Po 5 letech // 14 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

New York

Justin se probudil už před týdnem a já se za ním ani jednou nebyl podívat, mám z toho strach. To čekání na to až se probudí pro mě bylo nesnesitelné a pak když mi řekli, že pro něj už nemohou nic udělat, jen ho odpojit od přístrojů a zkrátit mu utrpení... Myslel jsem, že umřu. A když jsem si uvědomil, že ho musím vysvobodit od té bolesti a nechat ho jít... Rozhodl jsem se s ním rozloučit, dát mu sbohem a naposledy mu říct, že ho miluji, že jsem ho vždycky miloval a jen jsem čekal až na vždy odejde... Nikdy v životě jsem se necítil víc bezmocný a ztracený, ale pak se stalo... Probudil se a první slova, která vyšla z jeho úst byla "Taky tě miluju" v tu chvíli jsem byl tak hrozně šťastný a vědět, že bude v pořádku pro mě byla taková úleva, ale jediný způsob jak ho udržet v bezpečí, je držet se od něho dál. Jen tak může žít život, který si zaslouží. A ta slova, která řekl, teda spíš pronesl kňouravým šeptem, když se probudil, pro mě byla vysvobozující. Mrzelo mě, když jsem zjistil, že si to nepamatuje ani to, že si se mnou volal, když ho to auto srazilo, ale alespoň mu nebudu muset říct důvod, proč jsem za ním jel do New Yorku, bude to pro něho pak snazší.

Gus: "Tati, tati!"

B: "Co je synku?"

Gus: "Ty se vůbec nesoustředíš!"

Lindsay: "Jo Briane, jsi úplně mimo. Nad čím přemýšlíš?"

B: "Proč bych kurva měl nad něčím přemýšlet?"

Lindsay: "Gusi můžeš nás na chvíli omluvit, musím si promluvit s tatínkem."

Gus: "Tak dobře."

Lindsay: "Děkuju, zlato."

B: "Tak co máš na srdci tentokrát?"

Lindsay: "Tak za prvé, přestaň před Gusem mluvit tímhle tónem a nadávat, už jsem ti o tom říkala několikrát. Za druhý jak dlouho ještě chceš zůstat v tomhle hotelu? Je to tu docela depresivní a za třetí, kdy hodláš navštívit Justina?"

B: "Ty jsi vždycky byla nesnesitelná, víš to? Tak za prvé, budu si mluvit, jak se mi zlíbí, za druhý říkal jsem ti, aby si tady se mnou nezůstávala, že si to nepřeju a ty si teď stěžuješ, že je to tady depresivní? Já myslel, že vy umělci máte depresivitu rádi a co se týká Justina, odpověď je nikdy."

Lindsay: "No jo ty drsňáku, vždycky když jsi zničený, schováváš to za tuhle tvojí Brianovskou masku, ale něco ti povím, to už na mě dávno nezabírá."

B: "To ti přeju. A proč, že bych měl být vlastně zničený? To mi objasni."

Lindsay: "Protože někdo koho miluješ, málem umřel, ale on zabojoval a vrátil se k nám a ty si teď nepřeješ nic víc, než být u něho, být mu oporou, ale proto, že si tohle dáváš za vinu, bojíš za ním jít."

B: "Lindsay tvé přednášky mají čím dál tím menší kouzlo."

Lindsay: "Briane, ty jsi vůl!"

B: "Jo no, měla by si přijít s něčím novým, tohle už mi říkají od mých deseti."

Lindsay: "Víš co Briane? Já ti to nežeru, vím moc dobře, jak tě to užírá, že nemůžeš být s ním, ale ještě chvíli se takhle chovej a mě tě přestane být líto."

B: "Nikdo se o tvou lítost neprosil! Takže buď tak hodná vezmi si svoje cetky, Guse a jdi si za Melanie, běž si za svou ženuškou a dítětem a mě nech bejt!"

Lindsay: "Říkala jsem ti, že tě nikdy nenechám ve štychu, takže nikam nejdu. Jediný co teď udělám, bude, že vezmu našeho syna ven a tebe tu nechám se nad sebou zamyslet."

B: "Přeju hezký výlet."

Bože, proč mi tohle musí Lindsay dělat? Vždyť ví, že to nenávidím a že nenávidím, když se k ní musím takhle chovat. Ale copak mám na vybranou? Já jen nechci, aby viděla, jak moc zničený jsem, když s Justinem nemůžu být. Myslím jenom na něho, chci aby věděl, jak moc mi na něm záleží, ale copak za ním můžu jít, když jsem tohle způsobil a ne jen tohle už jsem mu ublížil tolikrát, odstrkoval ho a při tom jediné co jsem vždy chtěl, bylo říct mu "Miluju tě." a když už jsem to dokázal, bylo příliš pozdě, vybral si New York, vlastně já mu ho vybral, asi už tenkrát jsem věděl, že beze mě mu bude líp.

Z těchto myšlenek mě jako obvykle někdo vytáhl.

B: "Kdo je?"

Maikey: "To jsem já Maikey, otevři mi."

B: "Neotevřu, nemám na tebe náladu."

