Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Cítil jsem se jako idiot. Jako totální idiot, který neví, co chce. Byl jsem s Brianem a toužil jsem po někom, jako je Ethan. Teď jsem s Ethanem a neustále vyhledávám Brianovu společnost. Nevím sakra, co chci! Možná Briana s Ethanovým kouzlem. S Ethanovým smyslem pro romantiku, Briana, který se nebojí dávat mi najevo, jak mě miluje stejně jako Ethan. Jenže takový Brian nikdy nebude, to víme všichni, už mě o tom přesvědčil nesčetněkrát. Brian je zkrátka Brian. A já i přes to, že každá buňka v mém těle chce skočit do jeho náruče, musím přijít na to, jak jít se svým životem dál. Ethana miluju a to, že ho nikdy nebudu milovat tak jako Briana, neznamená, že to nemůže být stejně hluboké a úžasné a ještě k tomu s tím, že on mě bude milovat stejně. To Brian zkrátka neuměl, i když se snažil. Měl jsem zkrátka svoje důvody pro to od něj odejít a ty přeci nezmizí za pouhý měsíc... kdybych se k němu vrátil bylo by všechno pořád stejné a přesně proto je na čase to ukončit a to definitivně. Bude to tak nejlepší pro nás pro oba.
Debbie: "Jsi v pořádku?"...Šťouchla do mě ramenem.
J: "Eh? Jo... jasně... jsem."
Debbie: "Určitě? Vypadáš, jak kdybys viděl ducha."
J: "Toho bych možná viděl radši."
Debbie: "Jo... vidím, že sám nevíš, co chceš."
J: "To jsem tak průhledný?"
Debbie: "Spíš čitelný. Ale já ti rozumím, zlato, Brian je zkrátka zmetek se svým vlastním neodolatelným kouzlem... a ty ho miluješ."
J: "Jo, ale Ethana miluju taky... on je ten, s kým mám být."
Debbie: "Justine, zlato... mít s někým být a chtít s někým být... to jsou dvě rozdílné věci... a ty si to budeš muset srovnat v hlavě dřív, než jim ublížíš oběma... a především sám sobě.
Yup. Debbie rozhodně ví, jak někoho přimět k pochybám. Ještě před minutou jsem byl rozhodnutý, ale teď mám pocit, že jsem zmatený víc, než předtím. Jenže... ona má pravdu... zatracenou pravdu stejně jako vždy. Nicméně věc se má tak, že já vážně nevím, s kým chci být. Vím jen to, s kým mám být a to je Ethan a to zkrátka bude muset stačit. Protože dokud jsem s ním šťastný, nic víc přeci nepotřebuju, ne?
BRIAN
Začínal jsem být v koncích, protože jsem opravdu nevěděl, co dělat... nikdy jsem tohle dělat nemusel a především nechtěl. Tohle byl přesně důvod, proč jsem láskou opovrhoval, protože jsem věděl, že přináší akorát komplikace a bolest... jenže jsem se neposlouchal a nakonec se zamiloval... abych nakonec co? Musel koukat na to, jak mi to nejlepší v životě ukradl nějakej podělanej houslista? Nebo abych snad byl dokonce odhodlaný o něj zabojovat, i když je to naprosto proti mé přirozenosti, jen abych se dočkal toho, že se mnou Justin nechce ani mluvit?
Melanie: "Oh, jasně, že jsi to ty,"...Opět mě vřele uvítala u dveří.
B: "Taky tě rád vidím."
Melanie: "Promiň, ale věděly jsme, že přijdeš?"
Lindsay: "Briane, co ty tady?"
Melanie: "Opět další neohlášená návštěva."
B: "Snad jsem vám nevyrušil nějaké muchlování?"
Lindsay: "Neboj, zrovna jsme udělaly večeři, dáš si taky?"
B: "Ještě není 7, takže jíst můžu."
Lindsay: "Tak pojď dál."
Melanie se vražedně podívala na Linds a já se spokojeným úsměvem vyrazil do kuchyně. Je vtipné, že i přes to, že s Mel už nechceme vzájemně zabít, se stále dokážeme přivádět k šílenství.
B: "Ahoj, Sonnyboy."
Gus: "Tá-ta."
B: "Bože, rosteš jako z vody."
Lindsay: "Taky, že mu chutná."
Gus je momentálně asi to jediné, co mě dokáže udržet v klidu.. co mě dokáže přimět k úsměvu a k pocitu, že všechno ještě není ztracené. Září z něj takové nevinnost, ještě je životem neposkvrněný... on představuje takovou moji malou naději na to, že tohle celé možná opravdu nějak přežiju, i když to třeba nedopadne tak, jak doufám.
