bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny #DebbieNovotny
Justin
Debbie byla jasná volba, když jsem opustil Ethanův byt a potřeboval jsem někde složit hlavu. K mámě se mi vracet nechtělo, nejsem ten typ, co se rád drží máminy sukně až do třiceti. A Daphne už jsem se naotravoval dost... i když to Debbie svým způsobem taky, ale tak nějak to byla ona, kdo navrhl mně, že je mi můj starý pokoj stále k dispozici, na jak dlouho jenom chci... neváhal jsem ani vteřinu. Jen jsem úplně nevěděl, jak to udělám s Brianem a s ostatními... nechtěl jsem jednoduše, aby někdo věděl, že jsem se s Ethanem rozešel. Vím, co by si o mně všichni mysleli - že jsem podvedl Briana, nastěhoval se do svého nového hnízdečka lásky a nakonec jsem vodil za nos i Ethana. Mysleli by si prostě to nejhorší... ačkoliv pravda je asi taková, že si to myslím jenom já... a možná Maikey by si to myslel vzhledem k tomu, jak se ke mně teď staví.
No a co se týče Briana, k tomu asi nemusím ani nic říkat... protože už jsem řekl, co bylo třeba... nerozešel jsem se s Ethanem kvůli němu nebo jasně částečně ano, ale ne v tom smyslu, že bych chtěl zpátky k němu... jednoduše proto, že zatím nejsem připravený na to vést vztah s někým jiným. A myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se přes Briana dokážu přenést... zvlášť teď mi to neulehčil, když poprvé za tu dobu opravdu věřím, že mu vážně chybím.
J: "Jak si vůbec zjistil, že jsem tady? Debb ti to řekla?"
B: "Debb tvé tajemství držela perfektně v tajnosti celý měsíc... to ty ses prozradil sám."
J: "Huh?"
B: "Nechal sis dole svůj skicák."
J: "A to automaticky znamenalo, že tu musím být?"
Jen jsem ho popichoval, protože jsem věděl, že i on si uvědomoval, že skicák neznamenal, že tu jsem... on si to jednoduše asi přál natolik, že byl ochotný tu slídit. Ale řekl bych, že to popichování se mu moc nelíbilo. On zkrátka nechtěl připustit, že by snad doufal, že mě tu najde... jasný důkaz toho, že Brian navždy zůstane Brianem. Že radši bude schovaný za tou svojí maskou a hrdostí, než aby přiznal, že ke mně cokoliv cítí. Já s takovým člověkem zkrátka nemůžu být, i když ho miluju sebevíc.
B: "Ne, jen mě to prostě napadlo."
J: "Jo... no tvůj nápad byl správný. A teď pokud dovolíš, jdu si dát sprchu."
Ani nemusel nic říkat a já v jeho tváři vyčetl hned dvě věci, ta první byla, že ho moje ledovost přímo zarazila a ta druhá, že jeho první myšlenka byla 'Jak rád bych se přidal.' A nebudu zatloukat, i já bych byl rád, kdyby se přidal, ale... všichni víme, že to prostě nejde.
B: "Jasný, nerad bych tě od toho zdržoval."
Brian se najednou otočil a odešel pryč a já popravdě vůbec netušil, zda jsem ho právě naštval nebo co přesně, ale rozhodně mi to tak připadalo. Asi jsem mu dal ochutnat trochu jeho vlastní medicíny.
Brian
Nevím, proč jsem tak blbej, ale Justin mi už asi nemůže dávat víc najevo, že se mnou nechce nic mít a já se i přes to stále doprošuju. I když... je pravda, že doprošování asi vypadá úplně jinak a že kdybych to opravdu dělal, možná bych měl větší šanci v tom ho získat zpátky, ale... myslím to tak, že místo, abych šel hrdě ve svém životě dál a zkrátka na něj zapomněl, tak místo toho stále vyhledávám jeho přítomnost a nechávám ho mě ve všem vykoupat. Sakra, kéž by mi někdo dal příručku na to 'Jak mu říct, že ho miluju beze slov?'
Maikey: "Briane, jsi v pohodě?"
B: "Jasně, proč bych nebyl?"
Maikey: "Já jen... Justin tu prý bydlí... a byl si s ním nahoře sám..."
B: "Bydlí a děláš, jako bych s ním nikdy nebyl o samotě."
Maikey: "Tak jsem to nemyslel, jen..."
B: "Máš potřebu strkat nos do cizích věcí, já vím."
Nevím, co mě to najednou popadlo, ale doslova se ve mně vařila krev. Měl jsem vztek - na sebe, na Justina, na Maikeyho, na celej posranej svět. Vím, že se Maikey jenom stará, ale právě teď mi i to bylo proti srsti.
Maikey: "Fajn, už nebudu, neměj strach."
Jen jsem mu na to přikývl, už jen stačilo, abych řekl něco ve smyslu konečně a možná by mě poslal do hajzlu. A možná by udělal dobře - zdá se, že Justin na to přišel, na to, že pokud chce vést normální život musí se ode mě držet nejdál, jak je to jen kurevsky možné... takže by to možná měl udělat i Maikey, možná by to měli udělat všichni. A pravděpodobně to i všichni udělají, protože ti, co tady jsou, na mě koukají jako bych byl nějaké tříhlavé monstrum... a ti, co tu nejsou, zkrátka půjdou v davu.
Šel jsem na verandu, abych si zapálil, tohle jsem zkrátka potřeboval nějak zpracovat. Kdybych byl normální a chtěl bych si zachovat svojí důstojnost, tak se prostě seberu a jdu domů, ale ne... já tu prostě zůstávám a čekám asi na to, až mi Justin na tu hlavu opravdu nasere.
Debbie: "Můžu?"
B: "Je to tvoje veranda."
Debbie: "No... jen se radši ujišťuju, někdy máš chvíle, kdy je lepší se od tebe držet dál... tak nevím, zda tahle patří k nim."
B: "Neboj, nemám v plánu tě sežrat zaživa."
Debbie: "To se mi ulevilo."
B: "Dáš si?"...Natáhl jsem k ní cigaretu.
Debbie: "Neměla bych... no... možná trochu."
Debbie si potáhla a hned začala kašlat. Musel jsem se zasmát... měla by ty svoje plíce začít trénovat nebo se jednou fakt udusí. Ale aspoň vím, po kom to Maikey má. Ten je v tom děsnej stejně jak ona.
Debbie: "Omlouvám se, že jsem ti lhala, ale Justin zkrátka potřeboval čas na..."
B: "Na to jít se svým životem dál... už mi to vysvětlil, neboj. A nic ti nezazlívám, když už tak jemu... ale hádám, že už mi asi nic není do toho, co dělá."
Debbie: "Víš moc dobře, že to není pravda. A myslím, že ani on si to neuvědomuje nebo spíš si to nechce připustit... ale on nechce jít se svým životem dál... on chce tebe, Briane... jen... myslí si, že ty nechceš jeho."
Rád bych řekl, že nechápu, jak si to může myslet, ale... já se tomu vůbec nedivím. Však co přesně jsem udělal pro to, abych mu dokázal opak? Dva roky mu tvrdím, že ho nemiluju. Když jsem mu řekl, aby si vybral mezi mnou a tím houslistou, nedal jsem mu jediný důvod pro to, aby si vybral mě. Já ho nezastavil, já ho prostě nechal jít. A přitom jsem nechtěl nic víc, aby zůstal - jen jsem mu to nebyl schopný říct ani ukázat. A teď mám pocit, že už je příliš pozdě.
No comments:
Post a Comment