Nový díl.
BRIAN
varování: žádné
Jsou chvíle, kdy doslova zapomenu na to, že s Justinem už nejsme spolu, sice opravdu krátké chvíle, ale někdy opravdu nastanou... jenže stačí málo a hned si vzpomenu na to, jak se věci mají... s tím, co se dělo teď před mýma očima, jsem si mohl být jistý, že žádnou takovou chvilku už nezažiju.
Když jsem je spolu viděl, měl jsem pocit, jako bych to všechno zažíval znovu od začátku, měl jsem před očima obrázek toho, jak se líbali v Babylonu, jak mi Justin věnoval poslední pohled a nakonec se otočil a ruku v ruce s ním odešel pryč... teď možná nikam neodcházel, ale cítil jsem se úplně stejně mizerně... vlastně možná ještě hůř, protože koukat na ně je pro mě čiré utrpení... snad bych radši kdyby prostě odešli... navždy nejlíp, abych mohl zapomenout. Jenže... já to nechci, představa, že bych ho už nikdy neviděl, je asi ta nejhorší na světě.
Maikey: "Jako by nestačilo to, co ti udělal... on se tu s ním musí ještě promenádovat."
B: "Může si dělat, co chce."
Maikey: "Jasně, ty si vlastně úplně v pohodě, já zapomněl."
B: "Správně, jsem v pohodě."
Maikey: "Pokud se ti ve lži žije líp, tak prosím..."
Měl jsem sto chutí ho zaškrtit holýma rukama. Zná mě dost dobře na to, aby věděl, že když se přetvařuju, abych vypadal, že jsem v pohodě, má to nechat být... a ne se v tom rýpat ještě víc. Já sakra vím, že mi nežere tu mojí masku vůbec mě to netrápí jsem v pořádku, ale tím, že se mě v tom bude snažit vykoupat, ničemu nepomůže.
Ale ať jsem se snažil sebevíc tvářit, že mě to netrápí, musel jsem něco udělat, protože jestli bych ještě chvíli musel koukat na to, jak mu ten houslista sahá na zadek, tak bych asi někoho zabil...
B: "Hej, pikolíku! Naše jídlo... hladovíme!"
J: "Hned to bude!"
Justin se rychle vzpamatoval a běžel nám pro něj. Popravdě mi to jídlo bylo úplně putna, vlastně mě z toho všeho hlad i přešel, ale cokoliv, jen abych je od sebe odtrhl a dostal ho k sobě.
J: "Omlouvám se, tady to máte..."
Emmett: "V pohodě, zlatíčko."
Ted: "Jo, zas tak moc nehladovíme, Brian jen..."...Neměl šanci to dokončit, protože jsem ho pod stolem kopnul do holeně.
Jednou se mi nabízejí, abych je urážel pro zlepšení svojí nálady a v další chvíli se zas chovají k Justinovi jako by byl neviňátko... fajn beru to, je to i jejich kamarád a asi lepší, než jsem kdy byl já... ale uvítal bych, kdyby byli na mojí straně... a možná, kdyby to Justin viděl, pochopil by, že to, co dělá, je ta největší blbost... že s tím kudrnáčem nikdy nebude šťastný, že je to jenom lež, protože se bojí být se mnou... což mu nezazlívám, ale pokud k tomu můžu něco říct, měl by to radši risknout se mnou, než žít ve lži s někým, kdo mu dá pouhou napodobeninu té jeho slavné romantiky...
J: "Stejně se omlouvám."
Justin mi věnoval ještě jeden nic neříkající pohled, ale přes to takový, který mě nenechal chladným a následně se vrátil k tomu svýmu, ale jen mu něco řekl, letmo se políbili a houslista se zas dal na odchod... byla opravdu úleva vidět ho odcházet, ale... zajímalo by mě, co bylo důvodem toho, že ho Justin poslal pryč.
Maikey: "Musím do krámku, budeš večer v Babylonu?"
Emmett s Tedem se na mě hned zvědavě podívali a čekali na mou odpověď... jasně, já vím, za poslední dobu jsem byl v Babylonu opravdu minimálně... radši jsem trávil čas v lázních... a zkrátka jsem tam nezvládal být, když všechno kolem mi připomínalo Justina asi jako každá podělaná věc na týhle planetě... ale měl jsem pocit, že když tentokrát nebudu souhlasit, všichni mě naloží do dodávky a odvezou na nějaké psychologické vyšetření.
B: "Jasně, budu tam."
Maikey mě rychle políbil, vyřídil s Justinem placení, což bylo vtipné sledovat a pak odešel. Nevím proč, ale měl jsem z večera s ním hrůzu... přede dvěma týdny jsem nedělal nic jiného, než že jsem ho tahal všude možně, aby mi pomohl nemyslet na Justina... teď se děsím, že bude dělat vše pro to, abych na něj myslel.
Emmett: "Takže půjdeš do Babylonu, jo?"
B: "Aspoň přestaneš mít potřebu říkat lidem, že už tam nechodím."
Emmett: "Lidem nebo Justinovi?"
Jen jsem protočil oči a radši to nechal být. Nevím, jestli se všichni vyžívají v mém osobním pekle, ale... asi si to zkrátka zasloužím po tom všem, co jsem jim já sám už udělal.
Když se nakonec i Emmett s Tedem sebrali a opustili jídelnu, viděl jsem v tom jistou příležitost na to mluvit s Justinem o samotě, když teda pomineme plnou jídelnu a Debbie, které nic neunikne... zkrátka po tom, co se včera stalo v Babylonu... nemůžu to nechat jen tak plavat, pořád cítím, že je tu šance, možná malá, ale šance a i když jsem byl zprvu rozhodnutý nechat ho prostě jít, tak... nemůžu a nechci!
B: "Zaplatím,"...Dorazil jsem za ním na bar.
J: "Jasně."
Zatímco jsme řešili placení, nespouštěl jsem z něj pohled, skoro jsem měl pocit, že ho hypnotizuju, všechno ve mně ho chtělo zpátky a ničilo mě, že se ho nemůžu dotknout jako dřív, že ho nemůžu políbit jako dřív, že se na něj nemůžu dívat jako dřív... ale díval jsem se a věděl jsem, že on stojí za všechno... i za to, že si totálně natluču hubu při mém pokusu získat ho zpátky.
B: "Drobné si nech, jako vždy..."
J: "To jsou docela velké drobné."
B: "V pohodě."
J: "Díky."
Jak se Justin do teď snažil se mnou nenavazovat žádný oční kontakt, tak najednou byly naše pohledy spojené a ani jeden jsme nechtěl uhnout...
J: "Briane, já..."
B: "Justine..."
J: "Promiň, ty první."
B: "Ne, ty první... co si chtěl říct?"
Připadal jsem si jako nějakej puberťák a tahle situace byla celkem komická, ale... opravdu jsem umíral touhou zjistit, co mi chtěl říct, jenže se ukázalo, že budu muset umírat dál, protože řekl "Ale nic... měj se, Briane," a následně odpochodoval pryč. Proč mám pocit, že tohle nebude vůbec nic snadného?
No comments:
Post a Comment