat to, co je třeba... nemůžu to udělat ani v takovém stavu.

Proto jsem ji nakonec poslechl a vydal jsem se do svého pokoje. Byl to tak dobrý pocit si konečně lehnout do té měkké postele... kéž by se ten dobrý pocit týkal i mých myšlenek.

Ethanovi jsem napsal zprávu, že zůstanu přes noc u Debbie a že mu to ráno všechno vysvětlím... a tím všechno myslím VŠECHNO. Je zkrátka na čase, abych udělal to, co je nezbytné. I když mě to děsí, i když se bojím, že to je třeba chyba, i když toho možná budu litovat... tak právě teď zkrátka cítím, že to takhle musí být. Ale teď se opravdu musím vyspat.

Debbie: "Sunshine?"

J: "Hmmm."

Debbie: "Zlato, vzbuď se."

J: "Co... co se děje?"

Debbie: "Nic, jen musím do jídelny..."

J: "Sakra, já mám vlastně taky šichtu!"

Debbie: "Už jsem zařídila náhradu. Došlo mi, že asi budeš potřebovat volno."

J: "Díky."

Debbie: "Vic dělá snídani, tak se najez, než... však víš."

Ani jsem jí nemusel říkat, co chci udělat a ona to věděla. To je zkrátka Debbie, ona vždy všechno ví. Kéž by věděla i to, jak tohle všechno nakonec dopadne. Hodila by se mi nějaké křišťálová koule, co by mi pomohla, abych viděl do budoucnosti.

---

J: "Děkuju za všechno, Debb... fakt nevím, co bych bez tebe dělal."

Debb se usmála a následně mi dala pusu na tvář. Myslím, že jí nikdy nebudu schopný splatit to, že mě vždycky zachrání, že mi poradí a především to, že tu pro mě vždycky je.

J: "Dobré ráno."

Vic: "Dobré ráno. Jez, co hrdlo ráčí."

J: "Hmmm, voní to skvěle."

Vic: "Snad to tak i bude chutnat. Debbie mě vykopala z postele, abych ti udělal snídani."

Musel jsem se zasmát, Debb je opravdu schopná všeho, jen aby mi pomohla... dokonce i šikany vlastního bratra. Ale rozhodně to stálo za to, protože ta snídaně byla opravdu výborná.

A následně jsem v sobě sebral veškerou odvahu a vydal se konečně za Ethanem... se žaludkem tak sevřeným, že jsem nebyl daleko od toho vrátit tu snídani na povrch zemský.

Ethan: "No ne, kdo se nám to vrátil domů,"...Přiběhl ke dveřím, aby mě políbil. Bože, Justine, co se to chystáš udělat?

J: "Promiň mi to."

Ethan: "Hlavní je, že už si doma."

J: "Jo."

Ethan: "A co, že si zůstal u Debbie?"

Ethan zamířil do kuchyně, kde podle všeho vytvářel snídani, ani jsem neměl to srdce mu říct, že už jsem jedl. Ale pokud mu nejsem schopný říct něco tak banálního, jak mu mám asi tak říct to, co musím?

Ethan: "Justine?"

J: "Ehm?"...Probudil mě z mých myšlenek.

Ethan: "Co se děje?"

J: "Eh... já... ehmm..."

Ethan: "Nestává se často, že bys neměl slov,"...Přišel blíž a prohrábl se mi ve vlasech.

Cítil jsem se hrozně... stál tu přede mnou tenhle úžasnej kluk, kterej by mi snesl modrý z nebe... a já se s ním chci rozejít, protože miluju někoho, kdo o mě ani nijak nebojoval a nechal mě jít... i když Brianovi jsem ani nedal možnost něco udělat, rozhodl jsem se za nás oba, že bude lepší, abychom spolu nebyli... ale i tak, kdyby mi Brian ukázal, že mě opravdu miluje, možná by teď bylo všechno jinak, možná, že bych nám dal ještě jednu šanci, jenže to on neudělal... a i přes to se mu podařilo to, že se právě chystám rozejít s Ethanem, protože s ním nemůžu být... potřebuju se nejdřív se svým životem posunout dál a naučit se být bez Briana, než budu jednou schopný vést vztah s někým jiným... pokud k tomu teda vůbec někdy dojde.

J: "Potřebuju s tebou mluvit."

Ethan: "Ou... to nezní dobře."

