Jedna z mála nocí, kdy Brian nechá Justina, aby ho oš*kal a je nucen udělat nějaké přiznání... prostě krátké, sladké a doufejme, že žhavé :P
18+
"Kurva, Justine," zasténal Brian s tichým zasyčením, když do něj začala pronikat hlava Justinova penisu.
"Bolí to?"
"No, už je to nějaká doba," odpověděl Brian se smíchem.
"Když je někdo tak tvrdohlavý jako ty," škádlil ho Justin.
"Nejsem tvrdohlavý, jen mám... zásady. A kromě toho, ty v tomhle směru nejsi zrovna malý."
Brian vyšiluje, protože to čeho se obával, se konečně děje.
"Um, co přesně děláš?" Justin se váhavě zeptal, když nakoukl do koupelny, kde Brian posledních pětadvacet minut byl.
Měl trochu obavy, protože neslyšel, že by tekla voda ani vlastně žádné jiné zvuky, které by odtamtud vycházely. Ale teď byl ještě víc znepokojený, když viděl, že Brian dělá... co to sakra dělal?
"Nic." Brian zamumlal, stále zcela soustředěný na svůj rozkrok, dokonce měl zapnutou baterku na telefonu a prohlížel si sám sebe v zrcadle.
"Jsi si jistý?" Zeptal se Justin trochu nejistě. "Protože z mého pohledu to vypadá, že něco rozhodně děláš."
Ahoj! Asi nemá cenu něco psát, řekla bych, že teď už to znáte, takže Vám jen popřeju ať si užijete čtení (a taky krásné Velikonoce! 🐰) a snad zase někdy na viděnou! 💕
Brian a Justin se dodívali na Upíří deníky a nyní diskutují o možnosti být upírem.
"Bože, to bylo úžasné," Justin popotáhl, když se na televizi ukázaly závěrečné titulky Upířích deníků a otřel si slzy. "Nemůže uvěřit, že už to skončilo, bylo to tak..." zastavil se uprostřed věty, protože po své pravici uslyšel zvuky chrápání. "Briane!" Svůj prst zabodl do jeho ramene.
"Jsem vzhůru! Jsem vzhůru!" Brian se kolem sebe rychle rozhlédl a uviděl, že seriál skončil. "No, sakra. O co jsem přišel?" Podíval se na něj nevinně.
"Jsi neskutečný. V podstatě si propsal každou jednu zatracenou epizodu."
"Ale byl jsem vzhůru, když tam byly ty dobré části... moc jich nebylo, ale stejně..." sroloval si rty do pusy.
"Ugh," Justin si skřižil ruce na hrudi a tvářil se naštvaně. "Už se s tebou nikdy na nic koukat nebudu. Odmítám být jediný rozrušený. Jako podívej se na mě, jsem úplně v háji!"
Ahoj! Tak jsem tu ke svému překvapení zas... asi už na mě konečně jde vánoční nálada, tak jsem si řekla, že Vás (pokud tu někdo teda ještě jste, že? Ups 😬) potěším opět nějakým svým výtvorem. Je to samozřejmě zase jedna z mých anglických povídek, kterou jsem si řekla, že pro Vás přeložím a je to naprosto pozitivně naladěné, takže doufám, že to tady někomu vykouzlí úsměv na rtech 😉 A zároveň všem přeji co nejklidnější Vánoce a krásné prožití svátků a samozřejmě vše nejlepší do Nového roku 💗 A kdo ví, třeba se tu příští rok zas s něčím objevím... do té doby zase ahoj! 😁
Justin hluboce spal, když zaslechl, že mu zvoní telefon. Okamžitě si přetáhl deku přes hlavu a čekal až to přestane. Měl za sebou náročný týden a odpočinek opravdu potřeboval. Věděl však, že v tuhle hodinu mu mohl volat jen jediný člověk, a i když si opravdu přál, aby byl dost silný na to, aby to ignoroval, zkrátka nemohl odolat tomu slyšet Brianův hlas. Zvlášť když to bylo to jediné, na co se v poslední době mohl těšit. Být v New Yorku bez Briana bylo mnohem těžší, než čekal. Někdy pochyboval, jestli to vůbec stojí za to. Ale věděl, že by ho Brian zabil, kdyby to vzdal a vrátil se, aniž by se alespoň pokusil prosadit. Ale netušil, jak dlouho to ještě vydrží.
