bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #TedSchmidt #DebbieNovotny
Brian
Asi není pochyb o tom, že mě ráno probudila pěkná kocovina. Co mě ovšem překvapilo, bylo probuzení na tvrdém předmětu, který byl pode mnou. S údivem jsem zjistil, že se jedná o telefon. V tu chvíli jsem si začal vzpomínat... nebo aspoň částečně. FUCK! Opravdu jsem Justinovi zavolal. I když, jedná se přímo o špatnou věc? Sakra, kdybych tak věděl, co jsem mu říkal... obvykle si věci pamatuju... co to kecám, jak dlouho mi trvalo, než jsem si zapamatoval Justinovo jméno? Ano správně! Takže je jasný, že teď vím hovno. Jen doufám, že jsem mu nevykládal nějaké hovadiny a nezajistil jsem si, že už se mnou nikdy nepromluví. Protože to je to poslední, co bych chtěl. Jelikož já už vím, co chci... chci být s ním za jakoukoliv cenu, i za cenu toho, že jednoho dne se může všechno podělat. Nehodlám kvůli 'co by, kdyby' zahodit šanci na to s Justinem být. Jenže otázkou teď zůstává, jak o tom dokážu přesvědčit jeho?
Udělal jsem nezbytné, abych se dal dohromady a vydal jsem se do Kinneticu. Bože, jak jsem momentálně vděčný za to, že jsem si nevzal před svatbou to volno, co mi všichni vnucovali, abychom si s Justinem užívali. Možná mám kocovinu, ale i tak bych se zbláznil, kdybych musel tvrdnout doma jen se svými myšlenkami, když tam právě Justin není.
Jenže v Kinneticu jsem tak nějak pochopil, že je jedno, kde jsem, ty myšlenky mě budou nejspíš pronásledovat všude... no vzhledem k tomu, že jsou součástí mého mozku, který bohužel potřebuju, tak asi určitě.
B: "Tede, jdu do jídelny na oběd, přidáš se?"
Ted na mě šokovaně hleděl zpoza svého počítače. Já vím, asi se ještě nestalo, že bych mu dobrovolně nabídl, aby se mnou šel na oběd, zvlášť když to znamená odvoz autem mou osobou... ale fakt jsem dostal pořádný hlad. Tentokrát jsem ani neměl postranní úmysly, protože jsem s jistotou věděl, že měl mít dnes Justin volno. A možná je to tak lepší, vzhledem k tomu, že nevím, co jsem mu v noci říkal. Teď se mu i bojím čelit.
B: "Budeš na mě dál jen zaraženě zírat nebo se zvedneš a půjdeš?"
Ted: "Už jdu!" vyskočil ze svého křesla, vzal si kabát a už mě následoval.
Nebudu lhát, asi jsem trochu doufal, že mi Ted pomůže přijít na jiné myšlenky, když bude cokoliv blábolit, jak má ve zvyku, ale on celou cestu nevydal ani hlásku.
B: "Někdo ti vyrval jazyk, Theodore?"
Ted: "Ne... já jen... nevím, co ti říct... vzhledem k tomu s Justinem."
Tak silně jsem přivřel víčka, že jsem skoro projel na červenou a jen tak tak jsem dupl na brzdu. Kurva. To mi nedošlo, že on to vlastně ještě neví... nebo teda už ví, od někoho určitě, jenom ne ode mě. A takhle si fakt nepředstavuju rozptýlení od mých momentálních myšlenek.
Ted: "A přesně proto jsem radši mlčel," upozorňoval mě na to, že jsme právě mohli bourat.
B: "Bezva," protočil jsem oči.
Ted: "Ale mrzí mě to."
Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Teda měl jsem na jazyku něco ve stylu, že ho to mrzet nemusí, protože všechno bude v pohodě, řekl bych to tak sebejistě, že by tomu i on uvěřil. Jenže problém je v tom, že možná vím, co chci, ale to neznamená, že Justin už nezměnil svůj názor ohledně soužití se mnou natrvalo.
B: "Kdo ti to vůbec vyslepičil? Ne, počkej, nech mě hádat... Honeycutt?"
Ted: "Je to můj nejlepší kamarád... říkáme si věci..."
B: "Ani nechci vědět, jaký ještě."
Tahle konverzace musela být na dobu neurčitou odložena, i když doufám, že už se k ní nevrátíme, protože jsme právě zastavili před jídelnou. Ihned jsme vyrazili dovnitř... teda ne tak docela... já se zarazil přímo mezi dveřmi, ale už bylo pozdě na útěk, protože zvonek ohlašující příchod, nás prozradil. A tak jsem se zhluboka nadechl a zamířil rovnou vstříc nevím přesně čemu, ale asi ničemu dobrému...
