bez varování
#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny
Brian
Mojí první myšlenkou logicky bylo, že Justin je tady. Ale nedávala mi vůbec žádný smysl, protože... proč by tady byl? Bydlí přeci s tím svým houslistou. Že by trable v ráji? Sakra, tohle má určitě nějaké smysluplné vysvětlení... jako třeba to, že se za Debb stavoval, kreslil něco a svůj skicák si tu zapomněl. I když, on je k tomu skicáku pomalu přirostlej, sice už ho tolik nepoužívá od té doby, co má svůj počítač, ale stejně se pořád rád vrací ke klasickým metodám, i když to pro něj není nejsnazší. Ale sakra, o to tu teď nejde. Je opravdu možné, že by tu právě teď Justin byl? Ale proč by se schovával? Jasně, proč asi... kde jsem já, není on anebo alespoň dělá, že tam není, takže tohle není zas tak šokující. Ale ne, je to blbost... je to jen moje zbožné přání, nic víc nic míň. Ale přeci jen...
B: "Skočím si na záchod."
Nevím, proč jsem se namáhal jim to sdělovat, stejně mě nikdo nevnímal. Nahoru po schodech jsem našlapoval jak baletka, bál jsem se vynaložit moc síly, aby náhodou nevrzaly... připadal jsem si, jak šílenec. Věděl jsem, že tady Justin být nemůže, ale stejně jsem se choval jak magor.
Před Maikeyho... vlastně Justinovo... nebo teď už ani jednoho... sakra, kdo se v tom má vyznat... prostě před tím pokojem jsem se zarazil a snažil jsem se zaposlouchat, jestli něco neuslyším. Ale Justin tam buď to vážně nebyl anebo se snažil nevydávat žádné zvuky. Bože, dej se dohromady, Kinney!
Ač jsem se bál toho, co tam najdu sebevíc, za tu kliku jsem nakonec vzal a... řekněme, že jsem našel to, co jsem čekal, jen ne tak, jak jsem doufal - všude byly jeho věci, jenom ne on.
Debbie: "Mohlo mě napadnout, že budeš slídit," ozvala se zničehonic za mnou v tak těsné blízkosti, že jsem nadskočil.
B: "Kriste, Debbie!"
Debbie: "Není tady."
B: "Teď... ale něco mi říká, že tu byl."
Debbie: "Briane, tohle je na něm, aby ti to řekl."
B: "Jestli sis nevšimla, tak se mnou zrovna dvakrát nemluví... a nevím úplně přesně, co by mi měl říkat... on u tebe bydlí nebo co?"
Debbie: "Briane..."
B: "Je to jednoduchá otázka - ano nebo ne?"
Debbie: "Ano, ale..."
B: "Jak dlouho? A proč si mi to neřekla?"
Nebudu lhát, docela to ve mně začalo bublat. Jedna věc byla, že Justin bydlí u Debbie, ale ta druhá, že mě Debb vidí skoro denně a nebyla mi to schopná říct... ačkoliv ona ze všech lidí ví nejlíp, jak zkurveně na tom kvůli němu jsem.
Debbie: "Asi měsíc... a neřekla jsem ti to, protože nechtěl... neví to téměř nikdo... jen Jennifer a Daphne."
B: "Měsíc? Aha... tak to je vážně skvělý, Debb, to... počkat..."
Najednou mi došlo, že jestli tady je měsíc znamená to, že tu je zhruba od té doby, co jsme spolu naposled mluvili... co mi řekl, že chce být s tím svým houslistou a že mezi námi je na dobro konec... co to sakra?
B: "Proč je tady?" zeptat jsem se musel, ačkoliv jsem si to už začínal domýšlet sám.
Debbie: "Myslím, že to by ti měl říct on."
B: "Debbie!"
J: "Protože jsme se s Ethanem rozešli."
