bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #DaphneChanders
Justin
Mám pocit, že se všechno začíná hroutit jako domeček z karet. Ještě před několika týdny jsem se s Brianem rozešel, protože jsem myslel, že s ním nikdy nemůžu mít to, co chci... že nikdy nepůjdeme stejným směrem. Pak jsem skoro umřel, už po druhé v životě podotýkám, a v Brianovi se něco zlomilo a poprvé mi řekl, že mě miluje. A ne jen to, on mě požádal o to, abych si ho vzal. A když jsem myslel, že nemůže přijít už nic lepšího, koupil nám BRITIN, kde se mnou prý chce strávit zbytek života. Pohádka, řekl bych. Až na to, že Brian během tohohle všeho naprosto ztrácí sám sebe. Vím, snil jsem o Brianovi, který mi bude říkat, že mě miluje, který mi bude chtít snést modré z nebe a teď když ho konečně mám, tak si tu stěžuju, ale... tak to není. Kdybych věděl, že Brian takový chce opravdu být, nikdy bych ani necekl, ale to zkrátka není možné! Brian vším, co teď dělá, vždy naprosto pohrdal, od okamžiku, kdy jsem ho poznal, jsem věděl, kým je a i když jsem za ta léta mnohokrát pochyboval o tom, zda zvládnu vést vztah s někým takovým, tak jsem ho bezpodmínečně miloval a chtěl udělat vše pro to, aby to fungovalo. Nakonec jsem ale asi pochopil, že snažit se o něco, co není možné, nemá zkrátka cenu... jenže teď se to možné zdá, ale... za jakou cenu? Za jakou oběť? Nebo spíš... za čí oběť?
A do toho všeho si Brian začíná všímat, že se mnou něco děje a nejděsivější na tom je asi to, že snad poprvé za náš vztah, o tom se mnou chce otevřeně mluvit... vždy radši dělal, že to nevidí, jen aby nedal najevo zájem a najednou... zkrátka ho opravdu skoro nepoznávám.
J: "Díky za svezení, Daph."
Daphne: "V pohodě, já jen doufám, že to spolu nějak vyřešíte. Budeš si s ním o tom muset zkrátka promluvit."
J: "Já vím," povzdychl jsem si.
Daphne: "Hlavně nekoukej na všechno černě... vím, že Brian, který se chová tak, jak by nás nikdy v životě nenapadlo, je asi děsivý, ale... třeba jen zbytečně maluješ čerta na zeď... třeba ho láska k tobě jednoduše změnila," pousmála se.
Ale já jsem se chtěl popravdě začít smát, až tak stupidní mi to přijde, protože je to prostě Brian Kinney. Ale část mě doufala, že by to tak opravdu mohlo být... že třeba svou pohádku 'navždy spolu' opravdu dostanu.
S Daphne jsem se následně rozloučil a vydal jsem se nahoru, raději jsem to vzal po schodech, nějak jsem to chtěl ještě oddálit, dokud to šlo... přeci jen, pokud mám pravdu, tak teď dost možná pochoduji vstříc našemu rozchodu... a to asi nepřežiju.
Přede loftem jsem se ještě zhluboka nadechl, ruce se mi klepaly div mi neupadly a následně jsem konečně otevřel dveře, jenže... všude byla tma.
J: "Briane?!" křikl jsem.
Ale nic se neozvalo. Bezva, není tady, pomyslel jsem si. Částečně se mi asi ale ulevilo, protože jsem věděl, že tomu děsivýmu se ještě na chvíli vyhnu, jenže když jsem následně zamířil do ložnice, skoro jsem nadskočil hrůzou, když jsem zahlédl, jak Brian sedí na pohovce ve tmě a jediné, co bylo zřetelně znát, byla žhavá cigareta a následně i sklenička nějakého tvrdého alkoholu v jeho ruce...
J: "Tady jsi."
B: "Tady jsem," utrousil.
J: "Volal jsem tě."
