Oběť pro lásku(21)

Tenhle týden se děje takových věcí, že je to jeden velkej blázinec, proto mi dalo hodně práce dostat se k tomu psaní, ale vzhledem k tomu, že je to poslední díl, nebudu vás déle napínat

Poslední díl

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny #LindsayPeterson #Gus

_Justin

Nervozitou jsem ani nemohl spát, za to Brian vedle mě poklidně oddechoval. Nevím, zda mě to víc zneklidňovalo nebo těšilo, ale jen jsem ho pozoroval a usmíval se u toho jak pitomec. Dneska se konečně stane to, na co čekám od chvíle, kdy jsem ho poznal. Bože. Nevěřil bych, že se toho opravdu dočkám, zrovna s ním... s Brianem Kinneym - nevěřím na lásku, ale na šukání, nehraju na kluky ani vztahy. Mám pocit, že je to jeden velkej sen, že se probudím a budu zpátky v realitě. Ale věc se má tak, že tohle je realita a já bych nemohl být šťastnější. Chci s ním být za každou cenu. A teď už vím, že on to cítí stejně. Co víc bych si mohl přát?

B: "Koukáš na mě, jak spím?" zamumlal rozespale.

J: "Hmm... nope."

Brian otevřel oči a tak jsem je rychle zavřel, ale musel jsem se okamžitě začít smát. Dřív, než jsem se nadál, měl mě Brian ve své moci a lechtal mě. Smál jsem se jako blázen.

B: "Tak co, stále sis to nerozmyslel?" zkoumavě se na mě podíval.

J: "Zrovna jsem zvažoval, jak utéct, ale vzbudil si se dřív, než jsem to stihl."

B: "Jo taak... jestli chceš můžu jít zase spát, aby si to měl snazší."

J: "Díky, ale dobrý. Holt to budu muset nějak přežít. A co ty, nerozmyslel si to?"

Čekal jsem, že Brian bude hrát moji hru a vymyslí si taky něco, ale místo toho se mi prohrábl ve vlasech, dal mi pusu na obě tváře, špičku nosu a čelo a následně vydechl "Nikdy."

Nemohl jsem proto odolat a okamžitě jsem ho začal líbat. Myslím, že by nám bylo jedno, že bychom měli dodržet jistou tradici jako třeba první novomanželský sex a pomilovali bychom se hned a tady, jenže to bychom nesměli mít bláznivou, ale milující rodinu, která se nám najednou vkradla do loftu, jak jsme mohli slyšet...

B: "Shit."

J: "Asi budeme muset vstát."

B: "Myslíš?" neodolal ironii.

Gus: "Tatiii! Strejdo, Justine!"

Najednou na nás skočil do postele, že nám chvíli trvalo, než nám došlo, že je tady a to znamenalo jediné - že konečně přijely i holky. Sice to není tak extrémně dlouho, co jsme je viděli naposled, ale strašně rádi je uvidíme teď.

Debbie: "Vstáváme!"

B: "Můžu si užít chvíli se svým synem?"

Debbie: "To můžeš... raz... dva... tři... čtyři..."

B: "Chápu, chápu."

S Brianem jsme se radši začali hrabat z postele a následně jsme museli čelit tomu, co nás čekalo v obýváku a vlastně v celém loftu. Byli tady, aby si nás vzali do parády. A já si toho cením, možná nepotřebuju upravit závoj a udělat make-up, ale rozhodně se sám nedokážu dát dohromady s tím, jak nervózní jsem.

Rozdělili se do dvou skupin a každá si vzala na starost jednoho. Ti, co měli Briana, to rozhodně měli těžší, možná se mi mění přímo před očima, ale v jistých věcech stále dokáže být Brianem, co je na zabití.

Ale když jsem následně uviděl, jak vypadá... nemohl jsem se dočkat, až mu řeknu svoje 'ANO'. Byl tak krásný, že ani popsat se to nedá.

---

_Brian

Wow. Jestli on si mě chce vzít, tak musím být chlap štěstěny... a rozhodně jsem ten nejšťastnější chlap v celém vesmíru. Kdybych mohl, jdu hned k němu a slíbám každý jeho milimetr... jenže jsem si jistý, že by se našli lidi, co by mě od něj odehnali se slovy, ať si to nechám po svatbě. Proto se modlím, že se každou chvíli sebereme a konečně se vydáme udělat, co je třeba... říct si to směšně romantické 'ANO' ke kterému by mě nikdy nenapadlo, že v mém životě dojde. No ale... před Justinem mě nenapadlo hodně věcí, které se s jeho příchodem staly... a nikdy bych už neměnil!

Lindsay: "Tak co, jsi připravený, Petere?"

B: "Nikdy jsem nebyl připravenější, Wendy."

Jen jsem to dořekl, Emmett oznámil, že je na čase se vydat na místo určení. V tu chvíli se mi tak nějak zvláštně zhoupl žaludek, jak nervozitou, tak štěstím zároveň. Podíval jsem se hned po Justinovi, který se na mě usmíval, jako to nejkrásnější sluníčko na světě a já hned věděl, že zbytek mého života bude provázet každodenní radost.

Všichni jsme nasedali do aut a vyrazili. Jakmile jsme dojeli, byli jsme nejen já a Justin, ale i všichni ostatní v úžasu z toho všeho, jak to vypadalo všechno úžasně.

Hned se k nám přidala i Jennifer s Molly a Daphne, kterým to taktéž velmi slušelo. Děsivější ovšem byla skutečnost, že prý dorazil i Justinův otec, na kterého v tom všem Justin úplně zapomněl, Jennifer nás ovšem ujistila, že slíbil, že se bude chovat slušně, museli jsme tomu proto věřit.

J: "Určitě udělá scénu," řekl mi hned, jak Jennifer a i ostatní byli z doslechu.

B: "Musíš věřit, že ne... a když tak ho zabiju a půjdu si hned sednout."

J: "No vidíš, tam budeš mít neustálý přísun zadků."

B: "Víš, že chci jenom ten tvůj."

J: "Ooo, Brian Kinney je romantik. Nezapomeň ovšem na ten zadek, co měl nedávno, když si na mě byl naštvaný."

B: "Jo, k tomu... vlastně jsem kecal... jen jsem tě chtěl naštvat taky."

J: "Coo?" začal se smát.

B: "Řekněme, že někoho jsem do loftu opravdu vzal... ale uvědomil jsem si, že ho nechci... že chci jen tebe... a přesně proto jsme teď tady."

J: "Víš, že tě miluju?"

B: "To doufám, bylo by blbý, kdyby ne."

Mohl jsem vidět, že tohle není odpověď, kterou chce slyšet, proto jsem následně s hlubokým pohledem do jeho očí vydechl "Já miluju tebe, Sunshine."

A hned na to nás zavolali, že je konečně čas. Oba jsme se na sebe podívali a beze slov si řekli, že jsme připraveni na cokoliv, co bude následovat po tom, co si řekneme 'ANO' a následně jsme se ruku v ruce vydali dovnitř. Cítil jsem, že nás čeká neuvěřitelný život, kterého se nechci za nic na světě vzdát... protože Justin je můj život.

Hned potom jsme se všichni vydali na hostinu, která proběhla trochu netradičně u Woodyho. Dokonce i Justinův táta šel, neměl se s námi sice moc do řeči, ale řekněme, že i malé krůčky se počítají.

Hned na to nás čekal první novomanželský směšně romantický tanec, na který ani jeden nikdy nezapomeneme...

J: "Teď už jsi jenom můj."

B: "A ty zase můj."

Okamžitě jsme se políbili a všichni kolem se začali rozplývat, ale my měli oči jen pro sebe vzájemně. Teď a tady slibuji, že mu po zbytek života budu dokazovat, jak moc ho miluju...

Oběť pro lásku(20)

varování 18+

#BrianKinney #JustinTaylor #EmmettHoneycutt

Brian

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se Justin ukáže u mých nebo tedy spíš našich dveří po tom všem, co se teď děje. Nebo jasně, za ty dvě noci se mi o tom určitě zdálo, ale že by se to stalo skutečností... s tím jsem se tak nějak pomalu loučil. Zvlášť když jsem si nemohl vzpomenout, co jsem mu do toho pitomýho telefonu řekl a i když mě Justin uklidňoval, že to nebylo nic hrozného, stejně jsem z toho měl špatné svědomí... svědomí, který jsem ani nevěděl, že můžu někdy mít.

Justin mi dal najevo, že pokud si v hlavě nesrovnám, co chci, nemůžeme spolu být a zdálo se, že do té doby si ode mě bude držet velký odstup. Ale já už si to v hlavě srovnal a on tu právě teď je, aniž bych mu cokoliv řekl.

Právě teď ho držím ve své náruči a zuřivě líbám jeho rty, zatímco z něj sundávám jeden kus oblečení za druhým a on mi obojí s láskou oplácí.

B: "Počkej, počkej... opravdu?" zahleděl jsem se mu do očí.

Bože, jsem Brian Kinney, ošukám všechno, co se hýbá a beru si, co chci... a přes to se právě teď ujišťuji, že to Justin opravdu chce. Jako by tu snad jinak byl, kdyby nechtěl, že? Proto taky jeho odpovědí byl jeho sunshine úsměv a následné znovu přisátí na moje rty.

Proto jsem se už nijak nedržel zpátky a s Justinem jsme se doploužili až do ložnice. On mě následně svalil na postel a vzápětí si na mě obkročmo sedl a já zvedl horní polovinu těla tak, abych ho mohl líbat a pevně obejmout kolem trupu. Hned potom jsem se s ním překulil a přišpendlil mu ruce nad hlavu, kterou Justin zaklonil a já mu jazykem přejel přes ohryzek. Okamžitě zasténal blahem.

Následně jsem se přesunul k jeho bradavkám a laskal je přesně tak, jak to má rád. Následoval pupík. A hned na to jsem se začal věnovat jeho pulzující erekci. Dopřával jsem mu rozkoš, jak pusou, tak jazykem. Mohl jsem zřetelně vidět, jak mu to ty tři dny sházelo.

Už jsem přesně věděl, kdy musím přestat a hned na to jsem nechal Justina, aby mi natáhl kondom, a jeho nohy jsem si dal na svá ramena. Pronikal jsem do něj opatrně, ale přes to naléhavě, naštěstí už byl dostatečně uvolněný. Justin mě chytil jednou rukou za zátylek, aby mě mohl přitáhnout k polibku a druhou rukou za zadek, aby zrychlil a prohloubil moje přirážení. A i když jsem si tu rozkoš chtěl užívat co nejdéle, nakonec jsem svůj orgasmus už nemohl déle odkládat a bouřlivě jsem vyvrcholil a Justin pod návalem mého orgasmu dosáhl i toho svého.

Následně jsme jen v tichu s úsměvy na rtech a stále pohlceni rozkoší, kterou jsme právě zažili, jen leželi v objetí a já si užíval to, že je tu se mnou... i když mě děsilo to, že to byla třeba jen jeho chvilková slabost, která za chvíli skončí...

B: "Nad čím přemýšlíš?" popravdě mě to ticho už začínalo nervovat.

J: "Nad Hawají a Karibikem..."

B: "Cože?" zasmál jsem se.

J: "Přemýšlím nad tím, kde by byly lepší líbánky," Justin se na mě nejistě podíval.

A já byl v tu chvíli dost zaskočený. Jak to myslí? Vždyť mi dal jasně najevo, že žádná svatba nebude, pokud se mám v plánu obětovat a teď mi tu mluví o líbánkách, aniž by věděl, co mu chci říct... nejsem proti ani trochu, jen... to nechápu.

---

B: "Justine?"

J: "Já vím, já vím... musíš mě mít za blázna... v jednu chvíli ti tvrdím, že žádnou svatbu nechci, pokud ty do toho nechceš jít na 100% a teď tu aniž bych věděl, jak ses vůbec rozhodl, mluvím o líbánkách... ale prostě... já nechci být bez tebe a doufám, že ani ty beze mě..."

Musel jsem se usmát doslova jako pitomec. Být s ním je všechno, co momentálně chci a myslím, že vždycky chtít budu... ne já to vím. A je mi jedno, co pro to budu muset obětovat, protože všechno za to stojí.

B: "Justine... já chci být s tebou... víc, než cokoliv."

J: "Toho se ale právě bojím... že to chceš víc, než cokoliv, až se obětuješ... vím, že ani jeden nemůžeme vědět, co nás v budoucnosti čeká, ale nechci riskovat, že to nezjistíme, pokud se budeme bát to zkusit... já jen ale potřebuju vědět, zda si ochotný to risknout... ale pokud máš pocit, že na to nejsi připravený, řekni mi to... já vážně nechci, aby ses obětoval."

B: "Justine, tohle pro mě není oběť a navíc... i kdyby byla... sám si mi jednou řekl, že pokud v něco věříš dostatečně silně, musíš být ochotný pro to obětovat cokoliv... a já v nás věřím. A to, že se bojíš, že se kvůli tobě měním... já se měním díky tobě... díky tobě je ze mě lepší člověk."

J: "Wow. To už si čteme naše sliby? Protože jestli jo, tohle rozhodně netrumfnu," zasmál se a po tváři se mu skutálela slza.