Zdravím kohokoliv, kdo sem ještě někdy třeba zavítá... ačkoliv jsem koukala a ke svému překvapení zjistila, že čas od času se tak opravdu stane a zahřálo mě to opravdu u srdce a moc doufám, že tomu dotyčnému (dotyčným) udělám tímto alespoň malou radost 🥰 Bohužel to neznamená, že se na blog vracím nebo že se tohle bude v blízké době opakovat (pokud vůbec někdy), ale měla jsem prostě chuť a čas přelouskat jednu svoji anglickou povídku do češtiny a řekla jsem si, proč ji sem nedat pro těch pár lidiček, co se tady občas staví... tak doufám, že se bude líbit! A třeba zase někdy naviděnou... 😊💖 PS. při překladu jsem měla pocit, že jsem zapomněla mluvit česky, tak se omlouvám za případné chyby 😅
Because You Are Mine
Justin doma najde ne zrovna střízlivého Briana, který je díky svému stavu víc než sdílný.
Justin otevřel dveře loftu a vydechl úlevou. Tak moc se těšil na sprchu a především na tu velkou pohodlnou postel. Dnešní směna v jídelně byla opravdu šílená a on se už sotva plazil, rozhodnutý spát minimálně dvanáct hodin. Rychle si zul boty a pověsil bundu a následně si chtěl ještě vzít něco k jídlu, protože doslova umíral hlady, ale když se vzápětí otočil tak ke svému překvapení zjistil, že Brian stojí přímo za ním jako nějaký zatracený duch.
"Sunshine!" Brian se široce usmál a zněl až nějak moc vesele.
"Ježiši Kriste!" Justin vykřikl a ihned se popadl za hruď.
"Ne. Jenom Brian... Brian Kinney," Brian se zazubil.
A Justin ihned svráštil obočí a podezíravě si ho prohlížel, pak si však všiml velikosti jeho zorniček a ihned mu bylo všechno jasné. "Briane, co sis sakra vzal?"
Asi začnu tím, že se omluvím za svoji neaktivitu - ne že bych byla předtím kdo ví jak aktivní, ale takhle zmizet beze slova ode mě nebylo hezký. Samozřejmě to ale mělo svůj důvod - konečně totiž došlo na to, co jsem už nějakou tu chvíli očekávala - umřel mi noťas. A byla jsem bez něj něco málo přes měsíc, takže logicky jsem nemohla psát, překládat, nic...
Avšak, jak se nakonec ukázalo, v notebooku nebyl úplně problém, nejen že jsem si za celý ten měsíc na blog v podstatě ani nevzpomněla (fakt mi vůbec nechyběl😥), ale ani když jsem si konečně mohla koupit notebook nový (už asi před týdnem) tak jsem neměla ani pomyšlení na to, že bych měla jít dělat něco na blog.
A já vím, že tohle už tu bylo několikrát, vždycky tu napíšu, jak mě to tady už nebaví a že asi končím a bla bla a nakonec jsem tu další rok a nic se nemění. Logicky i přes to, že už mě ten blog nenaplňuje, pořád je to kus mého života a svírá se mi srdce z představy, že bych to tady měla opustit - jasně to už jsem dá se říct udělala a ani mě to netrápilo, ale pořád je rozdíl zmizet na pár měsíců a vědět, že se mám kam vrátit, než napsat tady rázně "Je konec" a pak za týden litovat a vyčítat si to, protože mi pořádně dojde, co jsem to vlastně udělala.
Jenže buďme upřímní - má tohle vůbec ještě smysl? Řekla bych, že z těch šesti čtenářů, co jsem tu měla ještě před mým zmizením, jsou tu MOŽNÁ teď tak dva. A i když bych ráda udělala radost i těm dvěma lidem, kteří jsou mi a mým povídkám stále tak věrní, pro mě to fakt smysl nemá. Napsat díl povídky pro mě není o tom sedět u toho hodinu a klikat do klávesnice - v mém případě trvá několik hodin, ne-li dní, než dám ten jeden díl dohromady, kolikrát u toho nadávám, vztekám se a nakonec jsem stejně nespokojená a celou dobu se sama sebe ptám, proč se s tím vlastně s*ru, vždyť to stejně budou číst dva lidi a nikdo mi k tomu ani nic nenapíše, abych věděla, zda se to líbí nebo nelíbí - a to fakt prostě ani trochu nemotivuje!
Navíc, co jsem začala psát povídky v angličtině, tedy na anglické stránky, kde prostě vím, že ty lidi tam na to čekají a že mi ten komentář napíšou a dají mi najevo, že fakt chtějí číst další a další díl, tak prostě pochopte, že sem se mi pak fakt chodit vůbec nechce, natož se namáhat něco sesmolit.
