bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #JenniferTaylor
Brian
Mohl jsem jasně vidět, že je s Justinem něco špatně. Nejdřív jsem si to nechtěl připustit, ale už nemůžu předstírat, že to nevidím. Něco ho užírá a nechce mi to říct a já se děsím toho nejhoršího, toho, že možná... že si to možná rozmyslel s tou svatbou. Možná si mě vzít nechce a neví, jak mi to má říct. A děsí mě to tak moc, že se chovám asi jako totální šílenec. Chovám se tak, jak bych se nikdy dřív nechoval. Zkrátka nechci, aby si to rozmyslel, nechci, aby měl důvod ode mě odejít, nechci být už ten idiot, co mu nedal najevo ani špetku lásky, protože se víc bál o svoje ego. Chci zkrátka, aby Justin věděl, že ho miluju. Miluju ho tak moc, že jsem pro něj ochotný udělat naprosto cokoliv. Ale stejně začínám mít pocit, že ani to není dost...
B: "Tak co, Justine? Co je s tebou?" naléhal jsem.
Bylo na něm znát, že neví, co mi na to má odpovědět, ale přitom to bylo tak snadné, chtěl jsem jednoduše znát PRAVDU. Chci vědět, co se s ním děje dřív, než z toho pravděpodobně zešílím.
B: "Justine, ty nechceš..."
Než jsem stihl dokončit tu vražednou a nejspíš i osudovou otázku vrátila se zpátky Jennifer s ještě nějakým dezertem. Ta ženská chce, abych tu přibral dvacet kilo snad. Ale řekl bych, že lepší tchýni si přát asi nemůžu. Ačkoliv teď bych uvítal, kdyby se vrátila o trochu dýl.
J: "Mami, ty snad chceš, abychom praskli."
Jennifer: "Ale to nee, jen chci, abyste se dobře najedli... zvlášť když vím, jak se stravujete."
J: "Však já vařím! Rozhodně dělám víc, než Brian... ten se maximálně zná důvěrně s donáškovou službou."
B: "Ale s dobrou donáškovou službou," bránil jsem se.
Jennifer: "Mě z vás omejou."
Oba jsme se začali smát a já se zas trochu uvolnil, když jsem na jeho tváři uviděl ten jeho pověstný sunshine úsměv. Kéž bych ale tak věděl, co se za tím úsměvem momentálně skrývá.
Jennifer: "Opravdu nerada kazím tenhle večer, ale... Justine, je tu něco, co bych ti měla asi říct."
Ne jen Justin, ale i já jsme na ni zaskočeně pohlédli. Tvářila se tak vážně, že nám oběma v hlavě asi naskakovaly všechny nejhorší možný scénáře.
J: "Bože, co se děje?"
Jennifer: "Eh... dneska jsem mluvila s tvým otcem..."
J: "Neřekla si mu snad, že..?"
Jennifer: "Já ne, ale Molly se prořekla."
J: "Sakra."
B: "Možná je dobře, že to ví..."
J: "Pamatuješ na to, jak autem narazil do tvého jeepu a málem tě zabil? Nebo jak tě skoro ubil k smrti u Babylonu? A... mám pokračovat?"
B: "Fajn, asi by to vědět neměl."
Jennifer: "No, ale už to ví a... chtěl by se s tebou sejít."
J: "Kvůli čemu? Aby mi řekl, že být gayem je už dost nechutný natož to ještě stvrdit prstýnky? Nebo mě snad chce odvést k oltáři?"
Jennifer: "Já nevím, zlato, ale doufá, že mu zavoláš, abyste se sešli."
Co se týče Justinova otce, navždy bude na seznamu nejhorších lidí, které jsem kdy poznal. A Justina vždy budu obdivovat za to, že je schopný se mu postavit. To já se svému otci nebyl téměř nikdy schopný postavit, až těsně před jeho smrtí jsem teprve našel odvahu k tomu mu říct o sobě pravdu... byl jsem zbabělec. Proto, když vidím Justina, jsem na něj opravdu hrdý.
B: "Mohl bys aspoň zjistit, o čem chce s tebou mluvit."
Justin po mně hodil pomalu vražedný výraz, jako by snad nechápal, kde se tohle ve mně bere... já vím, vždy jsem mu říkal, aby na otce kašlal, že žádného nepotřebuje a bla bla bla, ale... možná by neměl opakovat moje chyby. Sakra, Kinney, kdy si tak zmoudřel?
J: "Fajn, sejdu se s ním... i když si dovedu živě představit, že to bude stát opravdu za to."
Nebudu lhát, já sám jsem se děsil toho, co po něm chce, ale... jak znám Justina tak by ho pak akorát užíralo to, že to nezjistil. Navíc, ne, že bych o to teda, kdo ví, jak stál, ale... myslím si, že by ho nakonec i dost mrzelo, že se jeho otec jeho svatby nezúčastnil nebo, že se ho na to alespoň nezeptal... ačkoliv asi oba víme, jak bude znít jeho odpověď.
Následně jsme se všichni pustili do toho báječného čokoládového dortu s jahodami... sice nás opustila chuť kvůli panu Craigu Taylorovi, ale jen jsme to ochutnali a zjistili, jak výborný to je, div jsme si nepřidali další kus... ale to bych musel pak strávit tak dva dny v posilovně, takže si to odpustím.
J: "Děkujeme, mami, ta večeře byla výborná."
B: "Jo, Jennifer, pochutnal jsem si."
Jennifer: "Rádo se stalo. Doufám, že budete chodit častěji... zvlášť když se, Briane, konečně staneš oficiálně členem rodiny."
Nevím, co to se mnou, sakra, je... ale kdyby tahle slova přede mnou někdo vyslovil ještě před pár týdny, tak bych ho poslal někam, ale teď... já nevím, zkrátka to znělo tak nějak dobře. Za to ale Justin se tvářil nějak podivně... zatraceně, co s ním je?!
J: "Určitě rádi zase přijdeme."
Následně jsme se s Jennifer rozloučili a vydali jsme se do auta. Avšak celá cesta do loftu byla naprosto tichá. Justin jenom koukal z okýnka a já tiše šílel z toho, že se chová takhle.
Pravděpodobně bych mohl zastavit u krajnice a odpovědi z něj nějak dostat, ale... pravda je taková, že já se bojím toho znát je, protože co když... co když se naplní moje nejhorší obavy? Co pak? Já bez něj nedokážu žít.
Ach jo, stoprocentně tady panikařím naprosto zbytečně. Anebo taky ne...
B: "Domov, sladký domov," zastavil jsem před domem.
J: "Jo," povzdychl si a následně vystoupil a vydal se ke dveřím.
Že by to bylo tím? Možná, že mu zkrátka bude chybět loft, vím, že toho pro něj hodně znamená a nebudu lhát i pro mě je těžké ho opustit ať už se tvářím sebevíc silně... tak třeba je jen sentimentální a smutný z toho všeho. Anebo je za tím mnohem víc.
Ve výtahu jsme stáli naproti sobě, oba se opírajíc o stěnu. Propaloval jsem ho pohledem, zatímco on snad dělal vše, aby svoje oči nespojil s těmi mými, ale nakonec se tomu stejně nevyhnul... naštěstí se ale pousmál tak, že mě to zahřálo u srdce. Tak, že jsem musel jít rovnou k němu, dát mu ruce na boky a políbit ho, něžně, pomalu, sladce.
Následně jsem natiskl svoje čelo na to jeho a hluboce se zadíval do té jeho modři, jak moc jsem si přál v ní něco vyčíst...
No comments:
Post a Comment