bez varování
#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny
Justin
Doufal jsem, že když se vyzpovídám mámě, budu se cítit alespoň o trochu lépe, ale ve skutečnosti to bylo úplně naopak. Neříkám, že by za to mohla ona, ta spíš chápala, proč jsem se takhle rozhodl, i když radost z toho teda zrovna neměla, ale věděl jsem, že mě podporuje, ať už se rozhodnu jakkoliv a vzhledem k tomu, že jí na Brianovi záleží, ani ona nechce, aby se obětoval pro moje štěstí. Stále však doufá, že to nějak vyřešíme, že s Brianem najdeme způsob, jak fungovat, i kdybychom se nevzali... já se však bojím, že to se nestane, pokud tohle opravdu nechce. Snažili jsme se dost dlouho na to, abychom konečně pochopili, že každý chceme něco úplně jiného a i když se možná Brian změnil za těhle několik týdnů, neznamená to, že v něm už není ten Brian, který by na svatbu nikdy nepřistoupil... to, že v sobě Brian konečně našel odvahu k tomu mi říct, co cítí, neznamená, že najednou začal chtít zázračně všechny ty věci, kterými dříve tak moc pohrdal. To, že mě miluje dost na to, že by je nějak přetrpěl, se nedá nazývat láskou, ale pouhým obětováním se... a to mu nedovolím. Navíc ani já bych nemohl být s člověkem, který jen předstírá, že je šťastný.
Debbie: "Justine!"
Křičela na mě přes celou jídelnu, sotva jsem vešel dovnitř a už si dávala ruce v bok. Sakra, já věděl, že tohle je blbej nápad, neměl jsem sem chodit. Ale hádám, že si vyžereš, co sis zasel, Justine. Jde se na to.
J: "Ahoj, Debb," řekl jsem sotva slyšitelně.
Debbie: "Nevolal si náhodou, že potřebuješ volno?"
J: "To potřeboval... kocovina je zlo."
Debbie: "Tak kocovina? Hm?"
Do hajzlu! Brian byl podle všeho rychlejší, než já. Neptejte se, jak to vím, když nic ještě ani pořádně neřekla, ale vím. Brian už za ní byl a všechno jí řekl. Bezva. Moje hlava je teď na špalku.
J: "Můžeš přestat chodit kolem té horké kaše a prostě to na mě vybalit," svalil jsem se na barovou židli a promnul si spánky, jak mi vystřelila bolest do hlavy.
Debbie: "No... myslím, že ti nejdřív naliju kafe."
J: "Díky," hned jsem si pořádně lokl, ani mi nevadilo, že je vařící.
Debbie: "Takže svatba nebude, jo?"
Vařící kafe mi nevadilo, ale tohle už zařídilo, že ve mně pěkně hrklo. Já vím, že to říkám i já, že svatba pravděpodobně nebude a je mi z toho fakt mizerně, ale pořád tak nějak doufám, že se stane zázrak a s Brianem se vezmeme... jenže, teď to vypadá, že Brian už to Debbie oznámil jako definitivní věc... kdo ví, co všechno jí řekl... kdo ví, třeba už si to stihl všechno rozmyslet za jedinou noc a došel k závěru, že mám pravdu... že svatba je jedna velká kravina, na který se nehodlá podílet. Bože, já z toho fakt zešílím.
J: "To ti Brian řekl?" strachy mu bušilo srdce, div mi nevyskočilo z hrudi.
Debbie: "Moc mi toho neřekl, jen to nejdůležitější... že svatba nebude a že ty ses sbalil a odešel od něj... a taky, že si myslíš, že by se obětoval, kdybyste se vzali."
Jo, hádám, že to asi pokrylo to nejdůležitější, ale z Debbiiných úst to zní tak nějak hrozněji... anebo jsem si jenom až do teď neuvědomoval, že takhle hrozný to opravdu je?
J: "A říkal ještě něco?"
Debbie: "Ne... jen... ptala jsem se ho, zda je to pravda... že se mění, jen aby tě udělal šťastným..."
