bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor
Brian
Nevím, proč jsem to řekl... proč jsem mu chtěl tak moc ublížit. Asi proto, že právě teď jsem se cítil doslova příšerně. Ale tahle moje lež asi právě domrvila naprosto všechno. Teda není to tak úplně lež, já tu opravdu někoho měl, jen... když mělo dojít na to hlavní, ztuhl jsem, nedokázal jsem to jednoduše. Já Bran Kinney největší děvka Liberty Avenue jsem nebyl schopný někoho ošukat. Protože jsem prostě ve vztahu, protože miluju Justina, protože mám přítele, protože poprvé ve svém zkurveném životě jsem měl pocit, že bych byl nevěrný... a z té představy se mi dělalo zle od žaludku. A už z toho je mi ještě hůř. Z toho, že se opravdu stávám vším, čím jsem být nikdy nechtěl. A Justina to podle všeho vyděsilo úplně stejně jako mě, dokonce natolik, že zpochybňuje i naší svatbu. Jenže u něj mě to vytáčí, to on od začátku chtěl, abych byl podle jeho představ, abych byl srdíčkový, kytičkový a piknikový přítel... a teď, když mu to dávám, to najednou nechce. A přesně proto jsem mu teď zalhal, protože jsem chtěl, aby se cítil stejně hrozně jako já. Ale co to pak o mně vypovídá? Nejspíš to, že jsem idiot... totální zlomyslnej idiot.
Justin se na mě ale díval takovým způsobem, že jsem si přál vzít to zpátky, ale nemohl jsem... jasně, jak snadné by bylo říct, že se nic nestalo, ale... já se bál toho, co to ze mě udělá. Jsem tak zvyklý být v očích všech za parchanta, že představa toho, že by si o mně Justin myslel něco dobrého, že jsem kvůli němu nespal s nikým jiným, se mi příčila.
J: "Vidíš, Briane, pod tím vším, čím se snažíš posledních několik týdnů být, jsi to pořád ty... pořád ten samý Brian Kinney, do kterého jsem se zamiloval... ale ten Brian Kinney není schopný vztahu a už vůbec ne svatby..."
Ne, znova už ne! Tohle už znovu nedám. Tohle tu bylo nedávno, Justin došel k závěru, že nikdy nepůjdeme stejným směrem, že nemá smysl se snažit dál, když oba víme, že to nikdy nemůže fungovat a tak se sebral a odešel bydlet k Maikovi a Benovi. Tenkrát jsem ho nezastavil, i když jsem chtěl a nebýt toho, že Babylon vybuchnul, dnes bychom tu nestáli a neřešili to, zda jsem schopný svatby... protože bychom spolu nejspíš ani nebyli. Protože jsem tak zatraceně zbabělý, že jsem ho raději nechal jít, než abych mu přiznal, co cítím. Ale to jsem nakonec udělal... a on se zdá být stejně na odchodu.
B: "Co tím myslíš?"
J: "Že by možná... žádná svatba být neměla."
V životě by mě nenapadlo, že přijde den, kdy při poslechu téhle věty, budu mít pocit, že se moje srdce roztříštilo na miliony kousků. Tohle prostě nemůže být pravda.
B: "Já tě miluju, Justine," skoro se mi zlomil hlas.
Najednou jsem se nebyl schopný ovládat a to ani to, co říkám. Vypadlo to ze mě tak nečekaně, že i mě samotného to překvapilo. Ale musel to vědět, musel vědět, že s ním chci opravdu být... protože já bez něj jednoduše nedokážu žít. Už ho nikdy nenechám odejít... rozhodně ne bez boje.
J: "Já vím, že ano, Briane," po tváři se mu najednou skutálela slza.
A v tu chvíli jsem věděl, jak moc tohle všechno myslí vážně. A myslel jsem, že se z toho zblázním. Já jsem člověk, který potřebuje mít ve všem kontrolu, ale když přijde na něj... naprosto jí ztrácím. Mám momentálně pocit, že nemůžu vůbec nic udělat, že on je jednoduše rozhodnutý.
J: "Jen nemůžu být s někým, kdo obětuje sám sebe, aby mě udělal šťastným."
B: "To nedělám... neobětuju se," vydechl jsem.
J: "Vážně? Briane, podívej se na sebe... jsi jako úplně jiný člověk, děláš věci, který bys v životě jinak neudělal... oba moc dobře víme, že tohle nejsi ty."
B: "Vždycky si mě takového chtěl, tak... v čem je problém?"