Už jsem to nemohl vydržet a políbil jsem jej. Něžně, jako by byl snad z porcelánu. Jeho rty jsem doslova ochutnával. Byly sladké a přes to díky jeho slzám slané.

J: "V tom případě si zítra asi můžu zase přinést věci."

B: "Řekl bych, že už by sis nějaké mohl dát do BRITINU... přeci jen se tam za chvíli stěhujeme."

J: "Bože, fakt do toho jdeme? Do svatby, společného žití, zestárnutí...?"

B: "Absolutně."

Justin se ke mně přivinul a já ho pevně objal. V tu chvíli jsem jednoduše věděl, že chci opravdu zažít zbytek života po jeho boku. Nevím, co bych dělal, kdybych na něj tenkrát nenarazil před Babylonem u toho sloupu... dnes by můj život vypadal asi úplně jinak.

_Justin

Brian usnul a já ho chvíli pozoroval... bože, je tak krásný. Stále nemůžu uvěřit tomu, že se to děje, že se opravdu vezmeme a že spolu strávíme zbytek našich životů... vím, že se může cokoliv stát, ale já zkrátka věřím tomu, že po tom všem, si jednoduše zasloužíme kousek štěstí.

Následně jsem se rozhodl vyřešit jeden neodkladný telefonát...

Emmett: "Copak, Sluníčko? Už si to rozmyslel a začal ses doma nudit?"

J: "Vlastně nejsem doma... teda jsem, jenom ne u tebe."

Emmett: "Oooo, copak, copak? Opět došlo k historickému usmíření?"

J: "Řekněme, že se můžeš vrátit k plánování naší svatby," zasmál jsem se.

Emmett začal okamžitě vřískat a mohl jsem zřetelně slyšet, že se raduje i Ted. Je super mít přátele, kteří při vás takhle stojí stůj, co stůj.

Emmett: "Kdo říká, že jsem s plánováním vůbec přestal? Justine, všichni víme, že k sobě patříte... vlastně všichni kromě vás dvou... i když to už jste si očividně vyřešili."

J: "Děkuju, Emme, jsi nejlepší."

Emmett: "Já vím."

Následně jsme zavěsili a já se vrátil k pozorování Briana ve spánku a živě jsem si dokázal představit, že tohle budu dělat po zbytek svého života... pozorovat tvář Boha, který mě naprosto změnil a udělal mě nejšťastnějším klukem pod sluncem.

Hned na to už jsem si začal dělat plány na svojí rozlučku se svobodou a zbývalo už jediné - svatba samotná.

Oběť pro lásku(19)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny #EmmettHoneycutt #TedSchmidt

_Justin

I přes to, že jsem s touhle možností, že si to nebude pamatovat, tak nějak počítal, stále jsem doufal, že to tak nakonec nebude. Není to tak, že bych se na něj kvůli tomu teď zlobil, ale částečně si říkám, že když si to nepamatuje, tak to třeba znamená, že to ani nemyslel vážně nebo, že to pro něj nebylo tak podstatné. Ale to si pak zase říkám, že je to Brian Kinney a ten neříká nic bez důvodu, i kdyby byl opilý sebevíc a druhý den si to nepamatoval. Sakra, já se z toho fakt jednou zblázním.

Ale jedno mě rozhodně těší, Brian je teď tak zaskočený a očividně se snaží vzpomenout si na to, co mi řekl, že vypadá jako by měl každou chvíli dostat infarkt. Teda já vím, že by mě tohle asi těšit nemělo, ale aspoň vím, že se bojí toho, co mi mohl asi tak říct... ačkoliv to vlastně může znamenat i to, že když zjistí, co mi opravdu řekl, jako klasický Brian bude mít zraněné ego. Ale klasický Brian to je to, co chci, ne? Nebo nechci, jen chci, aby on byl takový, jaký chce být a ne aby se měnil kvůli mně. I když pokud je Brian stále Brianem, kterého znám pět let a bude takový chtít být po zbytek života, všichni víme, co to pro nás znamená. Zatraceně, já už se v tom fakt ztrácím!

J: "Neřekl si mi nic špatného, neboj," rozhodl jsem se na to jít raději trochu oklikou. Už jsem ho nechtěl týrat a zároveň jsem mu nechtěl říkat pravdu, kdyby přeci jen měl pak výčitky, že se mi přiznal k tomu, jak se cítí.

B: "To jsem rád. Vlastně jsem myslel, že bychom..."

Ať už mi chtěl říct cokoliv, měl smůlu, protože se vrátil Ted. A v Brianovi se kvůli tomu očividně vařila krev. A ve mně ostatně tak trochu taky, mám Teda rád, oba máme, i když Brian by to nikdy nepřiznal, ale mohl přeci jen přijít o minutku dýl!

Debbie: "Sluníčko, makáme!" ozvala se do toho Debbie a tak jsme měli smůlu oba a naděje na to, že se dozvím, co mi chtěl říct, se zmenšila ještě víc.

Šel jsem proto makat, jak jsem dneska vůbec neměl, ale proti výhrůžkám Debb se nikdy nedalo nic moc dělat. Mezitím, co jsem obsluhoval, jsem ale neustále pohledem "zaváděl" o Briana... bože, byl tak krásný, sexy, dokonalý... nepolíbil jsem ho necelé tři dny, ale mám pocit, že už je to celá věčnost.

A chvilka mojí nepozornosti stačila k tomu, aby s nimi Debb vyřídila placení a už se zvedali k odchodu, najednou se mi úplně stáhl žaludek, představa další noci bez něj byla opravdu nesnesitelná...

J: "Už jdete?" rychle jsem k nim přispěchal.

Ted: "To víš, práce volá."

B: "Jak říká Ted."

J: "Škoda. Tak snad se brzo uvidíme."

Brian se zarazil, ale snažil se to nedávat najevo. Nedivím se mu, ještě včera jsem se od něj snažil držet co nejdál a teď říkám tohle... přesně tohle jsem ale nechtěl - ovlivňovat ho svými city, aby se pak nerozhodl jen na základě mě, což by znamenalo, že by se obětoval, aby se mnou mohl být... já potřebuju, aby se rozhodl na základě sebe a toho, co cítí, jenže takhle mu to rozhodně neusnadňuju.

B: "Určitě ano," usmál se tím jeho zatraceně sexy úsměvem a já už myslel, že se neovládnu.

Naštěstí s Tedem opustili jídelnu dřív, než bych udělal něco, čeho bych... ne, já bych toho nelitoval, protože políbit ho není něco, čeho se dá litovat... ale rozhodně bych tím možná něco podělal.

---

Debbie: "Zlato, když tohle říkám, věř, že to tak opravdu myslím, ale... jsi pitomec."

J: "Co?" zuřivě jsem na ní zamrkal.

Debbie: "Miluješ ho a on miluje tebe... co víc chceš?"

J: "Třeba to, aby se neobětoval pro moje štěstí."

Debbie: "Mluvíme tady o Brianovi... vážně si myslíš, že by se pro něco obětoval... nebo ne to jsem řekla špatně... Brian je obětavý člověk, i když si vždy dával pozor, aby to nikdo neviděl... ale rozhodně by nikdy neobětoval nic kvůli ničemu, co by nechtěl. A tebe on chce, Justine... a jestli je kvůli tobě ochotný nechat za sebou svůj starý život, nemělo by tě to spíš těšit?"

J: "Vím, že to může znít hloupě a ano mělo by mě to těšit a věř, že těší... ale on tohle musí opravdu chtít a to nejen kvůli mně, ale i kvůli sobě."

Debb pokývla hlavou na souhlas, ale myslím, že i tak si dále myslela, že bych tohle neměl zahazovat kvůli nějakým obavám a já vím, že má pravdu... jenže když jednáte s někým jako Brian Kinney nemůžete se do ničeho vrhnout po hlavě a čekat na to, jak se to vyvine, zkrátka musíte předem vědět alespoň trochu, co vás čeká a co to bude znamenat.

Debbie: "Jen, abys toho pak nelitoval, že jste to alespoň nezkusili... i za cenu toho, že to nevyjde."

Chtěl jsem jí na to odvětit, že se přeci snažíme už skoro pět let, ale pak mi tak nějak došlo, že do teď se Brian všemu tak nějak všemožně bránil a teď je poprvé ochotný se do všeho po té hlavě vrhnout... a zkrátka dát naší lásce šanci i navzdory tomu, že v ní nikdy nevěřil a to je asi něco, co bych neměl ignorovat jenom kvůli obavám z toho, co se může podělat... když ve výsledku se nemusí podělat třeba vůbec nic.

Zbytek směny jsem nad tím musel neustále přemýšlet, pořád mi to vrtalo hlavou... do teď jsem si myslel, že jde především o to, aby se Brian neobětoval pro moje štěstí... ale možná, že je třeba udělat nějaké oběti, když někoho milujete... já sám bych byl ochotný obětovat hodně, abych s ním byl, abych to alespoň zkusil, jestli to přeci jen nemůže vyjít, protože jeho chci víc, než cokoliv jiného na světě... a možná je ode mě sobecké nedovolit to jemu...

Jenže to, že mi Brian ještě ani neřekl, zda nad tím přemýšlel a jestli už došel k nějakému závěru, mě dohání přímo k šílenství!

Emmett: "Ahoj, zlatíčko," sklíčeně jsem dorazil domů nebo teda k Emmettovi domů.

J: "Ahoj, Emme. Páni, sluší ti to."

Emmett: "Děkuju! Zrovna vyrážím k Woodymu a pak s Teddym půjdeme omrknout nějaké kluby, chceš se přidat?"

J: "Eh, ani ne, ale děkuju. Zůstanu tady, jestli nevadí."

Emmett: "Už jsem ti říkal, že tu máš být jak doma. A kdyby sis to rozmyslel, tak mi zavolej a přidáš se k nám... přeci nebudeš smutnit doma."

J: "Pustím si nějaký film."

Emmett: "No jak myslíš. Zatím se měj," líbnul mě na tvář a vyrazil za zábavou.

Já se následně prohrabal Emmettovo sbírkou kazet, ale když se ukázalo, že každá z nich obsahuje název nějakého porno filmu, došel jsem k závěru, že mám asi smůlu. Pustil jsem si proto rovnou televizi a hned na prvním kanálu hrál nějaký romanťák - takový ten, kterému se musíte smát, protože je prostě absurdní, ale zároveň toužíte přesně po tom, co se tam děje - po lásce, která vás naprosto pohltí a nepustí - a přesně to já mám s Brianem. A za žádnou cenu o to nechci přijít!

Proto jsem ihned ten svůj zadek zvedl z Emmettovo pohovky, dal jsem si sprchu, přebral svůj kufr a hodil na sebe svoje a stejně tak Brianovo nejoblíbenější oblečení a vydal jsem se rovnou za ním.

Přede dveřmi loftu jsem ještě na chvíli váhal, jestli dělám správně, jestli přeci jen nemám počkat, až se mi Brian ozve sám, ale ta představa čekání... ne prostě ne, nemůžu čekat, už ne! Proto jsem se zhluboka nadechl a hlasitě, možná až moc, zaklepal. Byla to muka, než se konečně otevřely dveře, ale když se tak stalo...

B: "Justine?" byl mnou očividně zaskočený, ale přes to jsem v jeho očích viděl takovou radost.

J: "Nesnáším být bez tebe!" vykřikl jsem.

B: "Co?"

J: "To je to, co si nepamatuješ, včera jsi mi to řekl do telefonu... a já to popravdě nesnáším taky."

Už jsem na nic nečekal, pověsil jsem se Brianovi na krk a začal jsem ho vášnivě líbat. Brian se zdál být pár vteřin zaskočený, ale hned potom pevně ovinul svoje ruce kolem mého tělo a zatáhl mě to loftu, na což za námi zavřel dveře...

Oběť pro lásku(18)

bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor #TedSchmidt #DebbieNovotny

_Brian

Asi není pochyb o tom, že mě ráno probudila pěkná kocovina. Co mě ovšem překvapilo, bylo probuzení na tvrdém předmětu, který byl pode mnou. S údivem jsem zjistil, že se jedná o telefon. V tu chvíli jsem si začal vzpomínat... nebo aspoň částečně. FUCK! Opravdu jsem Justinovi zavolal. I když, jedná se přímo o špatnou věc? Sakra, kdybych tak věděl, co jsem mu říkal... obvykle si věci pamatuju... co to kecám, jak dlouho mi trvalo, než jsem si zapamatoval Justinovo jméno? Ano správně! Takže je jasný, že teď vím hovno. Jen doufám, že jsem mu nevykládal nějaké hovadiny a nezajistil jsem si, že už se mnou nikdy nepromluví. Protože to je to poslední, co bych chtěl. Jelikož já už vím, co chci... chci být s ním za jakoukoliv cenu, i za cenu toho, že jednoho dne se může všechno podělat. Nehodlám kvůli 'co by, kdyby' zahodit šanci na to s Justinem být. Jenže otázkou teď zůstává, jak o tom dokážu přesvědčit jeho?

Udělal jsem nezbytné, abych se dal dohromady a vydal jsem se do Kinneticu. Bože, jak jsem momentálně vděčný za to, že jsem si nevzal před svatbou to volno, co mi všichni vnucovali, abychom si s Justinem užívali. Možná mám kocovinu, ale i tak bych se zbláznil, kdybych musel tvrdnout doma jen se svými myšlenkami, když tam právě Justin není.