J: "Včera jsem ti lhal,"...Vyhrkl jsem to ze sebe tak rychle, jak jenom to šlo... protože jinak bych to asi nedokázal.

Ethan: "O čem to mluvíš? V čem si lhal?"

J: "Když jsem... když jsem včera tvrdil, že jdu jenom na vzduch... já... šel jsem..."

Ethan: "Za ním?"

Nevím, proč mě tak šokovalo, že automaticky předpokládal, že jsem byl za Brianem, ale šokovalo. Asi jsem ale zkrátka mohl předpokládat, že si dá dvě a dvě dohromady.

J: "Ano."

Ethan: "Spal si s ním?"

J: "Ne! To přísahám... ale... políbil jsem ho."

Bylo na něm tak moc vidět, jak jsem ho tím ranil, ale musel to vědět... už zkrátka nechci lhát, ne jemu, ne Brianovi, ne sobě... lhaní už bylo dost.

Ethan: "Takže co to znamená? Vracíš se k němu?"

J: "Ne... mezi Brianem a mnou je konec... musí být. Kvůli tomu jsem za ním včera šel, potřeboval jsem to s ním uzavřít... ale zároveň jsem si uvědomil, že je jedno, jak daleko od něj budu... nikdy ho nepřestanu milovat. Rád bych, můj život by byl pravděpodobně mnohem jednodušší... ale i přes to, že s ním nemůžu být, i přes to, že on mě nikdy nebude milovat tak, jak bych chtěl... ho miluju."

Ethan: "A co to znamená pro mě... pro nás?"

J: "Přišel si do mýho života zrovna ve chvíli, kdy jsem to potřeboval... a představuješ v podstatě všechno, co od přítele chci, ale..."

Ethan: "Nejsem Brian."

J: "Mrzí mě to."

Během neskutečně krátké chvíle jsem dokázal ublížit dvěma lidem, na kterých mi záleží... ale i když pravda bolí, je to momentálně to jediné, co mohu a vlastně musím udělat - musím být upřímný. Už jsem nadělal dost škody, jak s Brianem tak Ethanem a i když jsem možná nedostal to, co jsem chtěl, je to takhle lepší. Ethan si nezaslouží, abych ho vodil za nos a Brian... s Brianem jsme jednoduše neměli budoucnost a i když mě děsí představa budoucnosti bez něho, tak... zkrátka to jinak nejde.

Me without You(11)

Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Chtěl jsem ho přestat líbat, ale nemohl jsem... protože stejně jako jsem přestat chtěl, jsem přestat nechtěl. Možná to může znít šíleně, ale je to zkrátka tak. Věděl jsem, že to, co dělám, je špatné, ale cítit jeho ruce omotané kolem mého těla, cítit chuť jeho rtů, teplo jeho kůže... mám pocit, jako by byl moje droga, jako bych měl abstinenční příznaky, které konečně pominuly a tak moc se nechci vzdát toho pocitu, co teď cítím... jenže... tohle... tohle přeci nic nemění. Tohle nemůžeme... tohle já nemůžu... moje city k Brianovi nikdy nezmizely a nejspíš nikdy nezmizí, vždy ve mně bude něco, co ho bude chtít líbat, kdykoliv ho uvidím a to je asi normální, něco jsme spolu zažili a to ignorovat zkrátka nedokážu a ani nechci... ale tenhle polibek je zkrátka náš poslední. Musí být. Občas v životě musíme nechat jít lidi, které milujeme, protože jiné řešení zkrátka není.

J: "Briane, přestaň,"...Odtáhl jsem se od něho.

B: "Co je?"

J: "Tohle byla chyba. Jsem teď s Ethanem."

B: "Tak proč jsi tady, Sunshine?"

J: "Protože jsme to oba potřebovali uzavřít."

B: "Jestli si takhle představuješ uzavření, tak v tom máš trochu zmatek..."

J: "Máš pravdu, je to zmatek... mám v hlavě takovej zmatek, že si to ani nedokážeš představit... protože tě miluju... miluju tě od první chvíle, co jsem tě poprvé viděl... a i když mě možná nějaká část tebe taky miluje... my oba víme, že tohle by nikdy nemohlo fungovat."