J: "Briane, posloucháš se vůbec, co říkáš? Co kdybych já obětoval něco, co miluju, jen abych tě udělal šťastným... víš to ty, vím to já - ty bys mi to nedovolil. Vždy si mi tvrdil, že nechceš, abych byl něčím, co nejsem, jen abych tě udělal šťastným... tak teď nedělej to samé sobě, prosím tě, Briane..."
Nevěděl jsem, co mu na to mám říct... pomalu jsem ani nevěděl, co on říká mně. Anebo jsem to spíš vědět nechtěl, jelikož... v hloubi duše jsem tak nějak věděl, že má možná pravdu. Tohle opravdu nejsem já. Jenže když budu tím, kým jsem, nebudu s Justinem... tak co mám sakra dělat?!
B: "Já vím jenom to, že chci být s tebou, Justine."
J: "A já vím to, že kdybych skoro nezemřel v Babylonu, teď bychom tu nestáli a neřešili žádnou svatbu, protože bychom spolu nebyli."
Vím, že jsem si v hlavě promítal úplně stejně myšlenky, ale když jsem najednou věděl, že i on nad tím přemýšlel, bylo mi nějak hůř... protože mi právě v podstatě řekl, že nebýt výbuchu v Babylonu a toho, že jsem mu konečně řekl, že ho miluju, tak by se ke mně nejspíš nevrátil. Není to novinka, já vím, nemohl bych být ani překvapený, kdyby se nevrátil, ale... slyšet ho to říct nahlas... je zkrátka hrozný.
B: "Takže hádám, že ty se mnou nechceš být?"
J: "Ne, Briane! Sakra, tak to není... chci s tebou být... jestli si nezapomněl, byl jsem ten 17 letej vlezdoprdelka a prezident tvého fanklubu, co tě od prvního dne pronásledoval na každém kroku v naději, že si tě jednoho dne vezmu, ale..."
B: "Ale?"
J: "Pak jsem zjistil, že ty nevěříš na lásku, ale na šukání... že nehraješ na kluky... že vztah není nic pro tebe... že žádnou svatbu nikdy nechceš... ale i tak jsem tě miloval a naučil se žít s tím, jak to mezi námi bylo, protože jsem nechtěl být bez tebe, jenomže... jsem asi pochopil, že když každý vidíme svou budoucnost jinak, nemá cenu se dál snažit..."
B: "Mám pocit, že mám dejavu... tohle si říkal, než si odešel k Maikovi a Benovi..."
J: "A stále si to myslím... to, že si mi řekl, že mě miluješ, že si mě požádal o ruku, nezměnilo ten fakt, že jsi tím, kým jsi a jako takový nejsi připravený na takový závazek a já tě do toho nemůžu nutit, když vím, že bys byl nešťastný, zatímco bys dělal mě šťastného..."
Víte, jak těžké je vyvrátit něco někomu, kdo se zdá, že už má vše vyřešený podle svého? A zvlášť když sám tak nějak tušíte, že to, co říká, není úplný nesmysl. Protože ano, miluju Justina tak moc, že jsem ochotný se kvůli němu změnit a chovat jako někdo úplně jiný, ale... jaká je šance, že z toho jednoho dne nezešílím?
B: "Nemůžeš vědět, co se stane."
J: "To nemůžu... ani jeden z nás nemůže... ale já se rozhoduju podle toho, co vím teď... a já vím, že tohle zkrátka nejsi ty."
B: "Takže, co to znamená, Justine? Že nebude svatba anebo... ani my dva... spolu?"
Vyslovit tuhle otázku bylo pro mě snad těžší, než cokoliv jiného na světě... ale už v tu chvíli jsem věděl, že ještě těžší bude slyšet odpověď, pokud nebude taková, v jakou doufám... a z výrazu, jaký má Justin... no asi už si to všichni dokážeme domyslet sami.
J: "Myslím, že bychom měli být nějaký čas od sebe, než vlastně zjistíme, co chceme."
A tak jsem se znovu, už ani nevím po kolikáté, musel dívat na to, jak si balí svoje věci a se slovy "Miluju tě," odchází pryč. Vím, že se se mnou přímo nerozešel, ale pauza, jak by to nejspíš nazval, je vlastně jen krůček od rozchodu.
Justin si myslí, že potřebuju čas na to, abych zjistil, zda s ním chci být, jenomže to já už vím, že s ním chci být... ale on nechce, abych obětoval sám sebe pro něj... jenže tím pádem tohle asi nemá řešení... on nechce, abych se obětoval a já nevím, co jiného udělat, abychom mohli být spolu.
No comments:
Post a Comment