BEZ VAROVÁNÍ
New York
Nemohl jsem pohnout jedinou částí mého těla, jen jsem stál jako opařený, skoro sem nedýchal, na tváři jsem cítil, jak mi zběsile stékají slzy a u ucha jsem pořád držel telefon v naději, že mi Justin odpoví. Ale to se nestalo. Zničehonic se mě někdo na něco zeptal, ale já nebyl schopný rozeznat slovo od slova a tak se mě zeptal znovu.
Slečna: "Pane... Pane, jste v pořádku? Halo, slyšíte mě?"
B: "Co, cože?"
Slečna: "Ptám se, zda jste v pořádku?"
B: "Já... Já, já nevím... On, on mi neodpovídá."
Slečna: "Co? Kdo neodpovídá? Já vám nerozumím."
B: "Justin..on, on mi chtěl něco říct, ale najednou padla veliká rána a on už nic neříkal. Já, já nevím, co dělat. Mu... musím ho najít... Já, já ho musím najít... musím ho najít!"
Slečna: "Dobře, pane musíte se uklidnit, vypadá to, že jste v šoku, měl byste si sednout."
B: "Já si nechci sednout, musím ho jít najít."
Slečna: "Jo to už jste říkal, ale v tomhle stavu nikam nemůžete."
B: "Neříkej mi kurva, co můžu a nemůžu!"
Slečna: "Dobře, omlouvám se, ale vážně byste si měl sednout nebo mi alespoň řekněte, jestli nemám něco udělat nebo někomu zavolat."
B: "Jen mě prosím odvezte na tuhle adresu, je tam klub a já se tam potřebuju dostat."
Slečna: "Dobře, tak si nasedněte."
B: "Děkuju."
Byl jsem hrozně vyděšený, doufal jsem, že se mu jen rozbil telefon a on je v pořádku. Věděl jsem, že tentokrát to nezvládnu, pokud se mu něco stane, už toho bylo moc. Nejdřív ho ten homofóbní debil Chris Hobbs praštil pálkou, tenkrát jsem myslel, že umřu od strachu, doslova jsem se modlil, aby to přežil. Potom ta bomba v Babylonu, bylo to, jako kdybych v sobě měl velkou střepinu, která mi má každou chvíli propíchnout srdce a pak když jsem ho uviděl v troskách Babylonu, jak pomáhá lidem, myslel jsem, že ho umačkám k smrti, jen abych si byl jistý, že je v pořádku. Ten den jsem mu poprvé řekl, že ho miluju a já rozhodně nechci, aby to bylo naposled, on prostě musí být v pořádku.
Slečna: "Jsme tady."
Hned jsem zpozorněl, netrvalo dlouho a já zahlédl hlouček lidí, kteří se u něčeho seběhli. Okamžitě jsem vyskočil z auta a běžel se tam podívat, té dívce jsem ani nepoděkoval... V tu chvíli jsem na to nemyslel. Když jsem doběhl na místo, chtěl jsem umřít z pohledu, který se mi naskytl. Bylo tam auto, které mělo absolutně zdemolovanou kapotu na, které byla spousta krve... Krev byla úplně všude. V tu chvíli jsem začal myslet na nejhorší, ale nechtěl jsem si to za žádnou cenu připustit. Zahlédl jsem nějakého mladíka a šel se ho zeptat, co se stalo.
B: "Prosím tě můžeš mi říct, co se tady stalo?"
Kluk: "Nějaký kluk tu přebíhal silnici, když v tom ho v plný rychlosti nabralo auto, bylo to šílený, ten kluk tam pak jen ležel bez jediného pohybu. Před chvíli ho odvezla sanitka, ale podle mě už to bylo zbytečný."
Nemohl jsem uvěřit, že tohle řekl, že prý to bylo zbytečný, měl jsem sto chutí ho praštit, ale ovládl jsem se.
B: "A do jaký nemocnice ho odvezli?"
Kluk: "Do Mercy West."
B: "Dobře, děkuju."
Okamžitě jsem si zavolal taxi a vydal se do nemocnice.
B: "Prosím Vás... Prosím Vás, sestro?"
Sestra: "Ano?"
B: "Mohla byste mi říct, zda sem přivezli jednoho kluka."
Sestra: "A jméno?"
B: "Justin... Justin Taylor."
Sestra: "Vydržte chvilku."
B: "Dobře."
Sestra: "Ah, ano, akorát ho operují."
V tu chvíli se mi hrozně ulevilo, věděl jsem, že je pořád naživu.
B: "A mohla byste mi říct jak je na tom?"
Sestra: "Jste rodina?"
B: "Ne... Ne, já jsem jeho bývalý přítel."
Nikdy by mě nenapadlo, že tohle slovo použiju, obzvlášť ne za takové situace.
Sestra: "Bohužel můžeme podávat informace jen rodině a příbuzným."
B: "To je vtip?"
Sestra: "Je mi líto."
B: "No to je skvělý a co mám jako podle vás dělat?"
Sestra: "Zavolejte jeho rodině a počkejte."
Panebože Jennifer, musím jí to říct.
B: "To vám pěkně děkuju."
Sestra: "Omlouvám se, ale musím se řídit protokoly."
B: "Tak to vám přeju, ale mně jsou nějaké vaše protokoly u prdele."
Potřeboval jsem vědět, jak na tom je, jestli bude v pořádku, ale nikdo nebyl schopný mi na tuhle otázku odpovědět.
Musím zavolat Jennifer, musí to vědět.
Jenn: "Ano?"
