Přežít Vánoce(10)

Poslední díl.

JUSTIN

Nikdy by mě nenapadlo, že se v kruhu své rodiny budu cítit jako kořist, na kterou číhají predátoři. Už jsem jenom očekával, kdy mi skončí něčí vidlička v oku, nejspíš ta Lindsayina... bože, ta je na mě naštvaná. Koho by to napadlo, že na mě bude až takhle naštvaná, vždyť to ona mě dá se říct podpořila v tom, abych do New Yorku odjel... ale asi nečekala, že se nebudu namáhat ani přijet na návštěvu, zvlášť o Vánocích, to se zase musí uznat. A myslím, že hlavní problém má s tím, že ví, jak moc jsem pro Briana důležitý a že každý den beze mě je pro něj boj, hodně těžký boj a ona nesnese to, že trpí... ostatně to nikdo, každý jeden člověk u tohoto stolu ho má rád a všichni pro něj udělají cokoliv... no Emmett a Ted, vlastně i Ben, Carl, Melanie... dobře pár lidí by mu tady asi rádo někdy nakopalo zadek, ale stejně, on je jejich rodina a oni svojí rodinu brání, proto mě právě teď asi vidí jako nějakého škůdce, i když jsem taky rodina, bohužel rodina, co stojí za nic. Nebýt Brianova uklidňování v podobě položené dlaně na mém stehnu, asi bych panikařil víc, než už panikařím.

J: "Je-je to moc dobrý."

Debbie: "Lichotkami se nevykoupíš."

Polkl jsem a to tak nahlas, že to všichni slyšeli, jenže když jsem se následně podíval na Debb, pochopil jsem, že pouze žertuje, jak mně se ulevilo, ale celý stůl se hned začal smát... musím říct, že to hodně zlepšilo atmosféru.

Debbie: "No konečně,"...Reagovala na zvonek.

Maikey: "Kdo to je?"

Debbie: "Můj vnuk."

Maikey: "Co?"

Ben: "Co?"

Debbie: "Snad jste si nemysleli, že Justin je jediný, koho jsem dokopala k tomu, aby zvedl zadek a přijel."

Debbie otevřela dveře a stál tam Hunter, Maikeyho a Bena dlouho ztracený syn... i když zas tak dlouho ne a ztracený taky zrovna dvakrát ne, spíš už vede vlastní život a běhat za rodiči je pro něj asi moc nóbl... jojo, znám to.

---

Hunter: "Ahoj."

Maikey: "Huntere?"

Ben: "Dneska se fakt dějí zázraky."

Oba dva se ho vydali obejmout a ten obrázek na znovu shledanou rodinu byl... no kouzelný. Vánoce jsou zkrátka svátky, kdy se dějí kouzla.

Hunter se k nám vměstnal na poslední židli ke stolu a pronesl "Ty žiješ?" mým směrem. "Stejně jako ty," odvětil jsem mu nazpátek. Zase něco dalšího, co odlehčilo atmosféru... která už vlastně byla fajn, ani Lindsay už se netvářila, že mě každou chvíli zabije.

Gus: "Tatiii?"...Gus se snažil na Briana šeptat, ale i tak jsme ho všichni slyšeli, bylo to roztomilé.

B: "Anoo?"...Napodoboval šepot.

Gus: "Kdy už půjdeme rozbalovat dárky?"

Lindsay: "Víš moc dobře, že nejdřív musíš sníst večeři a Santa pak přijde a uvidíš, jestli si byl vůbec hodný."

B: "Tak si to slyšel."

Gus: "Ach jooo,"...Začal se tvářit jako bublina, ale bylo to vtipné.

Netrvalo dlouho a Gus měl všechno snězené, za to naopak Ted nějak pokulhával a to by nebyl Brian, aby si ho hned nezačal dobírat, že prý jemu už nepomůže ani liposukce, tak nač si odpírat to jídlo... jo, Brian byl dnes rozhodně zajetý ve svých kolejích. Můj návrat ho podle všeho a všech ostatních otočil o 180 stupňů.

Melanie: "Tak, Gusi, teď půjdeš chvíli počkat s J.R. nahoru, babička vás doprovodí a my mezitím zavoláme Santu, dobře?"

Gus: "Proč tu nemůžeme být?"

Debbie: "To jednou pochopíš,"...Zasmála se a následně je odvedla nahoru.

My všichni jsme začali házet dárky pod stromeček, obdivoval jsem se za to, že jsem stihl ještě dojít na nákupy, než jsem dorazil k Brianovi, takže jsem se nemusel cítit blbě, že žádné nemám.

B: "Ahoj,"...Zničehonic se na mě zezadu přitiskl.

J: "Ahoj,"...Všechno ve mně ho chtělo políbit, ale dřív, než jsem to stihl, se ozvalo...

Melanie: "Bože, sežeňte si pokoj."

Emmett: "Věř, že by to hned udělali, kdyby v něm nebyli dvě nezletilé děti a postarší dáma."

Maikey: "Ta kdyby tě slyšela, tak tě zabije."

Carl: "Věřte, že i já dokážu žalovat."

Emmett: "Ou... pamatuješ na to, jak jsme vám s Tedem pomáhali být spolu?"

Carl: "Opravdu právě teď vydíráš policistu?"

Ted: "A jsi nahranej,"...Začal se smát jako blázen a my všichni se hned přidali.

Bylo to až neuvěřitelné, jak se všechno špatné, čemu jsme museli čelit, najednou změnilo na tenhle kouzelný okamžik, kdy jsme bláznivě pobíhali a ze všech skrýší vyndávali dárky a smáli se všemu, čemu se dalo. Bože, jak moc mi chybělo být tohohle součástí.

Lindsay: "Tak už je můžu zavolat?"

J: "Já myslím, že to bude všechno, pomalu se to pod ten stromek ani nevejde."

Lindsay: "No měl by sis tam vlézt i ty společně s Hunterem, oba jste takoví dárečci."

Nevím, jak moc ironicky to myslela, ale vlastně bych řekl, že se snažila být milá... ne rozhodně se snažila být milá. Ona už mě nechce zabít?

J: "Víš, že mě to mrzí, že jo?"...Šel jsem až k ní.

Lindsay: "Vím, jen... nenech ho už trpět."

Podíval jsem se na něj, byl tak krásný, dokonalý, perfektní a tak bych mohla pokračovat donekonečna. Jak já ho miluju, tak šíleně moc. Řekl jsem proto jen jedinou možnou odpověď "Nenechám, už nikdy."

Lindsay: "To je dobře. Tak běžím pro ně."

Všichni jsme jí to odsouhlasili, zhasli jsme světla, takže svítila jen vánoční světýlka a stromeček, posadili jsme se, kam se dalo, bylo nás ale nějak moc a následně jsme čekali, až přijdou ti prckové, kterým se rozzářily oči jen, co spatřily tu hromadu dárků, která je vesměs určitě celá jejich.

Jenže najednou jsme uslyšeli podivné šustěni papírů a všichni jsme se divili, protože nikdo z nás nechápal, co to je, vzhledem k tomu, že nikdo se ani nehnul a i Brian odpřísáhnul, že stoprocentně nezabalil žádného vánočního tricka do jednoho z balíčků... no a pak jsme si toho všimli, TO ŠTĚNĚ! Snažilo se dostat do jednoho z dárků.

B: "Bože, ten pes je na zabití. Příště si zachraňování rozmyslím, zítra s ním hned mažu na veterinu a dám jim ho tam s mašlí, ať si poradí sami."

Debbie: "Nebuď aspoň chvíli pitomec a nech nás si užít Vánoce."

Brian se ještě nadechoval k odpovědi, ale můj náhlý polibek ho ihned umlčel. Slyšel jsem už jen, jak se skoro všichni ozvali s větou "No konečně."

A pak to začalo, to bezhlavé dobývání se do dárků, které všichni tak pečlivě balili do toho krásně vypadajícího balícího papíru... teď už to byl jen roztrhanej papír.

Divil jsem se, že i přes to, že jsem svůj slib dorazit, zrušil, tak i tak jsem od každého našel pod stromečkem dárek... i když čemu se zase divím, možná jsem blb, ale stejně mě mají rádi. Od někoho jsem však dárek nenašel a ano zamrzelo mě to, přeci jen Debb říkala...

B: "Abych to vysvětlil, já dárek sháněl, ale to štěně všechno zkazilo,"...Asi z mého výrazu pochopil, na co myslím.

J: "Hlavní je, že si ho sháněl, to je pro mě nejdůležitější... a navíc to, že mě miluje, je ten největší dárek."

Čekal jsem protočení očí nebo nějaké řeči typu, ať si toho nechám, ale místo toho jsem se dočkal něčeho zcela jiného - polibku.

Debbie: "Pokud můžu něco říct..."

B: "Nemůžeš."

Debbie: "Dárek pro něj máš."

B: "Jo? A to jsem zapomněl, že jsem ho koupil nebo co?"

Debbie: "No ne tak docela,"...Kývla směrem k tomu roztomilému stvoření.

Měli jste v tu chvíli vidět Brianův výraz, kterým kdyby mohl, tak vraždí. Nemluvě o tom následném proslovu, jak to nepřipadá v úvahu. Nebudu lhát, představa, že by tahle chlupatá kulička patřila nám, nebyla ani trochu k zahození... vlastně byla perfektní, jenže dost nereálná.

Jakmile jsme měli všichni rozbalené dárky a děti si s nimi dokonce už i hrály, sedli jsme si pohodlně v kruhu rodiny a poslouchali koledy, bylo to tak úžasné, v tu chvíli jsem věděl, že se tohohle už nikdy nechci vzdát.

J: "Omluvte mě,"...Vyslovil jsem, když můj telefon začal hrát. A vydal jsem se na verandu.

Jenže jsem ani zdaleka netušil, čeho se ten hovor bude týkat, když jsem ho následně ukončil, bojoval ve mně mix různých pocitů a nevědění, co mám dělat.

B: "Ahoj,"...Přišel za mnou.

J: "Ahoj,"...Lehce jsem ho políbil na rty.

B: "Kdo to byl?"

J: "Šéf."

B: "Ou... a co si zjistil?"

J: "Že se buď to zítra vrátím prvním letem a udělám, co mám nebo mám padáka."

B: "Ah... to... to je... co budeš dělat?"...Děsil se odpovědi.

J: "Hádám, že mám padáka, protože nikam nejedu."

B: "Počkat, co?"

J: "Slyšels, je mi jedno, že to nebude snadný a že budu mít výstavy v zaprášených galeriích a vydělávat sotva na nájem... já už tě nikdy neopustím."

Brian mi věnoval ten nejzamilovanější, nejkrásnější a nejhřejivější úsměv, jaký mohl. Potom mě pevně objal a následně políbil způsobem, že jsem sotva popadal dech. Lepší reakci už bych dostat nemohl, tahle byla nejdokonalejší!

