Po 5 letech // 9 //

BEZ VAROVÁNÍ

Brian's POV

New York

Letuška: "Dámy a Pánové, prosím, připoutejte se, budeme přistávat. Vítejte v New Yorku."

A je to tady, jsem v New Yorku. Proboha, nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu udělal. A můj plán, že během letu vymyslím, jak to řeknu Justinovi, jaksi ztroskotal, jelikož jsem usnul... Já jsem fakt pitomec!

No co, budu mít na to čas během toho, co budu hledat Justinův byt. Ten malej pitomec se totiž ani neuráčil mi tenkrát poslat adresu, takže tu nejspíš budu bloudit a znásilní mě nějaká parta hipíků. Kdybych tu nebyl proto, že mu chci říct, jak moc mi chybí a že ho miluju, tak bych ho snad i zabil, že mě nutí tohle podstoupit.

Teď mě tak napadlo, že mám vlastně tři možnosti, jak zjistit jeho adresu... První - jak už jsem říkal, budu tu bloudit a doufat, že se stane zázrak a mě někdo nezabije. Druhá - zavolám Justinovo mámě Jennifer a ta mi jí buď s radostí dá anebo mě pošle do prdele a ještě před tím mi udělá přednášku. A třetí - zavolám Daphne, která pro mě vždy měla slabost, takže nebude zas takový problém z ní tu adresu vydolovat - Takže si to shrneme - První možnost - No nevěřím, že to říkám právě já, ale jsem moc mladej na to, abych tu někde umřel. Druhá možnost - Jennifer si ke mně za ta léta sice dokázala vytvořit pozitivní vztah, řekl bych, že mě má i ráda, dokonce chtěla být mou tchýní, ale nejsem si jistý, zda bude tak jednoduché z ní tu adresu dostat. No po tomhle shrnutí je jasná možnost číslo tři, jdu zavolat Daphne.

Daphne: "Halo?"

B: "Ahoj, Daphne, tady Brian."

Daphne: "Brian, kdo?"

To snad nemyslí vážně, ona si mě nepamatuje?

B: "Brian Kinney."

Daphne: "Briane?? Proboha, ahoj... Promiň, já... Já tě nepoznala."

B: "Jo to mi došlo, je skvělý být tebou zapomenut, obzvlášť když jsi pro mě měla slabost, ale docela mě to i mrzí, vždycky jsem tě chtěl ošukat."

Daphne: "Jop, už tě poznávám. Tak co chceš?"

B: "Proč myslíš, že musím něco chtít, abych zavolal staré kamarádce?"

Daphne: "Protože jsi Brian Kinney a ten nikdy nikomu nevolá, pokud něco nepotřebuje."

B: "Dobře, nachytalas mě, potřebuju menší laskavost."

Daphne: "Jak jinak, tak co to bude?"

B: "Justinova adresa."

Daphne: "Jo jasně a já bych chtěla vlastnit stadión."

B: "Daphne, prosím!"

Daphne: "Ses asi úplně zbláznil, ne? Co tě to popadlo?"

B: "Jak to myslíš?"

Daphne: "No nemůžeš si jen tak po 5letech zavolat a chtít Justinovu adresu. Obzvlášť po tom, co se už konečně přes tebe tak nějak dostal, teda co jsem ho naposled viděla, tak tak alespoň vypadal."

Jak, že se přese mě dostal?!

B: "Co tím chceš říct, že se přese mě konečně dostal? Tím myslíš, že jsem mu chyběl?"

Daphne: "Chyběl? Proboha, ten kluk chtěl každý den nasednout do letadla a letět zpátky za tebou, pořád o tobě jenom mluvil a teď když už se začínal smiřovat s tím, že už tě asi nikdy neuvidí, tak si přijedeš, jak princ na bílém koni a chceš se mu zase vetřít do života?"

B: "To jsem nevěděl, já myslel, že na mě zapomněl, když mi ani jednou nezavolal."

Daphne: "Justin není ty, Briane, on by nikdy nezapomněl."

