Asi začnu tím, že se omluvím za svoji neaktivitu - ne že bych byla předtím kdo ví jak aktivní, ale takhle zmizet beze slova ode mě nebylo hezký. Samozřejmě to ale mělo svůj důvod - konečně totiž došlo na to, co jsem už nějakou tu chvíli očekávala - umřel mi noťas. A byla jsem bez něj něco málo přes měsíc, takže logicky jsem nemohla psát, překládat, nic...
Avšak, jak se nakonec ukázalo, v notebooku nebyl úplně problém, nejen že jsem si za celý ten měsíc na blog v podstatě ani nevzpomněla (fakt mi vůbec nechyběl😥), ale ani když jsem si konečně mohla koupit notebook nový (už asi před týdnem) tak jsem neměla ani pomyšlení na to, že bych měla jít dělat něco na blog.
A já vím, že tohle už tu bylo několikrát, vždycky tu napíšu, jak mě to tady už nebaví a že asi končím a bla bla a nakonec jsem tu další rok a nic se nemění. Logicky i přes to, že už mě ten blog nenaplňuje, pořád je to kus mého života a svírá se mi srdce z představy, že bych to tady měla opustit - jasně to už jsem dá se říct udělala a ani mě to netrápilo, ale pořád je rozdíl zmizet na pár měsíců a vědět, že se mám kam vrátit, než napsat tady rázně "Je konec" a pak za týden litovat a vyčítat si to, protože mi pořádně dojde, co jsem to vlastně udělala.
Jenže buďme upřímní - má tohle vůbec ještě smysl? Řekla bych, že z těch šesti čtenářů, co jsem tu měla ještě před mým zmizením, jsou tu MOŽNÁ teď tak dva. A i když bych ráda udělala radost i těm dvěma lidem, kteří jsou mi a mým povídkám stále tak věrní, pro mě to fakt smysl nemá. Napsat díl povídky pro mě není o tom sedět u toho hodinu a klikat do klávesnice - v mém případě trvá několik hodin, ne-li dní, než dám ten jeden díl dohromady, kolikrát u toho nadávám, vztekám se a nakonec jsem stejně nespokojená a celou dobu se sama sebe ptám, proč se s tím vlastně s*ru, vždyť to stejně budou číst dva lidi a nikdo mi k tomu ani nic nenapíše, abych věděla, zda se to líbí nebo nelíbí - a to fakt prostě ani trochu nemotivuje!
Navíc, co jsem začala psát povídky v angličtině, tedy na anglické stránky, kde prostě vím, že ty lidi tam na to čekají a že mi ten komentář napíšou a dají mi najevo, že fakt chtějí číst další a další díl, tak prostě pochopte, že sem se mi pak fakt chodit vůbec nechce, natož se namáhat něco sesmolit.
A myslím, že už jsem se to tady snažila udržet při životě fakt hodně dlouho i přes to, že jsem už nebyla na blogu nejšťastnější, ale asi je na čase si přiznat, že už to fakt nemá cenu. Napsat jeden díl za měsíc a pomalu ani to ne, tady ten blog stejně nezachrání a Vás (pokud tady vůbec někdo jste) to taky nijak nenasytí. Takže proč se trápit.
Uvědomuji si, že jsem slíbila, že dopíšu povídku Maybe It's Too Late a mrzí mě, že ten slib budu muset porušit, ale já to prostě nedám. Upřímně jsem už i ztratila nit, co jsem naposledy psala, co se tam děje a neděje a kam jsem se s tou povídkou chtěla ubírat a abych šla a přečetla si nevím, kolik dílů, jenom proto, abych pak s nechutí sesmolila nějakej další s vědomím, že to stejně nemám šanci nikdy dokončit, to mě opravdu neláká. Mrzí mě to, protože vím, že jsem se na povídku strašně těšila, když jsem s ní začínala a měla pro ni plno plánů... ale teď už si neumím představit, že bych v ní pokračovala. Takže pokud je tu někdo, kdo povídku "pravidelně" četl, bavila ho a chtěl vědět, co bude dál - omlouvám se. Pokud by Vás zajímalo alespoň nějaké shrnutí, jak by povídka nejspíš pokračovala a skončila, jsem ochotná to dát ještě dohromady - stačí jen do komentáře napsat "mám zájem" nebo tak něco... pokud ne, tak tím bych to asi uzavřela.
