bez varování
#JustinTaylor #JenniferTaylor #EmmettHoneycutt
Justin
Probudila mě taková bolest hlavy a zad, kterou bych nepřál asi nikomu. Ale já jsem si ji rozhodně zasloužil. Mám totiž pocit, že jsem udělal největší chybu svého života. Tolikrát jsem od Briana odešel a tolikrát jsem toho litoval a přes to... dělám teď to samé znovu. Jenže tentokrát je to jiné, tentokrát jsem neodešel kvůli sobě, ale kvůli němu... kvůli tomu, že chci, aby měl možnost o všem popřemýšlet, aby si uvědomil, co opravdu chce... zda opravdu chce být se mnou. Teda to, že se mnou chce být, už oba víme... ale nechci, aby to bylo za cenu toho, že ztratí sám sebe. Nemůžu dovolit, aby obětoval to, kým je a co miluje, jen proto, že mě chce udělat šťastným... pokud se chce opravdu změnit, budu ho v tom jedině podporovat, ale pokud v hloubi duše ví, že svatba a být zavázaný pouze mně, je to poslední, co by chtěl... nemůžeme tak spolu zkrátka fungovat.
Emmett: "Dobré ráno, Sunshine," jeho hlava s úsměvem se nečekaně zjevila nad mým obličejem.
J: "Emme, co... kde jsem se tu vzal?" začal jsem se rozhlížet kolem sebe a snažil jsem se vzpomenout na to, co se v noci stalo.
Emmett: "No, museli jsme se spolehnout na ty moje svaly a ty tě sem dotáhly... byla to fuška."
J: "Ale jak... kde si mě našel?"
Emmett: "V ne moc lichotivém stavu u Woodyho. Byl jsi totálně na mol a plácal nesmysly."
J: "Jaké nesmysly?"
Emmett: "Jako třeba ty, že nemáš kam jít a taky to, že plánování a organizování vaší svatby můžu zrušit."
Emmett se začal na celé kolo smát, myslím, že mu nedocházelo, že ty nesmysly bohužel byly víc pravdivé, než bych si já sám přál. Já bych dal cokoliv za to, aby to tak nebylo, ale nemůžu být sobecký... nemůžu myslet pouze na sebe a svoje štěstí... musím myslet i na to, co chce Brian a pokud to není život, o kterém sním já, že budeme mít, nemůžu k němu Briana nutit.
Emmett: "Oh... to nebyly nesmysly?"
J: "Bohužel, Emme," posadil jsem se a sykl bolestí.
Emmett: "Donesu ti aspirin a ty mi pak vysvětlíš, co se do prkýnka děje."
Přikývl jsem a hned, jak jsem do sebe hodil ty dvě zázračné pilulky, začal jsem Emmettovi říkat... zkrátka všechno. Říkat to nahlas je vždycky horší, než si to jen myslet.
Ach jo, co když se k sobě s Brianem už opravdu nevrátíme? Co když tohle je ten konec?
Emmett: "Božínku! Takže ses s ním rozešel?"
J: "Ne tak docela... spíš jsem nám dal pauzu, než přijde na to, jestli..."
Emmett: "Jestli chce mít po zbytek života sex jenom s tebou?"
Musel jsem se zasmát, takhle bych to sice neřekl, ale ano. Jenže tady nejde jenom o ten sex a o to, zda by se dokázal vzdát sexu s náhodnými známostmi na jednu noc. Jde tu i o jiné... jako například to, že se nikdy nechtěl usadit... nikdy nevěřil na lásku ani vztahy... všechno kolem toho se mu příčilo a nazýval to atrapou pro heterosexuály. On je člověk, který miluje svobodu a to vzrušení, které to přináší a myslím, že ani on sám si neuvědomuje, co všechno by svatba znamenala... čeho všeho by se musel vzdát.
Emmett: "Ten, až zjistí, že si u mě, zabije mě... měl bych si jít napsat závěť."