B: "Přestaň tohle říkat, já na něj taky nezapomněl, ani jedinou skurvenou vteřinu, myslíš si, že mě bylo skvěle, že jsem prostě šel dál, jako kdyby nikdy neexistoval? Tak to se ve mně šeredně pleteš!"

Ta slova se ze mě najednou začala sypat, ani jsem nevěděl, že je možné, abych se k tomu dokázal takhle přiznat.

Daphne: "Proč to prostě nenecháš být?"

B: "Protože ho miluju!"...Vykřikl jsem.

Daphne: "Co jsi to řekl?"

B: "Řekl jsem, že ho miluju. Už mi rozumíš?"

Daphne: "Pane bože! Ty to tentokrát myslíš vážně, že jo? Ty s ním chceš zase být?"

B: "Ano, chci... Víc, než cokoliv. Prosím, dej mi tu adresu."

Daphne: "Briane, já nevím."

B: "Daphne, prosím! Já jsem teď v New Yorku a jediný, co mi stojí v cestě, abych mu řekl, že ho miluju, je to, že nemůžu najít jeho byt. A já ho hodlám najít, ať už s tvojí pomocí nebo bez ní, ale byl bych radši, kdyby to bylo s tvojí. Takže tě žádám, dej mi jí."

Chvíli mlčela, začínal jsem si myslet, že u ní to nevyhraju a budu mít smůlu, ale ona nakonec...

Daphne: "Dobře, pošlu ti jí ve zprávě."

B: "Děkuju, Daphne."

Daphne: "Není zač."

Už jsem chtěl zavěsit, když v tom najednou...

Daphne: "A Briane?"

B: "Ano?"

Daphne: "Jestli mu ublížíš, přísahám, že tě zabiju!"

B: "Věř mi Daphne, pokud mu ublížím, ušetřím ti starosti, protože se zabiju sám."

Daphne: "Spoléhám na tebe."

B: "Já vím, ahoj."

Daphne: "Ahoj."

Ve zprávě mi přišla jeho adresa a já jen Daphne napsal, že děkuju. Zavolal jsem si taxi a vydal se do jeho bytu. Když jsem dorazil na místo, zaplatil jsem řidiči, vystoupil z auta a chvíli jen tak stál, zíral na jeho dům a přemýšlel. Přemýšlel o tom, jak mu to vlastně řeknu a také o tom, jestli je to dobrý nápad, takhle se mu zase vetřít do života. Přece jenom Daphne říkala, že už se přese mě dostal. Co když mu opravdu zase ublížím, to bych si nikdy neodpustil. Nebylo by lepší prostě odejít a nechat ho žít jeho život?

Najednou přede mnou stálo rozhodnutí. Mám zazvonit na ten pitomej zvonek a říct mu to, po čem tolik toužím, že on je jediný muž, kterého jsem kdy miloval, že chci být jenom s ním, vzít si ho, mít s ním rodinu a doufat, že to zase neposeru. Anebo se mám prostě otočit, jet zpátky do Pittsburghu a nechat to takhle být a věřit, že mu beze mě bude líp?

Ano to by bylo rozhodně jednodušší, ale to bych pak všechny zklamal - Debbie, Maikeyho, Daphne, dokonce i Teda s Emmettem, ale především sebe! Proboha, já jsem Brian Kinney, navždy mladý, navždy krásný! Musím se sebrat a prostě to udělat, jak Debbie říkala, vždycky se mám kam vrátit, pokud mě Justin odmítne, takže jdu na to!

Se vším odhodláním jsem zazvonil na zvonek a čekal, zazvonil jsem podruhé, počtvrté, popáté... Ale pořád nic, nechápal jsem to, buď spí tak moc tvrdě anebo už ho Daphne stačila varovat a on prostě neodpovídá. Pane bože, na co to myslím, určitě je jenom venku, takže tu prostě chvíli počkám.