J: "Ahoj!"
Ted: "Ahoj, Justine."
Ted se díval z Justina na mě a ze mě na Justina a čekal na to, jak se tohle divadlo bude vyvíjet dál. Jenže já měl jazyk svázanej a ani to blbé 'ahoj' jsem ze sebe nebyl schopný vydávit, připadal jsem si naprosto neschopně.
Debbie: "Co to tady máte za dostaveníčko?" přidala se značně pobaveně.
B: "Jen jsme přišli na oběd jako obvykle," konečně jsem byl schopný něco říct, ale stále jsem šokovaně koukal na Justina, který koukal na mě.
Debbie: "Tak to se usaďte, Justin se vás hned ujme... dneska mě zachránil, Kiki onemocněla a já si vzpomněla na to, jak si vzal volno a řekla jsem si, že si to dnes může vynahradit," škodolibě se na něj usmívala, hned mi bylo úplně jasné, že ho spíš donutila.
J: "No jo no, přeci bych tě v tom nenechal," rozhodl se hrát to její divadlo na jejího zachránce.
To mě rozhodně donutilo k úsměvu a trošku se mi podařilo uvolnit. Rozhodně mi nepřišlo, že by na mě Justin koukal, kdo ví, jak vražedně... tudíž to zatím vypadá, že jsem mu v noci neřekl něco, co bych nechtěl.
S Tedem jsme se šli posadit na bar, protože všechny stoly byly plné, trošku mě štvalo, že se budu muset nenápadně otáčet, abych na Justina viděl, ale dalo se s tím pracovat... zvlášť když právě teď stál za barem přímo přede mnou.
J: "Takže, co si dáte?"
Ted: "Asi ani nemá cenu to říkat..."
J: "Jasně, píšu si."
B: "Já bych si dal hamburger s hranolky a dietní kolu," Justin s Tedem se po sobě podívali asi zaskočeni výběrem mého jídla.
Ted: "To ses jen přeřekl nebo...?"
J: "Si děláš srandu?"
B: "Nedramatizujte, jednou se to nezblázní."
Justin si s údivem a úsměvem zároveň napsal i mou objednávku a šel je vyřídit, mezitím obíhal i ostatní stoly, u čehož jsem se ho snažil nenápadně pozorovat.
Ted: "Teda nejsi moc nenápadný."
B: "Díky za upozornění," ironicky jsem se pousmál.
Za chvíli před námi přistálo naše jídlo a já se do něj opravdu s chutí pustil. Nevím proč, ale najednou ve mně plál úplně malinkatý plamínek naděje, že to s Justinem vyřešíme a tak i chuť k jídlu se mi vrátila.
Ted: "Jdu na záchod."
B: "A já ti mám dělat doprovod nebo co?"
Ted jen zakroutil očima nad mojí blbou poznámkou a následně se vydal na záchod. Já jsem pokračoval dál v jídle, když v tom se přede mnou zjevil Justin... hádám, že přišel využít příležitosti, kdy je Ted nepřítomný a Debb zrovna zaměstnaná stolem, který se před chvílí vyprázdnil a teď se tam posadila větší skupina strávníků.
J: "Tak co hlava?" usmál se na mě, ani nemůžu říct, jak mě to těšilo.
B: "Co?"
J: "No hádám, že kocovina asi nebude nejmenší."
B: "Jo tak... ale tak dá se to."
J: "To jsem rád."
Justin se dál usmíval a já nějak nechápal, co se s ním děje. Teda byl jsem za to hrozně rád, že už se na mě nekouká jako na někoho, s kým se rozešel, ale jako na někoho, koho miluje... ale nechápal jsem tu náhlou změnu.
B: "Poslyš, promiň, jestli jsem tě v noci vzbudil... a jestli jsem blábolil nějaké nesmysly."
J: "Oh... ty si... to nepamatuješ?"
B: "Ne, mám úplný okno... kdybych se neprobral na telefonu asi bych ani nevěděl, že jsem ti volal."
A tohle dámy a pánové je přesně ten moment, kdy jsem to očividně posral znovu. Protože jeho zamilovaný pohled se ze vteřiny na vteřinu vrátil k tomu ne moc přívětivému výrazu. Zatraceně, vzpomeň si, Briane... co si mu do toho blbýho telefonu řekl?!
No comments:
Post a Comment