Nový díl.
JUSTIN
varování: žádné
Debb se snažila, jak mohla, ale ani ona mě nedokázala zbavit toho pocitu, že jsem všechno zničil. Podvedl jsem Briana, protože jsem se zamiloval do Ethana, kterému teď lžu, protože stále miluju Briana... a asi ho nikdy milovat nepřestanu. Miluju je oba, ale chci být s tím, se kterým být nemůžu. Nemůžu být s Brianem, protože by to zkrátka nikdy nemohlo fungovat. Nechci už dál předstírat, že jsem spokojený s tím, jak náš vztah vypadal. Brian na vztah nebyl připravený a pravděpodobně ani nikdy nebude a já chci od vztahu všechno, co se od něj očekává... nebo alespoň to nejzákladnější a to vědět, že mě Brian miluje, jenže... on toho není schopný... nedokáže mě milovat a já už nedokážu předstírat, že mi to nevadí. Ale i přes to, že je Ethan přesně tím, co od přítele chci, nikdy nebude tím, koho chci. Myslel jsem, že ano, myslel jsem, že když uběhne víc času, tak na Briana postupně přestanu myslet a budu šťastný s Ethanem... jenže jsem asi konečně pochopil, že je jedno, kolik času uběhne, protože Brian je ten, kdo si ukradl celé moje srdce pro sebe... i když teď už na tom nejspíš nezáleží. Ale aspoň už konečně vím, co musím udělat.
Debbie: "Zlato, co kdyby ses šel natáhnout do svého starého pokoje? Vypadáš unaveně."
J: "Musím za Ethanem... musím udělat to, co je správné."
Debbie: "To počká do rána."
J: "Právě, že nepočká."
Debbie: "Bude muset, protože s tím, jak vypadáš vyčerpaně, je dost pravděpodobné, že usneš za chůze."
J: "Ale..."
Debbie: "Neodmlouvej mi."
To víte, že jsem chtěl odmlouvat, ale měla pravdu. Jsem pekelně vyřízený. A i když možná nakonec ztratím odvahu k tomu udělat to, co je třeba... nemůžu to udělat ani v takovém stavu.
Proto jsem ji nakonec poslechl a vydal jsem se do svého pokoje. Byl to tak dobrý pocit si konečně lehnout do té měkké postele... kéž by se ten dobrý pocit týkal i mých myšlenek.
Ethanovi jsem napsal zprávu, že zůstanu přes noc u Debbie a že mu to ráno všechno vysvětlím... a tím všechno myslím VŠECHNO. Je zkrátka na čase, abych udělal to, co je nezbytné. I když mě to děsí, i když se bojím, že to je třeba chyba, i když toho možná budu litovat... tak právě teď zkrátka cítím, že to takhle musí být. Ale teď se opravdu musím vyspat.
Debbie: "Sunshine?"
J: "Hmmm."
Debbie: "Zlato, vzbuď se."
J: "Co... co se děje?"
Debbie: "Nic, jen musím do jídelny..."
J: "Sakra, já mám vlastně taky šichtu!"
Debbie: "Už jsem zařídila náhradu. Došlo mi, že asi budeš potřebovat volno."
J: "Díky."
Debbie: "Vic dělá snídani, tak se najez, než... však víš."
Ani jsem jí nemusel říkat, co chci udělat a ona to věděla. To je zkrátka Debbie, ona vždy všechno ví. Kéž by věděla i to, jak tohle všechno nakonec dopadne. Hodila by se mi nějaké křišťálová koule, co by mi pomohla, abych viděl do budoucnosti.
J: "Děkuju za všechno, Debb... fakt nevím, co bych bez tebe dělal."
Debb se usmála a následně mi dala pusu na tvář. Myslím, že jí nikdy nebudu schopný splatit to, že mě vždycky zachrání, že mi poradí a především to, že tu pro mě vždycky je.
J: "Dobré ráno."
Vic: "Dobré ráno. Jez, co hrdlo ráčí."
J: "Hmmm, voní to skvěle."
Vic: "Snad to tak i bude chutnat. Debbie mě vykopala z postele, abych ti udělal snídani."
Musel jsem se zasmát, Debb je opravdu schopná všeho, jen aby mi pomohla... dokonce i šikany vlastního bratra. Ale rozhodně to stálo za to, protože ta snídaně byla opravdu výborná.