B: "Ahoj, Jennifer, tady Brian."
Jenn: "Brian? Pane bože ahoj. Jak se máš?"
B: "Ne moc dobře... Já, já ti musím něco říct."
Jenn: "O co jde?"
B: "O Justina."
Jenn: "Cože? Justina? Co tím chceš říct?"
B: "Jennifer, Justin měl nehodu."
Jenn: "Nehodu? O čem to mluvíš?"
B: "Srazilo ho auto."
Jenn: "Co to má znamenat?... Briane já ti nerozumím... Jak jsi na to přišel?"
B: "Přijel jsem za ním do New Yorku, a když jsem si s ním volal, tak jsem najednou uslyšel ránu a on už nic neříkal. Já jsem teď v nemocnici - v Mercy West."
Jennifer propukla v šílený pláč, pořád něco říkala, ale já jí nerozuměl ani slovo.
B: "Jennifer? Co? Já ti nerozumím."
Jenn: "On je?... je... je v pořádku?"
B: "Sestra mi akorát řekla, že prý ho operují, ale víc nic kvůli tomu, že nejsem rodina. Měla by si sem přiletět."
Jenn: "Já okamžitě jedu na letiště."
B: "Dobře, budu čekat."
Jenn: "A Briane?"
B: "Ano?"
Jenn: "Nenech ho umřít."
B: "Nenechám, slibuju."
Jenn: "Děkuju."
Dal jsem jí slib, o kterém jsem nevěděl, zda ho budu moci dodržet, ale ona to v tu chvíli potřebovala slyšet, vlastně i já jsem to potřeboval, alespoň tenhle slib mi dával nějakou naději, že bude v pořádku. Musel jsem se posadit, byl jsem vyčerpaný a během okamžiku jsem usnul.
O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI
Najednou mě probral něčí hlas... Hlas, který jsem kdysi dobře znával.
Jenn: "Briane? Briane, slyšíš mě?"
B: "Proboha, Jennifer, ty už jsi tady."
Jenn: "Tak kde je Justin?"
B: "Já nevím, nechtějí mi nic říct."
Jenn: "To je nějaký zvrácený vtip? Je tu někde doktor?"
B: "Jo, támhle je."
Jenn: "Prosím Vás, můžete mi pomoct?"
Doktor: "Ano co si přejete?"
Jenn: "Mého syna sem dnes přivezli, měl nehodu a nikdo není schopný nám říct, jestli je v pořádku."
Doktor: "A jak se jmenuje?"
Jenn: "Justin Taylor."
Doktor: "Vydržte prosím chvilku, půjdu to zjistit."
Jenn: "Děkuju."
To čekání bylo nekonečný, Jennifer pořád pochodovala, už jsem na ní chtěl zařvat, aby si sedla jak jsem z ní byl nervózní, ale v tom přišel doktor a jeho výraz asi do smrti nezapomenu.
Doktor: "Madam vy jste matka toho chlapce?"
Jenn: "Ano, jsem."
Doktor: "Mohla byste jít se mnou."
B: "Můžu taky?"
Doktor: "A vy jste?"
Jenn: "On je jeho přítel."
Doktor: "Dobře tak pojďte."
Už jsem si myslel, že nám chce oznámit, že Justin umřel, v tu chvíli jsem nemohl popadnout dech, jaký jsem měl strach.
Doktor: "Posaďte se prosím."
B: "Můžete nám už kurva konečně říct jestli je naživu?!" Byl jsem doslova nepříčetný.
Doktor: "Ano je naživu, ale byly tu vážné komplikace, ještě nemá vyhráno."
Jenn: "Ale bude v pořádku?"
Doktor: "Zatím se drží, ale je v kómatu, během té srážky utrpěl vážná zranění břicha, měl rozsáhlá vnitřní krvácení a dokonce jsme mu museli vzít ledvinu, má zlomenou nohu a hluboké tržné rány... Abych pravdu řekl, tak je zázrak, že je ještě naživu."
B: "On je silný, vždycky byl."
Jennifer se na mě podívala s takovým děkovným výrazem a já se snažil být kvůli ní silný, ale stálo mě to hodně úsilí, věděl jsem, že tentokrát je na tom Justin opravdu špatně.
Pak ten doktor řekl něco, co mi veškerou sílu vzalo a já už ze sebe dál nemohl dělat tvrďáka.
Doktor: "Budu k vám upřímný, pokud se do několika dnů neprobere, začnou mu postupně selhávat všechny orgány a on pak zemře."
Tuhle možnost jsem si vůbec nepřipouštěl, i kdybych měl zaprodat duši samotnému ďáblovi tak to udělám... Justin prostě bude žít!
Jenn: "A můžeme ho vidět prosím?"
Doktor: "Dobře, ale na chvíli a jen jeden z vás, musí odpočívat... Takže kdo to bude?"
Začal jsem se smiřovat s tím, že Justina už neuvidím, ale Jennifer řekla něco neuvěřitelného...
Jenn: "Briane, běž."
B: "Co?"
Jenn: "Říkám, aby si za ním šel."
B: "Jsi si jistá?"
Jenn: "Ano jsem, pokaždé když se mu něco stalo, byl jsi to ty, kdo mu pomohl... On tě potřebuje."
B: "Děkuju," dal jsem jí pusu na tvář, nikdy v životě jsem nebyl vděčnější.
Jenn: "Není zač a dej mu za mě pusu."
Atak jsem se za ním vydal naprosto vyděšený...
No comments:
Post a Comment