Po 5 letech // 11 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

New York

Nebyl jsem si jistý, zda jsem připraven ho vidět v tomhle stavu, obzvlášť když naposledy co jsem ho viděl, byl šťastný a nádherný. Byl jsem opravdu hrozně rozklepaný a vyděšený z toho co mě čeká. Když jsem vstoupil do místnosti a měl jsem možnost poprvé po dlouhých 5 letech Justina opět spatřit... Byl jsem doslova v šoku, jen tam tak ležel, bez jediného pohybu, všude byly hadičky a pípající přístroje, které ho udržovali při životě. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomil jak moc vážné to je. Vzal jsem si křesílko a postavil ho k Justinovo posteli a doslova se do něho složil. Chytil jsem ho za ruku a dlouze ho na ní políbil. Doufal jsem, že se probudí a já zase spatřím ty jeho krásné modré oči, ve kterých jsem se vždycky rád topil, ty oči, které jsem mohl pozorovat celé hodiny a nikdy mě to neomrzelo... Ale to se nestalo a mé tváře se opět zaplnily slzami. Položil jsem si na jeho postel hlavu, v ruce jsem pořád držel tu jeho a v slzách jsem usnul. Poté mě někdo probudil, když jsem poprvé zahlédl kdo to je, myslel jsem, že umřu radostí.

Gus: "Tati, tati! Vzbuď se!"

B: "Gusi, synku co tady děláš?"

Gus: "Přijel jsem se podívat na strejdu."

B: "Ale jak? Já to nechápu."

Když v tom někdo promluvil.

Lindsay: "Jennifer nám volala, okamžitě jsem nasedla do letedla a letěla sem."

B: "Pane bože, Lindsay."

Musel jsem jí obejmout, potřeboval jsem jí mít u sebe, ona tu pro mě vždycky byla.

B: "A kde je Melanie a Jenny?"

Lindsay: "Jenny je nemocná, Melanie s ní musela zůstat doma."

B: "A je v pořádku?"

Lindsay: "Jo jen menší angína, nic vážného."

B: "Neměla jsi jezdit, měla jsi být u ní."

Lindsay: "A nechat tě tady samotného? Kdy si konečně uvědomíš, že já tě nikdy nenechám ve štychu?"

B: "Děkuju."

Gus: "Tati, co se stalo strejdovi?"

B: "On měl vážnou nehodu."

Gus: "Ale bude v pořádku?"

B: "Určitě ano."

Gus: "Slibuješ?"

B: "Slibuju."

Už jsem to zase udělal, už zase jsem dal ten slib, o kterém jsem nevěděl, zda ho budu moci dodržet.

Lindsay: "Gusi, běž na chvilku za strejdou, ať není sám, já si musím promluvit s tátou."

Gus: "Dobře."

B: "Tak o čem chceš mluvit? A kde je vůbec Jennifer?"

Lindsay: "Po dlouhé námaze se mi jí povedlo přemluvit k tomu, aby se šla vyspat do hotelu."

B: "Potřebovalo to."

Lindsay: "Měl by sis jít taky odpočinout."

B: "Vždyť jsem teď spal."

Lindsay: "Jo... V křesle, musíš být rozlámaný."

B: "Jsem v pohodě."

Lindsay: "Nehraj si přede mnou na drsňáka... Vypadáš, že by ses měl každou chvíli složit."

B: "Díky za starost, ale vážně jsem v pořádku."

Lindsay: "Jo to tak... Bože ty jsi tvrdohlavej!"

B: "Nejsem, to jenom ty to nechápeš."

Lindsay: "Ale chápu... Chápu, že se o něj bojíš, ale tím, že u něj budeš v jednom kuse sedět, nepomůžeš jemu ani sobě."

B: "Pochop, že je to moje vina!"...Zničehonic jsem vykřikl.

Lindsay: "O čem to mluvíš?"

B: "To, že je v tomhle stavu je moje vina."

Lindsay: "Briane, jak tě to napadlo?"

B: "Pokaždé je to moje vina - Tenkrát na plese, kdybych za ním nepřišel a netancoval s ním, nic by se nestalo a potom ta bomba... To já jim tenkrát půjčil Babylon a teď... Teď je to zase moje chyba, kdybych za ním nejel do New Yorku nic z toho by se nestalo."

Lindsay: "Briane ty za to nemůžeš...nemůžeš si to pořád vyčítat a navíc, vždyť ani nevěděl, že si za ním do NY přijel."

B: "Ne, ale byl jsem to já, s kým volal, když ho to auto srazilo."

Lindsay: "Přestaň! Musíš se vzpamatovat. Justin tě miluje a potřebuje tě. A rozhodně by nechtěl, aby jsi si tohle vyčítal."