B: "Slyšel jsem."
J: "Tak proč si neodpověděl?"
B: "Nějak se mi nechtělo."
Stál jsem tam, jak zaražený a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Takhle nepříjemného a chladného jsem ho hodně dlouho nezažil. Asi bych si měl říct, že mám konečně to, co jsem chtěl... nebo spíš to, co se dalo čekat, že nakonec přijde, protože to jeho dobré chování mu moc dlouho nevydrží, ale... fakt mě to vyděsilo.
J: "Je všechno v pořádku?"
B: "Vtipné, že se ptáš."
Co se sakra děje? Mohl by mi to, prosím, někdo vysvětlit?! Protože já zatraceně nemám ponětí. Opravdu už mu konečně došlo, že tohle celé jeho chování, kdy šel naprosto sám proti sobě, stačilo a že je na čase být zase sám sebou... i když nějak ještě horší? Protože ano, Brian umí být zmetek, ale... i tohle je na něj příliš.
J: "Asi mi budeš muset trochu pomoct... nevím, co se děje."
Brian se uchechtl a následně do sebe vyklopil skleničku na ex a típl cigaretu. Hned na to se zvedl a vyrazil rovnou ke mně, snad jsem i čekal, že mi jednu vrazí, ale on mě najednou doslova hladově políbil, že se mi skoro podlomila kolena... ale ten polibek nebyl ani zdaleka vášnivý či zamilovaný, ale opilý a dost zoufalý... začínal jsem se opravdu děsit.
J: "Bri... Briane, počkej."
B: "Co? Ani líbat už mě nechceš?"
J: "Ne takhle, jsi opilý... a jak to myslíš 'ani'?"
B: "No vzít si mě podle všeho nechceš, tak jsem zvědavý, co dalšího ještě přijde."
Brian mě obešel a zamířil do kuchyně, já ale zůstal stát na místě doslova jako opařený a naprosto beze slov. Co tím sakra myslel?!
J: "Co... co tím myslíš?" konečně jsem dokázal dát dohromady kloudnou otázku.
B: "Tak, jak říkám... a bylo by fajn, kdybych se radši dozvěděl od tebe, než od Maika, který to má od Bena, že si mě nechceš vzít."
Počkat, co... COŽE?! Jak mohl Ben říct něco Maikeymu, který něco řekl Brianovi, z čehož on vydedukoval něco takového? Vždyť já si Briana chci vzít, to já nevím, zda on si chce opravdu vzít mě... zatraceně, co se tu právě teď děje?!
J: "Briane, to já nevím, zda ty si chceš vzít mě!"
Brian se najednou zarazil a podíval se na mě s tak zaskočeným výrazem, že jsem věděl, že jsem ho opravdu a naprosto šokoval. No, alespoň něco máme momentálně společného.
B: "Jak si na to sakra přišel?"
J: "Chováš se naprosto jinak... skoro tě ani nepoznávám... od začátku jsi mi jasně dával najevo, že na kluky nehraješ, že láska a vztahy se ti hnusí, že svatbu rozhodně v životě neplánuješ... že věříš na šukání... a teď? Je to jako by si otočil o 360 stupňů a já zkrátka nevěřím tomu, že to takhle opravdu chceš..."
Brian se na mě díval, jako bych byl snad z jiné planety anebo jako bych minimálně zešílel, ale zároveň jsem měl pocit, že to v něm začíná vřít ještě víc, než do teď...
B: "No tak ti asi udělám radost, když ti řeknu, že zrovna před chvílí jsem tu někoho měl."
Čekal jsem, že mi řekne cokoliv... opravdu COKOLIV. Ale tohle vážně ne. A i když jsem si těch několik týdnů "stěžoval" na to, jak se Brian mění, že ho skoro nepoznávám, že nešuká všechno, co se hýbe, jak má tak strašně rád, tak právě teď jsem se snad nemohl cítit hůř.
No comments:
Post a Comment