Jenže v Kinneticu jsem tak nějak pochopil, že je jedno, kde jsem, ty myšlenky mě budou nejspíš pronásledovat všude... no vzhledem k tomu, že jsou součástí mého mozku, který bohužel potřebuju, tak asi určitě.

B: "Tede, jdu do jídelny na oběd, přidáš se?"

Ted na mě šokovaně hleděl zpoza svého počítače. Já vím, asi se ještě nestalo, že bych mu dobrovolně nabídl, aby se mnou šel na oběd, zvlášť když to znamená odvoz autem mou osobou... ale fakt jsem dostal pořádný hlad. Tentokrát jsem ani neměl postranní úmysly, protože jsem s jistotou věděl, že měl mít dnes Justin volno. A možná je to tak lepší, vzhledem k tomu, že nevím, co jsem mu v noci říkal. Teď se mu i bojím čelit.

B: "Budeš na mě dál jen zaraženě zírat nebo se zvedneš a půjdeš?"

Ted: "Už jdu!" vyskočil ze svého křesla, vzal si kabát a už mě následoval.

Nebudu lhát, asi jsem trochu doufal, že mi Ted pomůže přijít na jiné myšlenky, když bude cokoliv blábolit, jak má ve zvyku, ale on celou cestu nevydal ani hlásku.

B: "Někdo ti vyrval jazyk, Theodore?"

Ted: "Ne... já jen... nevím, co ti říct... vzhledem k tomu s Justinem."

Tak silně jsem přivřel víčka, že jsem skoro projel na červenou a jen tak tak jsem dupl na brzdu. Kurva. To mi nedošlo, že on to vlastně ještě neví... nebo teda už ví, od někoho určitě, jenom ne ode mě. A takhle si fakt nepředstavuju rozptýlení od mých momentálních myšlenek.

Ted: "A přesně proto jsem radši mlčel," upozorňoval mě na to, že jsme právě mohli bourat.

B: "Bezva," protočil jsem oči.

Ted: "Ale mrzí mě to."

Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Teda měl jsem na jazyku něco ve stylu, že ho to mrzet nemusí, protože všechno bude v pohodě, řekl bych to tak sebejistě, že by tomu i on uvěřil. Jenže problém je v tom, že možná vím, co chci, ale to neznamená, že Justin už nezměnil svůj názor ohledně soužití se mnou natrvalo.

---

B: "Kdo ti to vůbec vyslepičil? Ne, počkej, nech mě hádat... Honeycutt?"

Ted: "Je to můj nejlepší kamarád... říkáme si věci..."

B: "Ani nechci vědět, jaký ještě."

Tahle konverzace musela být na dobu neurčitou odložena, i když doufám, že už se k ní nevrátíme, protože jsme právě zastavili před jídelnou. Ihned jsme vyrazili dovnitř... teda ne tak docela... já se zarazil přímo mezi dveřmi, ale už bylo pozdě na útěk, protože zvonek ohlašující příchod, nás prozradil. A tak jsem se zhluboka nadechl a zamířil rovnou vstříc nevím přesně čemu, ale asi ničemu dobrému...

J: "Ahoj!"

Ted: "Ahoj, Justine."

Ted se díval z Justina na mě a ze mě na Justina a čekal na to, jak se tohle divadlo bude vyvíjet dál. Jenže já měl jazyk svázanej a ani to blbé 'ahoj' jsem ze sebe nebyl schopný vydávit, připadal jsem si naprosto neschopně.

Debbie: "Co to tady máte za dostaveníčko?" přidala se značně pobaveně.

B: "Jen jsme přišli na oběd jako obvykle," konečně jsem byl schopný něco říct, ale stále jsem šokovaně koukal na Justina, který koukal na mě.

Debbie: "Tak to se usaďte, Justin se vás hned ujme... dneska mě zachránil, Kiki onemocněla a já si vzpomněla na to, jak si vzal volno a řekla jsem si, že si to dnes může vynahradit," škodolibě se na něj usmívala, hned mi bylo úplně jasné, že ho spíš donutila.

J: "No jo no, přeci bych tě v tom nenechal," rozhodl se hrát to její divadlo na jejího zachránce.

To mě rozhodně donutilo k úsměvu a trošku se mi podařilo uvolnit. Rozhodně mi nepřišlo, že by na mě Justin koukal, kdo ví, jak vražedně... tudíž to zatím vypadá, že jsem mu v noci neřekl něco, co bych nechtěl.

S Tedem jsme se šli posadit na bar, protože všechny stoly byly plné, trošku mě štvalo, že se budu muset nenápadně otáčet, abych na Justina viděl, ale dalo se s tím pracovat... zvlášť když právě teď stál za barem přímo přede mnou.

J: "Takže, co si dáte?"

Ted: "Asi ani nemá cenu to říkat..."

J: "Jasně, píšu si."

B: "Já bych si dal hamburger s hranolky a dietní kolu," Justin s Tedem se po sobě podívali asi zaskočeni výběrem mého jídla.

Ted: "To ses jen přeřekl nebo...?"

J: "Si děláš srandu?"

B: "Nedramatizujte, jednou se to nezblázní."

Justin si s údivem a úsměvem zároveň napsal i mou objednávku a šel je vyřídit, mezitím obíhal i ostatní stoly, u čehož jsem se ho snažil nenápadně pozorovat.

Ted: "Teda nejsi moc nenápadný."

B: "Díky za upozornění," ironicky jsem se pousmál.

Za chvíli před námi přistálo naše jídlo a já se do něj opravdu s chutí pustil. Nevím proč, ale najednou ve mně plál úplně malinkatý plamínek naděje, že to s Justinem vyřešíme a tak i chuť k jídlu se mi vrátila.

Ted: "Jdu na záchod."

B: "A já ti mám dělat doprovod nebo co?"

Ted jen zakroutil očima nad mojí blbou poznámkou a následně se vydal na záchod. Já jsem pokračoval dál v jídle, když v tom se přede mnou zjevil Justin... hádám, že přišel využít příležitosti, kdy je Ted nepřítomný a Debb zrovna zaměstnaná stolem, který se před chvílí vyprázdnil a teď se tam posadila větší skupina strávníků.

J: "Tak co hlava?" usmál se na mě, ani nemůžu říct, jak mě to těšilo.

B: "Co?"

J: "No hádám, že kocovina asi nebude nejmenší."

B: "Jo tak... ale tak dá se to."

J: "To jsem rád."

Justin se dál usmíval a já nějak nechápal, co se s ním děje. Teda byl jsem za to hrozně rád, že už se na mě nekouká jako na někoho, s kým se rozešel, ale jako na někoho, koho miluje... ale nechápal jsem tu náhlou změnu.

B: "Poslyš, promiň, jestli jsem tě v noci vzbudil... a jestli jsem blábolil nějaké nesmysly."

J: "Oh... ty si... to nepamatuješ?"

B: "Ne, mám úplný okno... kdybych se neprobral na telefonu asi bych ani nevěděl, že jsem ti volal."

A tohle dámy a pánové je přesně ten moment, kdy jsem to očividně posral znovu. Protože jeho zamilovaný pohled se ze vteřiny na vteřinu vrátil k tomu ne moc přívětivému výrazu. Zatraceně, vzpomeň si, Briane... co si mu do toho blbýho telefonu řekl?!

Oběť pro lásku(17)

bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor #MichaelNovotny

_Brian

Když jsem Justina viděl před jídelnou tak šíleně se mi ulevilo, protože jsem věděl, že je v pořádku... já vím, asi nebyl důvod, abych si myslel, že není, ale takovej ten vnitřní pocit zkrátka, když nevíte, kde člověk, na kterém vám záleží, je. Že je u Emmetta pro mě bylo velkým překvapením a nebudu lhát, vařila se ve mně krev, vím, že je to jenom Emmett, královna přes módu, ale stejně to vědomí, že je u někoho jiného doma a ten někdo mu poskytuje útočiště, jsem vnímal trošku jako zradu, ale hádám, že s tím se budu muset smířit.

Problém je teď ale v něčem úplně jiném... moje myšlenky se doslova zbláznily. Od rozhovoru s Maikeym musím neustále přemýšlet nad tím, zda by Justin nemohl mít pravdu. Teď to tak možná nevnímám, ale co když si jednoho dne opravdu uvědomím, že svatba byla chyba, že na život ve dvou jsem nebyl ani zdaleka připravený, ale to, že Justina tak moc miluju, mě zaslepilo? Doufám, že to tak není, ale... co když?

Kvůli těmhle myšlenkám jsem mu ani nedokázal nic pořádného říct, nejdřív jsem se choval jako idiot a pak jsem se snažil být milej, ale nebylo to tak snadné vzhledem ke všemu, co se děje. Vlastně bych ale řekl, že to zvládám celkem obstojně na to, že jsem to já... ve skutečnosti bych ale nejradši praštil pěstí do zdi.

Debb mě hned zpovídala, zda jsme si promluvili, neměl jsem sílu na to se s ní o tom bavit. Původně jsem sem přišel jen proto, abych zabil čas, protože do prázdného loftu se mi nechtělo chodit, jenže teď jsem toho litoval. Proto jsem se Debb vymluvil a vyrazil rovnou domů. Bylo tak zvláštní nevidět všude kolem Justinovo věci... mám pocit, že se mi život během vteřiny obrátil vzhůru nohama.

Rozhodl jsem, že dnes mi budou dělat společnost Jim Beam a cigarety v naději, že odpadnu a probudím se... do života, kde se mi tohle neděje, kde jsme s Justinem šťastně spolu...

Maikey: "Briane?!"

Skoro jsem se zadusil cigaretovým kouřem, když jsem ho zaslechl. Poznámka pro sebe: Nauč se zamykat ty podělaný dveře. Co tady do háje dělá?!

Maikey: "Tady seš," našel mě v ložnici.

B: "Jo, tady jsem... já tady bydlím. Co tu ale děláš ty?"

Maikey: "Usoudil jsem, že budeš potřebovat společnost."

B: "Jsem v pohodě, můžeš zase jít za profesorem."

Maikey: "Myslím, že zůstanu tady," zpoza zad vytáhl krabici KFC.

B: "Fuck, já tě nenávidím. Po tomhle zas budu muset strávit týden v posilovně."

Maikey: "Ty to přežiješ, pojď jíst, než to vychladne."

Přesunuli jsme se na bílý koberec u pohovky, kde jsme si udělali hostinu na zemi. Jak jsem chtěl být původně sám, tedy jen ve společnosti mojí whisky, tak právě teď jsem mohl v klidu říct, že mi Maikey na chvíli pomohl na všechno zapomenout.

B: "Nebudeš mít doma problém? Já jen... Ben nikdy nemá zrovna radost, když se mnou trávíš čas."

Maikey: "Ale tak to není, Ben tě má rád... jen spíš nemá rád, když trávím víc času s tebou, než s ním."

B: "No co, jsem neodolatelný, měl by mít pochopení."

Maikey: "Určitě mu to vyřídím."

Oba jsme se pod vlivem alkoholu začali smát jako dva malí kluci. Připomnělo mi to staré časy, kdy jsme měli naši Brian and Maikey show a byli v podstatě jak siamská dvojčata, kteří každý večer trávili v Babylonu. Když se na to dívám zpětně, chybí mi to, ale zároveň... když hledím do budoucnosti, vím, že chci, aby v ní byl Justin. A taky si uvědomuju, že je možná na čase nechat minulost minulostí a konečně dospět, konečně být zodpovědný a konečně vést něco, co jsem myslel, že nikdy nebudu mít - plnohodnotný vztah. Ale hádám, že říct to a udělat to jsou dvě rozdílné věci.

---

Maikey: "Promiň, jestli jsem tě dneska vyděsil."

B: "Co?"

Maikey: "Když jsem řekl, že má možná Justin pravdu... že možná opravdu nejsi připravený na to se usadit."

B: "Nemusíš se omlouvat, Mikey. Donutilo mě to přemýšlet a zvažovat věci, který jsem si do teď nepřipouštěl."

Maikey: "A na co si přišel?"

B: "Upřímně? Zatím na nic. Chci s ním bejt... opravdu chci," Maikey se pousmál, asi nevěří, že se opravdu dočkal toho, že mu jen tak přiznávám, že chci s někým být, ale naštěstí k tomu neměl žádné průpovídky.

Maikey: "Ale?"

B: "Ale možná, že má opravdu pravdu. Teď to tak nevnímám, protože žiju přítomností a právě teď vím, že chci jeho a i tu svatbu... ale pokud se mám podívat do budoucnosti, děsí mě, že nevím, co v ní bude... že si třeba postupně uvědomím, že jsem se stal vším, čím jsem být nechtěl a že to nenávidím."

Říkat moje obavy nahlas, bylo ještě víc děsivý, než si je jenom myslet. Asi především proto, že byly ještě reálnější. A já bych si fakt přál, aby nebyly.

Maikey: "Briane, ty jsi... někdo, kdo se celý život bál lásky a vztahů, protože sis myslel, že když si k sobě někoho pustíš moc blízko, ublíží ti... a tak ses naučil nepřipouštět si žádné city, ale ne proto, že bys je nechtěl, ale proto, že tě děsily... stejně jako je tomu teď... ty chceš být s Justinem, ale kurevsky tě to děsí. A to, že nevíš, co se stane v budoucnosti, je normální, o tom život je... neměl bys ale kvůli strachu z toho, co by se mohlo stát, zahodit šanci na to, že bys mohl být opravdu šťastný."