A myslím, že už jsem se to tady snažila udržet při životě fakt hodně dlouho i přes to, že jsem už nebyla na blogu nejšťastnější, ale asi je na čase si přiznat, že už to fakt nemá cenu. Napsat jeden díl za měsíc a pomalu ani to ne, tady ten blog stejně nezachrání a Vás (pokud tady vůbec někdo jste) to taky nijak nenasytí. Takže proč se trápit.
Uvědomuji si, že jsem slíbila, že dopíšu povídku Maybe It's Too Late a mrzí mě, že ten slib budu muset porušit, ale já to prostě nedám. Upřímně jsem už i ztratila nit, co jsem naposledy psala, co se tam děje a neděje a kam jsem se s tou povídkou chtěla ubírat a abych šla a přečetla si nevím, kolik dílů, jenom proto, abych pak s nechutí sesmolila nějakej další s vědomím, že to stejně nemám šanci nikdy dokončit, to mě opravdu neláká. Mrzí mě to, protože vím, že jsem se na povídku strašně těšila, když jsem s ní začínala a měla pro ni plno plánů... ale teď už si neumím představit, že bych v ní pokračovala. Takže pokud je tu někdo, kdo povídku "pravidelně" četl, bavila ho a chtěl vědět, co bude dál - omlouvám se. Pokud by Vás zajímalo alespoň nějaké shrnutí, jak by povídka nejspíš pokračovala a skončila, jsem ochotná to dát ještě dohromady - stačí jen do komentáře napsat "mám zájem" nebo tak něco... pokud ne, tak tím bych to asi uzavřela.
Pořádně mi asi ani nedochází, co to teď dělám, není mi z toho totiž ani smutno, což bude nejspíš tím, že si tohle pravděpodobně stejně už nikdo ani nepřečte, protože prostě je tu mrtvo... ale samozřejmě až mi to pořádně dojde, tak mi smutno asi bude dost. Možná tak smutno, že sem přiběhnu, tohle smažu a budu dělat jako že nic, haha😄 Ale co si budeme, tím bych akorát prodloužila svoje utrpení úplně zbytečně. Je sice možný, že jednou, třeba v blízké budoucnosti, se tady k tomu budu chtít vrátit s nově načerpanými psacími silami a pokusím se to tady znovu oživit, ale upřímně o tom dost pochybuju. Navíc, za kým bych se sem vracela? Pochybuju, že vy budete čekat na to, zda se náhodou nevzpamatuji. Samozřejmě budu ráda, pokud sem třeba jednou za rok mrknete, zda tu není něco nového, ale naprosto pochopím, pokud ne - já bych to asi taky nedělala🙈😀 Ale řeknu to asi takhle, pokud se tu neobjeví něco max do konce roku, tak už se tady asi neobjeví nikdy nic, což je děsivá představa na jednu stranu, ale na tu druhou cítím docela úlevu, takže to už asi mluví za vše. Bohužel.
Avšak, pokud budete mít zájem, můžete mě samozřejmě najít na mých anglických stránkách, kde píšu a sice chápu, že ne každý umí anglicky, ale píšu docela jednoduchou angličtinou, takže by to nemusel být takový problém a vždycky je tu náš kamarád google překladač😁 Na jedné z těch stránek se ale občas stane, že povídku přeložím do češtiny, protože vím, že tam chodí i čeští čtenáři, ale samozřejmě není to tak s každou povídku. No ale zkrátka, pokud chcete, budu tam! Píšu pod přezdívkou TaylorKinney, ale to nemusíte hledat, dám Vám sem rovnou odkazy přímo na moje stránky...
První stránka se jmenuje Midnight Whispers
A ta druhá (kde občas překládám do češtiny) Archive of Our Own
No a co bych mohla říct na závěr? Asi to, že Vám moc děkuju za všechno, i když jste nekomentovali a hvězdičkovali minimálně, pořád jste se vraceli a dávali mi alespoň tak najevo zájem a toho si cením. Samozřejmě mě mrzí, že to tady nemůže být jako dřív, kdy jsem psala jako blázen pomalu denně a milovala to, ale jak se říká, všechno nakonec dojde do svého konce a hádám, že konec tohoto blogu je tady - uf, tak teď se mi srdíčko sevřelo😥💔
Ale co už, Titanic šel nakonec taky ke dnu, i když mu všichni věřili... a tenhle blog do ledovce narazil už dávno, takže se upřímně divím, že se nad tou hladinou držel tak dlouho. Ach jo, už bych měla asi mlčet, to bude lepší🙈😄
Tak jo...
