Nový díl.
BRIAN
Začínalo mi z toho hrabat. Prošel jsem snad všechny obchody, co jsem mohl a nebyl jsem schopný vybrat žádný vyhovující dárek, kterým bych ho potěšil. Fakt nechápu, jak to lidi dělají, když nakupují dárky pro svou drahou polovičku, protože já jsem v tom naprosto neschopnej. Před pár lety by ho jednoduše potěšilo, že může strávit Štědrý den v mé společnosti, jenže před pár lety jsem mu ani nebyl schopný říct, že ho miluju... dnes už je všechno jinak, dnes musím být schopný vybrat něco, co mu udělá radost. Jenže nejsem a to je k zbláznění. Možná bych měl podplatit Lindsay, aby mi něco vybrala, ona se v nakupování celkem vyzná... jenže ta teď Justinovi občas nemůže přijít ani na jméno, takže i tenhle nápad se škrtá.
Tak a dost, dneska se jednoduše dárek kupovat nebude a basta. Justin se zkrátka bude muset smířit s tím, že jsem levej a že jediný, co zmůžu, je dát mu úžasné vykouření... což vlastně jako dárek není vůbec k zahození. Jenomže je to dárek ve stylu Briana Kinneyho - děvky Liberty Avenue a on si zaslouží dárek od Briana Kinneyho - svého přítele.
B: "Jima Beama, bych prosil."
Ano, hádáte dobře, vážně se teď, pohlcen naprostým zoufalstvím, nacházím u Woody's, kde to vánoční atmosférou doslova smrdí.
Ale ne, Maikey, Ted, Emmett... všichni svatí, stůjte při mně!
Maikey: "Vypadáš zmoženě."
Ted: "Když sis vzal volno, čekal jsem, že jdeš dělat něco důležitého... vypadáš spíš, že sis dal šukací maraton."
Emmett: "No nezapomeň, že pro něj je to celkem dost důležité."
Bože, ty jejich kecy mi fakt scházely! Někdy jsem fakt rád, že si každý z nich vybudoval vlastní život a už mě tolik neobtěžují... ale jak říkám - jenom někdy.
B: "Budete se divit, ale moje dnešní zábava nebyla ani trochu tak dobrá, jak si jí představujete."
Maikey: "No tak teď máš naši pozornost... co si dělal?"
B: "Poslechl jsem tvojí matku."
Maikey: "Co?"
B: "Poslala mě... ehm, koupit Justinovi dárek."
Emmett: "Já se snad počůrám,"...Začal se smát jako šílenec.
Ted: "Vsadím se, že to šlo skvěle... proto nejspíš vypadáš, že to za chvíli vezmeš hlavou o zeď."
B: "Můžete si taky políbit, víte to, že jo?"
Maikey: "Nevšímej si jich. Mně to náhodou přijde šílené romantické, když se mu snažíš koupit dárek."
B: "Anebo šíleně hrozné, když toho nejsem schopnej."
Maikey: "Zkus mu koupit něco na malování, to ho určitě potěší."
Emmett: "A když tak to zachrání sex."
Úžasný, dva dárky, které jsem hned zavrhnul, mi tu cpou místo, aby byli opravdu užiteční. Ach jo, člověk si fakt všechno musí zařídit sám, nikdo mi nikdy nepomůže.
Maikey: "Ty už jdeš?"
B: "Po dnešku jsem naprosto vyřízenej... to víš, mládí mě pomalu opouští."
Maikey: "Briane, víš, že budeš navždy krásný a mladý, že jo?"
B: "Jo,"...Políbil jsem ho a následně jsem se vydal domů.
Byla mi hrozná zima, už jsem se těšil na to, jak si dám horkou sprchu a zalezu si do postele. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybych se tam mohl natisknout na Justinovo nahé teplé tělo... jenže o tom sním už přes rok a bojím se, že budu muset snít dál, pokud se Justin zase neukáže. Ale on se ukáže, prostě musí... jinak to nepřežiju, nejen Vánoce, ale všechno.
Už jsem se téměř blížil k cíli, přes sníh jsem už téměř neviděl, vlastně všechny moje smysly byly nějak oslabené, proto když jsem zaslechl podivné zvuky vycházející z temné uličky, kolem které jsem zrovna procházel, měl jsem za to, že mám jenom halucinace. Jenže když jsem se zastavil, abych líp slyšel, ty zvuky tam stále byly... jenom blázen by si to tam rozdával v tomhle počasí, takže zvuky sexu, hodně podivného sexu, to asi nebudou.
Mým instinktem bylo se nestarat a jít jednoduše dál, jenomže můj momentální stav zapříčinil to, že jsem následoval svojí zvědavost. Stále jsem ale nemohl nalézt zdroj toho... kňučení? Bože, já snad zešílel, tohle určitě není skutečné, jsem prostě cvok, nic jiného.
