Po 5 letech // 12 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

New York

Jakmile jsem se probudil tak jsem se vydal do nemocnice. Když jsem vešel do jeho pokoje, nevěřil jsem vlastním očím, byli tu všichni... Maikey, Lindsay s Gusem, Ben, Debbie, Jennifer a Emmett s Tedem... V ten okamžik jsem věděl, že Justin bude v pořádku, že musí být, měl tu tolik opory a lidí, kteří ho milují, kteří by ho nenechali jen tak umřít. A pak tu měl mě... Chlapa, kterého nikdy nic kromě šukání a Babylonu nezajímalo, dokud nepotkal tohle vytrvalý dítě, teď už muže, který byl ochotný udělat cokoliv, aby se mi dostal pod kůži a jednoho dne se mu to prostě povedlo a já si uvědomil, že tohle je muž, s kterým chci strávit zbytek života, milovat ho a zestárnout s ním.

Gus: "Táta!"

Maikey: "Briane!"

Ben: "Jsi v pořádku?"

Ted: "Kde jsi byl?"

Lindsay: "Vyspal ses aspoň trochu?"

Emmett: "Vypadáš vyčerpaně, zlato."

Jenn: "Nemáš hlad?"

Všichni se mě na něco ptali a já v tu chvíli vypěnil.

B: "Pane bože! Nechte mě chvíli vydechnout, vy byste zabili i slona."

Jen Debbie tam stála u jeho postele bez jediného slova.

B: "Jak je na tom Justin?"

Jenn: "Pořád stejně, ale doktor říkal, že přijde co nejdřív, aby si s námi mohl promluvit."

B: "Dobře."

Maikey: "Promiň, nechtěli jsme na tebe tak vybafnout, jen chceme vědět, jestli jsi v pořádku."

B: "Jsem v pohodě, nemějte strach."

Emmett: "A i kdyby ne tak si na to aspoň budeš hrát."

Ben: "Emmette!"

Emmett: "Promiň, to bylo blbý."

B: "To je dobrý."

Jenn: "Nechceš něco k jídlu?"

B: "Děkuju, ale nemám hlad."

Lindsay: "A nepotřebuješ něco?"

B: "Něco bych potřeboval."

Lindsay: "A co?"

B: "Můžete mě tu s Debbie nechat o samotě?"

Lindsay: "Jo jasně, stejně jsme říkali, že se půjdeme někam najíst ne?"

Maikey: "Ben i já souhlasíme."

Ted: "S Emmettem se taky přidáváme, už umíráme hlady."

Lindsay: "Jennifer?"

Jenn: "Já nevím, neměla bych odcházet, co když se něco stane?"

B: "Dám na něj pozor, neboj."

Jenn: "No tak dobře."

Lindsay: "Super tak jdeme, pokusíme se přijít co nejdřív, dobře?"

B: "Ano."

Lindsay: "Gusi, pojď."

Gus: "Ahoj tati."

B: "Ahoj synku."

Takhle jsem Debbie ještě neviděl, byla jako tělo bez duše.

B: "Konečně jsme se jich zbavili co?"...Snažil jsem se jí rozveselit.

Debbie: "Jo... Jasně"...Ale tentokrát to nešlo, byla úplně mimo realitu

B: "Debbie, nepotřebuješ něco?"

Debbie: "Odpověď."

B: "Co, jakou odpověď?"

Debbie: "Odpověď na to, proč se tohle musí pořád dít? Nejdřív Justinovi rozbili hlavu, pak umřel Vic, ty jsi dostal rakovinu, Michael pomalu umřel při výbuchu v Babylonu a teď zase tohle. Já tomu nerozumím, proč se nám tohle pořád stává? Já už jsem vážně vyčerpaná. Proč se musí dít tak strašlivé věci dobrým lidem?"

Nevěděl jsem, co jí mám na tohle říct, já sám jsem neznal odpověď na tuto otázku, ikdyž bych rád.

B: "Debbie, poslouchej mě, posloucháš?"

Debbie: "Jo sakra, poslouchám tě!"

B: "Nevím proč se nám tohle pořád děje, ale my musíme věřit, že se to jednoho dne obrátí v něco dobrého. A teď se nad tím nesmíme trápit, protože Justin nás potřebuje víc než kdy dřív."

Debbie: "Nesmíme ho nechat umřít, rozumíš?"

