bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny #JenniferTaylor
Justin
Přesně v 6 končila moje šichta a přesně v 6 se ukázal Brian ve dveřích jídelny. Perfektní jako vždy, ale přes to ještě víc, bylo na něm vidět, že čas strávený doma po práci využil k tomu, aby se vyparádil a rozhodně se mu to podařilo. Jeho krása mě asi nikdy nepřestane dostávat do kolen. Ale čím mě opět šokoval, bylo to, že byl tady, najíst se rozhodně nepřišel a ví, že za hodinu máme být u mámy, tudíž to znamená jediné - on mě přijel vyzvednout. A ne, nestěžuju si, ale stejně mě to k smrti děsí. Ještě by mi mohl držet dveře u auta a asi to se mnou sekne. Z Briana se snad ještě stane gentleman. Sakra, proč mě tam moc děsí, že se Brian stává vším, o čem jsem kdy snil? Asi proto, že to není zkrátka možný!
Debbie: "Myslíš, že na tebe venku čeká kočár tažený koňmi?"
J: "Co?"
Debbie: "Já jen... jsi jak hotová princezna," pomalu se dusila smíchy.
Až teď mi došlo, co se mi snaží říct nebo spíš, co dělá - pěkně si ze mě utahuje! I jí přijde šílený to, že mě Brian vyzvedl, jak to pak nemá připadat šílený mně?
B: "Ahoj," usmíval se od ucha k uchu. Sakra, ještě chvíli a fakt se mi ty kolena podlomí.
J: "Co, co tady děláš?"
B: "Končíš v 6 ne?"
J: "Jo, ale... to je jedno."
Došel jsem k závěru, že bude lepší se v tom prostě nepitvat. Asi bych měl zkrátka začít oceňovat ta jeho gesta... gesta, která absolutně nechápu a asi nikdy nepochopím!
B: "Tak můžeme vyrazit?"
J: "Jo, jasně."
S Brianem jsme se vydali na odchod a ani nevíte, jak se mi ulevilo, když mi dveře jídelny nedržel, dokonce šel i první. Super, alespoň něco... fuck! On mi fakt otevřel dveře u auta?!
B: "Co je?"
J: "Eh... nic," nervózně jsem se pousmál a nasedl si.
B: "Je celkem chladno," nastoupil si taky.
J: "Jo, to je, asi... what the fuck?" zděsil jsem se, když jsem na zadním sedadle uviděl puget růží.
B: "Oh, ty jsou pro tvojí mámu, koupil jsem je cestou sem... budou se jí líbit?"
J: "Ach tak... jo, budou, jsou perfektní. Vybral si... dobře."
Jak mi spadl kámen ze srdce tak v další chvíli jsem na něm měl dvojnásobně velký. Možná ty růže nekoupil mně, ale sakra... on je koupil mojí mámě! Co... jak... proč... do prdele! Začínám mít pocit, že Briana unesli mimozemšťani.
Brian nás následně zavezl domů nebo spíš do loftu vzhledem k tomu, že domovem už to moc dlouho nazývat nebudeme, kde jsem si dal rychlou sprchu a hodil na sebe nějaké lepší oblečení.
B: "Wow," koukal na mě jako na svatý obrázek.
J: "Co?"
B: "Jestli takhle vypadáš teď tak... rozhodně se těším na to, až tě uvidím ve tvém svatebním obleku."
Ač jsem nemohl pochopit, kde se v něm tohle všechno bere, nemůžu tvrdit, že to, co řekl, by mi nějak vadilo... ba naopak. V tu chvíli jsem se cítil jako nějaký princ... nebo jak by řekla Debb jako princezna. Musel jsem jít k němu a políbit ho.
Následně jsme vyrazili k mámě.
Máma: "Ahoj!"
J: "Ahoj, mami," objal jsem ji.
B: "Jennifer... tady něco malého," podal jí růže a dal jí pusu na tvář.
Máma: "Páni, děkuju, moje oblíbené. Jsou krásné."
Bylo znát, že i máma je Brianovým dárkem značně zaskočená. Ale rozhodně ne tolik jako já, zatímco ji to mile překvapilo, já jsem vyděšený z toho, co se s Brianem sakra stalo. A zda se to stalo dobrovolně nebo je to jeho nejlepší vystoupení života, protože nic z tohohle není skutečné, ale pouhá snaha dokázat mi něco... snaha udělat mě šťastným.
Máma nás následně zavedla k jídelnímu stolu, kde bylo prostřeno pouze pro tři...
J: "Molly tu není?"
Máma: "Je u kamarádky... nechtěla se podle jejích slov této šaškárny účastnit."
J: "Haha."
B: "No jo puberta."
Co prosím? Neměl by právě teď Brian dělat poznámky typu, že se Molly nediví, protože by sám rád někam utekl a ojel prvního tricka, na kterého by narazil?!
Máma: "Jo, díky bohu, že Justin už z ní vyrostl. A teď se bude ženit... bože, nemůžu tomu uvěřit."
J: "Mami," pohladil jsem ji po rameni, když se jí zaleskly oči.
Následně jsme se konečně pustili do večeře, která se skládala z mého oblíbeného jídla. Někdy mi mámina kuchyně opravdu hodně chybí.
J: "Asi nám budeš vařit častěji, bylo to skvělý."
B: "Jo, Jennifer, moc jsem si pochutnal."
Máma: "Neblázněte, zas tolik jsem toho neudělala."
B: "Řekl bych, že si toho udělala víc, než dost a ne jen, co se týče jídla... jeden důkaz sedí hned vedle mě," Brian chytil mou ruku do své.
A v tu chvíli, přísahám bohu, že jsem chtěl s křikem utéct pryč. Mě snad někdo musel zase praštit do hlavy a právě teď jsem v kómatu nebo já už nevím, jak jinak si mám tohle vysvětlit.
J: "Mami, pomůžu ti sklidit ze stolu," nevím proč, ale chtěl jsem momentálně být co nejdál od Briana. Začínalo toho na mě být nějak moc.
Máma: "Ani se nehni, to já jsem hostitelka."
A tak jsem zase dopadl zpátky na zadek a můj mozek pracoval o sto šest. Máma zmizela v kuchyni a Brian mi něco říkal, jenže já nebyl schopný vnímat svou existenci, natož jeho slova...
B: "Vnímáš mě, Justine?"
J: "Eeehm," ale ve skutečnosti jsem byl úplně mimo.
B: "Dneska jsem měl Brada Pitta!"
J: "Super."
B: "Justine, udělal jsem něco špatně?" jeho ruka spočinula na mém stehně a to mě konečně donutilo vnímat.
J: "Co? Ne... ne, vůbec ne."
Všechno ve mně na něj chtělo zařvat, co všechno je podle mého názoru špatně, ale... nedokázal jsem to. Nemohl jsem na něj tady tu bombu hodit, když on se tak snažil. Pravděpodobně by mi vyčetl, že jsem přesně tohle celou tu dobu chtěl, tak v čem je problém... jenže problém je, že já nikdy nechtěl tohle - aby se kvůli mně naprosto změnil.
B: "Tak co je s tebou? Od chvíle, co jsem tě vyzvedl v jídelně, se chováš divně... vlastně už pár dní dozadu."
Teď mě Brian zaskočil snad ještě víc... on si opravdu všímá toho, že je se mnou něco špatně? Teda ne, takhle to nemyslím, spíš... od kdy se mnou o něčem takovém chce otevřeně mluvit?
No comments:
Post a Comment