Vlastně to, co mi Maikey právě řekl, je něco, co já sám v hloubi duše vím, i když se to zdá být sebevíc nepravděpodobný. Ale tím, že mi to řekl i on, se to tak nějak potvrdilo a já věděl, že zkrátka chci, co chci a nedovolím, aby můj strach nebo Justinův strach zvítězil.

_Justin

Snažil jsem se uvelebit na Emmettovo pohovce, ale bylo to dost nemožné. Záda mě bolela už sama od sebe, natož teď. A především tu byl problém v tom, že jsem chtěl právě teď ležet doma v Brianovo náruči. Bože můj. Možná jsem byl moc unáhlený, možná jsem všechno naprosto podělal. Ale ne... zachoval jsem se správně. Brian si zkrátka musí uvědomit, co by svatba znamenala, potřebuje ten čas, aby přišel na to, zda si mě vzít opravdu chce a nejde tu jen o svatbu, ale o to, co bude následovat po tom po zbytek našich životů. Ale to čekání mě pravděpodobně asi za chvíli zabije.

Dobře, tohle je vážně divný, my o vlku a vlk... na displeji mého telefonu. Vážně mi teď Brian uprostřed noci volá? Co když mi volá, aby mi oznámil to, čeho se tak děsím... co když právě teď zjistím, že je konec?

J: "Ano?" nervózně jsem to zvedl.

B: "Sunshine!"

Tak dobře, stačilo, aby řekl jen mou přezdívku a soudě podle tónu, jakým to řekl, jsem hned věděl, že má něco připito. Teda nevím, jestli je tohle dobré znamení.

J: "Briane, ty jsi pil?"

B: "Možná malinko."

J: "Doufám, že ne sám," vzpomněl jsem si na to, jak mě poučoval on.

B: "Maikey se tu stavil, neboj."

J: "Je u tebe?"

B: "Ne před chvílí odešel, díky bohu... usoudil, že prý potřebuju společnost... asi se bál, že si podřežu žíly. Skoro se mi ho nepodařilo vyhnat."

Musel jsem se přihlouple usmívat, i přes to všechno, si Brian dokáže zachovat svůj humor a když je k tomu ještě opilý, je to přímo k popukání.

J: "A jak se jinak máš?" vážně mě hloupější otázka nenapadla.

B: "Dobrý... přežívám jako obvykle."

J: "Tak to je fajn," bože, Justine.

B: "Yeah... shit."

J: "Co?" hned si získal mou pozornost.

B: "Jen blbě kecám... pravda je... že nesnáším být bez tebe."

Důvod, proč jsme teď každý jinde, je ten, že kdykoliv mi Brian něco takového řekl, jsem věděl, že to zkrátka není on, že on by tohle nikdy neřekl. A přes to právě teď jsem poprvé, i přes to, že byl opilý a pravděpodobně si to ráno nebude pamatovat, byl opravdu šťastný jako blecha, že ho slyším něco takového říkat.

Byli jsme na telefonu, až dokud jsem neslyšel, že spí a následně jsem i já usnul s úsměvem na rtech.

Oběť pro lásku(16)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney

_Justin

Připadal jsem si tak hloupě a myslím, že Brian se cítil úplně stejně. Ještě před pár dny jsem žil ve vědomí, že spolu strávíme zbytek našich životů a ještě včera ráno jsem byli zasnoubení, teda to asi ještě stále jsme a snad i zůstaneme, ale chápete mě. Stačilo, abych si více začal připouštět, jak moc odlišně se Brian chová a podívejte se na nás teď... ani nevíme, co si máme říct. Proč je láska tak zatraceně těžká a komplikovaná? Dal bych snad cokoliv za to, abych se s Brianem dnes vrátil domů s vědomím, že se dočkáme našeho 'šťastně až navěky' ale tuším, že tohle není ten případ.

J: "Jdeš do jídelny?"

B: "Jsem před ní, ne?"

Tak tohle mě zarazilo, byl tak chladný. Ale na jednu stranu by mě to asi nemělo překvapovat, to já ho opustil a být protivný a odtažitý byla vždycky jeho strategie, jak se s něčím vypořádat. Na tu druhou ovšem... cítil jsem se hrozně.

J: "Já jen, že... už si tu dnes byl. Debbie mi to říkala."

B: "Ta si nikdy nic nenechá pro sebe. Ale hádám, že není zločin jít do jídelny víckrát, než jednou za den, ne?"

Sakra, co to s ním je? Ještě před chvíli se na mě díval, jako bych byl anděl z nebes a teď se ke mně chová jako ke žvýkačce na podrážce. Ale tuším, že si to svým způsobem zasloužím.

J: "Chápu, že si na mě naštvaný, Briane," řekl jsem téměř zničeně.

A jeho lícní kosti najednou nějak povolily a jeho tvář byla najednou přívětivější, skoro omluvná, jako by si snad uvědomil, že se nechoval nejlíp a litoval toho.

B: "Nejsem naštvaný, jenom... asi to nezvládám zrovna nejlíp."

J: "To ani já ne, Briane, je mi hrozně... a přál bych si, aby se tohle nedělo... já jen nechci, abys udělal něco, čeho bys nakonec litoval."

Nebudu lhát, čekal jsem nebo jsem alespoň doufal v to, že mi řekne, že by toho nikdy nelitoval, i kdyby to tak opravdu nemyslel, ale on jen mlčel a díval se mi do očí a poprvé jsem v těch jeho opravdu viděl tu zrádnou nejistotu.

B: "Myslím, že tu sloužíme jako prvotřídní kino."

J: "Co?"

Brian kývl hlavou, abych se otočil a když jsem to udělal, uviděl jsem Debb, jak je v podstatě přilepená na sklo, ale hned začala předstírat, jak hrozně pracuje... ach jo, snad bych se i smál, kdyby se tohle všechno nedělo... tak fajn, já se opravdu musel smát. A kupodivu ani Brian nedokázal být v tuhle chvíli moc vážný.

---

B: "Ženská bláznivá."

J: "No jo, to je naše Debbie."

B: "Co si tu vůbec dělal? Myslel jsem, že máš volno."

J: "Já jen... počkej, jak to víš?"

B: "Debb se zmínila."

J: "Oh, aha, jasně, že zmínila... no jen jsem asi potřeboval na vzduch, nejdřív jsem byl za mámou a nakonec jsem skončil tady."

B: "Za mámou? Takže už si jí to řekl?"

J: "Jo... no... neměla moc velkou radost... ale stejně jako já doufá, že uděláš to, co tebe udělá šťastným."

Brian se najednou tak nějak podivně zatvářil, jako by snad už měl plný zuby toho, že tohle pořád opakuju. A asi jsem se mu ani nedivil... jenže on si možná ani pořádně neuvědomuje to, že jednoho dne by opravdu mohl litovat.

B: "A ty si u mámy i spal?"

Chtělo se mi pousmát, i když možná nebylo kvůli čemu, ale ačkoliv by to Brian asi nepřiznal, myslím, že od chvíle, co mě uviděl, prahnul po tom vědět, u koho jsem strávil dnešní noc.

J: "Ne. Byl jsem u Emmetta."

B: "Emmetta?! Páni... to jsem nečekal."

J: "Jo... to ani já ne."

B: "Jak to myslíš?"

J: "No, řekněme, že to nebylo úmyslné... našel mě u Woodyho... řekněme, že jsem to trochu přehnal a on mě zachránil."

B: "Ještě před vteřinou jsem ho chtěl zabít, ale teď bych mu měl asi i poděkovat... a zabít tebe za to, že piješ sám."

Tak teď už jsem se pousmát opravdu musel, Brian na mě může být sebevíc naštvaný, ale stejně na mě pořád dohlíží. A tu část, že byl připravený Emmetta zabít za to, že mě u sebe nechává, radši nechám bez poznámky, ale řekněme, že ať už to zní sebevíc hrozně, přeci jen tu mluví o zabíjení, tak... to Briana zkrátka dělalo roztomilým.

J: "Bylo tam asi tak 20 lidí."

B: "Jo, lidí, který by se na tebe vykašlali, kdyby bylo třeba... víš moc dobře, že spolehnout se můžeš jen na ty, co tě milují..."

Brian poslední slovo tak zdůraznil, že jsem v tu chvíli věděl, že se mi nesnažil říct žádné moudro, ale to, že mě miluje, i když ne přímo těmi slovy, ale tohle bohatě stačilo, protože jsem to opravdu potřeboval. Ale to, že by mě nemiloval, není problém, spíš naopak... že mě miluje víc, než sám sebe pravděpodobně.

J: "Já vím a už to nikdy neudělám, slibuju."

B: "Dobře," Brian si skousl ret, aby zabránil úsměvu, ale nakonec se stejně neovládl.

Bože, jak mě tohle ubíjelo. Být nablízku někomu, koho milujete celým svým srdcem, ale nemůžete se ho dotknout a v podstatě nic, je ta nejvyšší forma psychického týrání.

B: "Chceš, abych tě odvezl?"

J: "Kam?"

B: "No k Emmettovi... hádám, že tam máš namířeno?"

Nevím, jestli se snaží, abych se do něj zamiloval ještě víc, pokud je to vůbec možný, ale rozhodně se mu to daří... on je naštvaný a představa, že strávím noc u někoho jiného byť je to Emmett, je pro něj nesnesitelná, ale i tak je ochotný mě do mého dočasného - doufám, že dočasného - náhradního domova odvézt.

J: "Děkuju, ale myslím, že se projdu."

B: "Dobře."

Mohl jsem vidět, že ho to mrzelo, ale neřekl bych, že tak úplně to, že mě nemůže odvézt, jako spíš to, že jsem mu zabránil v možnosti strávit se mnou víc času. Ale tímhle by toho moc nevyřešil, kdyby mě měl pořád na očích... on potřebuje být sám a o všem přemýšlet... pokud teda už nepřemýšlel, ale... tak nějak nemám odvahu se ho na to zeptat.

J: "Asi bych měl jít," pravda je, že nebylo kam spěchat, ale... musel jsem prostě jít dřív, než bych udělal něco, co by ho mohlo nějak ovlivnit.

B: "Jasně, chápu... měj se hezky."

J: "Ty taky."

Instinktivně jsem ho chtěl políbit, ale včas jsem se zarazil. Brian se následně vydal do jídelny, a když jsem viděl, jak se ode mě vzdaluje, měl jsem pocit, že se mi srdce rozletí na milion kousků. Vím, že ho určitě ještě uvidím, ale přes to jsem měl pocit, jako bychom si dali právě sbohem a ne se jen normálně rozloučili... ale to asi bude tím, že tohle nebylo normální rozloučení... protože normální rozloučení, by znamenalo dlouhý polibek a vědomí, že se co nevidět uvidíme doma... ale právě teď ani jeden nevíme, zda ještě někdy budeme sdílet stejný domov. A to, že mi Brian nic neřekl k tomu, jestli o všem přemýšlel, mi moc nadějí nedalo... buď to nepřemýšlel anebo naopak ano a zatím nepřišel na to, jak mi říct, že je konec...

Oběť pro lásku(15)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny

_Justin

Doufal jsem, že když se vyzpovídám mámě, budu se cítit alespoň o trochu lépe, ale ve skutečnosti to bylo úplně naopak. Neříkám, že by za to mohla ona, ta spíš chápala, proč jsem se takhle rozhodl, i když radost z toho teda zrovna neměla, ale věděl jsem, že mě podporuje, ať už se rozhodnu jakkoliv a vzhledem k tomu, že jí na Brianovi záleží, ani ona nechce, aby se obětoval pro moje štěstí. Stále však doufá, že to nějak vyřešíme, že s Brianem najdeme způsob, jak fungovat, i kdybychom se nevzali... já se však bojím, že to se nestane, pokud tohle opravdu nechce. Snažili jsme se dost dlouho na to, abychom konečně pochopili, že každý chceme něco úplně jiného a i když se možná Brian změnil za těhle několik týdnů, neznamená to, že v něm už není ten Brian, který by na svatbu nikdy nepřistoupil... to, že v sobě Brian konečně našel odvahu k tomu mi říct, co cítí, neznamená, že najednou začal chtít zázračně všechny ty věci, kterými dříve tak moc pohrdal. To, že mě miluje dost na to, že by je nějak přetrpěl, se nedá nazývat láskou, ale pouhým obětováním se... a to mu nedovolím. Navíc ani já bych nemohl být s člověkem, který jen předstírá, že je šťastný.

Debbie: "Justine!"

Křičela na mě přes celou jídelnu, sotva jsem vešel dovnitř a už si dávala ruce v bok. Sakra, já věděl, že tohle je blbej nápad, neměl jsem sem chodit. Ale hádám, že si vyžereš, co sis zasel, Justine. Jde se na to.

J: "Ahoj, Debb," řekl jsem sotva slyšitelně.

Debbie: "Nevolal si náhodou, že potřebuješ volno?"

J: "To potřeboval... kocovina je zlo."

Debbie: "Tak kocovina? Hm?"

