Po 5 letech // 15 //

BEZ VAROVÁNÍ

Justin's POV

New York (O měsíc později)

Bože, jak já toho parchanta nenávidím, za to co mi udělal, jen tak ode mě odešel, jako kdybych byl nějaký smetí. Prý beze mě bude tvůj život snazší, lepší, nechci tě dál ničit... Bože to je kretén! Má pravdu, můj život je hned lepší, alespoň můžu dělat to co jsem posledních 10let dělat nemohl... Nenávidět ho, za to, že mě odehnal... Zase! Ale proč je to tentokrát jiný, tak hrozně bolestivý? - Nejspíš proto, že tentokrát je opravdu konec. A jak já toho hajzla miloval... omyl - pořád miluju! Ani nenávidět ho pořádně nedokážu. Brian Kinney zase vyhrál - odehnal mě a já ho i přes to pořád miluju!

Naneštěstí mám dnes letět do Pittsburghu, máma se chce ujistit, že jsem pořád živý a zdravý, nejspíš jí to rozhovory třikrát denně nestačí jako důkaz. Jen se o tom nikdo jiný nesmí dozvědět, protože jestli se to dozví Debbie nebo Michael, no popravdě by stačili i Ted s Emmetem, kteří by to Brianovi hned donesli a přesně pro to nechci aby to někdo věděl, teda spíš nechci aby to věděl Brian, ještě by si myslel, že za ním jedu žebrat aby se ke mně vrátil a to potěšení mu nedopřeju.

A je to tady - máma volá.

J: "Ano?"

Jenn: "Ahoj zlato tady máma."

J: "Vážně? To bych nepoznal."

Jenn: "Nech si tu tvou ironii, jen se chci ujistit, že jsi..."

J: "Živý a zdravý? No ujišťuji tě, že jsem."

Jenn: "To jsem ráda, ale měla jsem na mysli něco jiného, chci se ujistit, zda jsi připravený na návštěvu Pittsburghu, tvého rodného domova?"

Ne to opravdu nejsem.

J: "Samozřejmě, že jsem mami, není to nic, na co bych se měl připravovat."

Jenn: "No vzhledem k tomu, že tady žije..."

J: "Nevyslovuj jeho jméno!"

Jenn: "Dobře teda, už nic neříkám. A v kolik ti to letí?"

J: "V 15:30."

Jenn: "Tak já tě budu čekat v 18:30 na letišti, dobře?"

J: "Mami, nemusíš tam na mě čekat, cestu ještě znám."

Jenn: "Zlato nehádej se se mnou, prostě tam budu a tečka."

J: "Tak dobře. Zatím se měj."

Jenn: "Miluju tě."

J: "Já tebe taky mami, ahoj."

Jenn: "Ahoj."

Jak mě se tam nechce, není to o tom, že bych nechtěl vidět mámu a Molly, ale mám jen strach z toho, že tam na někoho narazím, teda, že narazím na Briana, pokud se to stane, nevím co budu dělat, jak se budu chovat... Mám před ním dělat, že jsem naprosto v pohodě anebo mu ukázat jak na tom opravdu jsem, že mi ničím nepomohl, když mě opustil. No budu to řešit až když se tak stane teď prostě nastoupím do toho podělaného letadla a budu se modlit, abych co nejdřív letěl zpátky.

Pittsburgh

A je to tady, jsem v Pittsburghu, jediný co musím udělat, je nějak ty následující dva dny přežít a letět zpátky do New Yorku.

Jenn: "Zlato, zlato! Tady jsem."

J: "Ahoj mami.

Jenn: Pojď mi dát pusu."

J: "Mami, ty mě umačkáš."

Jenn: "Promiň já jen, že jsem tě tak dlouho neviděla, opravdu jsi mi chyběl."

J: "Vždyť ty mě taky."

Jenn: "Tak pojď, jedeme domů. Tvoje sestra bude mít opravdu radost."

J: "Jak se vůbec má?"

Jenn: "Je drzá, má svou hlavu a veškerý čas tráví se svým přítelem."

J: "Takže v podstatě já, když jsem byl v jejím věku."

Jenn: "Lépe bych to nepopsala. Chceš řídit?"

J: "Vážně?"

Jenn: "Už je z tebe dospělý muž, na což si asi nikdy nezvyknu, protože pro mě vždycky budeš moje prdelka."

J: "Mami! Radši už mi dej ty klíče."

Jenn: "Tady jsou."

J: "Děkuju."

O CHVÍLI POZDĚJI

Jenn: "Tak a jsme tady."

J: "Jo jsme tady. Počkej, já ti s těmi taškami pomůžu."

Jenn: "Žádný takový, radši běž odemknout dveře, já to zvládnu."

J: "Tak dobře."

Bez váhání jsme šel udělat to, co po mě máma chtěla a když jsem ty dveře otevřel... Mé nejhorší noční můry se staly skutečností...

"PŘEKVAPENÍ"

J: "A do prdele,"...Zašpital jsem si pod vousy.

Debbie: "Sunshine, pojď na mou hruď."

J: "Debb ahoj... Ty, ty jsi tady?"

Debbie: A kde jinde bych měla být, když se moje sluníčko rozhodlo přijet na návštěvu?

J: "Pravda."

Emmett: "Ahoj zlato, vítáme tě doma."