J: "Ale mám jednu podmínku,"...Pokračoval jsem.

B: "Jakou?"...Ptal se dost nejistě.

J: "To štěně si necháme."

B: "No to teda..."...Neměl šanci to doříct, moje rty ho zcela umlčely.

A i kdyby ne, už teď vím, že jsem vyhrál. Možná jsem ho s tím štěnětem viděl dohromady asi tak hodinu, ale už jen z toho jsem poznal, jak moc mu přirostlo k srdci, nebude třeba moc přemlouvání, já vím, že si ho necháme... koneckonců, Brian mi plní, co mi na očích vidí a tohle tam rozhodně uvidí.

Přežít Vánoce(9)

Nový díl.

BRIAN

"Briane, co to je?" zadivil se nad tou chlupatou koulí, co jsem svíral v podpaží, ale nebyl jsem schopný mu na tu otázku odpovědět. Naše pohledy byly naprosto zmražené, soustředící se na oči toho druhého, topil jsem se v té jeho modři. Bylo to jako sen, jako by to nebylo skutečné, čekal jsem jenom na to, kdy zmizí, a já se probudím, ale nic takového se nedělo, byl tu pořád - krásný, dokonalý, mnou milovaný. Stačilo by se ho jenom dotknout, i kdyby jen konečky prstů, ale aspoň to, jenže všechno mi v tom zabraňovalo, ruce jsem měl naprosto plné... ale především ten strach z toho, že když se k němu přiblížím, tak se rozplyne, mi nedovoloval cokoliv udělat. Navíc jsem byl tak ztuhlý, že i kdybych se nebál, tak se nejspíš nepohnu!

J: "Briane?"...Šel blíž ke mně, ale já z nějakého důvodu couvl.

Zaskočilo ho to, ještě aby ne. Udělat to on mně, asi bych mu nafackoval, ale... já nevím, proč jsem to udělal! Možná proto, že vůbec nevím, co tohle znamená... bojím se tomu propadnout, pokud se zítra zase sebere a já ho, kdo ví, jak dlouho zase neuvidím, pokud vůbec.

B: "Co tu děláš?"...Konečně jsem tu otázku dokázal vyslovit.

J: "Jsou Vánoce, dal jsem ti přeci slib..."

B: "A zrušil jsi to."

J: "Protože jsem idiot, neměl jsem to dělat, teď už vím, že není nic důležitějšího, než být na Vánoce s tebou... s vámi všemi."

B: "Teď to víš?"

J: "To jsem podal blbě, samozřejmě, že to vím celou dobu... jenom... jenom jsem se bál."

B: "O místo v práci,"...Gestem jsem dal najevo, že tohle byla hodně chabá omluva na to, aby nepřijel.

J: "To taky, ale spíš jsem se bál... toho, co se stane, když přijedu..."

B: "Jak tohle myslíš?"

J: "Bál jsem se, že si už třeba šel dál a že ti to všechno zničím, když se tu ukážu."

---

Bože, tolik let už uběhlo a on pořád neví, že na ničem mi nezáleží tak moc, jako na něm a na tom, abychom byli spolu! Nic nezmění moje city k němu, vůbec nic, tak proč se, sakra, bál, že by mi něco zničil? Něco, co ani neexistuje, protože bez něj jít dál zkrátka nedokážu!

J: "Můžeš něco říct, prosím, dostat se sem byla celkem fuška, nerad bych, aby to všechno přišlo vniveč."

B: "Jak vniveč?"

J: "Třeba tak, že mi řekneš, že mě tu ani nechceš, protože mě nenávidíš,"...Sklopil pohled a nedokázal se na mě podívat, sakra, proč mě takhle ničí? Nesnesu, když vidím, jak je zlomený!

Už se to jednoduše nedalo vydržet, položil jsem tašku s dárky a propustil štěně a následně jsem udělal krok až k němu, prsty jsem ho chytil za bradu a řekl "Nenávidím to, že jsi tak daleko... tebe miluju."

Justin konečně zvedl pohled a já uviděl, jak má slzavé oči, ničilo mě to. Ale věděl jsem, že mám lék, který to hned dokáže napravit - můj polibek. Polibek, na který jsme oba čekali tak dlouhou dobu, dobu, kterou už nikdy nechci zopakovat, ani za nic. Jeho rty byly tak něžné, sladké, dokonalé... myslel jsem, že snad nikdy nepřestanu. Dokud se neozvalo kníkání toho malýho nezbedy, který se snažil za každou cenu získat pozornost.

J: "Briane, mohl bys mi už konečně říct, co má být? Tys ho ukradl nějakému klientovi a teď požaduješ výkupné v podobně přechodu do tvé firmy?"

B: "Proč si všichni myslí, že jsem ho ukradl?"

J: "Takže to je náhrada za mě? Já jen... je mi celkem podobný,"...Ano i já si té podoby všiml, ale tebe nic nedokáže nahradit, Sunshine.

B: "Zachránil jsem mu život a teď jsem mu dal střechu nad hlavou, dokud se nenajde někdo, kdo by si ho vzal."

J: "Vždyť to říkám... mě si tenkrát taky zachránil, dal mi střechu nad hlavou... no a nechal sis mě,"...Začal se usmívat. Ale moc se mi nelíbilo, kam tím směřuje.

B: "Neboj se, už tu dlouho nepobude."

Oba jsme se na něj podívali a ten pohled, jaký nám věnoval, byl... zvláštní. Jako by snad chápal, o čem se bavíme a svýma očima se nám snažil dát najevo, že se ho už nikdy nezbavíme. No to se pak bude divit...

B: "Sakra!"

J: "Co je?"

B: "Za 10 minut mám... máme být u Debbie."

J: "Jaj, to abychom šli."

B: "Bude se divit, že tu jsi... všichni budou."

J: "Nebo mě nakopou do zadku."

B: "To taky,"...Zasmál jsem se.

J: "Hej!"

Rychle jsme se dostali do auta a vydali se na místo určení. V momentě, co jsme zastavili před domem, Justin znervózněl a já věděl, že ho musím uklidnit, proto jsem jej znova políbil - fungovalo to jako kouzlo!

J: "Počkej ještě!"...Zastavil mě před tím, abych otevřel dveře od domu.

B: "Justine, když jsem tě nezabil já, to to neudělají ani oni."

J: "To mě mělo uklidnit?"

B: "No aspoň trochu jo."

J: "To nedopadne dobře."

B: "Nebuď bačkora,"...Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř.

Debbie: "No konečně, já už myslela, že ses na nás... proboha, Justine?!"

J: "Ahoj,"...Špitl schovávající se za mnou.

Všichni začali zvedat hlavy a šokovaně si ho prohlíželi, nikdo z nich nemohl uvěřit, že tu opravdu stojí, z masa a kostí. Nedivil jsem se, však i mně chvíli trvalo, než jsem uvěřil, že je skutečný.

Emmett: "Nevěřím svým očím, Tede, štípni mě."

Ted: "Jen, co štípnu sebe."

Maikey: "Kde se tu bereš?"

Debbie: "To bude mít co dočinění se mnou, dala jsem mu přednášku."

Melanie: "To jsi za ním letěla až do New Yorku?"

Debbie: "Budeš se divit, ale i přes telefon jsem dobrá."

Carl: "Tomu se nikdo divit nebude."

Trošku mě zaskočilo zjištění, že ho musela popohnat Debbie, ale na druhou stranu jsem jí byl neskutečně vděčný, my všichni od ní občas potřebujeme popostrčit, takže se nemůžu zlobit, že mu musela zavolat, aby sem vůbec přijel... jsem spíš vděčný, protože vím, že myslela na to, abych byl šťastný a Justin ostatně taky.

J: "Vím, že je to trochu šok, ale..."

Lindsay: "Ale?"...Její tón rozhodně nebyl tak milý, jako všech ostatních.

A Justin si toho hned všiml. Myslím, že mu bylo jasné, že bude mít hodně co vysvětlovat. Ale právě teď nám Debb nakázala, abychom si rychle sedli ke stolu a dali se do té krásně vonící a vypadají štědrovečerní večeře... myslím, že chce nejdřív vyřešit tu milejší část večera, než naopak.

Přežít Vánoce(8)

Nový díl.

BRIAN

A je to tady - Vánoce. Pekelný den, který musím přežít. Jenže jak? Jak přesně ho mám přežít zavřený v loftu, který zeje prázdnotou? Ehm, ne tak docela - ta chlupatá koule se tu za těch pár dní stihla celkem slušně zabydlet, bude se hodně divit, až ho pošlu na další cestu. Ale všichni jistě víte, že tu mluvím o Justinovi... o tom idiotovi, kterého tak bezhlavě miluji a který se ani nenamáhá, aby dnešní den strávil se mnou. Bože, koho by napadlo, že jednoho dne budu tak patetický, až si dokonce budu stěžovat, že nemůžu strávit Vánoce se svojí životní láskou? Asi nikoho, mě teda rozhodně ne, nejradši bych si dal pár do zubů, abych se vzpamatoval. Ale ve skutečnosti by to potřeboval Justin, to on by se měl konečně vzpamatovat a uvědomit si, že tady pořád jsem, že jsem se za celé dva roky se svým životem ani o kousek nepohnul, čekám tu na něj jak podělanej věrnej pes... ježiš, dost o těch psech! Prostě jsem tady, ale kde je on? Dobývá New York, hlava jedna dubová, ale přes to geniální. Nemůžu se rozhodnout, zda jsem víc zoufalý nebo sobecký. Zoufalý, protože mám pocit, že už to bez něj dál zkrátka nedokážu a sobecký, protože myslím na sebe, místo na to, že se tam má zkrátka dobře, že jednoduše dosáhl toho, po čem tak toužil a já mu to chci odepřít kvůli svým osobním potřebám, touhám, citům... jsem jednoduše zoufalý sobec.

Emmett: "Hou-hou-hou..."

Ted: "Vánoce k vám jdou."

B: "Páni, to jste nacvičovali dlouho?"

Emmett: "Ty máš ale mizernou náladu."

Ted: "Kdy on jí nemá mi řekni?"

Emmett: "Pravda."

B: "Hele, nevadím vám tu?"

Emmett: "Ani trochu, tohle je veřejná jídelna."

B: "Jo, jídelna, kde se pravděpodobně ani nedočkám svojí objednávky,"...Křikl jsem zrovna, když kolem procházela Debbie.

Debbie: "Pracuje se na tom!"

B: "Skvělý, možná ten dnešek opravdu přežiju,"...Neodpustil jsem si ironii.

Emmett: "Přežiješ ho stoprocentně, máš nás."