Už tu čekám dvě hodiny a on pořád nikde, takže se prostě zajdu někam najíst a pak se sem vrátím. Šel jsem do první restaurace, na kterou jsem narazil, vypadala šíleně, ale měl jsem takový hlad, že by mi snad bylo jedno, i kdyby mi naservírovali salmonelu. Najedl jsem se a rozhodl se vrátit zpátky, bylo mi jedno, jak dlouho tam budu muset čekat, i kdybych tam měl nocovat na chodníku, tak se odtamtud ani nehnu, dokud Justin nepřijde a já mu to neřeknu. Sedl jsem si na zem a opřel o zeď, byla mi hrozná zima a začínal jsem usínat, už bylo pozdě večer, když v tom najednou...

David: "Promiň, ale noclehárna je někde jinde, takže se přemísti."

B: "Co, prosím? Vypadám snad jak bezdomovec?"

David: "No, opíráš se tu na zemi o zeď a nevypadáš zrovna, že bys měl kam jít, tak co jinýho si mám myslet?"

B: "No tak ujišťuju tě, že bezdomovec nejsem, jen tu na někoho čekám."

David: "A na koho?"

B: "Nemyslím si, že tohle je tvoje starost, ale když to musíš vědět, tak na jednoho kluka - Justina."

David: "Cože? Justina?"

B: "Ty ho znáš?"

David: "Je to můj spolubydlící."

B: "Co a kde... Kde je? Já s ním musím nutně mluvit."

David: "Proboha!"

B: "Co je?"

David: "Ty jsi Brian? Brian Kinney, že?"

B: "Nejsem si vědom toho, že bych to měl napsaný na čele."

David: "Ne to ne, já jen věděl, že tě odněkud znám a nemohl jsem si tě zařadit a teď jsem si vzpomněl... Ta fotka."

B: "Jaká fotka?"

David: "Ta s tebou, co jí má Justin na nočním stolku."

Cože? On má mojí fotku na nočním stolku, on mě opravdu pořád miluje, musím ho najít.

B: "To je vážně sladký, ale mohl bys mi konečně říct, kde se nachází?"

David: "Bude v klubu s Peterem."

B: "S Peterem?"

David: "Jeho nejlepší kamarád, vždycky tam spolu chodí."

B: "A mohl bys mi říct, kde ten klub najdu?"

David: "Počkej, napíšu ti adresu... Tady to je."

B: "Díky."

David: "Neni zač. A Briane?"

B: "Ano?"

David: "Neposer to."

B: "Pokusím se."

Vydal jsem se do toho klubu ještě odhodlanější, než kdy dřív. Rozhodnutý, že bez něj odtamtud neodejdu, když v tom najedou mi zazvonil telefon...

B: "Halo?"

J: "Briane, to jsem já Justin."

V tu chvíli jsem nikdy nebyl šťastnější, okamžitě jsem mu chtěl říct, že jsem v New Yorku, že s ním musím nutně mluvit.

B: "Justine, jsem moc rád, že voláš, chci ti totiž něco říct."

J: "Vážně? Ne, počkej, já potřebuju, abys mě poslouchal, protože jestli to neřeknu teď, tak už nikdy."

Nechal jsem ho mluvit, strašně jsem chtěl vědět, co mi chce říct.

B: "Dobře, poslouchám."

J: "Víš, hodně jsem přemýšlel a chci, abys věděl, že..."

Vůbec jsem mu nerozuměl, byl u něj hrozný hluk.

B: "Justine, já tě neslyším!"

J: "Promiň, vydrž chvilku, jen přeběhnu přes silnici na druhou stranu, tady je hrozný rámus."

B: "Dobře, počkám."

Byl jsem hrozně nedočkavý, chtěl jsem, aby už mi konečně řekl, co má na srdci, ale najednou...

J: "Briane!"

...ale najednou jsem zaslechl velikou ránu a začal křičet jeho jméno.

B: "Justine?! Justine?!"...Tút-tút-tút!

A pak mi došlo, že on už mi neodpoví a jen jsem ucítil slzy na mé tváři!