bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny #MichaelNovotny #BenBruckner
Brian
S Debbie jsme se po chvíli vrátili dovnitř. Maikey se na mě díval, jako bych mu ukradl oblíbenej komiks. Ben jako bych ublížil jeho mazlíkovi, což jsem asi udělal. A Vic - ten prostě jen koukal. Celej tenhle rodinnej večer byl jedna velká katastrofa. A to jen kvůli mně... a Justinovi. Dvěma lidem, kteří nejsou schopní vyřešit si svoje problémy jako normální dospělí lidi. Justin se chová jako ublížený štěně a já jako neschopný hovado. Ani jeden nejsme dokonalej, i když to o sobě rád tvrdím a Justin mi tak vždycky připadal, ale to zkrátka nejsme a teď je to vidět víc, než kdy dřív.
Já bych vážně rád našel způsob, jak zařídit, aby náš vztah fungoval, i když by možná nebyl ideální, i když by nebyl podle jeho představ, ale aspoň by byl... jenže Justin se zdá jako by už o žádný vztah se mnou ani nestál. A já mám pocit, že se asi není čemu divit. Na druhou stranu ale, já dal tehdy šanci jemu, i když jsem nechtěl a podívejte se na mě dnes... tak proč on ji, sakra, nemůže dát mně?
Maikey: "Ma, my už půjdeme."
Debbie: "Určitě, zlato?"
Maikey: "Jo, už je pozdě... a asi bychom jít měli," hodil po mně jeden vražedný pohled.
Ben: "Děkujeme za večeři, určitě se zas brzo stavíme."
Debbie: "To doufám!"
Oba se rozloučili a hned na to odešli, podotýkám, že se mnou se nerozloučil ani jeden z nich. Ale nemám sílu ani náladu se nad tím nějak pozastavovat, zvlášť když jsem si to nejspíš asi zasloužil.
Vic: "Já už si půjdou lehnout."
A tak jsme tu zbyli jenom já a Debbie. Což pro mě bylo jasným znamením, že asi i já bych měl konečně vypadnout. Ale bože, jak mně se nechtělo. Pořád jsem doufal, že Justin sejde dolů a já budu mít možnost s ním ještě promluvit, nejlíp mu vtlouct do hlavy nějaký rozum, ale... o tom se mi dnes mohlo jedině zdát.
B: "Já vím, taky už půjdou," reagoval jsem na Debbiin pobízející pohled.
Debbie: "Nevyhazuju tě, jen... dneska bys to asi měl nechat být."
B: "Dneska a asi už navždy... pochybuju, že má se mnou v plánu ještě někdy mluvit nebo cokoliv jiného..."
Debbie: "Určitě, jenom potřebuje čas."
B: "Bezva."
Rovnou jsem se otočil a chystal jsem se odejít, Debb mě však mezi dveřmi ještě zastavila "Nevzdávej to, zlato," pak mě políbila na tvář a dveře za mnou následně zavřela. Snažila se mě povzbudit, ale bohužel to mělo opačný účinek. Je těžké se nevzdat, když už nemám pocit, že je ještě o co bojovat.
Nasedl jsem do svého jeepu a chvíli jen zíral do blba nebo na blba a to ve chvílích, kdy jsem hleděl sám na sebe v zrcátku... jsem zkrátka blb. Blb, co všechno podělal.
Následně jsem se chystal konečně nastartovat, ale můj pohled ještě jednou zabloudil k Debbiinu domu a já mohl v prvním patře, přesně v Justinově pokoji, vidět, že se rychle pohnula záclona... alespoň za šmírování mu ještě stojím. To mě k úsměvu trochu dohnalo. Hned potom jsem jel domů, abych všechno dokázal zaspat.
Justin
Nemohl jsem za boha usnout. Pořád jsem musel myslet na to, co jsem slyšel Briana říkat Debbie. Že už s ním nejspíš nemám v plánu někdy mluvit... nebo cokoliv jiného. Jeho hlas zněl tak zoufale, zlomeně a možná i smířeně. Briana jsem nikdy neslyšel takhle mluvit. A to nejspíš proto, že jsem ho nikdy takhle nezažil. Mám pocit, že jsem měl na očích doslova klapky, abych si zabránil věřit tomu, že by Brianovi na mně snad opravdu záleželo, že bych mu chyběl... že by mě vážně miloval. Ale co když ano? Co když celou tu dobu si nalhávám, že to tak není, protože je to tak zkrátka snazší? Co když se snažím sám sebe oblbnout, abych se přes něj dokázal přenést, protože vztah s ním mě šíleně děsí? Nevím, kde se ve mně ten strach vzal, ale začala mě děsit představa budoucnosti s ním, protože jsem viděl jenom to, jak se ho snažím neustále přimět, aby mě konečně miloval... ale třeba už mě opravdu miluje a ne jen tak, jak jsem si myslel, jako něco, co je zkrátka součástí jeho život a on si na to zvykl... ale skutečně miluje.
Debbie: "Sunshine, vstáváme."
J: "Já nespííím," zabručel jsem do polštáře.
Debbie: "A spal si vůbec?"
J: "Asi hodinu, pokud se tomu teda dá vůbec říkat spánek."
Debbie: "Víš, dokud si s ním pořádně nepromluvíš, tak tě bude držet vzhůru nejspíš už napořád."
J: "Už jsme mluvili, Debb... já nevím, o čem jiném..."
Debbie: "Mluvili jste o blbostech, ty si mluvil o tom, proč spolu nemůžete být... ale ani jeden jste nemluvili o tom, jak zařídit, abyste zase byli spolu."
J: "Protože spolu už... nebudeme," jak jsem si myslel, že už se s tím začínám smiřovat, tak najednou to znělo tak hrozně.
Debbie: "Brian možná není to, co si od přítele představuješ, ale to si věděl od začátku a stejně ses do něj zamiloval... a miluješ ho stále... a on miluje tebe... váš vztah je výjimečný a zahodit ho jen proto, že se bojíš, Sunshine, je hloupost... a moc dobře to víš."
Kdybych mohl, tak nejspíš zařvu na celý svět. Myslel jsem, že už to mám vyřešený, že prostě uteče nějaký čas a já budu na Briana myslet míň a míň a nakonec se moje srdce zcela zahojí, ale... jak to mám teď, sakra, udělat, když nejen Debbie, ale i já cítím, že to mezi námi jednoduše není uzavřený? A že pravděpodobně ani nechci, aby to uzavřené bylo...
Debbie: "Ale teď se zvedej, máš šichtu v jídelně."
J: "Aaaaggh," zavztekal jsem si s obličejem zabořeným v polštáři.
Jak jsem celou noc nedokázal spát, tak teď bych za to asi i zabíjel. Ale Debb už mě omluvila na celkem dost službách, tudíž jsem se musel překonat. A nebudu lhát, když jsem přišel do jídelny a uviděl tam Briana, bylo to po delší době, kdy jsem nechtěl utéct, ale naopak zůstat a mít možnost být mu na blízku...
No comments:
Post a Comment