B: "Akorát mu ničím život, nikdy jsem za ním neměl jezdit."

Lindsay: "A čeho by si tím docílil? Akorát by jste se oba do konce života trápili."

B: "Ale on by teď byl v pořádku."

Lindsay: "Ty to pořád nechápeš, že ne? On bez tebe nikdy nebude šťastný."

B: "A na to jsi přišla jak? Vždyť od té doby co odjel z Pittsburghu se měl dobře, ani nezavolal, což mi přijde, že beze mě byl šťastný."

Lindsay: "Možná, že nezavolal tobě, ale to neznamená, že nevolal mně."

B: "On ti volal?"

Lindsay: "Každý den."

Nemohl jsem tomu uvěřit! Mě ani jednou za celých 5 let nezavolal ani jednou a Lindsay volal každý den. Nechápal jsem to a byl jsem hrozně naštvaný.

B: "Tak to ti přeju, alespoň někdo měl štěstí."

Lindsay: "Ale ty nevíš, proč mi volal."

B: "Jo tak proč? To by mě opravdu zajímalo."

Lindsay: "Kvůli tobě... Každý den mi volal jenom kvůli tobě, chtěl vědět jestli jsi v pořádku a neustále mi opakoval, jak moc mu chybíš, nemyslel na nic jiného, jen na návrat k tobě."

Jen jsem na ni zíral se slzami v očích a nezmohl se na jediné slovo... A pak mě Lindsay zchladila.

Lindsay: "Ale co ty? Ty jsi mu přece taky nikdy nezavolal. Nemůžeš to pořád vyčítat jen jemu!"

B: "Děláš si srandu? Vždyť jsem to byl já, kdo ho poslal do New Yorku, aby si mohl splnit svůj sen. Víš, jak těžký to pro mě bylo, nechat ho odejít? Nemohl jsem mu zavolat... Prostě nemohl."

Lindsay: "Vím, že to pro tebe bylo těžký, i když sis hrál na drsňáka a dělal vše pro to, aby to vypadalo, že je ti to jedno, ale na to tě všichni známe až moc dobře. Víme, jak moc ti na něm záleží a že by si pro něj udělal cokoliv."

B: "A on by udělal cokoliv pro mě."

Lindsay: "Vidíš? A proto ti nezavolal... Věděl, že by to pro tebe bylo ještě horší, nechtěl ti způsobovat větší bolest, ale to neznamená, že na tebe zapomněl, že bez tebe byl šťastnější. Takže si to přestaň dávat za vinu!"

B: "Já jen nechci aby umřel."

Lindsay: "On neumře... Ty ho nenecháš."

B: "Měl bych se za ním vrátit... Potřebuje mě."

Lindsay: "To ano, ale teď se musíš vyspat, já u něj s Gusem zůstanu."

B: "Ale..."

Lindsay: "Nehádej se se mnou a běž."

B: "Ale..."

Lindsay: "Briane!"

B: "Jen chci říct, aby si mi dala vědět, kdyby něco."

Lindsay: "Dám, neboj."

Šel jsem mu dát pusu na čelo, to samé Gusovi a pak jsem jel do jednoho hotelu. Potřeboval jsem si odpočinout, ale měl jsem hrozný strach, že pokud usnu, něco se stane a já u něj nebudu. Už jsem skoro spal, když v tom mi zazvonil telefon.

B: "Halo?"

Maikey: "Briane, tady Michael. Já jsem slyšel, co se stalo. Je Justin v pořádku?"

Najednou jsem si vzpomněl na den, kdy Justinovi rozbili hlavu, na to, že Maikey byl celou dobu se mnou a že bych to tenkrát bez něj nezvládl. V tom se mi oči zaplnily slzami a já jen vzlykavým hlasem řekl...

B: "Maikey... Já, já tě potřebuju... Já to asi nedokážu. Justin je na tom hodně špatně a já se bojím, že to nezvládne... Já bez něj nemůžu žít... Co když mi umře?"

Maikey: "Briane, Briane, poslouchej! Posloucháš?"

B: "Poslouchám!"

Maikey: "Justin ti neumře, ten kluk je silný a víš proč?"

B: "Proč?"

Maikey: "Díky tobě. To ty jsi z něho udělal to kým je. To ty jsi z něj udělal tuhle neuvěřitelně silnou osobu, on to dokáže."

B: "Maikey myslíš, že by si mohl přiletět?"

Maikey: "Dneska nasedáme všichni do letadla."

B: "Co? Kdo všichni?"

Maikey: "Já, Ben, máma, Emmett a Ted... Všichni si vzali volno, aby s tebou a Justinem mohli být."

Nikdy jsem si pořádně neuvědomoval, co pro ty lidi znamenám, ale teď už to vím!