Do hajzlu! Brian byl podle všeho rychlejší, než já. Neptejte se, jak to vím, když nic ještě ani pořádně neřekla, ale vím. Brian už za ní byl a všechno jí řekl. Bezva. Moje hlava je teď na špalku.

J: "Můžeš přestat chodit kolem té horké kaše a prostě to na mě vybalit," svalil jsem se na barovou židli a promnul si spánky, jak mi vystřelila bolest do hlavy.

Debbie: "No... myslím, že ti nejdřív naliju kafe."

J: "Díky," hned jsem si pořádně lokl, ani mi nevadilo, že je vařící.

Debbie: "Takže svatba nebude, jo?"

Vařící kafe mi nevadilo, ale tohle už zařídilo, že ve mně pěkně hrklo. Já vím, že to říkám i já, že svatba pravděpodobně nebude a je mi z toho fakt mizerně, ale pořád tak nějak doufám, že se stane zázrak a s Brianem se vezmeme... jenže, teď to vypadá, že Brian už to Debbie oznámil jako definitivní věc... kdo ví, co všechno jí řekl... kdo ví, třeba už si to stihl všechno rozmyslet za jedinou noc a došel k závěru, že mám pravdu... že svatba je jedna velká kravina, na který se nehodlá podílet. Bože, já z toho fakt zešílím.

J: "To ti Brian řekl?" strachy mu bušilo srdce, div mi nevyskočilo z hrudi.

Debbie: "Moc mi toho neřekl, jen to nejdůležitější... že svatba nebude a že ty ses sbalil a odešel od něj... a taky, že si myslíš, že by se obětoval, kdybyste se vzali."

Jo, hádám, že to asi pokrylo to nejdůležitější, ale z Debbiiných úst to zní tak nějak hrozněji... anebo jsem si jenom až do teď neuvědomoval, že takhle hrozný to opravdu je?

---

J: "A říkal ještě něco?"

Debbie: "Ne... jen... ptala jsem se ho, zda je to pravda... že se mění, jen aby tě udělal šťastným..."

V tu chvíli mi srdce už ani netlouklo, protože jsem měl pocit, že se mi rovnou zastavilo. Na tuhle otázku jsem se totiž Briana nezeptal, neměl jsem odvahu, jen jsem mu přednesl, že takový dojem z jeho chování mám... ale přímo jsem se zeptat nedokázal, protože jsem se opravdu bál jeho odpovědi. Já vím tu dostanu tak jako tak, aniž se zeptám, protože právě to teď Brian řeší, ale... kdybych se zeptal už včera, možná bych to teď už věděl a možná už by byl opravdu definitivní konec... takhle mám ještě pořád naději... pokud mi ji ovšem teď Debb nesebere.

J: "A co ti na to odpověděl?"

Debbie: "Myslím, že o tom by sis měl promluvit s ním. Ale pokud se ptáš mě... myslím, že ať už je Brian jakýkoliv, s tebou se z něj stává jeho nejlepší verze... šťastná verze... a neřekla bych, že je to jen nějaké divadlo, jak tě udělat šťastným."

Musel jsem se pousmát a tak nějak mě to uvnitř zahřálo. Kdo jiný, než já nebo Maikey zná Briana nejlíp, jako právě Debbie? Ona ho prakticky vychovala a řekl bych, že pozná dost věcí... proto když říká tohle... zkrátka tomu musím věřit a doufat, že to tak vidí i Brian.

Debbie: "U koho vůbec jsi?"

J: "U Emmetta," ani nevím, zda mě u sebe Emmett nechá, ale tak nějak jsem usoudil, že u něj asi jsem.

Debbie: "Božíčku... tak to očekávej večerní masky a pedikúru."

J: "Ach bože... to snad radši ne."

Debbie: "Možná ti to prospěje," se smíchem se vydala roznášet objednávky.

Nevím teda, zda mi masky a nějaká pedikúra prospěje, ale rozhodně vím, že by mi prospělo, kdybych věděl, jak se Brian rozhodl... ačkoliv to možná ještě ani neví on sám. Ale strávil jsem bez něj jednu podělanou noc a už teď bych dal cokoliv za to, abych ho viděl, objal a políbil.

Seděl jsem u Debbie ještě asi hodinu jako nějaká sklíčená hromádka neštěstí, ona mi sem tam dolila kafe, které jsem do sebe lil ve velkém... jestli jsem doufal, že se předávkuju, nevím. Ale nakonec jsem došel k závěru, že by bylo dobrý jít... domů, kéž by. Spíš k Emmettovi žadonit o nocleh. Nevím, proč zrovna Emmetta, mohl jsem požádat Debbie, ale... tak nějak jsem měl pocit, že té už jsem se za ta léta naotravoval dost. A holky jsou bohužel v Kanadě, což mi připomíná, že těm dost možná budu muset volat, aby na svatbu nejezdily, krucinál!

Dal jsem Debbie bankovku na pult a v rychlosti jsem se s ní rozloučil, nějak jsem se na nějaké její moudra teď necítil a vlastně vůbec na nic, jen na postel a nic nedělání... to jsem ale ještě netušil, že v momentě, co vyjdu z jídelny, uvidím, jak Brian vylézá ze svého auta...

J: "Shit."

Nevím, zda to byla reakce na to, že je tady anebo na to, že si může vypadat, jak chce a že právě teď vypadal dost zničeně a já ho stejně považuju za nejvíc sexy chlapa, ze kterého se mi podlamují kolena, ale jednoduše... SHIT.

V momentě, co on zahlídl mě, se ale jeho oči tak nějak rozzářily, skoro jako by ho pohltilo štěstí a nepopsatelná radost zároveň z toho, že mě vidí. Nevěděl jsem, co dělat, ale odejít jsem jen tak nemohl, tak jsem se vydal za ním...

J: "Ahoj," bože, já byl tak nervózní. Co když už pro mě má odpovědi?

B: "Ahoj," semknul pevně rty, ale následně se usmál.

Jen jsme se na sebe dívali a očividně nevěděli, jak s touhle konverzací dál pokračovat. Bože, jak já tohle nesnáším, my si vždycky máme co říct, ale v momentě, co tomu tak není, jsou to ty nejhorší chvíle mého života. A přitom bych mu toho chtěl říct tolik, především to, jak moc ho miluju... ale tím bych ničemu nepomohl, protože v tu chvíli chtě nechtě by pro mě udělal opravdu cokoliv... včetně toho, že by se obětoval.

Oběť pro lásku(14)

bez varování

#JustinTaylor #JenniferTaylor #EmmettHoneycutt

_Justin

Probudila mě taková bolest hlavy a zad, kterou bych nepřál asi nikomu. Ale já jsem si ji rozhodně zasloužil. Mám totiž pocit, že jsem udělal největší chybu svého života. Tolikrát jsem od Briana odešel a tolikrát jsem toho litoval a přes to... dělám teď to samé znovu. Jenže tentokrát je to jiné, tentokrát jsem neodešel kvůli sobě, ale kvůli němu... kvůli tomu, že chci, aby měl možnost o všem popřemýšlet, aby si uvědomil, co opravdu chce... zda opravdu chce být se mnou. Teda to, že se mnou chce být, už oba víme... ale nechci, aby to bylo za cenu toho, že ztratí sám sebe. Nemůžu dovolit, aby obětoval to, kým je a co miluje, jen proto, že mě chce udělat šťastným... pokud se chce opravdu změnit, budu ho v tom jedině podporovat, ale pokud v hloubi duše ví, že svatba a být zavázaný pouze mně, je to poslední, co by chtěl... nemůžeme tak spolu zkrátka fungovat.

Emmett: "Dobré ráno, Sunshine," jeho hlava s úsměvem se nečekaně zjevila nad mým obličejem.

J: "Emme, co... kde jsem se tu vzal?" začal jsem se rozhlížet kolem sebe a snažil jsem se vzpomenout na to, co se v noci stalo.

Emmett: "No, museli jsme se spolehnout na ty moje svaly a ty tě sem dotáhly... byla to fuška."

J: "Ale jak... kde si mě našel?"

Emmett: "V ne moc lichotivém stavu u Woodyho. Byl jsi totálně na mol a plácal nesmysly."

J: "Jaké nesmysly?"

Emmett: "Jako třeba ty, že nemáš kam jít a taky to, že plánování a organizování vaší svatby můžu zrušit."

Emmett se začal na celé kolo smát, myslím, že mu nedocházelo, že ty nesmysly bohužel byly víc pravdivé, než bych si já sám přál. Já bych dal cokoliv za to, aby to tak nebylo, ale nemůžu být sobecký... nemůžu myslet pouze na sebe a svoje štěstí... musím myslet i na to, co chce Brian a pokud to není život, o kterém sním já, že budeme mít, nemůžu k němu Briana nutit.

Emmett: "Oh... to nebyly nesmysly?"

J: "Bohužel, Emme," posadil jsem se a sykl bolestí.

Emmett: "Donesu ti aspirin a ty mi pak vysvětlíš, co se do prkýnka děje."

Přikývl jsem a hned, jak jsem do sebe hodil ty dvě zázračné pilulky, začal jsem Emmettovi říkat... zkrátka všechno. Říkat to nahlas je vždycky horší, než si to jen myslet.

Ach jo, co když se k sobě s Brianem už opravdu nevrátíme? Co když tohle je ten konec?

Emmett: "Božínku! Takže ses s ním rozešel?"

J: "Ne tak docela... spíš jsem nám dal pauzu, než přijde na to, jestli..."

Emmett: "Jestli chce mít po zbytek života sex jenom s tebou?"

Musel jsem se zasmát, takhle bych to sice neřekl, ale ano. Jenže tady nejde jenom o ten sex a o to, zda by se dokázal vzdát sexu s náhodnými známostmi na jednu noc. Jde tu i o jiné... jako například to, že se nikdy nechtěl usadit... nikdy nevěřil na lásku ani vztahy... všechno kolem toho se mu příčilo a nazýval to atrapou pro heterosexuály. On je člověk, který miluje svobodu a to vzrušení, které to přináší a myslím, že ani on sám si neuvědomuje, co všechno by svatba znamenala... čeho všeho by se musel vzdát.

---

Emmett: "Ten, až zjistí, že si u mě, zabije mě... měl bych si jít napsat závěť."

J: "Neboj, Emme, jsem si jistý, že to je to poslední, co by řešil."

Chtěl jsem ho uklidnit, ale ve skutečnosti bych se možná ani nedivil... přeci jen si vzpomínám na to, jak přišel k Maikeymu opilý a obvinil ho z toho, že jsem odešel kvůli němu. Sakra, proč se všechno musí vždycky takhle zkomplikovat? Skoro jako by nám to osud fakt nepřál.

Vzhledem ke svému stavu, jsem došel k závěru, že bude rozumné zavolat Debb a zrušit si odpolední směnu, naštěstí se nevyptávala proč, což u ní není zvykem, ale nejspíš si myslela, že si dávám volno, abych mohl být s Brianem... bože, kéž by to byla pravda.

Emmett následně vyrazil do práce s tím, že tu můžu být jako doma, jenže to bohužel nebylo tak snadné. Doma je zkrátka doma a to po boku Briana... tady je jen ticho... ticho, které mi doslova drásá nervy.

Už se to opravdu nedalo vydržet tak jsem se jednoduše sebral a šel ven, věci jsem si nechal u Emmetta, nevím, jestli jsem doufal, že u něj v noci složím hlavu, ale zkrátka jsem potřeboval na vzduch... a především mezi lidi, abych přišel na jiné myšlenky.

Máma: "Zlato? Kde se tu bereš?"

J: "Promiň, snad neruším?"

Máma: "Blázne, vůbec ne, ba naopak... pojď dovnitř."

S úsměvem jsem vešel dovnitř a s mámou jsem vzápětí následoval tu vůni čerstvě upečené bábovky... hned to ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství... dětství, kdy jsem kromě známek ve škole a kamarádů nemusel nic řešit... jak mi to chybí.

Máma: "Tak se posaď, donesu nám čaj a bábovku."

J: "Dobře."

Jak jsem do teď neměl na nic chuť, tak se vzpomínkami se mi i ta chuť vrátila a především se začal ozývat můj kručící žaludek. Navíc myslím, že to, co se mámě chystám říct, by bylo dobré udělat s plným žaludkem.

J: "Mňam, je výborná."

Máma: "To jsem ráda. A kde si vůbec nechal Briana?"

Jen to vyslovila, začal jsem kuckat a v podstatě se dusit, protože sousto, které jsem zrovna žvýkal, vlítlo do jiné díry, než mělo.

Máma: "V pořádku?"

J: "Jo jen jsem se trochu přidusil."

Máma: "To vidím," zasmála se.

Bože, jak mně se do toho nechtělo... vím, jak se s Brianem v poslední době sblížila a na tu svatbu se tak moc těší a chce, abych byl konečně šťastný, což bych byl, vím to, s Brianem bych byl ten nejšťastnější... jenže já nechci, aby on nakonec skončil nešťastný, na to ho až moc miluju...

Jenomže oznámit tohle lidem kolem nás je zkrátka... hrozný.

Máma: "Takže kdepak si ho nechal?"

J: "Je v práci... asi."

Máma: "Asi?" zadivila se.

