Po 5 letech // 13 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

New York

Už je to týden co jsem se probral z komatu a Brian se za mnou ani jednou nepřišel podívat. Všichni mi sice říkají, že u mě byl dnem i nocí, když jsem "umíral", prý se ode mě ani na chvíli nehnul a dokonce byl u toho, když jsem se probral, ale já si to nepamatuju, nepamatuju si ani jestli jsem něco říkal, vlastně poslední co si pamatuju je, že jsem měl mít výstavu v Londýně a slavil jsem to v klubu, pak už nic. Je to jako kdybych zažil nějakou hodně šílenou párty a měl po ní okno. Vím, že jsem pořád myslel na Briana a hrozně mu chtěl zavolat, ale nikdy jsem se k tomu neodvážil a tak jsem alespoň volal Lindsay, abych věděl jak mu je a pořád jsem doufal, že se s ním zase někdy uvidím. Ale teď mám pocit, že jsem doufal v něco co už bylo dávno ztraceno v momentě kdy jsem odjel do New Yorku a Brian se rozhodl žít vlastním životem... Beze mě. Ani nevím, proč mě to pořád překvapuje, ale moc bych si přál, aby tu byl teď se mnou a aby mi řekl, že na mě nikdy nezapomněl, ale to by to pak nebyl Brian a já si myslel, že se změnil.

Debbie: "Ťuky, ťuk."

J: "Debbie, Maikey co tady děláte?"

Maikey: "Přišli jsme navštívit pacienta, lépe řečeno tebe."

J: "To jste nemuseli, máma odsud akorát před chvíli odešla, konečně se mi jí povedlo přesvědčit, aby se šla trochu vyspat. Navíc neměli jste už sedět v letadle s Benem, Emmettem a Tedem?"

Maikey: "No rozhodli jsme se zůstat trochu déle, když ty víš kdo, není schopný za tebou přijít."

J: "No u něj to není žádné překvapení."

Debbie: "Hlavní je, že jsme tu my. Já si vždycky udělám čas na mé nejmilovanější sluníčko."

Maikey: "Mami já jsem tady."

Debbie: "Kolik si myslíš, že mi je, ještě nejsem slepá."

J: "Debb myslím, že takhle to nemyslel."

Debbie: "Jo, aha... No samozřejmě, že až po tobě, ale kolikrát jsem vám už říkala, že jste pro mě všichni..."

Maikey: "Jako synové... My víme."

Debbie: "Michaeli Novotny, máš nějaký problém?"

Maikey: "Ne, vůbec ne."

Debbie: "To bych ti radila, jinak bys mohl taky dostat pár facek."

J: "Bože jak mi tohle chybělo."

Maikey: "Co, že mi má matka vyhrožuje?"

J: "No to taky, ale celkově všichni...nEmmett, Ted, vy dva a..."

Maikey: "Brian?"

Debbie: "Brian?"

J: "Jo, Brian"...Pronesl jsem smutným tónem.

Maikey: "No tak ten se radši teďka schovává v nějakým hotelu, jak nějaká krysa. Au za co to bylo?"

Debbie: "Za ty tvoje výrazy mladý muži a ať už je Brian jakýkoliv nebudeš ho nazývat krysou."

Maikey: "No tak promiň, ale když jsem se za ním včera byl podívat, tak mi ani neotevřel dveře a jen na mě zařval, ať vypadnu jinak, že mě něčím praští, tak promiň, že ho momentálně nenazývám nejlepším přítelem."

J: "No, jo... Typický Brian a já si myslel, že se změnil."

Maikey: "Ale on se změnil... K horšímu, hned po tom co jsi tenkrát odjel se z něj stal tenhle vůl... Jen jsem myslel, že bude jiný, když se rozhodl za tebou jet..."

Debbie: "Michaeli!"

Maikey: "Co mami? Měl by to vědět."

J: "Co, co bych měl vědět?"

Debbie: "Nic Sunshine... To ti musí říct Brian."

Maikey: "Jo to dřív pokvetou kameny, než mu to Brian řekne."

Debbie: "Víš co Maikey? Radši mi dojdi pro kafe."