Je čas.
Mějte se krásně, doufám, že jste to tady za ty roky měli rádi a moc Vám ještě jednou z celého srdce děkuji. Pokud se tu ještě někdy setkáme, bude to zázrak, ale zázraky se dějí, že?😁 A pokud ne, tak věřte, že na to tady budu vzpomínat v dobrém💖
Jojo, už ty slzy cítím.
Ahoj!
Vaše Janča
Je to téměř čtyři roky, co se oznámilo, že Queer as Folk se dočká rebootu. Bohužel ne ve formě, v jakou jsme asi všichni doufali a tedy s původním obsazením (zlomilo mi to srdce, o tom není pochyb😔). Každý to hned od začátku odsuzoval ze stejného důvodu... Queer as folk je prostě jenom jeden a nic ho nemůže nahradit🤍 Už proto jsem byla od prvního okamžiku odhodlaná tomu nedat šanci a nenávidět to... nakonec teda čas ubíhal a slehla se po tom zem, až jsem upřímně úplně zapomněla, že se nějaký reboot vůbec chystá...
No a světě div se na světě je první trailer a ne jenom to, je stanoveno i datum premiéry: 6. června
Po dlouhém týdnu v práci se Brian konečně připravoval na noc venku. Zdálo se to jako věčnost od doby, kdy byl naposledy ve Woody's nebo dokonce v Babylonu. A musel se zasmát nad tou myšlenkou, že ne tak dávno trávil skoro každý večer chlastáním, braním všelijakých drog a šukáním všech. Teď se jeho život v porovnání s tím zdál nudný. Zdál se hetero. Ale nebyl. Nebyl si zcela jistý, kdy přesně se to stalo, ale už neměl tu potřebu dělat všechny ty věci. Jasně, pořád si chtěl zají s přáteli na pivo, kouknout po sexy klucích... ale tím to končilo. Zvlášť teď, když se s Justinem rozhodli být monogamní (něco, co by nevěřil, že se stane, když ho poprvé potkal pod tou lampou... no, upřímně, ani pár měsíců zpátky) a ano, vzít se. Ale Justin byl pro něj zkrátka dost. Vlastně byl víc než to. Brian chtěl jeho. A jenom jeho.
Ačkoliv by lhal, kdyby tvrdil, že to bylo snadné. Protože zatraceně nebylo. Ne ta část monogamie. Ta byla (překvapivě) velmi snadná. Což je něco, co si nikdy nemyslel, že řekne. Ale ta druhá část byla těžká. Ta část sexu. Sex mu šíleně chyběl. Oprava, šíleně mu chyběl sex s Justinem.
VAROVÁNÍ 15+
V podstatě popis toho, jak Brian s Justinem zvládají první týden zákazu sexu...
"Briane, potřebuju si dát sprchu. Páchnu."
"Dobře," zamumlal Brian nepřítomně.
"Briane-"
"Jo?" podíval se na něj od počítače.
"Potřebuju se osprchovat."
"Jo, slyšel jsem tě na poprvé. "Oh, jasně," Brianovi došlo, co se mu Justin snaží říct. "Potřebuješ pomoc."
"Věř mi, taky z toho nejsem nadšený. Já jen, že jsem se už dva dny nesprchoval a to je zatraceně dlouhá doba. A jelikož jsou moje záda dneska trochu lepší, rád bych si dal sprchu a cítil se zase jako člověk."
Brian's POV
(July, 2016 - Pittsburgh, současnost)
Žádná slova by nedokázala popsat to, co Brian momentálně cítil. Vlastně by ta slova i těžko hledal, protože právě teď nebyl schopný téměř ani dýchat natož nějak uvažovat. Byl v šoku. To bez pochyby. Neviděl ho... jak dlouho vlastně? Několik měsíců rozhodně. Občas se to dokonce zdálo jako roky. A někdy zase jen jako dny. Čas si s Brianem někdy opravdu vtipně a zároveň sadisticky pohrával. Ale když přišlo na Justina, čas byl... prostě jen čas. Nezáleželo na něm. Protože bylo jedno, kolik ho vlastně uběhlo, oni dva se vždycky za nějakých okolností znovu setkali. A na malou chvíli, ano jen malou, zapomněli, že už k sobě nepatří, že už nepatří do života toho druhého. A těch několik okamžiků na sebe jen hleděli a ztráceli se jeden ve druhém s budící se touhou se sebe navzájem dotknout a ujistit se, že je to opravdu skutečné.