Nevím, zda jsem o tom víc přesvědčoval Briana nebo sebe, ale... zkoušeli jsme to... dva roky jsme se snažili o nemožné a ničeho jsme nedocílili. Pro Briana bych nikdy nebyl tím, čím pro něj chci být a já se nemůžu smířit s tím, co mi je ochotný nabídnout, když chci zkrátka víc. Někdy milovat zkrátka nestačí.

B: "Jo, to asi nemohlo... v tom máme asi jasno oba."

J: "Yeah. Měl bych jít."

B: "To nejspíš měl."

Způsob, jakým se na mě díval... bože... nesnáším tenhle pohled... protože tímhle pohledem mě vždy přiměl cítit se jako bych pro něj byl celý svět... a to je to poslední, co právě teď potřebuju.

J: "Briane..."

Než jsem stihl cokoliv říct, přerušil mě můj zvonící telefon. Když jsem na displeji uviděl Ethanovo jméno, píchlo mě u srdce, cítil jsem se jako totální mizera...

B: "Měl bys to vzít,"...Všiml si toho, kdo mi volá.

Nechtěl jsem to brát, zvlášť když jsem věděl, že mu budu muset lhát, už takhle stačilo, že jsem mu tvrdil, že jdu jen na chvíli na čerstvý vzduch a nakonec jsem skončil tady u Briana... vlastně na ten čerstvý vzduch jsem šel právě kvůli Brianovi, abych ho nějak dostal z hlavy... a přitom se mi podařil přesný opak.

---

J: "Ano?"...Odvážil jsem se to vzít.

Ethan: "Kde jsi? Říkal si, že budeš za chvíli zpátky."

J: "Promiň... moje procházka se trochu protáhla, za chvíli budu doma."

Brian protočil oči a uchechtl se, fakt jsem doufal, že to Ethan neslyšel... nevím, co měl Brian za problém... vlastně to vím moc dobře... přišel jsem sem, abych mu řekl, že je mezi námi definitivní konec, nakonec jsem ho líbal a ve finále tu před ním telefonuju se svým novým přítelem a říkám mu, že budu brzo doma... sakra, co se to se mnou děje? Co za člověka se ze mě stalo?

Ethan: "Tak si pospěš, chybíš mi."

J: "Už běžím."

Ethan: "Miluju tě."

J: "Já... já tebe taky,"...Zavěsil jsem

Brian se to snažil nedávat najevo, ale viděl jsem, že ho to bolelo. A myslím, že ještě víc nevěděl, co si má o mně vůbec myslet... říkám mu, že ho miluju, ale nemůžu s ním být... Ethanovi říkám, že ho miluju a nevím, zda s ním chci být... možná by bylo lepší, kdybych je nechal oba být a následně nejlíp zalezl do nějaké díry a zůstal tam.

J: "Briane, já..."

B: "Běž domů, Justine... běž tam, kam patříš... za svým přítelem."

V momentě, co to dořekl, se otočil, ani se neohlídl a zavřel za sebou dveře. Teď jsem víc, než kdy dřív, mohl vědět, že jsem to fakt podělal. Dělám přesně to, před čím mě Debbie varovala... ubližuju jim oběma. Ale Brianovi momentálně asi nejvíc.

BRIAN

Nemohl jsem se na něj ani podívat. Miluju ho, ale nemám rád, když si se mnou někdo hraje, natož tak on. A jako nějaká podělaná hračka jsem si momentálně připadal. Vím, že jsem mu udělal spoustu věcí, na které nejsem hrdý, ale... on mě momentálně zasáhl na tom jediném místě, na kterém jsem myslel, že nic nemám. V srdci. Mám pocit, jako by mi ho vyrval z hrudi a zadupal do země. Jako by mě jenom vodil za nos... přijde sem říct mi, že ho mám nechat být... v další chvíli se na mě vrhá, div mě neulíbá k smrti... a minutu po tom mě zas odkopne a slova, která ještě nedávno patřila jenom mně, říká nějakýmu houslistovi. V životě jsem se necítil takhle hrozně... a to jsem si myslel, že dno už jsem zasáhl.

JUSTIN

Chvíli jsem ještě zíral na ty těžké kovové dveře, za kterými byl ještě nedávno můj domov a muž, se kterým jsem myslel, že strávím zbytek života, jedné slze jsem dovolil, aby stekla po mé tváři a následně jsem šel konečně pryč. Nevím, proč to bylo tak těžké, když už jsem to udělal před měsícem, ale... asi tomu tak bylo, protože až teď jsem věděl, že je opravdu konec... že konec být musí.