Maikey: "Jo to ty nemáš na nikoho, kdy se hodláš jít podívat Za Justinem?"

B: "Asi jsem dneska nečetl noviny, nevěděl jsem, že je den otázek... Kdy hodlám jít za Justinem? No odpovím ti stejně jako Lindsay - nikdy!"

Maikey: "To jako proč? A vůbec otevři mi ty dveře."

B: "Maikey, přísahám bohu, že jestli neodejdeš, tak tě něčím praštím."

Maikey: "No jo, celej ty, ta tvoje maska!"

B: "Vypadni!"

Maikey: "Už jdu prosím tě sbohem!"

B: "Nazdar!"

Co jsem do prdele komu udělal, že mi ho musí každej pořád připomínat? Copak to nechápou? Já za ním nemůžu jít, protože jestli ho uvidím, nedokážu udělat to, na co se chystám. Alespoň teď za ním nemůžu jít, ještě nejsem připravený. Prostě se teď půjdu vyspat a zkusím na něj nemyslet.

DALŠÍ DEN

Lindsay: "Briane, vstávej!"

B: "Nech mě bejt!(Zničehonic mi strhla peřinu) Co to kurva děláš?"

Lindsay: "Okamžitě zvedni ten svůj línej, nevděčnej zadek."

B: "Nebo co?"

Lindsay: "Gusi, teď!"

B: "Co, teď?"

Najednou se na mě oba dva vrhli a začali mě lechtat.

B: "Co to sakra děláte vy blázni?"

Lindsay: "Snažíme se tě ulechtat k smrti láskou."

B: "Tomuhle říkáte láska?"

Gus: "Ano tati, tomuhle my říkáme láska."

B: "No tak když myslíte."

Tentokrát se role vyměnila a já je oba strhnul pod sebe a začal jim rozdávat, jak oni říkají - lásku!

Gus: "Tati, tati přestaň! To lechtá!"

B: "Jak je to vůbec možný?"...Víc ironicky jsem to říct nemohl.

Lindsay: "Briane, pusť nás nebo uvidíš!"

B: "Jo a co uvidím?"

Oba se smáli jak blázni a Gus se snažil odpoutat mou pozornost, tím, že mě štípal a Lindsay se mezitím vymanila z mého sevření a začala mě mlátit polštářem. Najednou ze mě všechen stres opadl a já se na chvíli cítil šťastný a veselý, nemusel jsem myslet na Justina.

B: "Aaaaaa!"

Gus: "Táta je bačkora, táta je bačkora!"

B: "Jo tak bačkora?"...Vzal jsem si polštář a ukázal jim jaká jsem bačkora.

Gus: "Polštářová bitva!"

Lindsay: "Co si to vy dva šeptáte?(Oba jsme se na ni vrhli) Aaaa! Pomoc!"

B: "Proč voláš o pomoc, jen ti rozdáváme lásku."

Všichni jsme ještě chvíli blbnuli a já se cítil opravdu skvěle, po dlouhé době jsem mohl strávit čas se svým synem a nejlepší kamarádkou bez toho abychom se hádali, byli jsme jako rodina... Dobře až na ten detail, že já jsem gay a ona lesbička, ale i tak to bylo něco úžasného. Všichni jsme vyčerpáním ulehli na postel, netrvalo dlouho a usnuli jsme.

Když jsem otevřel oči, uviděl jsem Guse, který spal jak zabitý, ale Lindsay jsem nemohl najít...

B: "Lindsay? Kde jsi?"

Lindsay: "Jsem v kuchyni, pojď za mnou."

Sice jsem si připadal jako pes, ale šel jsem za ní a když jsem ji zahlédl, došlo mi, že pro mě má zase nějakou přednášku a všechen ten stres se zase vrátil.

B: "Prosím tě, hlavně mi zase nepromlouvej do duše."

Lindsay: "Promiň Briane, ale já musím."

B: "Ty toho nenecháš, dokud to nevyslovíš, že ne?"

Lindsay: "Bohužel ne."

B: "Fajn, tak ať to máme za sebou."

Neochotně jsem si k ní přisedl a poslouchal, co mi chce říct, ale něco mi říkalo, že tohle nebude její typická přednáška o tom, že bych měl jít za Justinem.

Lindsay:" Briane, já jsem o tom přemýšlela a konečně mi došlo, proč tohle děláš."

B: "Co dělám?"

Lindsay: "Chováš se takhle odtažitě a schováváš to za tu svou masku, která říká "Je mi to jedno." Ale ve skutečnosti tobě to jedno není, víc než to, tebe to trápí... Trápí tě, že nemůžeš být s Justinem a ne pro to, že bys to nechtěl, ale pro to, že ty máš strach. Bojíš se toho, že mu budeš dál jenom ubližovat, že nebudeš schopný se kvůli němu naplno změnit. Ale pravdou je, že ty už ses změnil a to je to co se stalo, proto máš strach. Protože ten starý Brian Kinney by se o to nezajímal, prostě by byl s Justinem, ať to stojí, co to stojí, ať to bolí sebevíc. Ale ten nový, ten, který dává před sebou přednost ostatním, ten, který si myslí, že Justin bude šťastný jedině bez něho a nic mu tuhle myšlenku nedokáže vyvrátit, protože je tvrdohlavý jak mezek. Tak ten je rozhodnut se vzdát lásky svého života pro jeho štěstí a jediná otázka, která mi vrtá hlavou, je proč?"

