Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Oh my God - to bylo první a asi to jediný, na co jsem dokázal momentálně myslet. Stál tu přímo přede mnou... přesně o tomhle jsem snil od chvíle, co ode mě odešel... že přijde a budeme spolu sami. Já vím, že tu nejspíš není kvůli tomu, kvůli čemu doufám, ale... je tady a to je hlavní. To totiž znamená, že mu ještě nejsem jedno, že tu kvůli něčemu je a já do poslední chvíle budu věřit, že tu je proto, že si uvědomil, že chce být jenom se mnou.
Sakra, koukal jsem na něj jako na nějak zatracenej svatej obrázek, jako by snad spadnul rovnou z nebe, víc najevo jsem svou náklonnost asi dát nemohl... jestli jen z mých očí nevidí, jak moc ho miluju, tak už nevím, co víc udělat... jasně, říct mu to by asi bodlo, jenže... jsem z toho tak vyděšenej jako z ničeho jiného v mém životě.
J: "Promiň, že jsem se sem tak vetřel, jen... potřebuju s tebou mluvit."
Věděl jsem, že mluví, jeho rty se hýbaly a vycházel z nich zvuk a ačkoliv jsem slova pochytil, nebyl jsem nějak schopný vnímat, co vlastně říká... byl jsem mimo, totálně.
J: "Briane?"
B: "Eh, promiň... co si říkal?"
J: "Že bych si rád promluvil."
B: "Oh, to zní vážně,"...Jasně, ty nemůžeš ten svůj humor dát chvíli stranou, že ne Briane?
J: "Tak trochu to vážný je..."
Můj přihlouplý úsměv náhle zmizel... je to vážný... a to může znamenat jedině dvě věci, buď to mi vážně přišel říct, že chce zpátky nebo přesný opak...
B: "Tak půjdeme dovnitř."
Šel jsem otevřít dveře, u kterých Justin stál a tím pádem stál hned vedle mě... tak blízko, že jsem mohl cítit jeho horký dech... bože, jak jsem ho chtěl přitáhnout k sobě a vylíbat mu duši z těla.
B: "Dáš si něco k pití?"
J: "Ne, díky."
To mně se rozhodně něco bude hodit, pomyslel jsem si a následně jsem si nalil skleničku skotské. Ať už mi přišel říct cokoliv střízlivý to asi nevstřebám.
J: "Je to tu pořád stejný."
B: "Nebyl jsi tu měsíc... co by se mělo změnit?"
J: "Nic, já jen... to je fuk."
Říkal, že je to fuk, ale ve tváři jsem mu viděl, že to fuk není ani trochu. Myslím, že být tady po delší době, na něj mělo větší vliv, než čekal, že bude mít. No jo, Sunshine, kdybys neodešel, tak by ses teď nemusel takhle cítit... tohle byl tvůj domov a tys ho opustil.
Ačkoliv jsem chtěl zdržovat co nejdéle, tak jsem v sobě nakonec našel odvahu, abychom vyřešili to, proč je tady...
B: "Takže, o čem si se mnou chtěl mluvit?"
Já tu odvahu možná sebral, ale přišlo mi, že on ji najednou ztratil... do tohohle rozhovoru nebyl zrovna žhavý a to značilo pouze jediné - není tady, aby mi řekl, že chce zpátky.
J: "Jsem tady, kvůli tomu, co se stalo včera."
B: "Včera? Eh, budeš mi muset osvěžit paměť,"...Jo, role blba mi jde na výbornou.
J: "Víš moc dobře, o čem mluvím... musíš přestat s tím, co děláš..."
B: "Nic nedělám, Justine."
J: "My oba víme, že to není pravda... to, co se stalo v Babylonu... byl to jenom tanec... nic víc nic míň..."
Kdyby se mu tak moc netřásl hlas, možná bych mu to i věřil, ale... to on je teď ten, kdo si nalhává něco, co není pravda... protože my oba víme, že ten tanec něco znamenal.
B: "Vážně?"
J: "Ano, Briane, vážně."
B: "Kdyby to bylo jenom tanec, nebyl bys teď tady... to víš zase moc dobře ty."
Justin otevřel pusu na prázdno, na chvíli se v jeho tváři usídlil vztek, jako by na mě snad chtěl přímo zařvat, že to nic neznamenalo, jenže na poslední chvíli se zarazil... myslím, že mu došlo, že nemělo smysl mi vymlouvat něco, o čem i on věděl, že to zkrátka něco bylo.
J: "Fajn, možná to něco znamenalo... něco jsme spolu zažili a není to tak dávno, co to skončilo... takže ano něco to znamenalo... ale nezáleží na tom, Briane... mezi námi je konec."
Teď to byl on, kdo vyrazil dech mně, doslova mi přišlo, že mi vrazil kudlu do zad a ne jen obrazně. Jestli je něco, co jsem potřeboval slyšet, abych si připustil, že jsem ho opravdu ztratil, tak to asi bylo tohle.
B: "Jak může být konec něčemu, co mezi námi nikdy ani nebylo?"
Yep, můj obranný mechanizmus rozhodně stojí za hovno, protože... když někdo ublíží mně, hned najdu způsob, jak ublížit já jemu... a teď jsem k tomu našel ten nejhorší možný způsob, který ani nebyl pravda. Justinovi se doslova zaleskly oči, myslím, že v tenhle okamžik mě nenáviděl a byl rád, že se na mě vykašlal, protože si uvědomil, že mu za nic z toho nestojím... a nejspíš měl pravdu.
J: "Jsi vůl, Briane,"...Sebral se z pohovky a vydal se rovnou ke dveřím.
B: "Myslel jsem, že tohle chceš... že tohle je důvod, proč si tady... abych ti připomněl, proč je lepší se ode mě držet dál... no tohle jsem zkrátka já... takže ti doporučuju, aby ses vrátil za svým přítelem."
Možná jsem právě udělal tu největší chybu, jakou jsem mohl, ale... jemu beze mě bude líp. On si zaslouží něco lepšího. Já jsem to nejhorší, co ho mohlo potkat, se mnou by ho nečekal ten úžasný život, jaký si zaslouží. Je na čase ho zkrátka nechat jít... i když mě to pravděpodobně zabije.
J: "Máš pravdu, díky za připomenutí."
Otočil se a vyšel ze dveří, které za sebou ani nezavřel... a měl jsem pocit, že tohle ja naposledy, co ho vidím odcházet, protože už nikdy nebude mít důvod sem znovu přijít... dal jsem mu, co chtěl - svobodu. Ačkoliv to je asi ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělal.
Šel jsem ty dveře zavřít, abych se tady mohl schovat a nejlíp v klidu umřít, jenže když jsem k nim dorazil, zjistil jsem, že je Justin stále tady, čekal na výtah... měl jsem za to, že utekl po schodech "Pořád jsi tady?"
Nic mi na to neřekl a dál stál zády ke mně, ale než jsem se nadál šel rovnou ke mně a vášnivě se vrhl na moje rty...
No comments:
Post a Comment