Debbie: "Teda, Sunshine, vypadáš děsně."

J: "Promiň, že otravuju, ale můžu na chvíli?"

Debbie: "Jasně, zrovna jím zmrzlinu se šlehačkou... dáš si taky?"

J: "Rád. Ale zdržím se jen chvíli, slíbil jsem Ethanovi, že budu brzo doma."

Debbie: "Tak pojď."

Debbie mi uhnula, aby mě pustila a já se rovnou vydal ke gauči. Debb jako obvykle sledovala teleshopping, musel jsem se usmát... klasický Debbiin večer.

Debbie: "Tak co se stalo?"

J: "Byl jsem za Brianem."

Debbie: "A sakra."

J: "Jop."

Debbie: "Podle tvého výrazu soudím, že to nešlo nejlíp."

J: "Asi jsem to královsky podělal."

Debbie: "Jak to?"

J: "Řekl jsem mu, že je mezi námi definitivní konec..."

Debbie: "Aha..."

J: "A pak jsem ho políbil."

Debbie: "Bože, Sunshine."

J: "A potom jsem ho zas poslal do háje."

Ani mi nemusela nic říkat, její pohled mluvil za vše. Opravdu jsem to podělal... jak nejvíc jsem mohl! Nikdy jsem mu nechtěl ublížit. Nikdy jsem nechtěl udělat nic z toho, co jsem udělal. Chtěl jsem s ním být, ale oba bychom nikdy nemohli být stoprocentně šťastní... ale já jsem asi právě zařídil, že oba budeme nešťastní.

Me without You(10)

Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Oh my God - to bylo první a asi to jediný, na co jsem dokázal momentálně myslet. Stál tu přímo přede mnou... přesně o tomhle jsem snil od chvíle, co ode mě odešel... že přijde a budeme spolu sami. Já vím, že tu nejspíš není kvůli tomu, kvůli čemu doufám, ale... je tady a to je hlavní. To totiž znamená, že mu ještě nejsem jedno, že tu kvůli něčemu je a já do poslední chvíle budu věřit, že tu je proto, že si uvědomil, že chce být jenom se mnou.

Sakra, koukal jsem na něj jako na nějak zatracenej svatej obrázek, jako by snad spadnul rovnou z nebe, víc najevo jsem svou náklonnost asi dát nemohl... jestli jen z mých očí nevidí, jak moc ho miluju, tak už nevím, co víc udělat... jasně, říct mu to by asi bodlo, jenže... jsem z toho tak vyděšenej jako z ničeho jiného v mém životě.

J: "Promiň, že jsem se sem tak vetřel, jen... potřebuju s tebou mluvit."

Věděl jsem, že mluví, jeho rty se hýbaly a vycházel z nich zvuk a ačkoliv jsem slova pochytil, nebyl jsem nějak schopný vnímat, co vlastně říká... byl jsem mimo, totálně.

J: "Briane?"

B: "Eh, promiň... co si říkal?"

J: "Že bych si rád promluvil."

B: "Oh, to zní vážně,"...Jasně, ty nemůžeš ten svůj humor dát chvíli stranou, že ne Briane?

J: "Tak trochu to vážný je..."

Můj přihlouplý úsměv náhle zmizel... je to vážný... a to může znamenat jedině dvě věci, buď to mi vážně přišel říct, že chce zpátky nebo přesný opak...

B: "Tak půjdeme dovnitř."

Šel jsem otevřít dveře, u kterých Justin stál a tím pádem stál hned vedle mě... tak blízko, že jsem mohl cítit jeho horký dech... bože, jak jsem ho chtěl přitáhnout k sobě a vylíbat mu duši z těla.

B: "Dáš si něco k pití?"

J: "Ne, díky."

To mně se rozhodně něco bude hodit, pomyslel jsem si a následně jsem si nalil skleničku skotské. Ať už mi přišel říct cokoliv střízlivý to asi nevstřebám.

J: "Je to tu pořád stejný."

B: "Nebyl jsi tu měsíc... co by se mělo změnit?"

J: "Nic, já jen... to je fuk."

Říkal, že je to fuk, ale ve tváři jsem mu viděl, že to fuk není ani trochu. Myslím, že být tady po delší době, na něj mělo větší vliv, než čekal, že bude mít. No jo, Sunshine, kdybys neodešel, tak by ses teď nemusel takhle cítit... tohle byl tvůj domov a tys ho opustil.