Ted: "Jsem si zcela jistý, že tohle pro něj není žádná útěcha."

---

Navenek jsem se zaksichtil, ale uvnitř jsem cítil jisté uspokojení... i přes to všechno, jak jsem s nimi zacházel a vlastně i zacházím, se pořád snaží o to, abych se měl dobře... nejsem blbej, vím moc dobře, že za mnou přišli, aby se nechali urážet a já si tak mohl na někom vybít svůj vztek na Justina... jenže jsem ve stavu, kdy ani to by nezabralo.

Maikey: "Ahoj, vespolek,"...Přišel zavěšený do Bena.

B: "Hádám, že usmiřovací sex proběhl bez problému?"

Ben: "Bez problému bych neřekl, málem jsem ho předtím zabil... ale..."

Maikey: "No tak, nemusí vědět detaily,"...Červenal se až za ušima, ty teda museli mít usmiřování.

Emmett: "My si je dokážeme domyslet sami."

Ted: "Jo a tiše závidět."

Tak jo, tohle se mi přestává líbit, to, že jsou tady tihle čtyři, by ještě šlo, ale že právě teď vidím vcházet Linds s její celou rodinkou už začíná být sakra podezřelé!

Lindsay: "Ahoj, všichni."

Melanie: "Tady je narváno."

B: "Jo, zajímalo by mě proč... o co tu, sakra, jde?"

Gus: "Chceme tě přemluvit, abys s námi byl na Vánoce."

"GUSI!"...Ozvali se všichni jednohlasně... myslím, že jejich plán právě podělalo sedmileté dítě.

B: "Zapomeňte!"

Bylo mi úplně jedno, co za bláznivé myšlenky a nápady, jak mě přemluvit k tomu, abych s nimi byl na Vánoce, jim kolují hlavou, byl jsem jednoduše rozhodnutý dnešek přežít zavřený ve svém loftu, s lahví Jima Beama, krabičkou cigaret, televizí... a ehm, psem. Jenže když jsem se následně podíval na Gusův smutný výraz, za kterým už mohly následovat jedině slzy... no do hajzlu, zkuste si odmítnout!

B: "Neboj se, Gusi, já přijdu,"...Objal jsem ho a k ostatním jsem zašeptal "Nenávidím vás."

Všichni začali předvádět podivná gesta značící vítězství a já jenom kroutil očima... tohle jsou fakt nejvíc pošahaní lidi v mém životě... vlastně na celém světě, čím jsem si tohle zasloužil? I když... jsem za ně fakt rád.

Teď, když dosáhli toho, o co jim šlo, začali se zase rozutíkat. Bohužel někdo ke mně teprve šel... za tu konečně hotovou objednávku jsem fakt rád, jenže všichni víme, že za tímhle bude mnohem víc.

B: "Tak to vybal, ať to máme z krku."

Debbie: "Jsem rád, že si se rozhodl být s námi."

B: "Ty taky všechno hned víš... ale nemysli si, že se budu chovat vzorně, dost možná mě budete chtít vykopnout sami... a dost pravděpodobně s sebou přitáhnu psa."

Debbie: "Já věděla, že ti přiroste k srdci."

B: "To řekl kdo?"

Debbie: "Kdyby ti byl jedno, nechal bys ho prostě doma."

B: "Tak to prrr, pro něj to není doma a už vůbec mi nepřirostl k srdci, jen nechci riskovat, že mi zničí můj drahej italskej nábytek,"...Ženská bláznivá, jak by mi něco takového mohlo přirůst k srdci? To sotva!

Debbie: "Mysli si, co chceš, dokud ti to bude dělat radost. Mimochodem jsem včera mluvila s Justinem."

Jenom řekla jeho jméno a moje srdce začalo tlouct o sto šest... jen jeho jméno má na mě takové účinky! Proč mi to ale, sakra, říká? Chce mě snad mučit ještě víc?!

B: "Dobrý pro tebe."

Nevím proč, ale najednou jsem odstrčil svůj talíř s jídlem, hodil jsem na stůl bankovku a šel jsem pryč... nechtěl jsem o něm zkrátka mluvit... ne pokud mám dnešek přežít.

B: "Ahoj, potvoro."

To bláznivý štěně za mnou přiběhlo, jako by mě nevidělo celé roky a neustále po mně skákalo asi v naději, že ho vezmu do náruče... proč tohle nemůže být Justin?

Vydal jsem se do ložnice, kde jsem se rozvalil v posteli, štěně mě následovalo, ale zastavilo se u postele, bylo vidět, že chce ke mně, ale já se k němu otočil zády, fakt si to nehodlám zvát do postele!

Jenže v momentě, co se začalo ozývat kňučení mi začala docházet trpělivost, chtěl jsem ho křikem odehnat, ale v momentě, co jsem se k němu zase otočil zpátky a já uviděl ten jeho kukuč, kterým mi z nějakého neznámého důvodu připomínal Justina, vypadlo ze mě "Tak sem pojď," a věřte, že to štěně ani nezaváhalo... stejně jako by nezaváhal Justin.

Nevím, jak se mi podařilo usnout, ale když jsem se následně probudil, byla už tma, konkrétně chvíle před šestou, tudíž jsem měl hodinu na to se připravit, vzít dárky a dorazit do domu Debbie Novotny, kde se ta šílenost odehraje. Dal jsem si proto sprchu, navoněl jsem se, oblékl si to nejlepší, co jsem našel, ověsil jsem se dárky a psem a následně jsem se vydal k odchodu, jenže když jsem následně otevřel dveře, moje srdce se zastavilo... "Nejsem tu pozdě, že ne?" řekl Justin s tím svým zářivým úsměvem a mně se skoro podlomila kolena.

Přežít Vánoce(7)

Nový díl.

JUSTIN

Pořád čekám u telefonu, v naději, že mi Brian zavolá zpět. Ale proč by měl? Zase jsem ho zklamal, zase jsem nedodržel slib, co jsem mu dal. Ničím ho, v tom jsem bohužel nejlepší. A nenávidím se za to. Nedivil bych se, kdyby to tak cítil i on. Zasloužil bych si to. Ale i přes to se stále dívám na telefon a doufám, že se na displeji ukáže jeho jméno. Že uslyším jeho nádherný hlas, ze kterého mi bude běhat mráz po zádech vzrušením. Bože, co bych dal za to slyšet jeho hlas. Ale ještě víc za to, abych ho mohl vidět. Dal bych cokoliv. Ale já nemůžu, přijel jsem do New Yorku, abych si udělal jméno a stálo mě to hodně, než jsem se konečně někde chytil. Je to nejlepší místo, jaké jsem mohl dostat, výstavy mám často a s penězi to není vůbec špatné, jenže má to i svoje nevýhody, ten, kdo mi pomohl se dostat nahoru, je kretén, který mě využívá kdykoliv může, všechnu práci, která jeho nebaví, dělám za něj a teď toho využil opět, on bude moct strávit Vánoce se svojí rodinou, já jí strávím zavalený prací, která ani není moje, to, co on dělat nechce, hází na mě a já idiot si to nechávám líbit, protože se bojím, že jinak skončím na dlažbě, že jinak si mě nikdo ani nevšimne, bez jeho jména, se to moje jméno ztratí lusknutím prstů. Jenže Brian... mě nenávidí nebo nakonec rozhodně bude. A já si nejsem jistý, že s touhle myšlenkou dokážu žít... ne já vím, že nedokážu, ale co mám dělat? Co mám, sakra, dělat?

Po dlouhém dni v práci se mi konečně podařilo doplazit do mého skromného bytečku, který nápadně připomíná Brianův loft. Vánoce jsou už zítra, ale já ještě nebyl schopný ani ozdobit stromeček, natož udělat nějakou jinou vánoční výzdobu. Ale proč taky? Stejně tohle budou moje nejhorší Vánoce v životě, tak nač se namáhat? Všechno je naprosto v háji.

Ani nevím, proč právě teď držím v ruce telefon a vytáčím číslo někoho, koho vlastně ani slyšet nechci, protože vím, že slova toho člověka, mi akorát potvrdí, že jsem naprostý idiot...

Debbie: "Prosím?"

J: "Debb... to... to jsem já,"...Vykoktal jsem.

Debbie: "Kdo já?"

Věděla přesně, kdo jsem, už jen tím tónem, jakým svou otázku podala, mi potvrdila, že moc dobře ví, kdo volá - ten největší idiot pod sluncem!

---

J: "Ty víš,"...Pronesl jsem zahanbeně.

Debbie: "Ou, už si vzpomínám... ty jsi ten idiot, co se na nás zase vykašlal... a především na Briana."

Říkal jsem to, přesně tohle jsem slyšet nechtěl, protože já to vím, vím to moc dobře... jenže slyšet to je mnohem horší. A když mi tohle říká Debbie, co si asi tak musí myslet Brian?

J: "Takže hádám, že s Brianem už si mluvila?"

Debbie: "Naposled včera, ale to, že nepřijedeš vím od Lindsay."

J: "Lindsay?"

Debbie: "Brian jí to řekl, i když ona to z něho spíš vytáhla a pak to řekla mně... všichni jsou na tebe pěkně naštvaní... a já teda taky, tomu věř."

Bože můj! Já fakt akorát všechny jenom ničím, zasloužil bych si dostat pár facek a to od každého z nich! Proč jsem, do háje, tak blbej a jednoduše si v práci nedupnu, abych mohl jet za nimi? Nejspíš proto, že jsem srab, zbabělec, bačkora... idiot.

J: "Já vím a věř mi, že i já jsem na sebe naštvanej."

Debbie: "Tak proč nehejbneš kostrou a nepřijedeš? Brian bude šťastný... hrozně moc mu chybíš."

J: "On mi taky chybí, vy všichni mi chybíte, ale... ale já o tohle místo nemůžu přijít, není to tady vůbec snadný, ze začátku to bylo přímo nesnesitelný a tenhle chlap mě doslova vzal z ulice a pomohl mi se prosadit, jenže jsem tak nějak jeho poskok a to bohužel i teď."

Debbie: "Pokud si usoudil, že je pro tebe tohle důležitější, tak s tím my nic neuděláme."

J: "Ale tak to není, Debb, víš moc dobře, že ne."

Debbie: "Já už nevím vůbec nic, Sunshine... vím jen to, že dřív by ses pro nás rozkrájel bez ohledu na cokoliv a najednou nejsi ochotný ani riskovat, jen abys s námi strávil Vánoce... především tedy s Brianem. A začínám si myslet, že si spíš vyděšený z toho, co by tě tu čekalo..."