B: "Já ho nenechám, udělám pro to cokoliv, i kdybych kvůli tomu měl sám umřít."

Nikdy by mě nenapadlo, že já budu ochotný kvůli někomu obětovat svůj život, ale Justin mi za to stojí. Nikdy jsem nikoho a nic nemiloval tak moc jako jeho.

Debbie: "Vy nemůžete žít jeden bez druhého."

B: "Teď už to vím, jen se bojím, že jsem si to uvědomil až moc pozdě."

Debbie: "Nikdy není pozdě zlato - na lásku ne."

B: "Snad máš pravdu."

Debbie: "Já mám vždycky pravdu to neví?"...Konečně se trochu usmála.

B: "Vím to až moc dobře, už jsi mě o tom hodněkrát přesvědčila."

Debbie: "Tak vidíš."

B: "Pojď, sedneme si k němu, ať není sám."

Debbie: "Dobře."

O PÁR HODIN POZDĚJI

Maikey: "Jsme zpátky."

B: "No to vidim, ale kde jsou ostatní a kde je můj syn?"

Lindsay: "Gus šel s Emmettem, Teddem a Benem byli unavení, tak jeli do nějakého hotelu."

Jenn: "Co justin?"

Debb: "Pořád nic, ale my se od něho ani nehnuli."

Jenn: "Byl tu doktor?"

B: "Zatím ne."

Maikey: "Ale už by mohl konečně přijít, jsem docela nervózní, už to trvá moc dlouho, přece jenom říkal, že..."

B: "Že pokud se do několika dnů neprobere, tak zemře?"

Maikey: "Promiň, Briane, já nechtěl."

B: "To je dobrý... Já vím, že ne."

Debbie: "Tak dost! Už mě to čekání ničí, jdu pro doktora!"

Lindsay: "Počkej Debbie, já tam dojdu."

Debbie: Děkuju, Lindsay.

Snažil jsem se před ostatními dělat silného, ale bylo to hrozně těžké, věděl jsem, že už to trvá moc dlouho a jak Maikey zdůraznil, ten doktor říkal, že pokud se Justin do několika dnů neprobere - zemře. Takový strach jsem v životě necítil... Pokud Justin umře, můj život skončí.

Konečně přišel doktor....

Doktor: "Prý se mnou chcete mluvit."

B: "No to si kurva pište, že chceme."

Lindsay: "Briane!"

B: "Lindsay, přestaň mě okřikovat! Už mě nebaví čekat, říkal jste, že pokud se do pár dnů neprobere - zemře. A už jsou to kurva dva dny a nenastala žádná změna! Mohl byste nám teda říct co hodláte dělat?"

Doktor: "Jeho stav je kritický, jak už jsem říkal, je zázrak, že je pořád naživu. Jeho zranění byla vážná, dokonce jsme mu museli vzít ledvinu a to je moc velká zátěž na lidské tělo. Nemůžeme zatím nic dělat, jen čekat a doufat, že zabojuje a probere se."

Jenn: "Takže mi v podstatě chcete říct, že můj syn... Můj jediný syn tady umírá a my můžeme jen doufat. Že nemůžete nic dělat. Co jste to za doktory? Vy musíte něco udělat! Musíte, musíte ho zachránit, musíte ho zachránit."

B: "Jenn, Jennifer musíš se uklidnit."

Jenn: "Briane pusť mě... Nech mě být!"

Debbie: "Jennifer, poslouchej mě! Ten kluk tady tě potřebuje, potřebuje tě silnou! Nesmíš se vzdávat naděje!"

Jenn: "Já nemůžu, můj syn mi tady umírá a nikdo není schopný něco udělat."

B: "On neumře, rozumíš mi? Tak to přestaň říkat! Přestaňte úplně všichni sakra!"

Najednou jsem vybuchl, ten strach, že umře se zněkolikanásobil a já v tu chvíli chtěl utéct pryč, někam hodně daleko, chtěl jsem zapomenout na to co se tady děje, ta bolest byla prostě nesnesitelná.

B: "Už to kurva přestaňte říkat!"

Maikey: "Briane měl by sis sednout."

B: "Maikey přestaň mi doprdele říkat, co mám dělat, jinak tě přísahám bohu, něčím praštím!"

Debbie: "Přestaň! Nemůžeš tady každému nadávat a vyhrožovat a už vůbec ne mému synovi!"

Maikey: "Mami uklidni se."

