bez varování
#BrianKinney #MichaelNovotny #BenBruckner #EmmettHoneycutt #TedSchmidt
Brian
S Tedem jsme následně zamířili opět rovnou do Kinneticu, ale moje soustředění bylo, dá se říct, na bodu mrazu. Justin je asi jediný člověk na světě, díky kterému dokážu být naprosto mimo. Hádám, že je to asi nějaký vedlejší účinek zamilovanosti. A ano přijdu si pateticky, když tohle říkám zrovna já... Brian Kinney, který nevěří na lásku, ale na šukání. Nikdy by mě nenapadlo, že opravdu přijde jednou den, kdy budu někoho milovat a nejen to - že si ho budu chtít i vzít. A největší ironie na tom je ta, že je tu dost velká pravděpodobnost, že on si nechce vzít mě. I když... je se čemu vůbec divit? Nejsem zrovna materiál na ženění, o tom jsem stihl Justina přesvědčit za těch pět let asi mnohokrát. Jenže i tak... ta představa, že by opravdu nechtěl... mě ničí... a pokud to tak opravdu je... to mě už nejspíš zabije.
Ted: "Briane, já jen... víš, že už je po pracovní době, že?"
B: "Jo, klidně už můžeš jít."
Ted: "Vážně? Nepotřebuješ s něčím pomoct nebo tak?"
B: "V pohodě, klidně běž, jen něco dodělám a taky půjdu."
Ted: "Dobře. Tak zatím."
Popravdě nebylo tu nic, co bych potřeboval dodělat, ale nějak jsem se nebyl schopný zvednout ze svého křesla a jít domů... protože jsem zkrátka nevěděl, co mě tam čeká. Alespoň do chvíle, kdy mi zazvonil telefon s textovkou od Justina, že jdou s Daphne dohnat ztracený čas, kdy se neviděli a že přijde později. Bezva! Už chybí jenom to, že nebude spát doma.
Rozhodně jsem nehodlal zkejsnout v loftu a čekat na to, až se uráčí přijít, zatímco bych šílel ze svých myšlenek, proto jsem se rozhodl vytočit číslo člověka, který mě momentálně jako jediný může udržet při smyslech...
Maikey: "Ahoj, Bri!"
B: "Novotny, máš dnes čas?"
Maikey: "No s Benem jsme chtěli..."
B: "Výborně, takže máš... za hodinu u Woody's."
Dřív, než mi stihl odporovat, jsem raději zavěsil. Jestli je na světě někdo, kdo mě miluje skoro stejně jako Justin, je to právě Maikey, takže vím, že mě na holičkách nenechá, i kdyby nevím co. Ačkoliv když nad tím tak přemýšlíš... třeba mě Justin nemiluje, tak jak si myslím. Raději jsem zatřepal hlavou, abych se téhle myšlenky zbavil.
Následně jsem rychle zajel do loftu, vysprchoval se, vzal si svou oblíbenou černou košili bez rukávů, modré džíny a koženou bundu a vyrazil jsem k Woodymu. K čertu, jak mě chybí ten zatracenej Babylon!
Tak jo, možná ani Maikey mě nemiluje tak moc, jak jsem si myslel, protože zatím ho rozhodně nevidím... to je fakt v prdeli!
Maikey: "Briane, tady jsme!"
SHIT! Od kdy pozvání Maikeyho znamená pozvání všech?! Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval - Maikey, profesor, můj účetní a královna přes módu - to rozhodně bude terapie, která mě pravděpodobně pošle rovnou do blázince!
B: "Koukám, že jsme ve větším počtu."
Maikey: "Kluci už tu byli a Bena jsem nemohl nechat doma..."
B: "Ee-hm."
Posadil jsem se k nim a objednal si pivo. Rozhodně jsem si ale připadal dost navíc, Maikey s Benem cvrlikali a Ted s Emmettem probírali ty svoje blbosti. Zatímco já jen tupě zíral před sebe a se stále se opakující větou "Nemám zájem," na každého, kdo to na mě zkoušel, jsem pomalu, ale jistě začínal ztrácet nervy.