Zarazilo mě to, nechápal jsem, z čeho bych měl být vyděšený... ale najednou si nějaká část mého podvědomí začala připouštět, že i tahle možnost je dost reálná. Nebyl jsem doma tak dlouho, že začínám mít dojem, že už to ani není můj domov, ale ne proto, že bych to tak chtěl, ale proto, že mám pocit, že všichni žijí svoje životy perfektně i beze mě a že já jenom tropím problémy... nebo tady jde hlavně o Briana, vím, proč jsme se tenkrát rozhodli se rozejít a jít každý svojí cestou, nechtěli jsme se pro sebe obětovat, jenže jsme se nedokázali úplně pustit, nicméně mám strach, že když se za ním vrátím, všechno mu zničím, všechno to, co zvládl za tu dobu, co jsem nebyl v jeho životě.

J: "Možná máš pravdu... já sám nevím... nechci přijít o to místo, ale zároveň se asi bojím vrátit... je to všechno hrozně zmatený. Brian mi ani nezavolal zpátky."

Debbie: "A ty se mu divíš? Opravdu věřil, že přijedeš... víš, že ti dokonce sháněl dárek?"

J: "Co?"...Špitl jsem.

I přes to, že to Debbie zopakovala, bylo pro mě stále těžké tomu uvěřit. Ale ne snad proto, že Brian je prostě Brian... ale proto, že se mi snad nikdy nesnilo o tom, že by Brian obcházel obchody navalené otravnými šílenými lidmi a sháněl by mi dárek... takže vlastně, protože Brian je prostě Brian. Ale už jenom ta představa, že to udělal, způsobuje, že mi srdce splašeně tluče.

J: "Bože, já jsem fakt idiot."

Debbie: "Že ti to došlo. Justine, já vím, že ti nemůžu povídat do toho, jak máš nakládat se svým životem... ale věř, že budeš litovat, pokud zítra nedorazíš."

Debbie v ten okamžik zavěsila, nechápal jsem to... to mi opravdu řekla tohle a prostě to zaklapla? A co teď já jako? Mám zešílet? O to jí šlo? Protože jestli jo, tak je jistý, že toho opravdu docílí... já snad totiž opravdu zešílím!

Musel jsem si jít napustit horkou vanu, abych se trochu zrelaxoval, ale nemělo to tak dobré účinky, v jaké jsem doufal... vlastně to nemělo žádné účinky. Možná tak ty, že jsem dokázal přemýšlet ještě usilovněji. A to tak usilovně, že jsem během chvíle vylezl z vany, zabalil si všechno potřebné, šéfovi nechal vzkaz, že si tu práci bude muset udělat sám a následně jsem se vydal na letiště... jenže všechno moje odhodlání dorazit na Vánoce domů a především za Brianem, bylo zazděno zrušenými lety kvůli sněhové vánici.

Přežít Vánoce(6)

Nový díl.

BRIAN

Posadil jsem se u Woody's na bar a od toho pěkného barmana jsem si nechal nalít bourbon. Bylo až neskutečné, že se bar může během chvíle přeměnit na podobiznu domku pro Santovy skřítky. Fakt to všechno šíleně zavánělo Vánocemi a teď mě to akorát ještě víc vytáčelo. Přišel jsem se sem zbavit myšlenek na Justina, ne je posílit tím, že všudypřítomné ozdoby mi budou připomínat Justinovu absenci na letošní Vánoce... vlastně už nejspíš na všechny. Vážně nevím, jak to přežiju, pravděpodobně nepřežiju. Divím se, že jsem to dotáhl až sem, ale už jsem zkrátka na konci, už to nezvládám... Justin je pryč a já to budu muset přijmout. A jsem si jistý, že někdo z přítomných tricků mi s tím zajisté pomůže. Možná jsem teď delší dobu nebyl v nabídce, ale jsem si jistý, že zájem o mou osobu určitě neopadl. Stačí se podívat kolem a hned vidím několik chtivých pohledů, jež mě svlékají. Tak jo, skleničku vypiju hezky na ex a jde se na to, Kinney, už je zkrátka na čase. Tři, dva, jedna...

Maikey: "Briane!"

Kurva! Tohle snad už nemůže být pravda. Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale opravdu by si potřeboval najít někoho jiného, za kým poběží, když má problémy... já sám jich mám až nad hlavu a neotravuji ho s nimi pořád.

B: "Bože, ty páchneš... si vypil tak půlku baru, ne? Předčasné oslavy?"

Maikey: "Hmmm... ne tak úplně."

B: "Něco mi říká, že udobřovací sex s profesorem neproběhl."

Maikey: "To bych musel nejdřív dojít domů, ale z krámku jsem zamířil rovnou sem,"...Začal se smát jak vyšinutý.

B: "Tak jo, vezmu tě domů, ty kaziči plánů."

Maikey: "Ne... tam ne, nesmí mě takhle vidět."

B: "Protože by tě zabil, co?"

Maikey: "Pravděpodobně."

B: "Ach můj bože. To nám zbývá jediné možné místo."

Maikey: "Sakra,"...Uvědomil si, že to místo není o nic lepší.

---

Stěží jsem ho odvlekl do svého auta a hodil na sedačku spolujezdce. Jo a ještě jsem se pomodlil, aby se mi tam nepozvracel. Následně jsem se vydal směr Debbie, která mu rozhodně dá co proto... možná měl přeci jen jít domů za Benem. Směju se jen nad tou představou, co ho čeká.

Maikey byl sice naprosto mimo, ale nějakým zázrakem dokázal na rádiu naladit stanici, která zrovna hrála koledy, bylo to hrozný, ale nechal jsem ho. Když však začal zpívat, nebyl jsem daleko od toho ho vyhodit z auta. Něco se ve mně ale nakonec zlomilo a já začal zpívat s ním, bylo to uklidňující... anebo jsem už jednoduše zešílel a ani jsem si to neuvědomoval.

Když koleda dohrála, začali jsme se oba smát jak malí kluci. Na konci toho Maikey prohlásil "Ben mě vážně zabije... proč mu tohle dělám?" a pak odvrátil hlavu a koukal z okýnka. A moje mysl ihned zase začala pracovat, Justin mi zkrátka nechtěl dát pokoj a bohužel ne v tom dobrém slova smyslu, jako tomu bylo na začátku našeho vztahu, kdy to vlastně vztah ještě ani nebyl... alespoň pro mě ne, ani nevím, co to bylo. Ale o to teď nejde, jde o to, že ho potřebuju a on mě už očividně ne a to je ten nejhorší pocit na světě, milovat, potřebovat a chtít někoho, kdo si v klidu žije dál svůj život a nejspíš si na vás ani nevzpomene.

Nevím proč, ale najednou ze mě vypadlo "Justin nepřijede... a já mám pocit, že se z toho vědomí zblázním." Potřeboval jsem to zkrátka dostat ven a před kým jiným, než nejlepším přítelem, to udělat. Jenže Maikey usnul a tak mu to bylo celkem jedno. Fakt kámoš za všechny prachy.

Když jsem zastavil u Debbie, podařilo se mi ho probrat z jeho kómatu a nakonec i dotáhnout až k jejím dveřím, nejdřív jsem ho tam chtěl prostě nechat a utéct, jen abych se vyhnul tomu, že Debbie mě bude zpovídat, ale nakonec jsem zůstal.

Debbie: "Co tu vy dva... já ho zabiju,"...Pronesla, když si všimla, v jakém stavu je její milovaný syn.

B: "Nejdřív mi s ním ale pomoz, je pekelně těžkej."

Maikey: "Nepřeháněj."

Debbie: "Zmlkni nebo nebudeš vážit nic, až s tebou skončím a nechám tě zmizet z povrchu zemského."

Maikey: "Ou."

Nešlo odolat, musel jsem se začít smát, ale když Debbie pronesla, že bych se radši neměl moc smát, zmlkl jsem, vždy je lepší jí poslechnout, než naopak.

B: "Kam ho dáme?"

Debbie: "Hodíme ho na gauč, tu bolest zad si zaslouží."

Maikey něco zamumlal, ale to nám bylo vcelku fuk. Hned jak dopadl na gauč tak odpadl a my se jenom zasmáli nad tím, jak komicky vypadal.

Debbie: "Dáš si kafe?"

B: "Ne, půjdu."

Debbie: "To nebyla otázka, pojď si sednout."

Fajn už začínám litovat toho, že jsem Maikeyho pouze nenechal u dveří a rychle odtud neutekl, přesně tohle jsem totiž čekal.

B: "Hádám, že musím?"

Debbie: "Hádáš dobře."

B: "Fajn,"...S velkou neochotou jsem se posadil v kuchyni.

Debbie: "Proč se tak zřídil?"

B: "Prý se pohádali s Benem."

Debbie: "Bože, za dva dny jsou Vánoce a oni se hádají. Nemohli se dohodnout na dekoraci domu nebo co?"

B: "Vůbec netuším, ale je to dost pravděpodobné,"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "A co ty a dekorace loftu?"

B: "Vážně? Znáš mě vůbec?"

Debbie: "Měla jsem spíš na mysli tu čtyřnohou chlupatou kouli, o které mi povídal Gus."

B: "Gus nebo ty dvě lesbičky?"

Debbie: "Všichni."

B: "Samozřejmě. Prostě hlídám psa, to je toho."

Debbie: "Brian Kinney a pes, koho by to kdy napadlo."

B: "Neboj se, dlouho už to trvat nebude."

Debbie po mně hodila takovej ten nevěřící pohled, kterým se mi asi snažila říct, že mi ten chlupáč určitě přiroste k srdci a nakonec se ho nevzdám... bože, ta ženská je vtipná.

Jenže najednou mi to došlo, pokud od nich Debb ví o štěněti, musí od Linds určitě vědět i o Justinovi... a v tom případě je na čase, abych šel.

B: "Myslím, že už bych měl jít."

Debbie: "Teď sis sednul."

B: "No mám hodně věcí na práci, takže..."

Debbie: "Došlo ti, že vím o Justinovi, co?"

B: "Nejsem zas tak blbej, jak se asi zdá... a fakt ho s tebou nehodlám řešit."

Debbie: "To chápu, vím, že to musí být těžké."

B: "Vstávání je těžké, bolest hlavy je těžká, nedostatek alkoholu je těžký... tohle... tohle je nesnesitelné. Ale já přežiju, jako vždy."

Debbie se ještě něco snažila říct, ale já to jednoduše nechtěl slyšet. Raději jsem odtamtud rychle odešel pryč, jenže v momentě, co jsem seděl v autě, jsem zkrátka nedokázal jet, místo toho jsem dovolil, aby první slza opustila svoje místo a prohnala se po mé tváři.

Přežít Vánoce(5)

Nový díl. - Málem jsem si tu pauzu prodloužila o další týden... měsíc... rok Byla jsem totiž extrémně líná dokopat se k tomu, abych něco napsala a pořád líná jsem... to mi zase chvíli bude trvat, než se do toho dostanu Každopádně snad to na té povídce nebude moc znát a přeji pěkné první čtení v roce 2017!