Ačkoliv jsem chtěl zdržovat co nejdéle, tak jsem v sobě nakonec našel odvahu, abychom vyřešili to, proč je tady...

B: "Takže, o čem si se mnou chtěl mluvit?"

Já tu odvahu možná sebral, ale přišlo mi, že on ji najednou ztratil... do tohohle rozhovoru nebyl zrovna žhavý a to značilo pouze jediné - není tady, aby mi řekl, že chce zpátky.

---

J: "Jsem tady, kvůli tomu, co se stalo včera."

B: "Včera? Eh, budeš mi muset osvěžit paměť,"...Jo, role blba mi jde na výbornou.

J: "Víš moc dobře, o čem mluvím... musíš přestat s tím, co děláš..."

B: "Nic nedělám, Justine."

J: "My oba víme, že to není pravda... to, co se stalo v Babylonu... byl to jenom tanec... nic víc nic míň..."

Kdyby se mu tak moc netřásl hlas, možná bych mu to i věřil, ale... to on je teď ten, kdo si nalhává něco, co není pravda... protože my oba víme, že ten tanec něco znamenal.

B: "Vážně?"

J: "Ano, Briane, vážně."

B: "Kdyby to bylo jenom tanec, nebyl bys teď tady... to víš zase moc dobře ty."

Justin otevřel pusu na prázdno, na chvíli se v jeho tváři usídlil vztek, jako by na mě snad chtěl přímo zařvat, že to nic neznamenalo, jenže na poslední chvíli se zarazil... myslím, že mu došlo, že nemělo smysl mi vymlouvat něco, o čem i on věděl, že to zkrátka něco bylo.

J: "Fajn, možná to něco znamenalo... něco jsme spolu zažili a není to tak dávno, co to skončilo... takže ano něco to znamenalo... ale nezáleží na tom, Briane... mezi námi je konec."

Teď to byl on, kdo vyrazil dech mně, doslova mi přišlo, že mi vrazil kudlu do zad a ne jen obrazně. Jestli je něco, co jsem potřeboval slyšet, abych si připustil, že jsem ho opravdu ztratil, tak to asi bylo tohle.

B: "Jak může být konec něčemu, co mezi námi nikdy ani nebylo?"

Yep, můj obranný mechanizmus rozhodně stojí za hovno, protože... když někdo ublíží mně, hned najdu způsob, jak ublížit já jemu... a teď jsem k tomu našel ten nejhorší možný způsob, který ani nebyl pravda. Justinovi se doslova zaleskly oči, myslím, že v tenhle okamžik mě nenáviděl a byl rád, že se na mě vykašlal, protože si uvědomil, že mu za nic z toho nestojím... a nejspíš měl pravdu.

J: "Jsi vůl, Briane,"...Sebral se z pohovky a vydal se rovnou ke dveřím.

B: "Myslel jsem, že tohle chceš... že tohle je důvod, proč si tady... abych ti připomněl, proč je lepší se ode mě držet dál... no tohle jsem zkrátka já... takže ti doporučuju, aby ses vrátil za svým přítelem."

Možná jsem právě udělal tu největší chybu, jakou jsem mohl, ale... jemu beze mě bude líp. On si zaslouží něco lepšího. Já jsem to nejhorší, co ho mohlo potkat, se mnou by ho nečekal ten úžasný život, jaký si zaslouží. Je na čase ho zkrátka nechat jít... i když mě to pravděpodobně zabije.

J: "Máš pravdu, díky za připomenutí."

Otočil se a vyšel ze dveří, které za sebou ani nezavřel... a měl jsem pocit, že tohle ja naposledy, co ho vidím odcházet, protože už nikdy nebude mít důvod sem znovu přijít... dal jsem mu, co chtěl - svobodu. Ačkoliv to je asi ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělal.

Šel jsem ty dveře zavřít, abych se tady mohl schovat a nejlíp v klidu umřít, jenže když jsem k nim dorazil, zjistil jsem, že je Justin stále tady, čekal na výtah... měl jsem za to, že utekl po schodech "Pořád jsi tady?"

Nic mi na to neřekl a dál stál zády ke mně, ale než jsem se nadál šel rovnou ke mně a vášnivě se vrhl na moje rty...