V tu chvíli mi srdce už ani netlouklo, protože jsem měl pocit, že se mi rovnou zastavilo. Na tuhle otázku jsem se totiž Briana nezeptal, neměl jsem odvahu, jen jsem mu přednesl, že takový dojem z jeho chování mám... ale přímo jsem se zeptat nedokázal, protože jsem se opravdu bál jeho odpovědi. Já vím tu dostanu tak jako tak, aniž se zeptám, protože právě to teď Brian řeší, ale... kdybych se zeptal už včera, možná bych to teď už věděl a možná už by byl opravdu definitivní konec... takhle mám ještě pořád naději... pokud mi ji ovšem teď Debb nesebere.
J: "A co ti na to odpověděl?"
Debbie: "Myslím, že o tom by sis měl promluvit s ním. Ale pokud se ptáš mě... myslím, že ať už je Brian jakýkoliv, s tebou se z něj stává jeho nejlepší verze... šťastná verze... a neřekla bych, že je to jen nějaké divadlo, jak tě udělat šťastným."
Musel jsem se pousmát a tak nějak mě to uvnitř zahřálo. Kdo jiný, než já nebo Maikey zná Briana nejlíp, jako právě Debbie? Ona ho prakticky vychovala a řekl bych, že pozná dost věcí... proto když říká tohle... zkrátka tomu musím věřit a doufat, že to tak vidí i Brian.
Debbie: "U koho vůbec jsi?"
J: "U Emmetta," ani nevím, zda mě u sebe Emmett nechá, ale tak nějak jsem usoudil, že u něj asi jsem.
Debbie: "Božíčku... tak to očekávej večerní masky a pedikúru."
J: "Ach bože... to snad radši ne."
Debbie: "Možná ti to prospěje," se smíchem se vydala roznášet objednávky.
Nevím teda, zda mi masky a nějaká pedikúra prospěje, ale rozhodně vím, že by mi prospělo, kdybych věděl, jak se Brian rozhodl... ačkoliv to možná ještě ani neví on sám. Ale strávil jsem bez něj jednu podělanou noc a už teď bych dal cokoliv za to, abych ho viděl, objal a políbil.
Seděl jsem u Debbie ještě asi hodinu jako nějaká sklíčená hromádka neštěstí, ona mi sem tam dolila kafe, které jsem do sebe lil ve velkém... jestli jsem doufal, že se předávkuju, nevím. Ale nakonec jsem došel k závěru, že by bylo dobrý jít... domů, kéž by. Spíš k Emmettovi žadonit o nocleh. Nevím, proč zrovna Emmetta, mohl jsem požádat Debbie, ale... tak nějak jsem měl pocit, že té už jsem se za ta léta naotravoval dost. A holky jsou bohužel v Kanadě, což mi připomíná, že těm dost možná budu muset volat, aby na svatbu nejezdily, krucinál!
Dal jsem Debbie bankovku na pult a v rychlosti jsem se s ní rozloučil, nějak jsem se na nějaké její moudra teď necítil a vlastně vůbec na nic, jen na postel a nic nedělání... to jsem ale ještě netušil, že v momentě, co vyjdu z jídelny, uvidím, jak Brian vylézá ze svého auta...
J: "Shit."
Nevím, zda to byla reakce na to, že je tady anebo na to, že si může vypadat, jak chce a že právě teď vypadal dost zničeně a já ho stejně považuju za nejvíc sexy chlapa, ze kterého se mi podlamují kolena, ale jednoduše... SHIT.
V momentě, co on zahlídl mě, se ale jeho oči tak nějak rozzářily, skoro jako by ho pohltilo štěstí a nepopsatelná radost zároveň z toho, že mě vidí. Nevěděl jsem, co dělat, ale odejít jsem jen tak nemohl, tak jsem se vydal za ním...
J: "Ahoj," bože, já byl tak nervózní. Co když už pro mě má odpovědi?
B: "Ahoj," semknul pevně rty, ale následně se usmál.
Jen jsme se na sebe dívali a očividně nevěděli, jak s touhle konverzací dál pokračovat. Bože, jak já tohle nesnáším, my si vždycky máme co říct, ale v momentě, co tomu tak není, jsou to ty nejhorší chvíle mého života. A přitom bych mu toho chtěl říct tolik, především to, jak moc ho miluju... ale tím bych ničemu nepomohl, protože v tu chvíli chtě nechtě by pro mě udělal opravdu cokoliv... včetně toho, že by se obětoval.
No comments:
Post a Comment