J: "Mami... my... jsme se tak nějak rozešli... teda ne tak úplně, ale... svatba nejspíš nebude... a my dva spolu nejspíš taky ne," řekl jsem to tak nejrychleji, jak jsem jenom mohl, protože jinak bych to asi nedokázal.

A tentokrát to byla máma, kdo měl problém se svým soustem bábovky a ani se nebylo čemu divit. S Brianem se máme brát za týden a kousek a já jsem tu, abych jí oznámil, že se to dost možná nestane. A myslím, že ani já sám si pořádně neuvědomuju, co to přesně znamená... protože si to ani nechci představit... poněvadž život bez Briana je asi to nejděsivější, čemu bych mohl kdy čelit... je to skoro jako nekonečno utrpení. Bože, kéž by mi někdo řekl, co mám sakra dělat!

Oběť pro lásku(13)

bez varování

#BrianKinney #MichaelNovotny #BenBruckner

_Brian

Ben mě zavedl až do kuchyně, kde mi nalil sklenici vody a zavolal na Maikeyho, aby přišel dolů. Já se mezitím rozhlížel kolem sebe, jestli náhodou neuvidím něco, co by mohlo patřit Justinovi. Ben mezitím připravoval prostírání na stůl, protože akorát dovařil večeři... byla to taková malá úleva, když připravil talíře pouze pro dva. I když, kdo ví, třeba Justin nemá jen chuť na jídlo... a možná tu vůbec není a já tu ze sebe budu dělat zbytečně šaška. Jenže jestli není tady, tak kde pak je? Že by u mámy? U Daphne? Místa mi nějak docházejí.

Maikey: "Ah, Briane, co ty tady?"

B: "Ehm, jen jsem se tak stavil... zjistit, jak se máte... a tak."

S Benem se na sebe dost nechápavě podívali, myslím, že se asi ještě nestalo, že bych k nim domů přišel jen tak na návštěvu... přiznejme se, že jsem je za tenhle jejich předměstský život dost odsuzoval a oni to moc dobře vědí... proto chápu, že jim tohle nepřijde moc věrohodné.

A řekněme, že po tom, co mi Maikey v podstatě řekl, že si mě Justin nechce vzít a já od Woodyho utekl, je tohle asi ještě víc šokující.

Maikey: "Aha, to je od tebe milé... máme se fajn."

B: "Bezva," zazubil jsem se jako totální debil.

Najednou nastala ta klasická trapná chvilka, kdy jsme ani jeden nevěděli, co říct a tak jsme jen blbě čuměli a rychle se snažili vymyslet nějakou smysluplnou větu...

B: "Můžu si odskočit?" bože, já jsem vážně idiot.

Ben: "Jasně, záchod je..."

B: "Vím, kde je, díky, profesore."

Ben: "Jasně."

Tohle snad nemůže být pravda, nejen, že jsem sem přišel, abych je obivnil z toho, že tu schovávají Justina, ale ještě k tomu to teď vypadá, že jsem si sem akorát přišel dojít na hajzl. Jen tak dál, Kinney!

Jenže najednou mě napadla ještě mnohem větší ptákovina... jak jinak, než slíděním, se vyhnout tomu, abych se ji musel přímo ptát, zda tu Justin není? Proto jsem místo na záchod dole zamířil na ten nahoru, i když ve skutečnosti všichni víme, že na záchod jsem opravdu nešel... místo toho jsem nahoře prošel jednu místnost za druhou a to naprosto bezúspěšně.

Maikey: "Co tu děláš?"

B: "Fuck!"

Málem se mi zastavilo srdce, když jsem se otočil a tam ho uviděl stát s rukama založenýma na prsou. Novotny, ty bys mohl hrát v nějakém hororu!

---

B: "Hádám, že jsem se spletl a přeci jen nevím, kde ten záchod hledat," výmluvně jsem pokrčil rameny.

Maikey: "Briane?"

B: "Hmm?"

Maikey: "Jak dlouho tě znám?"

B: "Dlouho," spíš jsem se ptal, než konstatoval.

Maikey: "Takže je ti asi jasný, že ti tuhle náhodnou návštěvu nežeru?"

Říká se, že je super mít kolem sebe lidi, kteří vás znají lépe, než se znáte vy sami, ale... někdy je to fakt dost otravný, zvlášť pokud přijde na takového Maikeyho, který vše pozná na míle daleko.

Maikey: "Briane, to, co jsem ti včera řekl o Justinovi, to jsem neměl... doufám, že jsem nezpůsobil nějaké problémy. Jen jsem myslel, že bys to měl možná vědět, ale když si mě to ani nenechal doříct, došlo mi, že jsem měl držet jazyk za zuby. Určitě o nic nejde."

B: "No, teď už na tom asi nezáleží, Miky," došel jsem k závěru, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.

Jeho výraz přešel z omluvného ke zvědavému. Fakt jsem doufal, že se tomuhle rozhovoru vyhnu, ale právě teď už je asi jasné, že nemám na vybranou.

Maikey: "Co se mezi vámi stalo?"

B: "Řeknemě, že svatba nebude... pravděpodobně."

Maikey: "COŽE? To kvůli tomu, co jsem řekl?"

B: "Ne, teda jo, ale nejde o to, že si mi to řekl... ale spíš o to, že si měl pravdu. Justin si mě nechce vzít... teda chce, ale myslí si, že já si ho chci vzít, jen abych ho udělal šťastným. Má za to, že se ze mě stává někdo úplně jiný."

Maikey: "Já vím, to mi říkal Ben, že to Justin říkal... takže je to pravda?"

B: "No Justin kvůli tomu chce zrušit svatbu, takže hádám, že si to opravdu myslí."

Maikey: "Na to jsem se neptal... opravdu se měníš, jen abys ho udělal šťastným?"

Kriste pane! To už je dnes druhý člověk a především druhý Novotny, který se mě na tohle ptá. A já stále nevím, co na tu otázku mám odpovědět.

B: "Nevím... možná. Je mi jasný, že těhle několik týdnů to nejsem tak úplně já... někdy sám sebe ani nepoznávám a jo kurevsky mě to děsí, ale... nemyslím si, že se měním jenom kvůli němu. Jenže dokud to nebudu vědět na 100% on se mnou nechce být... protože si myslí, že by mě to zničilo."

Maikey: "Shit."

Jo, shit. Líp bych to sám asi neřekl. Mám pocit, že se mi všechno sype na hlavu. Před pár dny jsem se jednoduše těšil na to, až s Justinem strávím zbytek života a právě teď je tu dost velká šance, že s Justinem už nebudu nikdy sdílet ani stejnou postel.

Maikey: "Ačkoliv to nerad říkám, možná má Justin pravdu..."

Tak fajn, jestli je tu někdo, od koho jsem čekal, že se postaví na mojí stranu, je to právě Maikey... to je tak nějak jeho přirozenost stát při mě... ale tohle jsem rozhodně nečekal.

Maikey: "Neber mě špatně, ale... i já si všiml toho, že nejsi úplně ve svojí kůži a znám tě dost dlouho na to, abych věděl, že ses nikdy nechtěl usadit a vést s někým vážný vztah a komukoliv, kdo to měl, ses vysmíval... tak jak můžeš najednou tak jistě vědět, že se chceš ženit a být po zbytek života zavázaný pouze jednomu člověku?"

Ačkoliv jsem do teď nad tím vším permanentně přemýšlel, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel přímo takhle a najednou mě to neskutečně děsilo... protože co když opravdu nejsem připravený na to strávit zbytek života s jedním člověkem... i přes to, jak moc ho miluju? Co když právě proto, jak moc ho miluju, jsem ochotný udělat naprosto všechno pro to, abych s ním mohl být, ale nedovoluji si nad tím vším přemýšlet ve větším měřítku... jako třeba v tom, že jednoho dne si opravdu uvědomím, že mi chybí můj život... to, kým jsem byl... protože pokud si Justina vezmu stanu se opravdu vším, čím jsem nikdy být nechtěl. Bože, proč mám najednou pocit, že si musím vybrat mezi ním a mnou samotným?

Oběť pro lásku(12)

bez varování

#BrianKinney #DebbieNovotny #TedSchmidt #BenBruckner

_Brian

Nechápu, jak jsem někdy mohl tvrdit, že je loft dost velký pouze pro jednoho. Momentálně mi i postel přijde obrovská... a to z jednoho prostého důvodu - strávil jsem v ní noc bez Justina. Není to poprvé a rozhodně ne naposledy a možná bych touhle dobou už měl být na to zvyklý, jenže... dá se vůbec na něco takového zvyknout? Zvlášť když nevíte, jestli je to jen dočasné anebo navždy? Podle mě ne a já si na to zvykat rozhodně nehodlám, chci s ním být za každou cenu. Nejradši bych si pro něj došel už teď a dotáhl ho zpátky do loftu, klidně násilím, pokud by to bylo třeba. Jenomže já ani nevím, u koho je. Jsem si ale jistý, že se to brzo dozvím a taky jsem si jistý, že na toho, kdo mu poskytuje přístřeší a útočiště, budu dost naštvaný. Možná se chovám jako děcko, ale když má Justin neustále kam jít, je pak snazší to, aby ode mě odešel.

A noc je o to delší, když celou noc nespíte a nad vším přemýšlíte... nad tím, jak dokázat tomu, koho milujete, jak moc ho milujete... jak moc s ním chcete být, že jste ochotní pro to udělat cokoliv. Jenže v tom je asi kámen úrazu, Justin nechce, abych udělal cokoliv... nechce, abych se obětoval a vše na sobě změnil, ale zároveň nechce být se mnou, pokud jsem někdo, s kým si nedokáže představit společnou budoucnost, protože ji každý vidíme jinak... prostě tohle nemá řešení, do háje!

Usoudil jsem ale, že v té posteli toho asi moc nevymyslím a raději jsem zamířil rovnou do Kinneticu, ačkoliv jsem na práci neměl ani pomyšlení...

Ted: "Páni... ty... ty nevypadáš moc dobře... divoká noc s Justinem?" uchechtl se.

Fajn, Theodora si ze seznamu lidí, u kterých by Justin mohl být, můžu oficiálně vyškrtnout. Teda řekněme, že zrovna on byl na tom seznamu úplně poslední, ale nevadí. Ale rozhodně s ním Justina nehodlám rozebírat.

B: "Jo, něco takovýho. Jdu se zavřít do kanceláře, otravuj mě, jen pokud půjde o život."

Ted: "Ale..."

Než stihl cokoliv říct, v podstatě jsem se vypařil jak pára nad hrncem. Šíleně mě bolela hlava, že jsem se rovnou složil na pohovku. To jsem asi mohl rovnou zůstat v té posteli.

Zbytek pracovní doby jsem byl v podstatě nepoužitelný a kromě toho, že jsem Teda se Synthií neustále otravoval, aby mi dělali kafe a aby za mě v podstatě dělali i vše ostatní, jsem nedělal vůbec nic... vlastně jsem ještě neustále kontroloval telefon, jestli mi náhodou nevolal Justin, ale... to jsem byl jen hodně naivní.

Hned po práci jsem se vydal do jídelny, ale ani ne tak kvůli hladu jako proto, že Justin měl mít směnu... fakt jsem ho nutně potřeboval vidět.

Debbie: "Ále, copak tě sem přivádí?"

B: "Debb, tohle je... jídelna... kde se jí."

Debbie: "Nekecej. Myslela jsem jen, že užíváte s Justinem, když si vzal dneska volno... předpokládala jsem, že si ho na to navedl ty."

Fajn, takže ani ona nic neví, tím pádem u ní doma taky rozhodně není. A nejen to, on si dokonce vzal volno... buď to je ze všeho v háji stejně jako já, což mi dává naději, že by se ke mně mohl vrátit... nebo jen tušil, že bych ho tu hledal a tomu se chtěl vyhnout.

B: "Neužíváme... prostě jsem přišel na jídlo," jako vůl jsem odsekl takhle chladně, takže je asi všem jasné, co teď bude následovat!

Debbie: "Co se děje?" dala si ruce v bok.

B: "Co by se mělo dít?"

Debbie: "To, že se rozhodně netváříš ani nechováš jako nejšťastnější chlap pod sluncem, protože se co nevidět budeš ženit... Kinney, jestli začínáš mít pochyby a probouzí se to tvoje já, co chce utíkat před láskou, připrav se, že ti natrhnu zadek takovým způsobem, že se ti do něj vejde celej Grand Canyon."

Musel jsem se začít smát, nejen proto, jak stylově umí vyhrožovat, ale hlavně z toho důvodu, že mě tu obviňuje z něčeho, co vlastně momentálně dělá Justin. Má pochyby a utíká ode mě, protože si myslí, že být s ním mě nutí dělat šílenosti, které bych jinak nedělal. Já bych se fakt ze všeho zbláznil.

---

B: "To se vsadím, Debbs."

Debbie: "Briane, mluv, hned."

B: "Nevím, co chceš slyšet... Justin došel k závěru, že svatba není dobrý nápad... a tak se včera sbalil a odešel pryč."

Přednesl jsem jí to takovým stylem, že to znělo, jak kdybych si z toho nedělal, kdo ví jak velkou hlavu, ale... ve skutečnosti jsem se jen tak tak držel pohromadě.

Debbie: "Co prosím?!"

