bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #TedSchmidt #DebbieNovotny
Brian
S Justinem jsme brzo zalehli, protože na mě vytáhl kartu, že je unavený a musí vstávat na ranní šichtu do jídelny, takže jsem neměl ani možnost si s ním promluvit o tom, co má na srdci. Bože, pravděpodobně bych se měl sám sobě smát, když chci s Justinem o něčem takovém mluvit, to přeci nejsem já, ale... mám pocit, že od momentu, kdy jsem v sobě našel sílu mu říct, že ho miluju, se celá moje osobnost nějak předělala. Teda, pořád jsem to já, ale přes to nejsem... a někdy mě to i děsí, ta představa, že bych se třeba stal někým, kým jsem nikdy být nechtěl. Jenže zároveň takový chci být pro Justina, chci, aby se mnou byl šťastný stejně, jako jsem já šťastný s ním. A chci, aby věděl, jak moc ho miluju, aby nikdy neměl důvod ode mě odejít. Ale přes to je tohle přesně to, co mě momentálně děsí ze všeho nejvíc... že má Justin pochyby, že žádnou svatbu možná ani nechce.
Ráno jsem tak nějak automaticky zapátral po Justinově těle, ale chlad matrace mi jasně napověděl, že není co hledat. Sice jsem počítal s tím, že vstává brzo, ale stejně jsem doufal, že budu mít ještě možnost si ho alespoň trochu užít. Jsem paranoidní, když si myslím, že možná odešel brzo schválně?
Ted: "Ahoj, Bri!" zubil se na mě sotva jsem prošel dveřmi Kinneticu.
B: "Kde se v tobě bere ta dobrá nálada? Vrznul sis snad konečně?"
Ted: "A moje dobrá nálada je na odchodu."
Musel jsem se zasmát, ani po těch letech, po tom všem, co jsme spolu zažili, po tom, že spolu pracujeme v jedné firmě a spoléhám tu na něj ze všech nejvíc, si nejsem stále schopný odpustit svoje poznámky vůči němu... a on to stále snáší. Někdo by mu měl dát metál.
Zalezl jsem si do své kanceláře připravený udělat opět vše nezbytné, jenže tentokrát jsem musel počítat s tím, že moje myšlenky budou utíkat jaksi jinam... někam, kam jsem vůbec nechtěl, aby se moje mysl ubírala.
Ted: "Briane, jdu do jídelny na oběd jdeš taky neboo..?"
B: "Jo, jasně."
Oběd mi byl upřímně ukradený a to i přes, že mi celkem slušně kručelo v žaludku, chtěl jsem ale jednoduše vidět Justina, vlastně nejen chtěl... ale potřeboval.
Ještě, než jsem vešel do jídelny, musel jsem nakouknout přes sklo... čím to je, že kdykoliv ho vidím, musím se usmívat jako idiot... jako totálně zamilovaný idiot?
Debbie: "Ále, hladovci přišli na oběd?"
Jen to Debbie dořekla, Justin se hned otočil... a upřímně jsem doufal v lepší reakci... jsem někdo, koho si má za necelé dva týdny brát... měl by se rozhodně alespoň usmát. Místo toho se tváří jako by snad viděl ducha.
B: "To víš, Debb, jsme sedření z té neustále práce," musel jsem se alespoň tvářit, jako že se mě Justinova reakce nijak nedotkla.
Debbie: "Z práce za stolem?"
B: "Divila by ses, jak náročná může někdy být."
Debbie: "To se vsadím," začala se smát tak, jak to umí jenom ona. "Sluníčko, obsluž svého nastávajícího," pokračovala dál.
Ted: "Ehm... a co já?"
Debbie: "Teda samozřejmě taky."
J: "Jdu na to," popadl svůj bloček a už za námi běžel, my se mezitím posadili k zadnímu stolu.
Justin k nám přistoupil a s tichým "Ahoj," mi dal téměř nepatrnou pusu, že i Teda to nějak zarazilo. Fajn, začínám mít dojem, že už i líbání se mnou je pro něj problém... sakra, udělal jsem mu něco? Protože jestli jo, tak si na to vážně nevzpomínám... a že já si vždy byl vědom toho, když jsem mu něco udělal, i když jsem raději předstíral, že to nevím... ale teď to vážně nevím!
J: "Tak co si dáte?"
Ted: "Myslím, že mě se ani nemusíš ptát."