Maikey: "Ale..."

Debbie: "Okamžitě!"

Maikey: "Už jdu... Chceš taky něco Justine?"

J: "Ne, nechci děkuju."

Počkal jsem až Maikey odejde a hned jsem z Debbie začal tahat o čem to Maikey mluvil.

Debbie: "Proč se na mě tak koukáš Sunshine?"

J: Debb, řekni mi to.

Debbie: "Co máš na mysli?"

J: "To o čem mluvil Michael, ale tys ho to nenechala dokončit."

Debbie: "Jo to nic nebylo, jen něco plácal."

J: "Debbie, jak dlouho tě znám?"

Debbie: "Dlouho bych řekla."

J: "Tak vidíš, takže na mě přestaň hrát divadýlko a prostě mi to řekni."

Debbie: "O tom by sis měl promluvit s Brianem."

J: "Vidíš ho tady někde? Já totiž ne."

Debbie: "Sakra práce kluku, ty mě ničíš."

J: "To bude ten můj Sunshinovský úsměv, který mi tak ráda připomínáš. No tak Debb, co je to? Víš přece, že pravděpodobnost, že mi to řekne Brian je nulová."

Debbie: "Asi jako sis myslel, že ti nikdy neřekne, že tě miluje? No a stejně to udělal."

J: "Jo tak na to už bych moc nesázel."

Debbie: "Co tím chceš říct?"

J: "Že si myslím, že už mě nemiluje."

Debbie: "A na to jsi přišel jak?"

J: "Jak už jsem říkal, vidíš ho snad tady někde?"

Debbie: To mi chceš říct, že ses za ty roky o Brianovi nic nenaučil. Vždyť si vzpomeň tenkrát, když tě Chriss Hobbs praštil.

J: "No vzpomínám si tak akorát na to, že za mnou ani jednou nepřišel."

Debbie: "A proč tomu tak bylo? Přemýšlej."

J: "Protože si myslel, že to bylo jeho vina... Počkat, tím chceš říct, že si vyčítá i tohle?"

Debbie: "Přesně to tím chci říct."

J: "Ale jak si tohle může myslet?"

Debbie: "Řekla mi to Lindsay, které to řekl Brian... On si myslí, že všechno byla jeho vina... Ten ples, bomba v Babylonu, tohle... Všechno to dává za vinu sobě."

J: "Debbie já ti nějak nerozumím... Babylon? Tohle? Já, já to nějak nechápu."

Debbie: "Myslí si, že to co se stalo na plese byla jeho chyba, že s tebou nikdy neměl tancovat... Ta bomba v Babylonu, on si vyčítá, že vám ten klub tenkrát půjčil a tohle si dává taky za vinu."

J: "Ale jak si to všechno může vyčítat, za nic z toho nemohl a už vůbec ne za tohle... Vždyť tu ani nebyl."

Debbie: "Justine, zlato on tu byl... Ten den kdy se to stalo za tebou přijel do New Yorku a v momentě kdy tě to auto srazilo... Všechno slyšel, protože v tu chvíli s tebou volal."

J: "Co? O čem to mluvíš?"

Debbie: "Když jsi tenkrát odjel do New Yorku Briana to hodně vzalo, měl dokonce taková období, kdy byl přímo nesnesitelný... Nedokázal se vyrovnat s tím, že už tě asi nikdy neuvidí a protože jsi mu nevolal, si myslel, že jsi na něj zapomněl. Ale pak se to stalo... Tys zavolal, sice to byl krátký rozhovor, ale Briana přesvědčil o tom, že už bez tebe nechce strávit ani jednu podělanou vteřinu a tak nasedl do letadla a letěl za tebou, aby ti mohl říct, že tě miluje, ale..."

J: "Ale mě srazilo to auto a on si teď myslí, že to byla jeho vina."...Konstatoval jsem.

Debbie: "Všichni jsme si mysleli, že Brian nemá srdce, ale nakonec se ukázalo, že on má z nás všech to největší."

J: "Co mám teď dělat?"

Debbie: "Ukázat mu, že ještě není pozdě, že ho miluješ."