J: "Neboj, Emme, jsem si jistý, že to je to poslední, co by řešil."
Chtěl jsem ho uklidnit, ale ve skutečnosti bych se možná ani nedivil... přeci jen si vzpomínám na to, jak přišel k Maikeymu opilý a obvinil ho z toho, že jsem odešel kvůli němu. Sakra, proč se všechno musí vždycky takhle zkomplikovat? Skoro jako by nám to osud fakt nepřál.
Vzhledem ke svému stavu, jsem došel k závěru, že bude rozumné zavolat Debb a zrušit si odpolední směnu, naštěstí se nevyptávala proč, což u ní není zvykem, ale nejspíš si myslela, že si dávám volno, abych mohl být s Brianem... bože, kéž by to byla pravda.
Emmett následně vyrazil do práce s tím, že tu můžu být jako doma, jenže to bohužel nebylo tak snadné. Doma je zkrátka doma a to po boku Briana... tady je jen ticho... ticho, které mi doslova drásá nervy.
Už se to opravdu nedalo vydržet tak jsem se jednoduše sebral a šel ven, věci jsem si nechal u Emmetta, nevím, jestli jsem doufal, že u něj v noci složím hlavu, ale zkrátka jsem potřeboval na vzduch... a především mezi lidi, abych přišel na jiné myšlenky.
Máma: "Zlato? Kde se tu bereš?"
J: "Promiň, snad neruším?"
Máma: "Blázne, vůbec ne, ba naopak... pojď dovnitř."
S úsměvem jsem vešel dovnitř a s mámou jsem vzápětí následoval tu vůni čerstvě upečené bábovky... hned to ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství... dětství, kdy jsem kromě známek ve škole a kamarádů nemusel nic řešit... jak mi to chybí.
Máma: "Tak se posaď, donesu nám čaj a bábovku."
J: "Dobře."
Jak jsem do teď neměl na nic chuť, tak se vzpomínkami se mi i ta chuť vrátila a především se začal ozývat můj kručící žaludek. Navíc myslím, že to, co se mámě chystám říct, by bylo dobré udělat s plným žaludkem.
J: "Mňam, je výborná."
Máma: "To jsem ráda. A kde si vůbec nechal Briana?"
Jen to vyslovila, začal jsem kuckat a v podstatě se dusit, protože sousto, které jsem zrovna žvýkal, vlítlo do jiné díry, než mělo.
Máma: "V pořádku?"
J: "Jo jen jsem se trochu přidusil."
Máma: "To vidím," zasmála se.
Bože, jak mně se do toho nechtělo... vím, jak se s Brianem v poslední době sblížila a na tu svatbu se tak moc těší a chce, abych byl konečně šťastný, což bych byl, vím to, s Brianem bych byl ten nejšťastnější... jenže já nechci, aby on nakonec skončil nešťastný, na to ho až moc miluju...
Jenomže oznámit tohle lidem kolem nás je zkrátka... hrozný.
Máma: "Takže kdepak si ho nechal?"
J: "Je v práci... asi."
Máma: "Asi?" zadivila se.
J: "Mami... my... jsme se tak nějak rozešli... teda ne tak úplně, ale... svatba nejspíš nebude... a my dva spolu nejspíš taky ne," řekl jsem to tak nejrychleji, jak jsem jenom mohl, protože jinak bych to asi nedokázal.
A tentokrát to byla máma, kdo měl problém se svým soustem bábovky a ani se nebylo čemu divit. S Brianem se máme brát za týden a kousek a já jsem tu, abych jí oznámil, že se to dost možná nestane. A myslím, že ani já sám si pořádně neuvědomuju, co to přesně znamená... protože si to ani nechci představit... poněvadž život bez Briana je asi to nejděsivější, čemu bych mohl kdy čelit... je to skoro jako nekonečno utrpení. Bože, kéž by mi někdo řekl, co mám sakra dělat!
No comments:
Post a Comment