A následně jsem v sobě sebral veškerou odvahu a vydal se konečně za Ethanem... se žaludkem tak sevřeným, že jsem nebyl daleko od toho vrátit tu snídani na povrch zemský.
Ethan: "No ne, kdo se nám to vrátil domů,"...Přiběhl ke dveřím, aby mě políbil. Bože, Justine, co se to chystáš udělat?
J: "Promiň mi to."
Ethan: "Hlavní je, že už si doma."
J: "Jo."
Ethan: "A co, že si zůstal u Debbie?"
Ethan zamířil do kuchyně, kde podle všeho vytvářel snídani, ani jsem neměl to srdce mu říct, že už jsem jedl. Ale pokud mu nejsem schopný říct něco tak banálního, jak mu mám asi tak říct to, co musím?
Ethan: "Justine?"
J: "Ehm?"...Probudil mě z mých myšlenek.
Ethan: "Co se děje?"
J: "Eh... já... ehmm..."
Ethan: "Nestává se často, že bys neměl slov,"...Přišel blíž a prohrábl se mi ve vlasech.
Cítil jsem se hrozně... stál tu přede mnou tenhle úžasnej kluk, kterej by mi snesl modrý z nebe... a já se s ním chci rozejít, protože miluju někoho, kdo o mě ani nijak nebojoval a nechal mě jít... i když Brianovi jsem ani nedal možnost něco udělat, rozhodl jsem se za nás oba, že bude lepší, abychom spolu nebyli... ale i tak, kdyby mi Brian ukázal, že mě opravdu miluje, možná by teď bylo všechno jinak, možná, že bych nám dal ještě jednu šanci, jenže to on neudělal... a i přes to se mu podařilo to, že se právě chystám rozejít s Ethanem, protože s ním nemůžu být... potřebuju se nejdřív se svým životem posunout dál a naučit se být bez Briana, než budu jednou schopný vést vztah s někým jiným... pokud k tomu teda vůbec někdy dojde.
J: "Potřebuju s tebou mluvit."
Ethan: "Ou... to nezní dobře."
J: "Včera jsem ti lhal,"...Vyhrkl jsem to ze sebe tak rychle, jak jenom to šlo... protože jinak bych to asi nedokázal.
Ethan: "O čem to mluvíš? V čem si lhal?"
J: "Když jsem... když jsem včera tvrdil, že jdu jenom na vzduch... já... šel jsem..."
Ethan: "Za ním?"
Nevím, proč mě tak šokovalo, že automaticky předpokládal, že jsem byl za Brianem, ale šokovalo. Asi jsem ale zkrátka mohl předpokládat, že si dá dvě a dvě dohromady.
J: "Ano."
Ethan: "Spal si s ním?"
J: "Ne! To přísahám... ale... políbil jsem ho."
Bylo na něm tak moc vidět, jak jsem ho tím ranil, ale musel to vědět... už zkrátka nechci lhát, ne jemu, ne Brianovi, ne sobě... lhaní už bylo dost.
Ethan: "Takže co to znamená? Vracíš se k němu?"
J: "Ne... mezi Brianem a mnou je konec... musí být. Kvůli tomu jsem za ním včera šel, potřeboval jsem to s ním uzavřít... ale zároveň jsem si uvědomil, že je jedno, jak daleko od něj budu... nikdy ho nepřestanu milovat. Rád bych, můj život by byl pravděpodobně mnohem jednodušší... ale i přes to, že s ním nemůžu být, i přes to, že on mě nikdy nebude milovat tak, jak bych chtěl... ho miluju."
Ethan: "A co to znamená pro mě... pro nás?"
J: "Přišel si do mýho života zrovna ve chvíli, kdy jsem to potřeboval... a představuješ v podstatě všechno, co od přítele chci, ale..."
Ethan: "Nejsem Brian."
J: "Mrzí mě to."
Během neskutečně krátké chvíle jsem dokázal ublížit dvěma lidem, na kterých mi záleží... ale i když pravda bolí, je to momentálně to jediné, co mohu a vlastně musím udělat - musím být upřímný. Už jsem nadělal dost škody, jak s Brianem tak Ethanem a i když jsem možná nedostal to, co jsem chtěl, je to takhle lepší. Ethan si nezaslouží, abych ho vodil za nos a Brian... s Brianem jsme jednoduše neměli budoucnost a i když mě děsí představa budoucnosti bez něho, tak... zkrátka to jinak nejde.
No comments:
Post a Comment