J: "Píšu si 'to, co obvykle' a ty, Briane?"
B: "Hmm, asi tu vaší dnešní specialitu."
J: "Dobrá, hned to bude."
Justin odtancoval pryč a já se za ním díval, jak kdyby se snad neměl vrátit zpátky. Ale kdo ví, třeba jednou odejde ze dveří a už se zpátky nevrátí... možná bych se na to měl připravit.
B: "Co je?" zavrčel jsem, když jsem uviděl, jak zvědavě mě Ted propaluje pohledem.
Ted: "Nic... nic, všechno dobrý."
B: "Tak na mě tak nezírej."
Ted radši sklopil pohled... někdy ho fakt lituju, užívá si toho se mnou až až. K Justinovi se teď chovám jako by byl udělaný z porcelánu, ale k ostatním se stále dokážu chovat jako prvotřídní blb.
Následně mi Ted začal povídat o nějakých pracovních záležitostech, které ač byly důležité, šly mi jedním uchem dovnitř a druhým ven. Celou dobu jsem totiž intenzivně koukal na Justina, který to musel cítit nebo alespoň periferně vidět, ale i přes to se na mě nepodíval... měl jsem z toho tak strašně divný pocit, že jsem si nervózně poklepával nohou.
Ted: "Bri!"
B: "Hm... co je?"
Ted: "Vnímáš mě vůbec?"
B: "Jo, jasně, že vnímám."
Ted: "Jo tak, co jsem říkal?"
B: "Hodně věcí," odsekl jsem.
Ted: "Děje se mezi vámi něco?"
B: "Cože?"
Ted: "No mezi tebou a Justinem... koukáš tu na něj tím zoufalým pohledem... a včera Justin..." zasekl se, když mu očividně došlo, že by neměl nic říkat.
B: "Co včera Justin?" naléhal jsem.
Jenže než jsem z něj stihl dostat nějaké odpovědi, Justin se přiřítil s naším jídlem. Ať už se s Justinem děje cokoliv očividně to není jen v mojí hlavě, když dokonce i Ted ví něco, co já očividně ne.
J: "Tak, Tede, tady je tvoje specialita a tady naše dnešní specialita pro tebe, Briane."
Ted: "Díky, Justine."
Justin se na něj usmál a následně se podíval na mě asi čekajíc i na moje poděkování, jenže já se na něj jen díval s výrazem plným otázek.
J: "Tak přeju dobrou chuť."
Hned na to odpochodoval, aby se věnoval nově přicházejícím strávníkům. A zatímco Ted do sebe svůj oběd naházel světelnou rychlostí, já jsem toho nebyl schopný, jídlo bylo to poslední, na co jsem měl momentálně pomyšlení.
Ted: "Nějak ti nechutná."
B: "Přešla mě chuť."
Ted: "To, co jsem řekl o tobě a Justinovi... tak jsem to nemyslel... určitě je vše v pohodě."
Na to se mi snažit něco vymluvit už bylo celkem pozdě, ale ani jsem neměl sílu na to z něj tahat rozumy a zjišťovat, co se s Justinem včera stalo. A hlavně jsem se to bál vědět.
Ted: "Tak půjdeme?"
B: "Jo, počkej u auta, já to zaplatím."
Ted: "Oh, díky, Bri."
Ted byl možná polichocen tím, že jsem za něj zaplatil oběd, ale můj hlavní důvod byl ten, že jsem se ho potřeboval zbavit, abych mohl mluvit s Justinem.
B: "Zaplatím," odchytl jsem si ho.
J: "Jasně."
Došli jsme na pokladnu, kde jsme vyřídili vše potřebné, ale já se zkrátka neměl k odchodu. Zíral jsem na něj jako by snad byl z jiné planety snažíc se z něj něco vyčíst.
J: "Jsi v pořádku?"
B: "Já nevím, to řekni ty mně... je všechno v pořádku?"
Justin se na mě jen díval a byl očividně dost zaskočený mojí otázkou, přišlo mi, že mu dokonce došla slova nebo jednoduše nevěděl, co mi na to má říct, ale přes to z něj nakonec nějaká odpověď vypadla "Jasně, že je... jen... musím zpátky do práce," hned na to se ke mně natáhl a políbil mě. Následně odešel. Jak moc jsem chtěl věřit, že je vše v pořádku, ale... nemohl jsem.
No comments:
Post a Comment