B: "Slyšelas. Prý nemůže být s někým, kdo se obětuje, aby ho udělal šťastným."

Debbie: "Co to sakra plácáš?"

B: "Poslední dobou se prý chovám jinak... lépe řečeno tak, jak si vždycky přál, ale on si myslí, že to dělám jen pro to, abych ho udělal šťastným a ne proto, že bych chtěl..."

Čekal jsem, že začne nadávat a rozčilovat se, popravdě by mi to dost bodlo, protože by mi potvrdila, že tohle celé je šílenost, že Justin jen přehání, ale ona se tvářila tak nějak... chápavě.

Debbie: "A je to tak... chováš se jinak jen proto, abys ho udělal šťastným?"

Upřímně mě svou otázkou zaskočila, protože ani Justin se mě nezeptal takhle přímo a já najednou opravdu nevěděl, co odpovědět, protože já sám netušil, proč se chovám jinak... jestli proto, že vím, že to Justin chce nebo proto, že tímhle novým lepším já se opravdu stávám, aniž bych si to pořádně uvědomoval.

B: "Já... nevím, Debb."

Debbie: "Tak to bys na to měl přijít, Briane... dřív, než bude pozdě."

Jestli jsem doufal, že je tu někdo, kdo mi pomůže tohle všechno vyřešit, byla to právě Debbie, ale ta mi dá se říct řekla, že tentokrát jsem na to jenom já sám... a ta představa je přímo děsivá.

Debbie: "A teď mi řekni, co si dáš?"

Nadiktoval jsem jí svou objednávku a následně jsem jí do sebe v podstatě naházel, potřeboval jsem se totiž stavit ještě někde, kde jsem tak nějak předpokládal, že by Justin mohl opravdu být.

Ben: "Ahoj, Briane."

B: "Zdravím, profesore, je doma Maikey?"

Ben: "Jasně, pojď dál."

Vešel jsem do toho jejich předměstského domku, který jsem ještě nedávno považoval za jednu z atrap heterosexuálů a taky jeden z důvodů, proč se se mnou před tím Justin rozešel, protože všechno, co chtěl, viděl u Maikeyho a Bena a ještě víc si díky tomu uvědomoval, že ode mě to nikdy nedostane... tenkrát jsem dal za to Maikeymu opravdu zabrat... a právě teď jsem tu ze stejného důvodu, jen doufám, že tentokrát to budu schopný zvládnout líp, než předtím.

Oběť pro lásku(11)

bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor

_Brian

Nevím, proč jsem to řekl... proč jsem mu chtěl tak moc ublížit. Asi proto, že právě teď jsem se cítil doslova příšerně. Ale tahle moje lež asi právě domrvila naprosto všechno. Teda není to tak úplně lež, já tu opravdu někoho měl, jen... když mělo dojít na to hlavní, ztuhl jsem, nedokázal jsem to jednoduše. Já Bran Kinney největší děvka Liberty Avenue jsem nebyl schopný někoho ošukat. Protože jsem prostě ve vztahu, protože miluju Justina, protože mám přítele, protože poprvé ve svém zkurveném životě jsem měl pocit, že bych byl nevěrný... a z té představy se mi dělalo zle od žaludku. A už z toho je mi ještě hůř. Z toho, že se opravdu stávám vším, čím jsem být nikdy nechtěl. A Justina to podle všeho vyděsilo úplně stejně jako mě, dokonce natolik, že zpochybňuje i naší svatbu. Jenže u něj mě to vytáčí, to on od začátku chtěl, abych byl podle jeho představ, abych byl srdíčkový, kytičkový a piknikový přítel... a teď, když mu to dávám, to najednou nechce. A přesně proto jsem mu teď zalhal, protože jsem chtěl, aby se cítil stejně hrozně jako já. Ale co to pak o mně vypovídá? Nejspíš to, že jsem idiot... totální zlomyslnej idiot.

Justin se na mě ale díval takovým způsobem, že jsem si přál vzít to zpátky, ale nemohl jsem... jasně, jak snadné by bylo říct, že se nic nestalo, ale... já se bál toho, co to ze mě udělá. Jsem tak zvyklý být v očích všech za parchanta, že představa toho, že by si o mně Justin myslel něco dobrého, že jsem kvůli němu nespal s nikým jiným, se mi příčila.

J: "Vidíš, Briane, pod tím vším, čím se snažíš posledních několik týdnů být, jsi to pořád ty... pořád ten samý Brian Kinney, do kterého jsem se zamiloval... ale ten Brian Kinney není schopný vztahu a už vůbec ne svatby..."

Ne, znova už ne! Tohle už znovu nedám. Tohle tu bylo nedávno, Justin došel k závěru, že nikdy nepůjdeme stejným směrem, že nemá smysl se snažit dál, když oba víme, že to nikdy nemůže fungovat a tak se sebral a odešel bydlet k Maikovi a Benovi. Tenkrát jsem ho nezastavil, i když jsem chtěl a nebýt toho, že Babylon vybuchnul, dnes bychom tu nestáli a neřešili to, zda jsem schopný svatby... protože bychom spolu nejspíš ani nebyli. Protože jsem tak zatraceně zbabělý, že jsem ho raději nechal jít, než abych mu přiznal, co cítím. Ale to jsem nakonec udělal... a on se zdá být stejně na odchodu.

B: "Co tím myslíš?"

J: "Že by možná... žádná svatba být neměla."

V životě by mě nenapadlo, že přijde den, kdy při poslechu téhle věty, budu mít pocit, že se moje srdce roztříštilo na miliony kousků. Tohle prostě nemůže být pravda.

B: "Já tě miluju, Justine," skoro se mi zlomil hlas.

Najednou jsem se nebyl schopný ovládat a to ani to, co říkám. Vypadlo to ze mě tak nečekaně, že i mě samotného to překvapilo. Ale musel to vědět, musel vědět, že s ním chci opravdu být... protože já bez něj jednoduše nedokážu žít. Už ho nikdy nenechám odejít... rozhodně ne bez boje.

J: "Já vím, že ano, Briane," po tváři se mu najednou skutálela slza.

A v tu chvíli jsem věděl, jak moc tohle všechno myslí vážně. A myslel jsem, že se z toho zblázním. Já jsem člověk, který potřebuje mít ve všem kontrolu, ale když přijde na něj... naprosto jí ztrácím. Mám momentálně pocit, že nemůžu vůbec nic udělat, že on je jednoduše rozhodnutý.

J: "Jen nemůžu být s někým, kdo obětuje sám sebe, aby mě udělal šťastným."

B: "To nedělám... neobětuju se," vydechl jsem.

J: "Vážně? Briane, podívej se na sebe... jsi jako úplně jiný člověk, děláš věci, který bys v životě jinak neudělal... oba moc dobře víme, že tohle nejsi ty."

B: "Vždycky si mě takového chtěl, tak... v čem je problém?"

J: "Briane, posloucháš se vůbec, co říkáš? Co kdybych já obětoval něco, co miluju, jen abych tě udělal šťastným... víš to ty, vím to já - ty bys mi to nedovolil. Vždy si mi tvrdil, že nechceš, abych byl něčím, co nejsem, jen abych tě udělal šťastným... tak teď nedělej to samé sobě, prosím tě, Briane..."

---

Nevěděl jsem, co mu na to mám říct... pomalu jsem ani nevěděl, co on říká mně. Anebo jsem to spíš vědět nechtěl, jelikož... v hloubi duše jsem tak nějak věděl, že má možná pravdu. Tohle opravdu nejsem já. Jenže když budu tím, kým jsem, nebudu s Justinem... tak co mám sakra dělat?!

B: "Já vím jenom to, že chci být s tebou, Justine."

J: "A já vím to, že kdybych skoro nezemřel v Babylonu, teď bychom tu nestáli a neřešili žádnou svatbu, protože bychom spolu nebyli."

Vím, že jsem si v hlavě promítal úplně stejně myšlenky, ale když jsem najednou věděl, že i on nad tím přemýšlel, bylo mi nějak hůř... protože mi právě v podstatě řekl, že nebýt výbuchu v Babylonu a toho, že jsem mu konečně řekl, že ho miluju, tak by se ke mně nejspíš nevrátil. Není to novinka, já vím, nemohl bych být ani překvapený, kdyby se nevrátil, ale... slyšet ho to říct nahlas... je zkrátka hrozný.

B: "Takže hádám, že ty se mnou nechceš být?"

J: "Ne, Briane! Sakra, tak to není... chci s tebou být... jestli si nezapomněl, byl jsem ten 17 letej vlezdoprdelka a prezident tvého fanklubu, co tě od prvního dne pronásledoval na každém kroku v naději, že si tě jednoho dne vezmu, ale..."

B: "Ale?"

J: "Pak jsem zjistil, že ty nevěříš na lásku, ale na šukání... že nehraješ na kluky... že vztah není nic pro tebe... že žádnou svatbu nikdy nechceš... ale i tak jsem tě miloval a naučil se žít s tím, jak to mezi námi bylo, protože jsem nechtěl být bez tebe, jenomže... jsem asi pochopil, že když každý vidíme svou budoucnost jinak, nemá cenu se dál snažit..."

B: "Mám pocit, že mám dejavu... tohle si říkal, než si odešel k Maikovi a Benovi..."

J: "A stále si to myslím... to, že si mi řekl, že mě miluješ, že si mě požádal o ruku, nezměnilo ten fakt, že jsi tím, kým jsi a jako takový nejsi připravený na takový závazek a já tě do toho nemůžu nutit, když vím, že bys byl nešťastný, zatímco bys dělal mě šťastného..."

Víte, jak těžké je vyvrátit něco někomu, kdo se zdá, že už má vše vyřešený podle svého? A zvlášť když sám tak nějak tušíte, že to, co říká, není úplný nesmysl. Protože ano, miluju Justina tak moc, že jsem ochotný se kvůli němu změnit a chovat jako někdo úplně jiný, ale... jaká je šance, že z toho jednoho dne nezešílím?

B: "Nemůžeš vědět, co se stane."

J: "To nemůžu... ani jeden z nás nemůže... ale já se rozhoduju podle toho, co vím teď... a já vím, že tohle zkrátka nejsi ty."

B: "Takže, co to znamená, Justine? Že nebude svatba anebo... ani my dva... spolu?"

Vyslovit tuhle otázku bylo pro mě snad těžší, než cokoliv jiného na světě... ale už v tu chvíli jsem věděl, že ještě těžší bude slyšet odpověď, pokud nebude taková, v jakou doufám... a z výrazu, jaký má Justin... no asi už si to všichni dokážeme domyslet sami.

J: "Myslím, že bychom měli být nějaký čas od sebe, než vlastně zjistíme, co chceme."

A tak jsem se znovu, už ani nevím po kolikáté, musel dívat na to, jak si balí svoje věci a se slovy "Miluju tě," odchází pryč. Vím, že se se mnou přímo nerozešel, ale pauza, jak by to nejspíš nazval, je vlastně jen krůček od rozchodu.

Justin si myslí, že potřebuju čas na to, abych zjistil, zda s ním chci být, jenomže to já už vím, že s ním chci být... ale on nechce, abych obětoval sám sebe pro něj... jenže tím pádem tohle asi nemá řešení... on nechce, abych se obětoval a já nevím, co jiného udělat, abychom mohli být spolu.

Oběť pro lásku(10)

bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #DaphneChanders

_Justin

Mám pocit, že se všechno začíná hroutit jako domeček z karet. Ještě před několika týdny jsem se s Brianem rozešel, protože jsem myslel, že s ním nikdy nemůžu mít to, co chci... že nikdy nepůjdeme stejným směrem. Pak jsem skoro umřel, už po druhé v životě podotýkám, a v Brianovi se něco zlomilo a poprvé mi řekl, že mě miluje. A ne jen to, on mě požádal o to, abych si ho vzal. A když jsem myslel, že nemůže přijít už nic lepšího, koupil nám BRITIN, kde se mnou prý chce strávit zbytek života. Pohádka, řekl bych. Až na to, že Brian během tohohle všeho naprosto ztrácí sám sebe. Vím, snil jsem o Brianovi, který mi bude říkat, že mě miluje, který mi bude chtít snést modré z nebe a teď když ho konečně mám, tak si tu stěžuju, ale... tak to není. Kdybych věděl, že Brian takový chce opravdu být, nikdy bych ani necekl, ale to zkrátka není možné! Brian vším, co teď dělá, vždy naprosto pohrdal, od okamžiku, kdy jsem ho poznal, jsem věděl, kým je a i když jsem za ta léta mnohokrát pochyboval o tom, zda zvládnu vést vztah s někým takovým, tak jsem ho bezpodmínečně miloval a chtěl udělat vše pro to, aby to fungovalo. Nakonec jsem ale asi pochopil, že snažit se o něco, co není možné, nemá zkrátka cenu... jenže teď se to možné zdá, ale... za jakou cenu? Za jakou oběť? Nebo spíš... za čí oběť?

A do toho všeho si Brian začíná všímat, že se mnou něco děje a nejděsivější na tom je asi to, že snad poprvé za náš vztah, o tom se mnou chce otevřeně mluvit... vždy radši dělal, že to nevidí, jen aby nedal najevo zájem a najednou... zkrátka ho opravdu skoro nepoznávám.

J: "Díky za svezení, Daph."