PS. Snad jste tu povídku za ty tři týdny úplně nezapomněli

BRIAN

"Briane, ahoj... nevím, jak přesně to říct... bože, je to tak těžké. Ale já to prostě řeknu - nemůžu přijet a hrozně mě to mrzí. Vím, že jsem ti to slíbil a věř mi, že si nepřeju nic víc, než za tebou přijet, ale nejde to, mám hrozně moc práce a pokud to nedodělám, přijdu o místo, které jsem si tvrdě vydřel. Vážně mě to moc mrzí, snad mi to odpustíš... Hrozně moc tě miluju. A přeju krásné Vánoce." Přesně tak zněl celý vzkaz od Justina. Na konci toho vzkazu se mi snad zastavilo srdce... dech určitě. Musel jsem se zapřít o stůl a zhluboka se nadechnout, pak jsem do něj třísknul, což zapříčinilo, že se ten chlupáč zase někam schoval. Ale to štěně mi teď bylo naprosto ukradené, jediné, na co jsem dokázal myslet, byl Justin. Justin a ty jeho věčně nedodržené sliby. Justin a jeho nadání na to mi drtit srdce pořád a pořád dokola. Sakra práce, proč mu tohle pořád dovoluju, proč ho nechávám si se mnou takhle hrát? Ach jasně, protože ho, kurva, miluju a on není schopný přijet ani na ty podělané Vánoce! Je mi jedno, že má hrozně moc práce, to máme všichni, ale jak řekla Lindsay, my si to dokážeme zařídit, tak proč ne on? Proč je to pro něj tak moc těžké? To už ho jako nikdy neuvidím? Do hajzlu! Ještě mi přeje krásné Vánoce... jako bych si je snad po tomhle dokázal nějak užít... jako bych dokázal přežít ten den bez něj.

Začínám mít dojem, že mám na dveřích ceduli "Vstup bez pozvání," o které ani nevím, protože jinak si nedovedu představit, co tu, sakra, dělají... i když jeden z nich mi rozhodně nevadí.

Gus: "Tatííí!

B: "Sonnyboy,"...Vzal jsem ho automaticky do náruče. "Kde se tu berete?" pokračoval jsem.

Lindsay: "Řekli jsme si, že se stavíme, Gus tě chtěl vidět.

Melanie: "Aaaa, co to, sakra, je?!"...Nadskočila, když se jí to chlupaté stvoření začalo otírat o nohu.

B: "To je pes, pokud si to nepoznala, vlastně štěně."

Gus: "Jééé,"...Gus se mi vymanil z náruče a společně s J.R. se k němu hned nachomýtli.

Já jsem se raději odklidil do kuchyně v naději, že se vyhnu vysvětlování, ale zkuste to, když jsou obě dvě tak zákeřné a jedna z nich dokonce právník.

---

Lindsay: "Briane?"

B: "Ehm?"...Dělal jsem hloupého a nebylo to tak těžké. Já musím být totiž úplně natvrdlej, a bohužel ne v tom dobrém slova smyslu, když jsem si klidně vzal to stvoření domů.

Melanie: "To si byl na mol a nějakému dítěti si toho psa odcizil nebo jako co?"

B: "Budete se divit, ale zachránil jsem ho, tak zkuste být trochu pozitivní."

Melanie: "A odkud si ho zachránil, ze zverimexu?"

B: "Z krabice vedle popelnice, ve které ho někdo nechal umřít. Pak jsem ho vzal na veterinu, kde jsem mu zaplatil ošetření, a když jsem se chtěl zdekovat a jít domů, tak ta milá doktorka mi ho vrazila do ruky a řekla, ať se o něj přes Vánoce postarám, než se mu najde nový domov. Stačí vám to jako vysvětlení nebo mě hodláte sežrat zaživa?"

Lindsay: "Páni."

Melanie: "Jo... to se ti musí uznat, nejsi tak bezcitný, jak jsem myslela."

B: "Bože, ty si mi tak chyběla."

Melanie: "Já vím,"...Zasmála se a šla se podívat na děti.

Lindsay tam ale zůstala s tím svým starostlivým pohledem, který nikdy nesvětí nic dobrého, právě naopak. Bože, ať se propadnu, dnešek už přeci nemůže být horší, ne?

Lindsay: "Co se děje?"

B: "Kromě toho, že jsou za dva dny Vánoce a v mým bytě se prohání čtyřnohá příšera? Všechno je naprosto skvělý."

Lindsay: "Briane? Znám tě... tak mi to řekni."

Ano zná mě, tak by měla vědět, že nejsem zrovna typ, co se svěřuje a mluví o svých pocitech... i když právě teď jich cítím tolik, že mám dojem, že exploduju. Zatracenej Justin!

Lindsay: "Justin?"

Do háje, mám snad na čele vytetováno, že Justin nepřijede nebo co, že hned poznala, že se jedná o něj? No ale tak jasně, proč jinak bych se choval takhle, že? Takhle se chovám vždy jen kvůli němu a ona má dobrej čuch... bohužel.

B: "Proč se tak blbě ptáš, když je ti to jasný?"

Fajn, takhle vyjet jsem na ní vážně nechtěl, jen jsem hrozně vytočenej. Věřil jsem mu, že tentokrát fakt přijede, ale neměl jsem, teď už to vím.

B: "Promiň."

Lindsay: "Nepřijede, že?"

B: "Ne,"...Přiznal jsem bez mučení. Kdybych se neovládal, tak se mi snad i zlomí hlas.

Lindsay: "Je to idiot."

B: "Já vím. Ale... ale..."

Lindsay: "Miluješ ho."

B: "Kéž bych ho dokázal nenávidět."

Mě samotného zaskočily slova, co jsem vyslovil. Ale je to tak... všechno by bylo mnohem snazší, kdybych ho dokázal nenávidět. Místo toho ho bezhlavě a bláznivě miluju.

Lindsay: "Briane..."

Gus: "Tati?"...Přiběhl ke mně celej rozzářenej z té chlupaté koule.

B: "Copak?"

Gus: "To je tvoje štěňátko?"

B: "Ne... jen ho hlídám."

Gus: "A dal bys nám ho?"

Zatímco já jsem se nad tou představou musel nejen usmát, ale i zapřemýšlet, poněvadž bych se tak zbavil té zodpovědnosti za něj, tak ty dvě se doslova zhrozily, myslím, že ty dvě zvířátka jim bohatě stačí.

Lindsay: "Tak na to můžeš rovnou zapomenout, Gusi."

Gus: "Ach jooo."

Melanie: "Žádný ach jo, jednou vám možná koupíme morče, ale takovouhle velkou, i když krásnou, obludu fakt ne."

Gus se tvářil hodně zklamaně, ale kdo by se těm dvěma divil, ty jsou rády, že se dokáží postarat o dvě děti a ještě svůj chabý sexuální život, natož ještě řešit psa, který vyroste do hodně velkých potřeb, jako třeba hodinové procházky, hromadu žrádla, hraní a spoustu kil, které jen tak nikdo neutáhne. Bože můj, ať už mu ta doktorka někoho najde.

Byl jsem ale rád, že už jsem s Lindsay nemusel pokračovat v konverzaci na téma Justin a po hrnku kafe a hraní si s tím štěnětem nakonec i všichni odešli, před tím jsem ale ještě musel Linds alespoň slíbit, že na Vánoce k Debb fakt přijdu a nebudu se užírat sám doma... slib jsem dal, ale všichni víme, že ho nedodržím.

Jenže pak to začalo - samota, přemýšlení, hlas v mé hlavě říkající, že se zblázním, pokud ještě chvíli budu myslet na Justina - z tohohle prostě existovalo jediné východisko a tím jsou Woody's a Babylon, cítím, že dnes udělám něco, na co nebudu pyšný, ale je mi to fuk. Proto jsem si dal sprchu a následně jsem toho psa nechal svému osudu s příslibem, že ho zabiju, pokud mi něco zničí, pak jsem se vydal do ulic...

Přežít Vánoce(4)

Nový díl.

BRIAN

"Hmmm, to je příjemné," vychutnával jsem si tu hebkost a smyslnost Justinových rtů a jazyka. Jenže pak jsem přišel pořádně k sobě, rozlepil oči a uviděl před sebou toho tvora s vyplazeným jazykem slintajícího všude kolem mě. "Běž, ty potvoro," odstrčil jsem ho od sebe a rychle se vyhoupl na nohy. Pak jsem se podíval zpátky na postel a on tam jenom tak seděl jako hromádka neštěstí. Jeho tmavé oči mě neustále pozorovaly, šel jsem doleva, jeho oči šly se mnou, šel jsem doprava, jeho oči šly se mnou, prostě ze mě nespouštěl pohled. Bylo to skoro jako by se mi vysmíval. Ale nějak zvláštně se mi to začínalo líbit, dokonce jsem se musel pousmát, když se překulil na záda a čekal na podrbání. Ruka mu chtěla vyhovět, jenže mozek mi zakázal tvořit si nějaké pouto s touhle příšerou a tak jsem se raději vydal do kuchyně, kde jsem mu nandal misku těch smradlavých granulí, ale smrádek má očividně rád, hned se do toho totiž pustil. I když začínám mít dojem, že tady smrdí i něco jiného... no do hajzlu!

B: "Já se snad poseru! Říkal jsem ti jasně, že tohle nebudu tolerovat!"

Štěně se najednou sebralo a utíkalo se schovat do ložnice. Zarazil jsem se a uvědomil si, že je to jen dítě ve psí podobě... ono nerozumí tomu, co je správné a co ne. Navíc jeho předchozí majitel s ním podle všeho nezacházel moc dobře ani předtím, než ho jen tak odhodil... někdy jsem fakt vůl.

B: "Kdepak jsi?"

Začal jsem procházet po ložnici a nemohl ho najít. Pak jsem si všiml, že dveře do koupelny jsou pootevřené a vydal jsem se tam. Byl skrčený za záchodem a nebyl téměř vidět, pouze jedním okem šmíroval, co se bude dít.

---

B: "Pojď ke mně."

Sedl jsem si na zem a snažil se ho k sobě nalákat, jenže se mě bál. Připadal jsem si kvůli tomu ještě hůř, nejsem zvyklý někoho děsit... no víte, jak to myslím.

Rozhodl jsem se, že tam budu sedět, dokud ke mně nepřijde. Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec se ke mně po kousíčkách začal plazit blíž a blíž. Nechtěl jsem ho vyděsit, tak jsem nic nedělal, až dokud neležel těsně u mě a nepoložil si hlavu na můj klín. V ten okamžik jsem jednoduše porušil všechny svoje pravidla ohledně zvířat v mém bytě... pohladil jsem ho. A že se mu to líbilo, hned se ke mně přitiskl ještě víc.

