bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #MichaelNovotny
Brian
Když jsem Justina viděl před jídelnou tak šíleně se mi ulevilo, protože jsem věděl, že je v pořádku... já vím, asi nebyl důvod, abych si myslel, že není, ale takovej ten vnitřní pocit zkrátka, když nevíte, kde člověk, na kterém vám záleží, je. Že je u Emmetta pro mě bylo velkým překvapením a nebudu lhát, vařila se ve mně krev, vím, že je to jenom Emmett, královna přes módu, ale stejně to vědomí, že je u někoho jiného doma a ten někdo mu poskytuje útočiště, jsem vnímal trošku jako zradu, ale hádám, že s tím se budu muset smířit.
Problém je teď ale v něčem úplně jiném... moje myšlenky se doslova zbláznily. Od rozhovoru s Maikeym musím neustále přemýšlet nad tím, zda by Justin nemohl mít pravdu. Teď to tak možná nevnímám, ale co když si jednoho dne opravdu uvědomím, že svatba byla chyba, že na život ve dvou jsem nebyl ani zdaleka připravený, ale to, že Justina tak moc miluju, mě zaslepilo? Doufám, že to tak není, ale... co když?
Kvůli těmhle myšlenkám jsem mu ani nedokázal nic pořádného říct, nejdřív jsem se choval jako idiot a pak jsem se snažil být milej, ale nebylo to tak snadné vzhledem ke všemu, co se děje. Vlastně bych ale řekl, že to zvládám celkem obstojně na to, že jsem to já... ve skutečnosti bych ale nejradši praštil pěstí do zdi.
Debb mě hned zpovídala, zda jsme si promluvili, neměl jsem sílu na to se s ní o tom bavit. Původně jsem sem přišel jen proto, abych zabil čas, protože do prázdného loftu se mi nechtělo chodit, jenže teď jsem toho litoval. Proto jsem se Debb vymluvil a vyrazil rovnou domů. Bylo tak zvláštní nevidět všude kolem Justinovo věci... mám pocit, že se mi život během vteřiny obrátil vzhůru nohama.
Rozhodl jsem, že dnes mi budou dělat společnost Jim Beam a cigarety v naději, že odpadnu a probudím se... do života, kde se mi tohle neděje, kde jsme s Justinem šťastně spolu...
Maikey: "Briane?!"
Skoro jsem se zadusil cigaretovým kouřem, když jsem ho zaslechl. Poznámka pro sebe: Nauč se zamykat ty podělaný dveře. Co tady do háje dělá?!
Maikey: "Tady seš," našel mě v ložnici.
B: "Jo, tady jsem... já tady bydlím. Co tu ale děláš ty?"
Maikey: "Usoudil jsem, že budeš potřebovat společnost."
B: "Jsem v pohodě, můžeš zase jít za profesorem."
Maikey: "Myslím, že zůstanu tady," zpoza zad vytáhl krabici KFC.
B: "Fuck, já tě nenávidím. Po tomhle zas budu muset strávit týden v posilovně."
Maikey: "Ty to přežiješ, pojď jíst, než to vychladne."
Přesunuli jsme se na bílý koberec u pohovky, kde jsme si udělali hostinu na zemi. Jak jsem chtěl být původně sám, tedy jen ve společnosti mojí whisky, tak právě teď jsem mohl v klidu říct, že mi Maikey na chvíli pomohl na všechno zapomenout.
B: "Nebudeš mít doma problém? Já jen... Ben nikdy nemá zrovna radost, když se mnou trávíš čas."
Maikey: "Ale tak to není, Ben tě má rád... jen spíš nemá rád, když trávím víc času s tebou, než s ním."
B: "No co, jsem neodolatelný, měl by mít pochopení."
Maikey: "Určitě mu to vyřídím."
Oba jsme se pod vlivem alkoholu začali smát jako dva malí kluci. Připomnělo mi to staré časy, kdy jsme měli naši Brian and Maikey show a byli v podstatě jak siamská dvojčata, kteří každý večer trávili v Babylonu. Když se na to dívám zpětně, chybí mi to, ale zároveň... když hledím do budoucnosti, vím, že chci, aby v ní byl Justin. A taky si uvědomuju, že je možná na čase nechat minulost minulostí a konečně dospět, konečně být zodpovědný a konečně vést něco, co jsem myslel, že nikdy nebudu mít - plnohodnotný vztah. Ale hádám, že říct to a udělat to jsou dvě rozdílné věci.
Maikey: "Promiň, jestli jsem tě dneska vyděsil."
B: "Co?"
Maikey: "Když jsem řekl, že má možná Justin pravdu... že možná opravdu nejsi připravený na to se usadit."