Jakmile jsem spořádal večeři, kterou mi Lindsay nandala opravdu ve velkém, šel jsem si s Gusem trochu pohrát a zdálo se, že se po dlouhé době cítím alespoň trochu dobře, dokud ke mně ovšem nepřišla Lindsay s tím svým pohledem...
B: "Co?"...Zavrčel jsem.
Lindsay: "Nic neříkám."
B: "Pusou možná ne, ale ten pohled mluví za vše."
Lindsay: "Já jen... co Justin?"
B: "Co je s ním?"
Lindsay: "Víš moc dobře, na co se ptám... mluvili jste spolu?"
B: "Jo mluvili."
Lindsay: "A?"
B: "Nic, řešili jsme mojí objednávku v jídelně."
Linds si povzdechla a zakroutila očima, nedivil jsem se jí, ale... co jí na to mám asi tak říct? Opravdu jsme si toho s Justinem o moc víc neřekli, když pominu včerejšek v Babylonu, kdy mi věnoval jeden tanec a já měl na chvíli pocit, že tohle ještě můžu dát do pořádku, protože mě pořád miluje... teď už si tím nejsem tak jistý.
Lindsay: "Ještě s tím třeba můžeš něco udělat... ukázat mu, že ho opravdu miluješ."
B: "Nikdy jsem ho nemiloval,"...Jen, co jsem to dořekl, kousnul jsem se do jazyka tak, že jsem mohl cítit chuť krve.
Lindsay: "Ty i já víme, že to není pravda."
Podíval jsem se na ni, ale nebyl jsem schopný cokoliv říct, protože jak řekla - oba víme, že to není pravda. A ať to řeknu sebe víckrát pravda se z toho nestane... ani mě to díky tomu nezačne bolet míň. Akorát sám sobě lžu... což je v první řadě důvod, proč jsem ho vůbec ztratil.
Ovšem to, že jsem si tohle uvědomoval, ještě neznamenalo, že o tom chci s Lindsay mluvit, proto jsem jí šetrně odpálkoval a na radost Melanie jsem konečně opustil jejich dům a vydal jsem se do Babylonu.
Maikey: "Už jsem si myslel, že nedorazíš."
B: "Řekl jsem, že přijdu, ne? Zdržel jsem se u holek."
Maikey: "Šel jsi plnit své otcovské povinnosti?"
B: "Něco takového."
Popíjel jsem svého Jima Beama, zatímco mi Maikey kloval díru do hlavy a do toho jsem musel být svědkem Emmettovo a Tedovo nehynoucí lásky... rozhodně jsem dřív večery v Babylonu trávil záživněji. Jenže ten díky komu to tak bylo, teď nejspíš pořádá piknik na zemi při svíčkách s houslistou.
B: "Pojď, Mikey."
Vzal jsem ho za ruku a vydal jsem se s ním na záchody, kde jsem nás jako za starých časů zavřel do kabinky, abychom se mohli sjet.
B: "Pozor, je to silný."
Maikey: "V pohodě,"...Hned jak si potáhl, začal se smát jako pominutý.
B: "Jedno potáhnutí a už jsi mimo?"
Maikey: "Kdyby mě viděl Ben."
B: "Štěstí, že je profesor doma."
Maikey se po svém potáhnutí možná smál, ale ve mně se po tom mém, probudila ta sobecká část, která myslí jenom na sebe a na to, že potřebuje nějaké rozptýlení... proto jsem najednou Maikeyho natiskl na stěnu a začal jsem ho líbat... asi by to nebylo nic divného, kdybych nakonec přestal, jenže já pokračoval...
Maikey: "Bri... Briane... no tak."
B: "Co? Už mě nechceš?"
Jen, co jsem to řekl, jsem věděl, že jsem nemohl říct větší hovadinu. Vím, kolik let po mně Maikey toužil a i když to část mě cítila ohledně něj stejně, nikdy bych s ním nemohl být, pro mě byl a je nejlepším kamarádem... jen já jsem někdy vůl, který si ho jako kamaráda vůbec nezaslouží.
Maikey: "Běž domů, Briane, vyspi se z toho."
Maikey mě ještě letmo políbil a následně šel pryč. Věděl jsem, že jsem ho svým způsobem ranil, ale nechal jsem ho jít, myslím, že teď můj obličeji vidět už nechtěl. Následně jsem šel radši opravdu domů, abych se z toho vyspal, i když jsem měl tušení, že budu rád, když vůbec usnu. To jsem ovšem netušil, co za překvapení najdu u dveří loftu...
No comments:
Post a Comment