Debbie: "Jak se mám doprčic uklidnit? Brian není jedinej, kdo někoho ztratí, sakra vždyť Justin je jako můj syn."

Lindsay: "Můžete už přestat všichni. Zatím jsme nikoho neztratili, Justin je pořád naživu a tím, že tu na sebe budete pořvávat ničemu a nikomu nepomůžete."

B: "Máš pravdu, Lindsay, já se omlouvám."

Maikey: "Potřebujeme se všichni uklidnit, už jsme moc vyčerpaný...měli by jsme zajet do hotelu se trochu vyspat."

Lindsay: "Souhlasím."

Maikey: "Mami?"

Debbie: "Jo asi máte pravdu, měli bychom nabrat trochu síly."

Jenn: "Já zůstávám tady, nikam nejdu."

B: "Jennifer měla bys jít, já tu u něj zůstanu."

Jenn: "Ne já jsem v pořádku."

B: "Vždyť už se sotva držíš na nohou."

Jenn: "Já to zvládnu, opravdu."

B: "Prosím, chci s ním být chvíli sám."

Lindsay: "Jenn, pojď s námi, Brian se o něj postará."

Jenn: "Ale co když...?"

B: "Kdyby něco, hned zavolám... Dobře?"

Jenn: "No tak dobře."

Lindsay: "Dobře, za pár hodin jsme zpátky, ano Briane?"

B: "Jo jasně... Hlavně už prosím běžte."

Lindsay: "Zatím ahoj."

B: "Ahoj."

Konečně jsem s ním mohl být sám a držet ho za ruku, pevně jsem mu ji svíral a po tvářích mi stékaly slzy. Už jsem to dál nemohl vydržet, chtěl jsem ho cítit u sebe, lehl jsem si k němu do postele a pevně ho objal, políbil jsem ho na tvář a pozoroval jej. Přes všechna ta zranění, byl pořád krásný, snad krásnější než kdy dřív. Najednou jsem si řekl, že tohle přece nemůže být konec, ještě toho má tolik před sebou... My oba. Jak jsme mohli dospět, až jsem, vždyť před pěti lety jsme byli tak moc šťastní a ikdyž jsem od něho byl tak dlouho odloučen, moje láska k němu se nezměnila. Vždy jsem ho miloval a on miloval mě... Musíme přece dostat druhou šanci, potřebujeme jí... Já jí potřebuju. Chci mu ukázat, jak moc ho miluji, chci si ho vzít... Dokonce s ním mít rodinu a nastěhovat se s ním do našeho paláce, který je přesně takový jak si ho Justin vysnil. Život bez něj si nedokážu představit, vždyť on pro mě toho tolik udělal... Naučil mě milovat, vážit si života, cítit se zodpovědný, díky němu jsem se stal lepším otcem... On mi dal něco, co jsem nikdy neměl - Srdce.

Dal mi ten největší dar, jaký člověk od někoho může dostat - Lásku. Naučil mě, že život není jenom o tom špatném, ale že se stávají i dobré věci... Věci, o kterých jsem ani nevěděl, že mohou existovat. On mě udělal šťastným. Věnoval jsem mu poslední pohled, pohladil ho po tváři a s hlavou položenou na jeho rameni jsem usnul.

Když jsem se probudil, zahlédl jsem sestru...

B: "Co to děláte?"

Sestra: "Jen mu píchám něco na bolest."

B: "On cítí bolest?"

Sestra: "To nevím, tohle děláme jen pro jistotu."

B: "Tak dobře."

Sestra: "Měl byste se jít vyspat někam jinam... Tohle musí být nepohodlné."

B: "Jsem v pohodě, děkuju."

Sestra: "Je mi líto, že vás tohle potkalo... Vypadá to, že vám na něm hodně záleží."

B: "Víc než to, já ho miluju."

Sestra: "Má štěstí, že vás má."

B: "V to doufám. Nevíte náhodou něco nového?"

Sestra: "Měl byste počkat na doktora."

B: "Dobře, tak teď mi naháníte strach, co se děje?"

Sestra: "Neměla bych o tom s vámi mluvit sama."

B: "Prosím, řekněte to."

Sestra: "Já... On, on... Jeho stav se zhoršil."

B: "Jak moc zhoršil?"

Sestra: "Já si opravdu myslím, že by bylo lepší to probrat s doktorem."

B: "Přestaňte a prostě to řekněte... Já vás žádám, prosím řekněte to."