B: "Lindsay, já sám neznám na tuhle otázku odpověď... Já jen vím, že se od něho musím držet dál i přes to jak moc ho miluju a ikdyž ho to bude bolet, kurevsky bolet, budu vědět, že tam někde žije život jaký si zaslouží, maluje, má hodného přítele, rodinu, dům a všechny tyhle věci, po kterých toužil a které jsem mu nikdy nedokázal dát ikdyž jsem chtěl, a pak jednoho dne ta bolest prostě vyšumí a já jen budu někdo koho kdysi miloval, někdo kdo se rozhodl mu dát život jaký si zaslouží ikdyž tím nejhorším způsobem, jaký může existovat... Tím, že ho nechám jít a už mu dál nebudu ubližovat."

Lindsay: "Takže tím chceš říct, že ho opouštíš?"

Sebral jsem veškerou sílu a řekl, to co jsem až do teď nemohl vyslovit.

B: "Ano Lindsay, opouštím ho."

Lindsay: "Víš, Briane, opravdu si mě zklamal, ale pokud si myslíš, že to je to nejlepší co můžeš udělat... Tak mu to alespoň běž říct do očí, neuteč jen tak bez rozloučení a nenechávej ho v naději, že jednoho dne zavoláš, prostě mu prokaž úctu a jdi mu to říct."

Viděl jsem jak moc je ze mě zklamaná, ale ani to mě nepřesvědčilo k tomu, abych svůj názor změnil, ale taky jsem věděl, že má pravdu, že mu to musím jít říct, že nesmím jen tak utect a nechat mu naději.

Rozhodl jsem se, že to jednou pro vždy skončím a vydal jsem se do nemocnice, když jsem vešel do jeho pokoje a uviděl ho, jak klidně spí s tím jeho sunshinovským úsměvem, chtělo se mi brečet, nechtěl jsem ho opustit, ale věděl jsem, že to je pro jeho dobro. Chvilku jsem jej jen pozoroval a pak se probudil, ty jeho oči se najednou rozzářily a já jen řekl...

B: "Ahoj Justine."

J: "Briane? Ty jsi tady?"

B: "Jo no, řekl jsem si, že se zastavím podívat se jak ti je."

J: "Sám od sebe jo?"

B: "No Lindsay mi tak trochu promlouvala do duše."

J: "Jo, to je celá ona."

B: "A je v tom sakra dobrá."

J: "Jo, to je."

A bylo to tady naše pohledy se střetly a já se mu hluboko zadíval do očí a nechtěl jsem nikdy přestat... V tu chvíli jsem ho hrozně chtěl políbit, ale nemohl jsem a pak Justin začal mluvit...

J: "Briane, já chci, chci abys věděl, že... Že tě..."

Nemohl jsem to slyšet a tak jsem ho zastavil.

B: "Neříkej to Justine. Nemůžu to slyšet, bylo by to pro nás teď mnohem horší."

J: "Já ti nerozumím, co tím myslíš?"

V tu chvíli se mé oči zaplnily slzami, zhluboka jsem se nadechl a vyslovil to...

B: "Přišel jsem se s tebou rozloučit."

J: "Jak to myslíš? Ty letíš zpátky do Pittsburghu nebo co?"

B: "Justine, já jsem ti přišel říct sbohem."

Na ten výraz v jeho tváři nikdy nezapomenu.

J: "Ne Briane! N-n-n-ne to mi nesmíš udělat. Vzpo - vzpomínáš co jsme si slíbili, když jsme se naposledy viděli? Když jsme si říkali, že se navzájem milujeme? Vzpomínáš?"

V tu chvíli mě napadlo jen říct...

B: "Já už tě nemiluju, bez tebe mi je líp."

Ale to na Justina nikdy nezabíralo.

J: "Briane, přestaň, tohle neříkej, nelži mi. Já moc dobře vím, jak moc mě miluješ a já miluju tebe. Slyšíš mě? Miluju tě, miluju!"

B: "Justine, já už dál nemůžu... Tvůj život je beze mě lepší, snazší, já tě akorát ničím."

J: "Briane, nech toho... Můj život bez tebe neni snazší, nikdy nebyl."

B: "Promiň, Justine, ale musíš žít svůj život a já zase ten svůj."

Rozešel jsem se ke dveřím, rozhodnutý odejít, když v tom na mě zakřičel...

J: "Stůj! Přísahám bohu, že jestli uděláš ještě jeden krok, je konec, rozumíš? Konec, navždycky! Tak ode mě nedocházej, neodcházej."

Nedokázal jsem se na něho ani podívat, nechtěl jsem aby viděl, jak hrozně se cítím, jen jsem chvíli stál a nakonec jsem to vyslovil...

B: "Sbohem, Justine."

A pak jsem odešel od lásky svého života.