Jenže když jsem se otočil k odchodu přidalo se ke kňučení i škrábání, ihned mě to donutilo se zas otočit nazpět a vydat se k popelnicím, které byly opodál. Když jsem se u nich zastavil, první, na co jsem pomyslel, bylo, že se v nich hrabat vážně nebudu... ani za boha. To jsem nakonec ale ani nemusel, protože ten zvuk nevycházel z nich, ale z místa vedle nich... konkrétně z krabice, která tam stála.
Když jsem tu krabici otevřel, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, bylo v ní... štěně? Fakt, štěně! Muselo být promrzlé na kost, kňučelo jak šílené a snažilo se postavit na nohy, když v tom jsem si všiml, že má nějakou krvavou ránu na přední noze... bylo to hrozné.
A v momentě, co se naše pohledy střetly... jsem věděl, že musím vzít nohy na ramena a jít rychle pryč. A tak jsem se slovy "Já nejsem ten pravej, štěně," vydal k odchodu. Byl jsem už téměř pryč z té uličky, když mě jednoduše nějaká část mě zase otočila a vrátila se pro něj.
"Tohle je tak blbej nápad," pronesl jsem, když jsem ho čapl v podpaží. On se mnou chvíli bojoval, snažil se mě kousnout, no snažil šlo mu to celkem slušně těmi jeho jehličkami... ale nakonec svou snahu o to se vysvobodit z mé náruče vzdal.
Ani nevím jak, ale najednou jsem s ním čekal na veterinární pohotovosti. Začínal jsem nabývat čím dál tím většího dojmu, že jsem fakt zmagořel. A to zvlášť ve chvílích, kdy se na mě koukala ta jeho tmavá kukadla plná strachu, ale zároveň zvědavosti.
Doktorka: "Ty si ale krasavec."
Podíval jsem se na ní, zda to myslí vážně... jako jo vím, že jsem fešák, ale... ach jasně, ona mluví na toho tvora a ne na mě.
Doktorka: "Jak se jmenuje?"
B: "Netuším, já ho jenom našel."
Doktorka: "To není váš pes?"
B: "Bože, ani náhodou."
Doktorka: "Hm,"...Chápu, že mnou opovrhuje, ale já fakt nejsem nějakej chovatel.
B: "Taky jsem ho mohl nechat v té krabici, kam ho někdo odložil, jak kus smetí."
Doktorka: "Tak byste byl akorát stejně velkej kretén, jako ten dotyčný... a to naštěstí nejste. Podívám se mu na tu nohu, ale vypadá to, že jste mu zachránil život."
Bylo to zvláštní slyšet, že já jsem někomu zachránil život, i když je to jenom zablešenej pes. Ale zkrátka to člověka zahřeje u srdce.
Zatímco ho ošetřovala, poslala mě čekat do čekárny... ani nevím, proč jsem vlastně zůstal, mohl jsem jednoduše zdrhnout. Jenže něco ve mně se chtělo ujistit, že bude opravdu v pořádku a až pak zdrhnout.
Když za mnou dorazila, že šlo všechno hladce, řekla mi o něm všechno, co se jenom dalo... že je to štěně labradora, klučičího pohlaví, že prý není čipovaný, dokonce mi řekla i jeho váhu a co všechno bude potřebovat, aby se zcela zotavil... a já na ní jenom čuměl a chtěl se zeptat, proč mi to, sakra, říká.
B: "Okey, tak snad se bude mít dobře,"...Zvedl jsem se k odchodu.
Doktorka: "Nikoho nemá!"...Křikla za mnou.
B: "To přežije."
Doktorka: "Vy to nechápete, není kam ho dát, útulky jsou plné, já ho tu můžu mít jenom 48 hodin a pokud se do té doby nenajde někdo, kdo by si ho vzal, budu ho muset uspat... není pro něj jednoduše místo."
B: "Tak si ho vezměte vy."
Doktorka: "Ráda bych, ale sama už jsem zachránila tolik zvířat, že jsem ráda, když v posteli najdu kousek na spaní."
B: "Hele, ženská, já fakt nevím, co po mně chcete."
Doktorka: "Abyste si ho vzal, alespoň dočasně, než se uvolní místo v útulku nebo se nenajde nový domov... jsou přeci Vánoce, ne?"
Nevím, jak moc jsem se zbláznil, ale myslím, že hodně, když právě teď na sedadle spolujezdce místo nějakého tricka sedí uslintané štěně s pískací hračkou a pytlíkem granulí, co mi k němu krásně ta milá doktorka přibalila, když mě donutila se ho na několik dní ujmout... jsou přeci ty Vánoce, že? Ale jestli mi to štěně někde udělá louži, okamžitě letí z domu!
No comments:
Post a Comment