Emmett: "Měl by tě vidět Justin... jsi teď věrný jak labrador," zasmál se.
Ted: "Teď, když do toho konečně praštíte, bude monogamie na tvém denním pořádku," neodolal a hned si mě musel taky podat.
Ale nejhorší na tom bylo to, že na něco jako monogamii jsem do teď ani nepomyslel. Já vím, že je to něco, k čemu se asi svým způsobem zavážu tím, že si Justina vezmu, ale... jsem na něco takového fakt připravený? Být někým úplně jiným... být zavázaný a věrný pouze jednomu člověku?
Ben: "Co takhle kulečník, kluci?"
Emmett: "Joo," začal tleskat a vřískat, jak nějaká puberťačka.
Ted: "Rozhodně pro."
B: "Já vynechám," fakt jsem na to neměl náladu.
Ben: "A ty, zlato?"
Maikey: "Já taky posedím, ale vy si zahrajte."
Ben: "Dobře," vrazil mu rychlou pusu a šli hrát.
A já hned tušil, proč Maikey zůstal tady... zná mě moc dobře na to, aby poznal, když se mnou něco je. Já jen vždy dělám, že jsem v pohodě, tentokrát jsem ale tak nějak doufal, že... že si všimne.
Maikey: "Takže... co je s tebou?" významně se na mě podíval.
B: "Co myslíš?"
Maikey: "No nevím... je jasný, že nejsi ve své kůži."
B: "Tak to nejsem jediný."
Maikey: "Myslíš Justina?"
Tak tohle mě zaujalo. Jak to, že jsem o Justinovi neřekl jediné slovo a on ví něco, co já očividně ne, stejně jako předtím Ted. Proč mám pocit, že všichni vědí víc, než já?
B: "Jop. Chová se divně."
Maikey: "Možná nervozita ze svatby?"
B: "Možná."
Maikey: "Tak fajn, asi bych neměl nic říkat, ale... jsi můj nejlepší kámoš a nerad tě vidím takhle..."
Ten fakt, že mě nerad vidí takhle, jako bych snad byl hromádka neštěstí, jsem raději přešel a to především proto, že mě opravdu zajímalo, co přesně by mi neměl říkat...
Maikey: "Vím to od Bena, byl včera s nimi v posilovně a Justin něco říkal... asi si tou svatbou není úplně jistý..."
Jen to dořekl, bodlo mě u srdce takovým způsobem, že jsem myslel, že mě to položí. Má největší noční můra se právě naplnila.
B: "Aha. Bezvadný... jinými slovy... nechce si mě vzít," začal jsem se zvedat k odchodu.
Maikey: "Ale ne to jsem nemyslel... Briane... kdyby si mě to nechal doříct, tak..."
B: "V pohodě, nemusíš už nic říkat. Měj se, Maiky."
Bylo to, jako bych to ani nebyl já, jako by mě najednou pohltil ten neskutečný vztek a naprosto nade mnou převzal kontrolu. Cítil jsem se hrozně. Šel jsem proti sobě... proti všemu, v co věřím a co znám... kvůli němu, protože ho miluju, protože s ním chci strávit zbytek svého života... ale teď mám pocit, že jsem ze sebe udělal akorát šaška... totálního pitomce, kterej právě dostal na hubu.
Cestou k autu jsem do někoho vrazil, jak jsem nedával pozor na cestu, už jsem na něj chtěl zařvat, ale když jsem si ho pořádně prohlédl, usoudil jsem, že bych s ním mohl momentálně dělat mnohem lepší věci, než na něj řvát... a to třeba jako přijít na jiné myšlenky tím, že mu vyšukám mozek z hlavy. Proto jsem ho naložil do auta a zamířil do loftu.
No comments:
Post a Comment