Sestra: "Tak moc, že lékaři vám chtějí navrhnout, abyste ho nechali jít... Chtějí ho odpojit od přístrojů."

B: "NE! To nikdy nedovolím, ani se ho nedotknete, jen přes mou mrtvolu."

Sestra: "Vy to nechápete... Na jeho orgány je to moc velká zátěž, postupně mu začínají odumírat a teprve pak přijde ta nesnesitelná bolest, o které vím, že ji bude cítit. Čím déle ho budeme udržovat při životě díky přístrojům, tím to bude horší a pak prostě zemře... Stejně už mu nezbývá moc času. A vy si budete akorát vyčítat, že jste ho nenechali odejít, že jste ho nechali trápit. Vy i celá rodina a přátelé si to nikdy neodpustíte."

B: "A teď mě poslouchejte Vy! Ten kluk tady je ta nejsilnější osoba jakou jsem kdy potkal, zažil tolik špatností, že si to ani nedokážete představit, ale všechny je obstál. Víte, že už byl jednou na pokraji smrti? Všichni říkali, že to nezvládne, ale on se nevzdal a ani tentokrát to neudělá, takže ani nemyslete na to, že byste ho odpojili, je vám to jasný? Přísahám bohu, že vám zlámu ruce pokud bude třeba, vyjádřil jsem se jasně?"

Sestra: "Chápu, že to pro vás musí být těžký, ale o tomhle vy nerozhodujete, ale matka toho chlapce."

B: "Mám jeho mámu rád a věřte, že by mě nikdy nenapadlo, že to řeknu nahlas, ale opravdu mám, ale jestli na to přijde, zlámu ruce klidně i jí."

Sestra: "Ale on stejně zemře, jediný rozdíl bude v tom, že to bude pomalé a bolestivé."

B: "Ne, ne, ne, ne, ne!"...Vykoktal jsem ze sebe se slzami v očích.

Tohle prostě nemůže být pravda... Nemůže! Kam se najednou vytratila všechna má naděje? Naděje na to, že budeme zase spolu, šťastný?

Musesl jsem se jít projít, protože jsem opravdu potřeboval na vzduch. Chodil jsem venku hodiny, už jsem si připadal jak blázen, pochodoval jsem sem a tam, slzy se ani na chvíli nezastavily, všechna naděje, kterou jsem měl, byla pryč, víra v to, že jednoho dne zase budeme spolu se rozplynula, mé srdce doslova krvácelo, můj mozek nebyl schopný myslet na nic jiného, jen na tu bolest... Tu bolest, která se mi zarývala čím dál tím hlouběji. Přál jsem si, abych to byl já, kdo tam leží a ne Justin. Najednou se ve mně všechen strach a vztek umocnili, a já sebral veškerou odvahu a vydal se zpátky do nemocnice, připraven udělat cokoliv abych ho zachránil. Vešel jsem do jeho pokoje, zavřel za sebou dveře, chvíli jej jen pozoroval a v hlavě si pořád dokola přehrával, co bych měl udělat. A pak se to prostě stalo, neovládl jsem se, naklonil se nad něj a začal na něho doslova křičet, aniž bych věděl, jestli mě uslyší.

"Justine okamžitě se prober! Slyšíš mě? Vzbuď se! Protože jestli to neuděláš, přísahám bohu, že tě zabiju sám! Vytáhnu zástrčku a nechám tě umřít! Kurva tak už se prober! Hned teď!Jjá bez tebe nemůžu žít, copak to nechápeš? Nemůžu!

Takže mi nesmíš umřít, slyšíš? Neumírej, neumírej, neumírej!"...Opakoval jsem čím dál tím slabším hlasem plným zoufalství.

A pak jsem se k němu naklonil blíž, až k jeho uchu a zašeptal...

"Miluju tě. Vždycky jsem miloval."

V tu chvíli to pro mě bylo jako loučení, chtěl jsem aby to věděl než navždy odejde. V podstatě už jsem byl připraven nechat ho jít, věděl jsem, že tohle nemá žádný smysl. Lehl jsem si k němu, objal ho a políbil ho na rty a řekl "Teď už můžeš jít." Položil jsem si hlavu na jeho hrudník, mé slzy stékaly tak rychle, že mě až dusily a já jen poslouchal, jak dýchá a čekal na jeho poslední vydechnutí. Když v tom se náhle ozvalo...

"Taky tě miluju."