J: "Emmette, taky tě rád vidím."

Ted: "Páni, vypadáš mnohem lépe, než když jsem tě viděl naposledy."

J: "To bude tím, že jsem tenkrát ležel na smrtelné posteli."

Ted: "Jo, promiň."

J: "Nemáš za co se omlouvat."

Emmett: "Heleť tak dost, tohle je trapný, radši nám řekni... Máš nějakého frajera?"

Ted: "Jo Emmette, tohle vůbec není trapný."

Emmett: "Já jsem vážně debil, no tak já si jdu dát radši něco k pití."

Debbie: "To bych ti radila a vezmi si Teda s sebou."

Ted: "Co jsem udělal?"

Debbie: "Běž!"

Ted: "Fajn."

Debbie: "Tak jak se máš Sunshine?"

J: "Skvěle, opravdu skvěle."

Debbie: "Justine, vždyť víš, že přede mnou nemusíš předstírat."

J: "Já vím Debbie, já to jen nechci řešit, už na to nemám sílu."

Debbie: "Ani jeden z vás nemá, oba se tomuhle rozhovoru vyhýbáte."

J: "Předpokládám, že Brian o tomhle neví?"

Debbie: "Ne neví, takový blázen ještě nejsem, abych ho pozvala na tvojí uvítací párty."

J: "Nesmí se dozvědět, že jsem tady."

Debbie: "Ale jak jinak to chceš vyřešit?"

J: "Není co řešit... Už ne Debbie."

Debbie: "To jsou nesmysly Justine a ty to moc dobře víš."

J: "Co tím chceš říct?"

Debbie: "Tím chci říct, že Brian je debil, že tě nechal jít a ty seš pitomec, že ses nechal odbýt."

J: "A co jsem měl jako dělat? Řekl jsem mu, že pokud odejde tak je konec a víš co udělal? Řekl sbohem Justine a šel."

Debbie: "Vždyť říkám, že je debil, ale takhle se vzdát nesmíš."

J: "Debbie, teď to vážně řešit nechci, dobře?"

Debbie: "Dobře stejně už musím jít."

J: "Co? Tak brzo?"

Debbie: "Jo mám šichtu v jídelně, takže..."

J: "Jo chápu, tak zatím ahoj."

Debbie: "Ahoj a zítra se stav v jídelně."

J: "Dobře."

Jo, to tak a potkám tam Briana, ještě jsem se nezbláznil. Pokud jsem si myslel, že tohle je noční můra, tak nevím jak nazvat to co teďka přijde...

Maikey: "Ahoj Justine."

A jsem v prdeli!

J: "Maikey, ahoj. Co tady děláš?"

Maikey: "Přišel jsem tě uvítat."

J: "Jo jasně... Uvítací párty."

Maikey: "A jak se vůbec máš?"

J: "Dobře a ty?"

Maikey: "Taky moc dobře."

J: "Tak to jsem rád a co Ben a Hunter?"

Maikey: "Ty se mají taky skvěle."

J: "Tak to rád slyším."

Tahle chvíle bylo dost trapná, ale Maikey mě hned shladil.

Maikey: "Mluvil jsi s Brianem?"

J: Ne to opravdu nemluvil, nemyslíš, že už bys to dávno věděl?

Maikey: "No my spolu moc nemluvíme od té doby co tě, co tě..."

J: "Odkopnul?"

Maikey: "Jo. Tak trochu se nám všem vyhýbá, a když už s někým z nás mluví... Pošle nás doprdele."

J: "A od kdy je tohle novinka?"

Maikey: "Justine no tak, vím, že to co ti udělal bylo hnusný, ale on na tom taky není zrovna nejlíp."

J: "Maikey jestli jsi sem přišel řešit Briana, tak můžeš zase jít, nemám na to náladu."

Maikey: "Promiň, Justine, neměl jsem to vytahovat."

J: "No hádám, že to máte v rodině."

Maikey: "Takže máma už tě taky stihla vyslýchat?"

J: "Jo."

Maikey: "No jo, celá ona."

J: "To teda."

Maikey: "Heleť já už půjdu, slíbil jsem Benovi, že se vrátím brzo."

J: "Dobře, tak snad někdy jindy."

Maikey: "Jo snad, zatím ahoj."

J: "Ahoj."

To jsem vážně potřeboval... Uvítací párty. Polovinu lidí tady ani neznám a ta druhá mě pořád jen vyslýchá ohledně Briana. Copak nechápou, že se o tom nechci bavit, protože jestli na něj budu jenom myslet... Půjdu za ním... A to se nesmí stát.

Ta šílenost trvala ještě další dvě hodiny a pak všichni konečně odešli domů.

Jenn: "Tak jak se ti to líbilo?"

J: "Mami já tě asi zastřelím."

Jenn: "Takže líbilo?"

J: "Ale jo, líbilo, děkuju."

Jenn: "Není zač zlato."

J: "Já si půjdu lehnout, dobře? Jsem trochu unavený."

Jenn: "Jasně běž, hezky se vyspi a nech si něco hezkého zdát."

J: "Ty taky. Dobrou Molly."

Molly: "Dobrou brácho."

Byl jsem po dnešku absolutně vyčerpaný a tak jsem se do postele přímo svalil a jak máma říkala - nechal jsem si něco hezkého zdát... O Brianovi!