bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #MichaelNovotny #DebbieNovotny #EmmettHoneycutt #TedSchmidt
Justin
Nebyl jsem vůbec schopný se soustředit, připadal jsem si jako nějaká ztřeštěná školačka. Pořád jsem se na něj musel jednoduše koukat. Cítil jsem se v podstatě úplně stejně jako na začátku našeho... no nebudu říkat vztahu, zkrátka na našem začátku. Tehdy jsem při každém pohledu na něj cítil motýly v břiše, nával horka ve tvářích a taky jinde a hlavně to, že tohohle chlapa budu milovat navždy. A já fakt nevím, co se ve mně za noc změnilo, ale přesně tak se cítím i v tuto chvíli. Byl jsem rozhodnutý, že je s námi jednou pro vždy konci i navzdory tomu, jak těžké a hlavně nemožné se mi to zdálo... ale najednou je to jako bych se probudil ze snu nebo v tomhle případě spíš z vlastního nalhávání si do reality, ve které chci opravdu najít způsob, aby to mezi námi fungovalo. Opravdu chci a pokud Brian myslel svoje slova, kterými dal najevo, že mu nejsem ani trochu jedno, upřímně... tak myslím, že i on to chce. Ale nejdřív, než se jakkoliv rozhodnu, potřebuju mít jistotu a to asi nebude nic snadného.
Debbie: "Sunshine!"
J: "Huh?"
Debbie: "Nevidíš, že je tu plno práce? Utři si sliny a mazej!"
Dřív, než jsem stihl reagovat a obořit se s tím, že neslintám, tak se Debbie zase vzdálila. Ale bohužel měla pravdu, fakt mi skoro tekla slina po bradě. Proč mu to dneska tak šíleně slušelo?
No nic, bylo na čase vrátit se zpátky na zem a začít něco dělat, fakt tu bylo pekelně narváno. Škoda, že Debb už kluky včetně Briana obsloužila, rád bych měl záminku s ním mluvit... i když... to vlastně stále mám...
J: "Ahoj, dáte si ještě něco?"
Ted: "Já jsem v pohodě."
Emmett: "Mně bys mohl donést ještě dva kousky citronových řezů."
J: "Dobře. A ty, Briane?"
Skoro jako by byl tak zažraný do svých myšlenek natolik, že si ani neuvědomoval moji přítomnost až do okamžiku, kdy jsem vyslovil jeho jméno... což je něco, co mám pocit, že jsem neudělal roky.
B: "Co?"
Emmett: "Chce vědět, jestli si ještě něco dáš."
B: "Jo... ne... zaplatím," Brian hodil bankovku na stůl, která opět zahrnovala velké dýško a následně se beze slova zvedl a odešel.
A já tam stál jako opařený a vůbec jsem nechápal, co se právě stalo. Skoro jako by se na mě ani nedokázal podívat... ať už proto, že jsem mu ublížil, tak i proto, že pohled na mě pro něj očividně není snadný, když mě nemůže mít. Sakra, Briane, proč mi najednou tak moc dáváš najevo, že ti chybím?!
Ted: "Ježiš, to jsou bručouni."
J: "Oni?"
Emmett: "Maikey je taky úplný zlatíčko... zas mají neshody."
J: "Neshody?"
Ted: "Něco se stalo na večeři u Debb, ale nikdo nám nic nechce říct... oni dva spolu ale nemluví."
Tak jo, co když tady vůbec, ale vůbec nejde o mě? Co když Briana trápí, že nemluví se svým nejlepším kamarádem a já jsem úplně mimo a myslím si, kdo ví co? Anebo je tu taky šance, že ho momentálně trápíme oba dva.
J: "Nooo... asi tu tak trochu jde o to, že zjistili, že momentálně bydlím u Debbie... ale nechápu, proč jsou rozhádaní oni dva."
Ted: "Počkat... co - CO?"
Emmett: "Jak, že bydlíš u Debbie... co Ethan?"
J: "Eh... s Ethanem jsme se rozešli... no a Debbie mi dovolila bydlet u ní."
Emmett: "Ale proč?"
Ted: "A kdy?"
J: "Už asi před měsícem... zkrátka jsem nebyl na vztah s někým jiným připravený."
Emmett: "Heh... myslím, že všichni tady víme, že nešlo o to, jestli jsi připravený na vztah s někým jiným... ale o to, že ho chceš mít s panem Armani."