Ozval se náhle v pozadí jeho hlas. Ihned jsem se otočil a když jsem ho uviděl... měl jsem pocit, jako bych ho neviděl roky... sice na něj sem tam narazím, ale můžu na něj jedině zoufale zírat a představovat si, jak moc bych ho chtěl líbat. Tohle je vlastně poprvé po měsíci, co na mě mluví... a ještě k tomu mi říká tu nejlepší zprávu na světě! I když soudě dle jeho výrazu to asi ta nejlepší zpráva není...
Debbie: "Justine, myslela jsem, že přijdeš, až... až..." došlo jí, že by to asi neměla říkat nahlas.
J: "Jo no, už mě nebavilo procházet se venku a nějak jsem usoudil, že tady na sebe s Brianem stejně dříve či později narazíme."
Tak jo, to, že se tu se mnou nechtěl potkat, jsem si už dokázal domyslet sám, ale přeci jen... když oba dali jasně najevo, že tohle je vážně skutečnost... nebylo mi z toho zrovna nejlíp. On už přede mnou i utíká... jak moc mě asi musí nenávidět?
Někdy mám pocit, že bych mu fakt udělal službu, kdybych se na začátku snažil usilovněji, aby mě nechal být, protože právě teď se tváří, jako bych mu zničil celý život... ironie je, že on pravděpodobně zničil ten můj, protože netuším, jak ho mám bez něj vést.
Debbie: "Asi vás tu nechám."
Než jsme se stihli vzpamatovat a uvědomit si, co vlastně řekla, tak už v podstatě po špičkách odpochodovala. Na jednu stranu jsem byl rád na tu druhou... co si tu s ním mám asi tak povídat? Jak se ohledně mě cítí, dal už dost jasně najevo.
J: "Neměj jí to za zlý... nechtěl jsem, aby ti to říkala."
B: "Proč?"
J: "Co - proč?"
B: "Proč si nechtěl, aby mi to říkala?"
Justin se najednou zarazil a nevěděl, co mi na to má říct, jako by snad ani on netušil, proč nechtěl, abych to věděl. Že by snad proto, že si nechce přiznat, že se s Ianem rozešel kvůli mně?
J: "Nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem se s ním rozešel kvůli tobě... abys v tom hledal něco, co v tom není..."
A tohle je přesně způsob, jak někomu vrazit pěstí rovnou mezi oči, aniž by to bylo fyzické. Přísahám bohu, že hůř jsem se už vážně asi cítit nemohl.
B: "Jasně, chápu," chystal jsem se odejít, ale když jsem kolem něj procházel, zachytil mě za zápěstí... prolítla mnou vlna vzrušení.
J: "Počkej, tak jsem to nemyslel... já jen... rozešel jsem se s ním, protože jsem si zkrátka uvědomil, že nejsem zatím na vztah připravený."
Nevěděl jsem, co mu na to říct, já sám jsem nikdy nebyl schopný přiznat sobě natož jemu, že spolu nějaký vztah máme, i když všichni moc dobře víme, že jsme ho měli... tak jak mám asi reagovat na to, že nebyl schopný vést vztah s někým jiným? Zvlášť, když se zdá, že toho nebyl schopný kvůli mně... a bohužel si nemyslím, že v tom dobrém slova smyslu pro mě.
B: "Tak to mě mrzí," říct hovadinu ale pro mě nikdy nebyl problém.
J: "Všichni víme, že nemrzí... vlastně bych řekl, že v duchu tancuješ vítězný tanec."
B: "Tak proč mám pocit, že jsem vůbec nic nevyhrál?"
Ani jsem si neuvědomoval, co říkám, až dokud jsem to nedořekl a neuviděl, jak se Justin zatvářil. Jako by snad poprvé věřil tomu, že mě jeho ztráta opravdu zničila. A i když to pro mě není snadné přiznat, možná to on právě potřebuje... vidět, že jsem bez něj opravdu v háji. Že ho chci jednoduše zpátky.
No comments:
Post a Comment