B: "Nemusíš se omlouvat, Mikey. Donutilo mě to přemýšlet a zvažovat věci, který jsem si do teď nepřipouštěl."
Maikey: "A na co si přišel?"
B: "Upřímně? Zatím na nic. Chci s ním bejt... opravdu chci," Maikey se pousmál, asi nevěří, že se opravdu dočkal toho, že mu jen tak přiznávám, že chci s někým být, ale naštěstí k tomu neměl žádné průpovídky.
Maikey: "Ale?"
B: "Ale možná, že má opravdu pravdu. Teď to tak nevnímám, protože žiju přítomností a právě teď vím, že chci jeho a i tu svatbu... ale pokud se mám podívat do budoucnosti, děsí mě, že nevím, co v ní bude... že si třeba postupně uvědomím, že jsem se stal vším, čím jsem být nechtěl a že to nenávidím."
Říkat moje obavy nahlas, bylo ještě víc děsivý, než si je jenom myslet. Asi především proto, že byly ještě reálnější. A já bych si fakt přál, aby nebyly.
Maikey: "Briane, ty jsi... někdo, kdo se celý život bál lásky a vztahů, protože sis myslel, že když si k sobě někoho pustíš moc blízko, ublíží ti... a tak ses naučil nepřipouštět si žádné city, ale ne proto, že bys je nechtěl, ale proto, že tě děsily... stejně jako je tomu teď... ty chceš být s Justinem, ale kurevsky tě to děsí. A to, že nevíš, co se stane v budoucnosti, je normální, o tom život je... neměl bys ale kvůli strachu z toho, co by se mohlo stát, zahodit šanci na to, že bys mohl být opravdu šťastný."
Vlastně to, co mi Maikey právě řekl, je něco, co já sám v hloubi duše vím, i když se to zdá být sebevíc nepravděpodobný. Ale tím, že mi to řekl i on, se to tak nějak potvrdilo a já věděl, že zkrátka chci, co chci a nedovolím, aby můj strach nebo Justinův strach zvítězil.
Justin
Snažil jsem se uvelebit na Emmettovo pohovce, ale bylo to dost nemožné. Záda mě bolela už sama od sebe, natož teď. A především tu byl problém v tom, že jsem chtěl právě teď ležet doma v Brianovo náruči. Bože můj. Možná jsem byl moc unáhlený, možná jsem všechno naprosto podělal. Ale ne... zachoval jsem se správně. Brian si zkrátka musí uvědomit, co by svatba znamenala, potřebuje ten čas, aby přišel na to, zda si mě vzít opravdu chce a nejde tu jen o svatbu, ale o to, co bude následovat po tom po zbytek našich životů. Ale to čekání mě pravděpodobně asi za chvíli zabije.
Dobře, tohle je vážně divný, my o vlku a vlk... na displeji mého telefonu. Vážně mi teď Brian uprostřed noci volá? Co když mi volá, aby mi oznámil to, čeho se tak děsím... co když právě teď zjistím, že je konec?
J: "Ano?" nervózně jsem to zvedl.
B: "Sunshine!"
Tak dobře, stačilo, aby řekl jen mou přezdívku a soudě podle tónu, jakým to řekl, jsem hned věděl, že má něco připito. Teda nevím, jestli je tohle dobré znamení.
J: "Briane, ty jsi pil?"
B: "Možná malinko."
J: "Doufám, že ne sám," vzpomněl jsem si na to, jak mě poučoval on.
B: "Maikey se tu stavil, neboj."
J: "Je u tebe?"
B: "Ne před chvílí odešel, díky bohu... usoudil, že prý potřebuju společnost... asi se bál, že si podřežu žíly. Skoro se mi ho nepodařilo vyhnat."
Musel jsem se přihlouple usmívat, i přes to všechno, si Brian dokáže zachovat svůj humor a když je k tomu ještě opilý, je to přímo k popukání.
J: "A jak se jinak máš?" vážně mě hloupější otázka nenapadla.
B: "Dobrý... přežívám jako obvykle."
J: "Tak to je fajn," bože, Justine.
B: "Yeah... shit."
J: "Co?" hned si získal mou pozornost.
B: "Jen blbě kecám... pravda je... že nesnáším být bez tebe."
Důvod, proč jsme teď každý jinde, je ten, že kdykoliv mi Brian něco takového řekl, jsem věděl, že to zkrátka není on, že on by tohle nikdy neřekl. A přes to právě teď jsem poprvé, i přes to, že byl opilý a pravděpodobně si to ráno nebude pamatovat, byl opravdu šťastný jako blecha, že ho slyším něco takového říkat.
Byli jsme na telefonu, až dokud jsem neslyšel, že spí a následně jsem i já usnul s úsměvem na rtech.
No comments:
Post a Comment