Shit. Můžu se tu s ním vůbec hádat a tvrdit, že to není pravda? Bude mi to k něčemu? Nejspíš ne. Já Briana miluju... miluju ho od první chvíle. Jenže strach z toho, že Brian nikdy nebude milovat mě, byl důvodem, proč jsem od něj odešel, proč jsem hledal lásku jinde... ale co když ji opravdu můžu mít s Brianem... co když už jsem ji měl, jenom jsem to neviděl?
S těmito myšlenkami jsem sloužil celou směnu, měl jsem z toho doslova zavařený mozek. A především jsem chtěl dnes vidět Briana, za každou cenu. Proto logicky, když jsme dorazili s Debb domů, bylo na mojí mysli to, že musím do Babylonu... v naději, že tam Briana zrovna nenajdu v aktu s nějakým trickem.
Debbie: "Co říkáš - dneska repete? Zmrzlina a teleshopping?"
J: "Ehm... Debb, asi dneska vynechám. Přemýšlím, že skočím do Babylonu. Pokud ti to nebude vadit?"
Debbie: "Vadit? Díky bohu! Konečně na chvíli vytáhneš paty z baráku!"
Snažil jsem se nebrat si to osobně a se smíchem jsem běžel do sprchy. Celej jsem se namydlil, navoněl, pěkně ohákl a vydal jsem se do Babylonu. Ježiš, tak dlouho jsem tu nebyl, že to snad ani není možný. Ta hudba mě okamžitě pohltila. Všechno tady mě pohltilo. Člověk má tady pocit, že opravdu žije.
J: "Jednu margaritu, poprosím."
A dokonce novej pěknej barman. Hmm. Nechal bych si říct a on podle pohledů rozhodně taky, ale... kvůli němu tu nejsem. A i když tu nejsem ani kvůli tomu, kdo právě zaměstnal mou pozornost, vydal jsem se za ním na druhou stranu baru se svým drinkem.
J: "Ahoj."
Maikey: "Copak, už všichni víme, že si zas svobodnej, tak ses rozhodl navštívit stará místa?" asi bych mu tu margaritu vylil na hlavu, kdybych neviděl, že má připito.
J: "Něco takovýho. Jsi v pohodě?"
Maikey: "Je mi skvěle! Jen strkám nos tam, kam nemám... takže..."
J: "Co?"
Maikey: "Brian. I po tom všem, co si mu udělal, pošle radši do prdele mě, než aby tam poslal tebe."
Asi bych měl být naštvanej, ale Maikey právě jinými slovy potvrdil, že Brianovi na mně opravdu záleží... dost na to, aby mě po tom všem neposlal do prdele. A i když se zdá, že z Maikeyho mluví žárlivost, tak... myslím, že mu jen chybí jeho nejlepší kamarád, že se zkrátka cítí trošku zanedbaně. A právě teď i dost opile.
J: "Co kdybych tě vzal domů?"
Maikey: "Není třeba, zvládnu to sám," začal se pomalu zvedat, ale u snahy pouze zůstalo.
J: "Tak fajn, vím, že mě nesnášíš a věř mi, že já si dnešní večer taky nepředstavoval zrovna takhle, ale vezmu tě domů."
Maikey ještě něco blábolil, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Místo toho jsem si dal jeho ruku kolem ramen a začal ho vláčet ven. Fakt jsem netušil, jak ho dotáhnu až domů, teď bych za auto snad i zabíjel, protože...
B: "Je v pohodě?" zjevil se u nás tak nečekaně, že jsem zapomněl i dýchat.
Maikey: "Bri!"
J: "Eh... trochu... trochu to přehnal s pitím."
B: "Chvíli tě nehlídám a už se zliješ?"
Maikey: "Asi bych tě poslal někam, kdyby mi nebylo zle," začal se přiopile smát.
B: "Jo, to bych si zasloužil. Pojďte, jsem tu autem, hodíme ho domů."
Když řekl hodíme, zarazil jsem se, přeci jen by ho určitě zvládl domů odvézt sám, moji asistenci nepotřeboval, ale on chtěl, abych jel. A já popravdě nebyl ani trochu proti. Proto jsme Maikeyho naložili na zadní sedadlo a já si sedl dopředu vedle Briana. Bože, ani nemůžu popsat to chvění, co mi projíždělo celým tělem.
No comments:
Post a Comment