Daphne: "V pohodě, já jen doufám, že to spolu nějak vyřešíte. Budeš si s ním o tom muset zkrátka promluvit."

J: "Já vím," povzdychl jsem si.

Daphne: "Hlavně nekoukej na všechno černě... vím, že Brian, který se chová tak, jak by nás nikdy v životě nenapadlo, je asi děsivý, ale... třeba jen zbytečně maluješ čerta na zeď... třeba ho láska k tobě jednoduše změnila," pousmála se.

Ale já jsem se chtěl popravdě začít smát, až tak stupidní mi to přijde, protože je to prostě Brian Kinney. Ale část mě doufala, že by to tak opravdu mohlo být... že třeba svou pohádku 'navždy spolu' opravdu dostanu.

S Daphne jsem se následně rozloučil a vydal jsem se nahoru, raději jsem to vzal po schodech, nějak jsem to chtěl ještě oddálit, dokud to šlo... přeci jen, pokud mám pravdu, tak teď dost možná pochoduji vstříc našemu rozchodu... a to asi nepřežiju.

Přede loftem jsem se ještě zhluboka nadechl, ruce se mi klepaly div mi neupadly a následně jsem konečně otevřel dveře, jenže... všude byla tma.

J: "Briane?!" křikl jsem.

Ale nic se neozvalo. Bezva, není tady, pomyslel jsem si. Částečně se mi asi ale ulevilo, protože jsem věděl, že tomu děsivýmu se ještě na chvíli vyhnu, jenže když jsem následně zamířil do ložnice, skoro jsem nadskočil hrůzou, když jsem zahlédl, jak Brian sedí na pohovce ve tmě a jediné, co bylo zřetelně znát, byla žhavá cigareta a následně i sklenička nějakého tvrdého alkoholu v jeho ruce...

J: "Tady jsi."

B: "Tady jsem," utrousil.

J: "Volal jsem tě."

B: "Slyšel jsem."

J: "Tak proč si neodpověděl?"

B: "Nějak se mi nechtělo."

Stál jsem tam, jak zaražený a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Takhle nepříjemného a chladného jsem ho hodně dlouho nezažil. Asi bych si měl říct, že mám konečně to, co jsem chtěl... nebo spíš to, co se dalo čekat, že nakonec přijde, protože to jeho dobré chování mu moc dlouho nevydrží, ale... fakt mě to vyděsilo.

---

J: "Je všechno v pořádku?"

B: "Vtipné, že se ptáš."

Co se sakra děje? Mohl by mi to, prosím, někdo vysvětlit?! Protože já zatraceně nemám ponětí. Opravdu už mu konečně došlo, že tohle celé jeho chování, kdy šel naprosto sám proti sobě, stačilo a že je na čase být zase sám sebou... i když nějak ještě horší? Protože ano, Brian umí být zmetek, ale... i tohle je na něj příliš.

J: "Asi mi budeš muset trochu pomoct... nevím, co se děje."

Brian se uchechtl a následně do sebe vyklopil skleničku na ex a típl cigaretu. Hned na to se zvedl a vyrazil rovnou ke mně, snad jsem i čekal, že mi jednu vrazí, ale on mě najednou doslova hladově políbil, že se mi skoro podlomila kolena... ale ten polibek nebyl ani zdaleka vášnivý či zamilovaný, ale opilý a dost zoufalý... začínal jsem se opravdu děsit.

J: "Bri... Briane, počkej."

B: "Co? Ani líbat už mě nechceš?"

J: "Ne takhle, jsi opilý... a jak to myslíš 'ani'?"

B: "No vzít si mě podle všeho nechceš, tak jsem zvědavý, co dalšího ještě přijde."

Brian mě obešel a zamířil do kuchyně, já ale zůstal stát na místě doslova jako opařený a naprosto beze slov. Co tím sakra myslel?!

J: "Co... co tím myslíš?" konečně jsem dokázal dát dohromady kloudnou otázku.

B: "Tak, jak říkám... a bylo by fajn, kdybych se radši dozvěděl od tebe, než od Maika, který to má od Bena, že si mě nechceš vzít."

Počkat, co... COŽE?! Jak mohl Ben říct něco Maikeymu, který něco řekl Brianovi, z čehož on vydedukoval něco takového? Vždyť já si Briana chci vzít, to já nevím, zda on si chce opravdu vzít mě... zatraceně, co se tu právě teď děje?!

J: "Briane, to já nevím, zda ty si chceš vzít mě!"

Brian se najednou zarazil a podíval se na mě s tak zaskočeným výrazem, že jsem věděl, že jsem ho opravdu a naprosto šokoval. No, alespoň něco máme momentálně společného.

B: "Jak si na to sakra přišel?"

J: "Chováš se naprosto jinak... skoro tě ani nepoznávám... od začátku jsi mi jasně dával najevo, že na kluky nehraješ, že láska a vztahy se ti hnusí, že svatbu rozhodně v životě neplánuješ... že věříš na šukání... a teď? Je to jako by si otočil o 360 stupňů a já zkrátka nevěřím tomu, že to takhle opravdu chceš..."

Brian se na mě díval, jako bych byl snad z jiné planety anebo jako bych minimálně zešílel, ale zároveň jsem měl pocit, že to v něm začíná vřít ještě víc, než do teď...

B: "No tak ti asi udělám radost, když ti řeknu, že zrovna před chvílí jsem tu někoho měl."

Čekal jsem, že mi řekne cokoliv... opravdu COKOLIV. Ale tohle vážně ne. A i když jsem si těch několik týdnů "stěžoval" na to, jak se Brian mění, že ho skoro nepoznávám, že nešuká všechno, co se hýbe, jak má tak strašně rád, tak právě teď jsem se snad nemohl cítit hůř.

Oběť pro lásku(9)

bez varování

#BrianKinney #MichaelNovotny #BenBruckner #EmmettHoneycutt #TedSchmidt

_Brian

S Tedem jsme následně zamířili opět rovnou do Kinneticu, ale moje soustředění bylo, dá se říct, na bodu mrazu. Justin je asi jediný člověk na světě, díky kterému dokážu být naprosto mimo. Hádám, že je to asi nějaký vedlejší účinek zamilovanosti. A ano přijdu si pateticky, když tohle říkám zrovna já... Brian Kinney, který nevěří na lásku, ale na šukání. Nikdy by mě nenapadlo, že opravdu přijde jednou den, kdy budu někoho milovat a nejen to - že si ho budu chtít i vzít. A největší ironie na tom je ta, že je tu dost velká pravděpodobnost, že on si nechce vzít mě. I když... je se čemu vůbec divit? Nejsem zrovna materiál na ženění, o tom jsem stihl Justina přesvědčit za těch pět let asi mnohokrát. Jenže i tak... ta představa, že by opravdu nechtěl... mě ničí... a pokud to tak opravdu je... to mě už nejspíš zabije.

Ted: "Briane, já jen... víš, že už je po pracovní době, že?"

B: "Jo, klidně už můžeš jít."

Ted: "Vážně? Nepotřebuješ s něčím pomoct nebo tak?"

B: "V pohodě, klidně běž, jen něco dodělám a taky půjdu."

Ted: "Dobře. Tak zatím."

Popravdě nebylo tu nic, co bych potřeboval dodělat, ale nějak jsem se nebyl schopný zvednout ze svého křesla a jít domů... protože jsem zkrátka nevěděl, co mě tam čeká. Alespoň do chvíle, kdy mi zazvonil telefon s textovkou od Justina, že jdou s Daphne dohnat ztracený čas, kdy se neviděli a že přijde později. Bezva! Už chybí jenom to, že nebude spát doma.

Rozhodně jsem nehodlal zkejsnout v loftu a čekat na to, až se uráčí přijít, zatímco bych šílel ze svých myšlenek, proto jsem se rozhodl vytočit číslo člověka, který mě momentálně jako jediný může udržet při smyslech...

Maikey: "Ahoj, Bri!"

B: "Novotny, máš dnes čas?"

Maikey: "No s Benem jsme chtěli..."

B: "Výborně, takže máš... za hodinu u Woody's."

Dřív, než mi stihl odporovat, jsem raději zavěsil. Jestli je na světě někdo, kdo mě miluje skoro stejně jako Justin, je to právě Maikey, takže vím, že mě na holičkách nenechá, i kdyby nevím co. Ačkoliv když nad tím tak přemýšlíš... třeba mě Justin nemiluje, tak jak si myslím. Raději jsem zatřepal hlavou, abych se téhle myšlenky zbavil.

Následně jsem rychle zajel do loftu, vysprchoval se, vzal si svou oblíbenou černou košili bez rukávů, modré džíny a koženou bundu a vyrazil jsem k Woodymu. K čertu, jak mě chybí ten zatracenej Babylon!

Tak jo, možná ani Maikey mě nemiluje tak moc, jak jsem si myslel, protože zatím ho rozhodně nevidím... to je fakt v prdeli!

Maikey: "Briane, tady jsme!"

SHIT! Od kdy pozvání Maikeyho znamená pozvání všech?! Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval - Maikey, profesor, můj účetní a královna přes módu - to rozhodně bude terapie, která mě pravděpodobně pošle rovnou do blázince!

B: "Koukám, že jsme ve větším počtu."

Maikey: "Kluci už tu byli a Bena jsem nemohl nechat doma..."

B: "Ee-hm."

Posadil jsem se k nim a objednal si pivo. Rozhodně jsem si ale připadal dost navíc, Maikey s Benem cvrlikali a Ted s Emmettem probírali ty svoje blbosti. Zatímco já jen tupě zíral před sebe a se stále se opakující větou "Nemám zájem," na každého, kdo to na mě zkoušel, jsem pomalu, ale jistě začínal ztrácet nervy.

---

Emmett: "Měl by tě vidět Justin... jsi teď věrný jak labrador," zasmál se.

Ted: "Teď, když do toho konečně praštíte, bude monogamie na tvém denním pořádku," neodolal a hned si mě musel taky podat.

Ale nejhorší na tom bylo to, že na něco jako monogamii jsem do teď ani nepomyslel. Já vím, že je to něco, k čemu se asi svým způsobem zavážu tím, že si Justina vezmu, ale... jsem na něco takového fakt připravený? Být někým úplně jiným... být zavázaný a věrný pouze jednomu člověku?

Ben: "Co takhle kulečník, kluci?"

Emmett: "Joo," začal tleskat a vřískat, jak nějaká puberťačka.

Ted: "Rozhodně pro."

B: "Já vynechám," fakt jsem na to neměl náladu.

Ben: "A ty, zlato?"

Maikey: "Já taky posedím, ale vy si zahrajte."

Ben: "Dobře," vrazil mu rychlou pusu a šli hrát.

A já hned tušil, proč Maikey zůstal tady... zná mě moc dobře na to, aby poznal, když se mnou něco je. Já jen vždy dělám, že jsem v pohodě, tentokrát jsem ale tak nějak doufal, že... že si všimne.

Maikey: "Takže... co je s tebou?" významně se na mě podíval.

B: "Co myslíš?"

Maikey: "No nevím... je jasný, že nejsi ve své kůži."

B: "Tak to nejsem jediný."

Maikey: "Myslíš Justina?"

Tak tohle mě zaujalo. Jak to, že jsem o Justinovi neřekl jediné slovo a on ví něco, co já očividně ne, stejně jako předtím Ted. Proč mám pocit, že všichni vědí víc, než já?

B: "Jop. Chová se divně."

Maikey: "Možná nervozita ze svatby?"

B: "Možná."

Maikey: "Tak fajn, asi bych neměl nic říkat, ale... jsi můj nejlepší kámoš a nerad tě vidím takhle..."

Ten fakt, že mě nerad vidí takhle, jako bych snad byl hromádka neštěstí, jsem raději přešel a to především proto, že mě opravdu zajímalo, co přesně by mi neměl říkat...

Maikey: "Vím to od Bena, byl včera s nimi v posilovně a Justin něco říkal... asi si tou svatbou není úplně jistý..."

Jen to dořekl, bodlo mě u srdce takovým způsobem, že jsem myslel, že mě to položí. Má největší noční můra se právě naplnila.

B: "Aha. Bezvadný... jinými slovy... nechce si mě vzít," začal jsem se zvedat k odchodu.

Maikey: "Ale ne to jsem nemyslel... Briane... kdyby si mě to nechal doříct, tak..."

B: "V pohodě, nemusíš už nic říkat. Měj se, Maiky."

Bylo to, jako bych to ani nebyl já, jako by mě najednou pohltil ten neskutečný vztek a naprosto nade mnou převzal kontrolu. Cítil jsem se hrozně. Šel jsem proti sobě... proti všemu, v co věřím a co znám... kvůli němu, protože ho miluju, protože s ním chci strávit zbytek svého života... ale teď mám pocit, že jsem ze sebe udělal akorát šaška... totálního pitomce, kterej právě dostal na hubu.

Cestou k autu jsem do někoho vrazil, jak jsem nedával pozor na cestu, už jsem na něj chtěl zařvat, ale když jsem si ho pořádně prohlédl, usoudil jsem, že bych s ním mohl momentálně dělat mnohem lepší věci, než na něj řvát... a to třeba jako přijít na jiné myšlenky tím, že mu vyšukám mozek z hlavy. Proto jsem ho naložil do auta a zamířil do loftu.