Bylo to až ironické, ale tak trochu mi připomínal Justina. Jeho blonďatá srst mi připomínala jeho vlasy, jeho strach mi připomínal Justina, když u mě trávil první noc, jeho tisknutí se ke mně mi připomínalo... no vy víte. Prostě Justin v mini verzi. Anebo jsem jednoduše zešílel.

B: "Fuck!"

Zničehonic se rozeznělo klepání a ten blázínek se ve snaze rychle schovat přese mě proběhnul a poškrábal mi nohy... jestli tam budu mít jizvy, tak se fakt poseru!

Maikey: "Briane?!"

No do hajzlu, to snad ne. Proč zrovna on a proč zrovna dneska? Není to tak, že bychom se pořád vídali jako bychom bez sebe nemohli žít, tak jak je možný, že ho teď uvidím už po třetí za sebou? Má snad doma trable v ráji nebo co?

B: "Co je?"...Vyjel jsem na něj prakticky okamžitě.

Maikey: "To je mi ale milé přivítání. Pustíš mě dovnitř?"

B: "Proč?"

Maikey: "Ty tam někoho máš? Briane!"...V momentě, co to dořekl, se kolem jeho nohou začalo otírat to otravné štěně.

B: "To je můj dnešní trick, seznamte se."

Maikey: "Co to, sakra, je? Ty si začal dobrovolně pomáhat v útulcích nebo co?"

B: "Ne, jenom jsem šel v nesprávný čas nesprávnou cestou,"...Vzal jsem toho tvora do náruče a šel s ním do kuchyně.

Maikey: "Cože?"...Ihned mě následoval.

B: "V noci jsem ho našel vedle popelnic v krabici... a ano asi jsem změknul, protože jsem ho vzal s sebou, odnesl ho na veterinu a místo, abych zdrhnul, jsem čekal, než ho ošetří. A ta boží doktorka mi ho pak v podstatě násilím nacpala... ale je to jenom na pár dní, to se neboj!"

Maikey: "Víš, že tady máš hovínka?"...Soustředil se na tu kopici na zemi.

B: "A klidně je můžeš uklidnit,"...Věnoval jsem mu velice vlídný úsměv.

Maikey: "Díky, ale ne. Ten duch vánoc na tebe má opravdu vliv... z tebe se snad stane člověk se srdcem."

Haha, Maikey očividně snědl vtipnou kaši. I když je pravda, že jsem měl doby, kdy jsem byl označován za člověka bez srdce... teď už ale cítím, že jsem na tom trošku líp. Vždyť se na mě podívejte, čekám na to, až se mi vrátí kluk, kterého miluju... a hlídám štěně. To o srdci hodně vypovídá.

Maikey: "Jak máš v plánu jít do práce?"

B: "Budu muset zavolat Tedovi a doufat, že Kinnetic nespadne."

Maikey: "To bude rád."

B: "To bude. Už mi řekneš, proč si přišel?"

Maikey: "To musím mít důvod?"

B: "Ty ho máš vždycky."

Maikey: "Fajn, s Benem jsme se pohádali a potřeboval jsem se odreagovat, než půjdu do krámku."

No neříkal jsem to? Jasně, že se tu ukázal jen proto, že má nějakej problém. Já se z něho jednou zblázním. Je mi líto, Maikey, ale na tohle nemám čas.

B: "Buď chlap a běž si to vyřešit s profesorem, mě do toho netahej."

V podstatě jsem ho tlačil před sebou, snažil se bojovat a štěně mu bylo nápomocné, když mě začalo kousat do nohy, ale nakonec jsem přeci jen zvítězil a za Maikeym zavřel dveře.

Následně jsem zavolal Tedovi, uklidil tu kopu psích hoven a potom jsem se snažil vymyslet svůj program na dnešek. Ale s tím tvorem to bylo dost těžké, když mě pořád pronásledoval. Nakonec jsme spolu skončili u počítače, kde jsem se snažil najít, co bych mohl Justinovi dát k Vánocům, ale začínalo to vypadat, že ten nahoře si nepřeje, abych mu něco dával.

Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale najednou jsem se probudil s hlavou položenou na stole a zavalenou těmi 7 kily toho psiska. Myslel jsem, že tohle už snad nemůže být horší... ten pes se na mě až moc rychle pověsil, bude se asi hodně divit, až ho pošlu na další cestu.

Chtěl jsem se jít vysprchovat a vzhledem k tomu, že nemůžu opustit prostory loftu, si najít nějaký film, na kterých bych se podíval. Jenže když jsem se následně zvedl, uviděl jsem, že mám na záznamníku zprávu... musel jsem spát hodně tvrdě, když jsem to ani neslyšel.

"Briane, ahoj..." moje rty se rozšířily do širokého úsměvu, ale to jen do chvíle, než jsem si poslechl zbytek Justinového vzkazu...

Přežít Vánoce(3)

Nový díl.

BRIAN

Začínalo mi z toho hrabat. Prošel jsem snad všechny obchody, co jsem mohl a nebyl jsem schopný vybrat žádný vyhovující dárek, kterým bych ho potěšil. Fakt nechápu, jak to lidi dělají, když nakupují dárky pro svou drahou polovičku, protože já jsem v tom naprosto neschopnej. Před pár lety by ho jednoduše potěšilo, že může strávit Štědrý den v mé společnosti, jenže před pár lety jsem mu ani nebyl schopný říct, že ho miluju... dnes už je všechno jinak, dnes musím být schopný vybrat něco, co mu udělá radost. Jenže nejsem a to je k zbláznění. Možná bych měl podplatit Lindsay, aby mi něco vybrala, ona se v nakupování celkem vyzná... jenže ta teď Justinovi občas nemůže přijít ani na jméno, takže i tenhle nápad se škrtá.

Tak a dost, dneska se jednoduše dárek kupovat nebude a basta. Justin se zkrátka bude muset smířit s tím, že jsem levej a že jediný, co zmůžu, je dát mu úžasné vykouření... což vlastně jako dárek není vůbec k zahození. Jenomže je to dárek ve stylu Briana Kinneyho - děvky Liberty Avenue a on si zaslouží dárek od Briana Kinneyho - svého přítele.

B: "Jima Beama, bych prosil."

Ano, hádáte dobře, vážně se teď, pohlcen naprostým zoufalstvím, nacházím u Woody's, kde to vánoční atmosférou doslova smrdí.

Ale ne, Maikey, Ted, Emmett... všichni svatí, stůjte při mně!

Maikey: "Vypadáš zmoženě."

Ted: "Když sis vzal volno, čekal jsem, že jdeš dělat něco důležitého... vypadáš spíš, že sis dal šukací maraton."

Emmett: "No nezapomeň, že pro něj je to celkem dost důležité."

Bože, ty jejich kecy mi fakt scházely! Někdy jsem fakt rád, že si každý z nich vybudoval vlastní život a už mě tolik neobtěžují... ale jak říkám - jenom někdy.

---

B: "Budete se divit, ale moje dnešní zábava nebyla ani trochu tak dobrá, jak si jí představujete."

Maikey: "No tak teď máš naši pozornost... co si dělal?"

B: "Poslechl jsem tvojí matku."

Maikey: "Co?"

B: "Poslala mě... ehm, koupit Justinovi dárek."

Emmett: "Já se snad počůrám,"...Začal se smát jako šílenec.

Ted: "Vsadím se, že to šlo skvěle... proto nejspíš vypadáš, že to za chvíli vezmeš hlavou o zeď."

B: "Můžete si taky políbit, víte to, že jo?"

Maikey: "Nevšímej si jich. Mně to náhodou přijde šílené romantické, když se mu snažíš koupit dárek."

B: "Anebo šíleně hrozné, když toho nejsem schopnej."

Maikey: "Zkus mu koupit něco na malování, to ho určitě potěší."

Emmett: "A když tak to zachrání sex."

Úžasný, dva dárky, které jsem hned zavrhnul, mi tu cpou místo, aby byli opravdu užiteční. Ach jo, člověk si fakt všechno musí zařídit sám, nikdo mi nikdy nepomůže.

Maikey: "Ty už jdeš?"

B: "Po dnešku jsem naprosto vyřízenej... to víš, mládí mě pomalu opouští."

Maikey: "Briane, víš, že budeš navždy krásný a mladý, že jo?"

B: "Jo,"...Políbil jsem ho a následně jsem se vydal domů.

Byla mi hrozná zima, už jsem se těšil na to, jak si dám horkou sprchu a zalezu si do postele. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybych se tam mohl natisknout na Justinovo nahé teplé tělo... jenže o tom sním už přes rok a bojím se, že budu muset snít dál, pokud se Justin zase neukáže. Ale on se ukáže, prostě musí... jinak to nepřežiju, nejen Vánoce, ale všechno.

Už jsem se téměř blížil k cíli, přes sníh jsem už téměř neviděl, vlastně všechny moje smysly byly nějak oslabené, proto když jsem zaslechl podivné zvuky vycházející z temné uličky, kolem které jsem zrovna procházel, měl jsem za to, že mám jenom halucinace. Jenže když jsem se zastavil, abych líp slyšel, ty zvuky tam stále byly... jenom blázen by si to tam rozdával v tomhle počasí, takže zvuky sexu, hodně podivného sexu, to asi nebudou.

Mým instinktem bylo se nestarat a jít jednoduše dál, jenomže můj momentální stav zapříčinil to, že jsem následoval svojí zvědavost. Stále jsem ale nemohl nalézt zdroj toho... kňučení? Bože, já snad zešílel, tohle určitě není skutečné, jsem prostě cvok, nic jiného.

Jenže když jsem se otočil k odchodu přidalo se ke kňučení i škrábání, ihned mě to donutilo se zas otočit nazpět a vydat se k popelnicím, které byly opodál. Když jsem se u nich zastavil, první, na co jsem pomyslel, bylo, že se v nich hrabat vážně nebudu... ani za boha. To jsem nakonec ale ani nemusel, protože ten zvuk nevycházel z nich, ale z místa vedle nich... konkrétně z krabice, která tam stála.

Když jsem tu krabici otevřel, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, bylo v ní... štěně? Fakt, štěně! Muselo být promrzlé na kost, kňučelo jak šílené a snažilo se postavit na nohy, když v tom jsem si všiml, že má nějakou krvavou ránu na přední noze... bylo to hrozné.

A v momentě, co se naše pohledy střetly... jsem věděl, že musím vzít nohy na ramena a jít rychle pryč. A tak jsem se slovy "Já nejsem ten pravej, štěně," vydal k odchodu. Byl jsem už téměř pryč z té uličky, když mě jednoduše nějaká část mě zase otočila a vrátila se pro něj.