J: "Debb, necháš mě prosím o samotě?"

Debbie: "Samozřejmě, odpočiň si. Zatím ahoj."

J: "Ahoj."

Byl jsem v šoku z toho co mi Debbie právě řekla, nemohl jsem tomu uvěřit. Když jsem ho poprvé potkal, byl jsem jenom vystrašený sedmnáctiletý děcko, které se zamilovalo do Briana Kinneyho a rozhodlo se, že s ním chce zůstat navždycky. A ikdyž to Brian odmítal, nakonec si ke mně našel cestu a dospělo to k bodu, kdy mi konečně řekl, že mě miluje. Bylo to něco, na co jsem čekal tak moc dlouho a v momentě, kdy sem jsem to získal, jsem utekl pryč a Briana dalších 5let nechal v domnění, že už ho nemiluji, že jsem na něj zapomněl. A on teď musí žít s výčitkami za něco, co nezpůsobil, jen proto, že se rozhodl mě získat zpátky.

Schoulil jsem se do klubíčka a v slzách myslel na Briana... Chtěl jsem vymyslet způsob, jak mu dokázat, že jsem ho nikdy nepřestal milovat, že on je jediný muž, s kterým chci strávit zbytek života. Je mi jedno co budu muset udělat, ale já ho prostě získám. Ty myšlenky mě doslova pohltily a mě popadla únava. Když jsem se probudil, nevěřil jsem tomu, co vidím... Myslel jsem, že je to jen další sen, dokud nepromluvil...

B: "Ahoj Justine."

J: "Briane? Ty jsi tady?"

B: "Jo no, řekl jsem si, že se zastvavím podívat se jak ti je."

J: "Sám od sebe jo?"

B: "No Lindsay mi tak trochu promlouvala do duše."

J: "Jo, to je celá ona."

B: "A je v tom sakra dobrá."

J: "Jo, to je."

Chvíli jsme na sebe jen koukali, jeho pohled mě doslova probodával, ty jeho hnědé oči, které jsem tak dlouho neviděl, mi dávaly pocit bezpečí, nechtěl jsem, aby tahle chvíle někdy skončila, v tenhle moment jsem byl připraven o něho bojovat.

J: "Briane, já chci, chci abys věděl, že... Že tě..."

B: "Neříkej to Justine. Nemůžu to slyšet, bylo by to pro nás teď mnohem horší."

J: "Já ti nerozumím, co tím myslíš?"

Podíval se na mě, oči se mu zaplnily slzami, zhluboka se nadechl a pak to řekl.

B: "Přišel jsem se s tebou rozloučit."

J: "Jak to myslíš? Ty letíš zpátky do Pittsburghu nebo co?"

B: "Justine, já jsem ti přišel říct sbohem."

Až teď mi došlo co tím myslí... On ode mě odchází.

J: "Ne Briane! N-n-n-ne to mi nesmíš udělat! Vzpo - vzpomínáš co jsme si slíbili, když jsme se naposledy viděli? Když jsme si říkali, že se navzájem milujeme? Vzpomínáš?"

B: "Já už tě nemiluju, bez tebe mi je líp."

J: "Briane, přestaň, tohle neříkej, nelži mi. Já moc dobře vím jak moc mě miluješ a já miluju tebe... Slyšíš mě? Miluju tě, miluju."

B: "Justine já už dál nemůžu... Tvůj život je beze mě lepší, snazší, já tě akorát ničím."

J: "Briane, nech toho... Můj život bez tebe není snazší, nikdy nebyl."

B: "Promiň, Justine, ale musíš žít svůj život a já zase ten svůj."

Zničehonic se rozešel ke dveřím a já jenom zařval, jak nejsilněji jsem mohl...

J: "Stůj! Přísahám bohu, že pokud uděláš ještě jeden krok, je konec, rozumíš? Konec, navždycky! Tak ode mě neodcházej, neodcházej."

Už jsem myslel, že se ke mně otočí a řekne, že nikam nejde, ale místo toho z jeho úst vyšlo...

B: "Sbohem, Justine."

A v ten moment jsem pocítil, jaké to je zemřít.