Pořádně mi asi ani nedochází, co to teď dělám, není mi z toho totiž ani smutno, což bude nejspíš tím, že si tohle pravděpodobně stejně už nikdo ani nepřečte, protože prostě je tu mrtvo... ale samozřejmě až mi to pořádně dojde, tak mi smutno asi bude dost. Možná tak smutno, že sem přiběhnu, tohle smažu a budu dělat jako že nic, haha😄 Ale co si budeme, tím bych akorát prodloužila svoje utrpení úplně zbytečně. Je sice možný, že jednou, třeba v blízké budoucnosti, se tady k tomu budu chtít vrátit s nově načerpanými psacími silami a pokusím se to tady znovu oživit, ale upřímně o tom dost pochybuju. Navíc, za kým bych se sem vracela? Pochybuju, že vy budete čekat na to, zda se náhodou nevzpamatuji. Samozřejmě budu ráda, pokud sem třeba jednou za rok mrknete, zda tu není něco nového, ale naprosto pochopím, pokud ne - já bych to asi taky nedělala🙈😀 Ale řeknu to asi takhle, pokud se tu neobjeví něco max do konce roku, tak už se tady asi neobjeví nikdy nic, což je děsivá představa na jednu stranu, ale na tu druhou cítím docela úlevu, takže to už asi mluví za vše. Bohužel.
Avšak, pokud budete mít zájem, můžete mě samozřejmě najít na mých anglických stránkách, kde píšu a sice chápu, že ne každý umí anglicky, ale píšu docela jednoduchou angličtinou, takže by to nemusel být takový problém a vždycky je tu náš kamarád google překladač😁 Na jedné z těch stránek se ale občas stane, že povídku přeložím do češtiny, protože vím, že tam chodí i čeští čtenáři, ale samozřejmě není to tak s každou povídku. No ale zkrátka, pokud chcete, budu tam! Píšu pod přezdívkou TaylorKinney, ale to nemusíte hledat, dám Vám sem rovnou odkazy přímo na moje stránky...
První stránka se jmenuje Midnight Whispers
A ta druhá (kde občas překládám do češtiny) Archive of Our Own
No a co bych mohla říct na závěr? Asi to, že Vám moc děkuju za všechno, i když jste nekomentovali a hvězdičkovali minimálně, pořád jste se vraceli a dávali mi alespoň tak najevo zájem a toho si cením. Samozřejmě mě mrzí, že to tady nemůže být jako dřív, kdy jsem psala jako blázen pomalu denně a milovala to, ale jak se říká, všechno nakonec dojde do svého konce a hádám, že konec tohoto blogu je tady - uf, tak teď se mi srdíčko sevřelo😥💔
Ale co už, Titanic šel nakonec taky ke dnu, i když mu všichni věřili... a tenhle blog do ledovce narazil už dávno, takže se upřímně divím, že se nad tou hladinou držel tak dlouho. Ach jo, už bych měla asi mlčet, to bude lepší🙈😄
Tak jo...
Je čas.
Mějte se krásně, doufám, že jste to tady za ty roky měli rádi a moc Vám ještě jednou z celého srdce děkuji. Pokud se tu ještě někdy setkáme, bude to zázrak, ale zázraky se dějí, že?😁 A pokud ne, tak věřte, že na to tady budu vzpomínat v dobrém💖
Jojo, už ty slzy cítím.
Ahoj!
Vaše Janča
No comments:
Post a Comment