"Tohle je tak blbej nápad," pronesl jsem, když jsem ho čapl v podpaží. On se mnou chvíli bojoval, snažil se mě kousnout, no snažil šlo mu to celkem slušně těmi jeho jehličkami... ale nakonec svou snahu o to se vysvobodit z mé náruče vzdal.

Ani nevím jak, ale najednou jsem s ním čekal na veterinární pohotovosti. Začínal jsem nabývat čím dál tím většího dojmu, že jsem fakt zmagořel. A to zvlášť ve chvílích, kdy se na mě koukala ta jeho tmavá kukadla plná strachu, ale zároveň zvědavosti.

Doktorka: "Ty si ale krasavec."

Podíval jsem se na ní, zda to myslí vážně... jako jo vím, že jsem fešák, ale... ach jasně, ona mluví na toho tvora a ne na mě.

Doktorka: "Jak se jmenuje?"

B: "Netuším, já ho jenom našel."

Doktorka: "To není váš pes?"

B: "Bože, ani náhodou."

Doktorka: "Hm,"...Chápu, že mnou opovrhuje, ale já fakt nejsem nějakej chovatel.

B: "Taky jsem ho mohl nechat v té krabici, kam ho někdo odložil, jak kus smetí."

Doktorka: "Tak byste byl akorát stejně velkej kretén, jako ten dotyčný... a to naštěstí nejste. Podívám se mu na tu nohu, ale vypadá to, že jste mu zachránil život."

Bylo to zvláštní slyšet, že já jsem někomu zachránil život, i když je to jenom zablešenej pes. Ale zkrátka to člověka zahřeje u srdce.

Zatímco ho ošetřovala, poslala mě čekat do čekárny... ani nevím, proč jsem vlastně zůstal, mohl jsem jednoduše zdrhnout. Jenže něco ve mně se chtělo ujistit, že bude opravdu v pořádku a až pak zdrhnout.

Když za mnou dorazila, že šlo všechno hladce, řekla mi o něm všechno, co se jenom dalo... že je to štěně labradora, klučičího pohlaví, že prý není čipovaný, dokonce mi řekla i jeho váhu a co všechno bude potřebovat, aby se zcela zotavil... a já na ní jenom čuměl a chtěl se zeptat, proč mi to, sakra, říká.

B: "Okey, tak snad se bude mít dobře,"...Zvedl jsem se k odchodu.

Doktorka: "Nikoho nemá!"...Křikla za mnou.

B: "To přežije."

Doktorka: "Vy to nechápete, není kam ho dát, útulky jsou plné, já ho tu můžu mít jenom 48 hodin a pokud se do té doby nenajde někdo, kdo by si ho vzal, budu ho muset uspat... není pro něj jednoduše místo."

B: "Tak si ho vezměte vy."

Doktorka: "Ráda bych, ale sama už jsem zachránila tolik zvířat, že jsem ráda, když v posteli najdu kousek na spaní."

B: "Hele, ženská, já fakt nevím, co po mně chcete."

Doktorka: "Abyste si ho vzal, alespoň dočasně, než se uvolní místo v útulku nebo se nenajde nový domov... jsou přeci Vánoce, ne?"

Nevím, jak moc jsem se zbláznil, ale myslím, že hodně, když právě teď na sedadle spolujezdce místo nějakého tricka sedí uslintané štěně s pískací hračkou a pytlíkem granulí, co mi k němu krásně ta milá doktorka přibalila, když mě donutila se ho na několik dní ujmout... jsou přeci ty Vánoce, že? Ale jestli mi to štěně někde udělá louži, okamžitě letí z domu!

Přežít Vánoce(2)

Nový díl.

BRIAN

Zaskočilo mě, když jsem se ráno probudil a zjistil, že se nacházím stále u Debbie... na gauči. Nepamatuji si, že bych usnul, možná mě Debb něčím přiotrávila, kdo ví. Každopádně si nemůžu stěžovat, postarala se o mě celkem dobře, polštář pod hlavou, deka na sobě a vůně snídaně linoucí se z kuchyně. Myslím, že si nemám na co stěžovat. Krom faktu, že mě stoprocentně čeká křížový výslech týkající se Justina, ke kterému se včera bohužel nebo spíš bohudík nedostala. Opravdu se necítím na to s ní o něm mluvit... vlastně o něm nechci mluvit s nikým, vždy mám pak akorát problém zachovat si svou pohodovou tvář.

Kurva, Sunshine, kdyby si jen věděl, jak moc mi tu chybíš. Kdybys tu byl, nemusel bych teď řešit, jak se vyhnout mluvení o tobě, jenom aby mě to nezlomilo ještě víc. Já se snad zblázním dřív, než budou Vánoce... dřív, než tě konečně uvidím a pravděpodobně už ani nepustím.

Debbie: "Nedělej, že spíš a vstávej."

Fakt mě málem ranila mrtvice, zjevila se u mě jako by se ani nechumelilo a do toho ten rázný tón, který nevěstí nic dobrého... já jsem měl včera zdrhnout a ne tu usnout.

B: "Dobré ráno,"...Doplahočil jsem se do kuchyně a sedl si ke stolu.

Debbie: "Kafe?"

B: "To by bodlo. A něco k jídlu, pokud..."...Ani jsem to nedořekl a už přede mnou stál talíř lívanců. No co, pak to vypotím v tělocvičně.

Debbie: "Dobrou chuť."

B: "Děkuju. Jak to, že nejsi v práci? A kde je Carl?"

Debbie: "Jdu až na odpolední. A ten už v práci je... nebo nakupuje další dárky, myslím, že se snaží zlomit rekord."

B: "Chce si tě asi rozmazlit."

Debbie: "A funguje to,"...Rozesmála se tím svým bláznivým smíchem.

---

Tohle se zatím vyvíjelo dobře, i když jak to tak znám, akorát jsem to teď určitě zakřiknul. Ale fakt bych ocenil, kdyby mě jednou nechala... na zemi už ležím a ona přeci nekope do někoho, kdo je na zemi, ne?

Debbie: "Včera si vytuhl dřív, než tvůj sedmiletý syn."

B: "Jsem vyřízenej, v práci toho mám teď hodně."

Debbie: "A proč tomu tak je? Nemáš náhodou několika členný tým lidí, co mají dělat tvojí práci?"

B: "Kromě Synthie a Teda jsou všichni neschopní."

Debbie: "Teď by tu měl být Ted... poprvé, co ho chválíš."

B: "Já ho chválím pořád... jenomže v myšlenkách,"...Uchechtl jsem se.

Debbie: "Tak vidíš, může ti pomoct."

B: "Poradím si."

Debbie: "Nejsem hloupá, Briane. Vím, že sis toho teď nabral tolik, protože se bojíš, že Justin nepřijede... a tohle je tvůj způsob, jak přežít Vánoce."

B: "Debb, prosím tě..."

Zněl jsem snad ještě zoufaleji, než jsem plánoval. Jenže já zoufalý vlastně jsem... bez něj jsem jednoduše hromádka neštěstí. Koho by to kdy napadlo, že se ze mě stane tohle po tom, kým jsem byl?

Debbie: "Jenom se starám... jsi můj syn a nesnesu, když trpíš."

Už jsem někdy říkal, jak moc jí mám rád? Je pravda, že na ní pořád držkuju a mám co dělat, abych ustál ta její moudra... ale je úžasná. Jenom díky ní jsem se dokázal postavit na nohy.

B: "Díky, mami. Ale jsem v pohodě."

Zná mě moc dobře a tak mi automaticky nevěří. Po těch lžích, co už jsem navykládal, jenom abych dosáhl svého, si už ani já sám někdy nevěřím, takže se jí ani nedivím. Naštěstí se ale zdálo, že už mě snad nebude trápit.

Debbie: "A už si mu koupil dárek?"

Do háje! Na tohle jsem nějak nemyslel... ne do háje, ale do hajzlu! Copak já umím nakupovat dárky, proboha? Gusovi je snadný koupit stavebnici, Lindsay a Mel nějaké hračky, kterými je zprvu pohorším, ale nakonec je s chutí využijí, Maikeymu vysněný komiks, Tedovi vstupenky na operu, Emmettovi nějakou poukázku na výstřední oblečení a Debb nějakou šílenost z teleshoppingu... ale Justinovi? Jsem možná schopný se už označovat jako jeho přítel... ale rozhodně nejsem schopný se tak i chovat na 100% a tak vážně nevím, co by měl zahrnovat jeho vánoční dárek. Myslím, že nějakou sadou štětců ho už moc neoslním, když teď žije v uměleckém světě a má všeho dostatek.

Debbie: "Z tvého výrazu soudím, že ne. Být tebou, tak se na to vrhnu dneska, máš už jenom pár dní."

B: "Musím do práce."

Debbie: "Jo a pak mu půjdeš koupit dárek místo okupování Woody's."

B: "Jsem fakt nadšenej."

Ne, že bych snad nechtěl udělat Justinovi radost nějakým dárkem a především snahou o to mu tu radost udělat... ale na tohle jsem vážně levej a to je co říct, když sám sebe shazuji, obvykle srším sebevědomím.

Když se mi podařilo spořádat tu kupu lívanců a hrnek ne-li hrnec kafe, tak jsem se vydal domů a celkem mi to dalo zabrat s tím plným žaludkem. Doma jsem se rychle vysprchoval, oblíkl do nóbl obleku, ve kterým vypadám tak zatraceně dobře a pak mé kroky směřovaly do mého milovaného Kinneticu. Být šéfem a majitelem má opravdu velké výhody, nikdy tam nemusím být na čas... omyl, dneska by to se totiž vážně hodilo.

Synthia: "Kde, sakra, jsi?"

Ted: "Volali jsme ti!"

Vytáhl jsem telefon z kapsy a zjistil, že jeho životnost už asi nějakou dobu není aktuální... někdo by měl vyrobit baterii, která se sama automaticky dobíjí a já bych na ni pak vymyslel úžasnou reklamu.

B: "Ups. Hoří nebo co?"

Synthia: "On na to zapomněl, mě snad klepne."

Ted: "Tvůj nejoblíbenější klient je tady."

B: "Brown?!"...Pomalu jsem se zalkl.

Ted: "Být tebou, tak tam hodně rychle naklušu a začaruju."

B: "Já se snad odstřelím."

Jediný, za co se můžu pochválit je to, že jsem tu prezentaci měl uloženou v počítači, jinak jsem vážně kretén. Ihned jsem Synthii zaúkoloval, aby pánovi dělala dobrou společnost, i kdyby to mělo zahrnovat její výstřih, na kterém oči nechá a Teda tím, aby vytiskl všechny potřebné papíry... a já se mezitím připravoval psychicky, fakt nejsem myšlenkami ve stavu, abych řešil toho dědka a to, aby nevzal nohy na ramena a nepřeběhl ke konkurenční firmě. Sunshine, co mi to děláš?

Synthia: "Za to mi pak zaplatíš... div mi nevypálila pohledem díru do hrudníku."

B: "Jsi nejlepší."

Vyměnil jsem si s ní místo a tu díru jsem měl já téměř vypálenou do hlavy, když jsem se mu snažil omluvit za zpoždění. Chtěl dělat scény, ale nakonec se, jako vždycky ostatně, nechal přemluvit a zůstal sedět. A zdá se, že jsem opravdu hodně dobrej ve své práci a ve zvládání stresových situací za nepříznivých podmínek... nebo v sobě má Brown jednoduše ducha Vánoc, protože z mé prezentace byl opravdu nadšený a těší na další spolupráci se mnou.

Ted: "Buď tak hodnej a zkus na takové věci nezapomínat, málem jsem dostal infarkt."

B: "Klid, zvládli jsme to."

Synthia: "Obdivuji, že si tak klidný."

B: "Léta praxe. A teď bych vás chtěl o něco požádat... zvládnete to tu nezbourat a postarat se tu o to dneska?"

Oba se hodně zadivili, že jsem ochotný jim to tu dneska nechat na starost, ale nakonec souhlasili a dokonce s velkým nadšením. Dokonce se ani nevyptávali, kam tak urgentně potřebuji odejít, díky bohu. A já se tak mohl v klidu vrhnout na tu nákupní horečku.... která stále nepřicházela a to už jsem byl snad v padesátém obchodě s číslem nula na dárkovém kontě pro Justina.

Přežít Vánoce(1)

Nová povídka. - Ač je to k neuvěření tak za pár dní tu zase máme Vánoce (fakt nechápu, jak je to možný ), proto jako každoročně jsem tu s povídkou ve vánočním duchu, kde se především Brian, ale i všichni ostatní budou opět muset nějak vypořádat s tímto obdobím. Moc doufám, že se vám povídka bude líbit a přeji krásné vánoční čtení

BRIAN

Týden, jeden podělanej týden, ještě k tomu ani ne celej. To je všechno, co schází do toho slavného data, kvůli kterému lidi každoročně přicházejí o spoustu peněz, kdy děti dostávají věci, o kterých by se jim jinak mohlo jenom zdát a především, kdy já bych se nejraději někam zahrabal a nevylézal, dokud nebude konec. Jenže letos mám naději, že bych tenhle velký svátek mohl prožít nebo snad přežít tím nejlepším možným způsobem... a to s Justinem. S mým malým géniem, který dobývá New York. Je to dva roky, co odešel a přes rok, co jsem ho viděl naposledy. Jeho program byl jednoduše tak vytížený, že na mě neměl čas, a když už si nějaký našel, byl jsem to já, kdo nemohl přijet za ním. Pro mě to byl snad nejdelší a nejhorší rok v životě. Kam se hrabe moje rakovina, klidně bych si jí dal znova, jen abych ho viděl alespoň na chvíli, bez něj jednoduše nic nemá smysl. Ale tentokrát je tu velká šance na to, že se konečně uvidíme. Vím, že se měl dostavit už na Díkuvzdání a na poslední chvíli to zrušil, ranilo mě to způsobem, že jsem u Debbie doma všem akorát znečišťoval ovzduší, i když všichni se snažili tvářit jako, že mě chápou a možná mě i chápali a cítili se mnou, ale jednoduše jsem jim to neudělal vůbec lehké. Proto asi chápete, že naděje na to, že ho za necelý týden uvidím, se držím jako malý kluk, co si vysnil úžasnou hračku k Vánocům.

Debbie: "Dost, že jdeš!"

Abych to vysvětlil - Debb mě pod výhružkou smrti donutila k tomu, abych k ní dnes přišel a podílel se na pečení cukroví a dekoraci jejího domu. A abych pravdu řekl tak jsem vlastně i rád, nějak si nedokážu představit, že bych měl tyhle Vánoce strávit sám, když všichni ostatní jsou se svými blízkými... stal se ze mě měkkota. Naštěstí nejsem ale jediný, koho zapřáhla a tak to nebude všechno jenom na mně. A taky je tu jeden dost velký důvod, proč jsem především přišel a tím není nikdo jiný, než Gus, který s holkama před pár dny dorazil. Pořád nechápu, jak je možný, že roste tak rychle.

---

B: "Přišel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, nemám v zadku vrtuli."

Debbie: "Ale v předku jo... tak kolik jich bylo?"...Dala si ruce v bok.

B: "Hodně,"...Usmál jsem se.

Ve skutečnosti ale nebyl žádný. Tak smutný to je. Poněvadž ač nemám rád škatulkování, stal se ze mě docela dost věrnej chlap, téměř monogamní, jsem v jakémsi druhu celibátu... občasné vykouření nebo vyhonění nepočítám, to už je jednoduše urgence. Ale vysvětlím to jinak... Justin je pro mě zkrátka jedinej a myslím, že to se už nikdy nezmění. Chybí mi, chybí mi tak strašně moc, že ani nejsem schopnej spát s nikým jiným, vlastně ani nechci. Přesně tohle ze mě láska k tomu malýmu krásnýmu štěněti udělala.

Debbie: "Tak aspoň, že sis užil. Teď zavítej nahoru a snes dolů ty soby."

B: "Ty s nimi nedáš jednou pokoj."

Debbie: "Mazej."

Zakroutil jsem očima, ale poslechl jsem jí, nevypadá, že je v náladě, se kterou bych se rád potýkal. Když jsem však procházel kolem Justinova starého pokoje, zatrnulo ve mně. Jak snadné bylo tehdy se s ním vidět, až jsem z toho skoro šílel... teď bych za to dal cokoliv.

Zavítal jsem dovnitř a hned jsem věděl, že to jsem dělat neměl. Všude ještě byly nějaké jeho věci, výkresy, oblečení, naše společná fotka a tak podobně. K jednomu tričku jsem dokonce přičichl, bože to byla vůně. Skoro by se mi oči zalily slzami, nezaklepat někdo na dveře...

Maikey: "Tady jsi."

B: "Tady jsem."

Maikey: "Máma mě poslala na pomoc se soby... Jsi v pohodě?"

B: "Naprosto."

Maikey: "Briane?"

B: "Jsem v pohodě, Maikey. Fakt."

Je jedno, že to není pravda a je jedno, že mi Maikey ani nevěřil, hlavní bylo, že to zkrátka nechal plavat, on už celkem dobře ví, že téma Justin nemá vytahovat, pokud to není opravdu urgentní.

Debbie: "Tady jste miláčkové moji."

B: "My nebo ty soby?"

Maikey: "Ty soby, to se vsaď."

Debbie: "Chytrej kluk."

Debbie se ji hned šla vystavit do obývacího pokoje, kde se Ted s Emmettem, Carlem a Benem věnovali zdobení stromečku a okolí. A já ihned zavítal za tou úžasnou vůní do kuchyně, kde Linds, Mel a Gus pekli cukroví.

B: "Tady to voní."

Gus: "Tati! Ty jsi přišel?"

B: "Snad sis nemyslel, že bych za tebou nepřišel?"

Gus: "Bál jsem se."

B: "Tak nemusíš, já za tebou vždycky přijdu."

Tolik k tomu, že jsem pouhý dárce spermatu. Ani ve snu by mě před 8 lety, kdy Linds požádala o jednu mou dávku, nenapadlo, že by z toho mohlo vzejít něco tak úžasného jako Gus.

Melanie: "Výborně, můžeš mě vystřídat, musím jít nakrmit J.R."

B: "Tak na to zapomeň."

Melanie: "Tak běž nakrmit J.R."

B: "Dej mi to vykrajovátko."

Melanie: "Prosím,"...Vrazila mi ho do ruky a přes hlavu mi dala zástěru... jak komicky jsem asi vypadal?

Fakt by mě nikdy nenapadlo, že já Brian Kinney, skončím jako otec, přítel a kuchařka v jednom. Vykrajovat to těsto byl pro mě doslova horor... ale zároveň to bylo i celkem terapeutické, aspoň jsem na chvíli nemusel myslet na Justina.

Lindsay: "Mluvil si s Justinem?"...Aspoň tedy do teď!

B: "Naposled před pár dny, kdy mi slíbil, že na tyhle Vánoce dorazí."

Lindsay: "Asi jako na ty minulé, že?"

Lindsay má Justina hodně ráda, ale pokud do něj dokáže takhle rýpnout, protože se na nás loni vybodnul, tak to znamená, že je na něj asi hodně naštvaná a o to víc nechápu, proč nejsem i já. Asi možná proto, že to já ho poslal pryč a řekl mu, že je to jenom čas.

B: "Měl práci."

Lindsay: "To my všichni, ale stejně jsme se nějak dokázali zařídit."

B: "Přijede letos, to je hlavní."

Lindsay: "Ty víš, že ho mám hrozně ráda... ale tebe mám taky ráda a ničí mě vidět, co s tebou dělá, když nedokáže ani přijet na návštěvu."

Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Na jednu stranu mě štvalo, že o něm takhle mluví, i když vím, že má pravdu. Na tu druhou jsem jí byl vděčný za to, že se o mě takhle stará.

Emmett: "Můžeme ukrást?"

Lindsay: "Klidně si dejte."

B: "Nemůžete!"...Plácl jsem Emmetta přes ruku a Ted se tudíž ani neodvážil.

Ted: "Kinney letos bere Vánoce vážně."

B: "Kušuj!"

Oba se zašklebili, ale nakonec se zase sebrali a vrátili se ke svým zdobícím povinnostem. A já ač je to k neuvěření jsem si to pečení cukroví dokonce začal užívat, zvlášť když jsme s Gusem začali blbnout... byli jsme oba celý od těsta i mouky, jak kdybychom se vrátili z bitevního pole.

Debbie: "Tak doufám, že si to tady pak uklidíte, pánové. Jaký otec, takový syn."

B: "Neměj strach, bude se to tady blýskat."

Gus: "Jo, babi, my to tu uklidíme, slibujeme."

Debbie: "To jsem ráda."

Sliby jsou chyby, to snad víme všichni. Taky, že jsme se na ten úklid pěkně vyprdli. Ale to nevadí, i přes to sprdnutí od Debbie to za to rozhodně stálo.

A v momentě, co bylo cukroví dopečené a celý barák nazdobený jak v nějakém cirkuse, všichni jsme společně usedli v obýváku, kde jsme upíjeli od kakaa přes kafe až po svařené víno a poslouchali koledy. Je to asi zvláštní, ale užíval jsem si to... poprvé po letech jsem tu vánoční atmosféru zcela vnímal. Jen jednu chybičku to mělo - absence Justina po mém boku.