Nový díl.
BRIAN
Zaskočilo mě, když jsem se ráno probudil a zjistil, že se nacházím stále u Debbie... na gauči. Nepamatuji si, že bych usnul, možná mě Debb něčím přiotrávila, kdo ví. Každopádně si nemůžu stěžovat, postarala se o mě celkem dobře, polštář pod hlavou, deka na sobě a vůně snídaně linoucí se z kuchyně. Myslím, že si nemám na co stěžovat. Krom faktu, že mě stoprocentně čeká křížový výslech týkající se Justina, ke kterému se včera bohužel nebo spíš bohudík nedostala. Opravdu se necítím na to s ní o něm mluvit... vlastně o něm nechci mluvit s nikým, vždy mám pak akorát problém zachovat si svou pohodovou tvář.
Kurva, Sunshine, kdyby si jen věděl, jak moc mi tu chybíš. Kdybys tu byl, nemusel bych teď řešit, jak se vyhnout mluvení o tobě, jenom aby mě to nezlomilo ještě víc. Já se snad zblázním dřív, než budou Vánoce... dřív, než tě konečně uvidím a pravděpodobně už ani nepustím.
Debbie: "Nedělej, že spíš a vstávej."
Fakt mě málem ranila mrtvice, zjevila se u mě jako by se ani nechumelilo a do toho ten rázný tón, který nevěstí nic dobrého... já jsem měl včera zdrhnout a ne tu usnout.
B: "Dobré ráno,"...Doplahočil jsem se do kuchyně a sedl si ke stolu.
Debbie: "Kafe?"
B: "To by bodlo. A něco k jídlu, pokud..."...Ani jsem to nedořekl a už přede mnou stál talíř lívanců. No co, pak to vypotím v tělocvičně.
Debbie: "Dobrou chuť."
B: "Děkuju. Jak to, že nejsi v práci? A kde je Carl?"
Debbie: "Jdu až na odpolední. A ten už v práci je... nebo nakupuje další dárky, myslím, že se snaží zlomit rekord."
B: "Chce si tě asi rozmazlit."
Debbie: "A funguje to,"...Rozesmála se tím svým bláznivým smíchem.
Tohle se zatím vyvíjelo dobře, i když jak to tak znám, akorát jsem to teď určitě zakřiknul. Ale fakt bych ocenil, kdyby mě jednou nechala... na zemi už ležím a ona přeci nekope do někoho, kdo je na zemi, ne?
Debbie: "Včera si vytuhl dřív, než tvůj sedmiletý syn."
B: "Jsem vyřízenej, v práci toho mám teď hodně."
Debbie: "A proč tomu tak je? Nemáš náhodou několika členný tým lidí, co mají dělat tvojí práci?"
B: "Kromě Synthie a Teda jsou všichni neschopní."
Debbie: "Teď by tu měl být Ted... poprvé, co ho chválíš."
B: "Já ho chválím pořád... jenomže v myšlenkách,"...Uchechtl jsem se.
Debbie: "Tak vidíš, může ti pomoct."
B: "Poradím si."
Debbie: "Nejsem hloupá, Briane. Vím, že sis toho teď nabral tolik, protože se bojíš, že Justin nepřijede... a tohle je tvůj způsob, jak přežít Vánoce."
B: "Debb, prosím tě..."
Zněl jsem snad ještě zoufaleji, než jsem plánoval. Jenže já zoufalý vlastně jsem... bez něj jsem jednoduše hromádka neštěstí. Koho by to kdy napadlo, že se ze mě stane tohle po tom, kým jsem byl?
Debbie: "Jenom se starám... jsi můj syn a nesnesu, když trpíš."
Už jsem někdy říkal, jak moc jí mám rád? Je pravda, že na ní pořád držkuju a mám co dělat, abych ustál ta její moudra... ale je úžasná. Jenom díky ní jsem se dokázal postavit na nohy.
B: "Díky, mami. Ale jsem v pohodě."
Zná mě moc dobře a tak mi automaticky nevěří. Po těch lžích, co už jsem navykládal, jenom abych dosáhl svého, si už ani já sám někdy nevěřím, takže se jí ani nedivím. Naštěstí se ale zdálo, že už mě snad nebude trápit.
Debbie: "A už si mu koupil dárek?"
Do háje! Na tohle jsem nějak nemyslel... ne do háje, ale do hajzlu! Copak já umím nakupovat dárky, proboha? Gusovi je snadný koupit stavebnici, Lindsay a Mel nějaké hračky, kterými je zprvu pohorším, ale nakonec je s chutí využijí, Maikeymu vysněný komiks, Tedovi vstupenky na operu, Emmettovi nějakou poukázku na výstřední oblečení a Debb nějakou šílenost z teleshoppingu... ale Justinovi? Jsem možná schopný se už označovat jako jeho přítel... ale rozhodně nejsem schopný se tak i chovat na 100% a tak vážně nevím, co by měl zahrnovat jeho vánoční dárek. Myslím, že nějakou sadou štětců ho už moc neoslním, když teď žije v uměleckém světě a má všeho dostatek.
Debbie: "Z tvého výrazu soudím, že ne. Být tebou, tak se na to vrhnu dneska, máš už jenom pár dní."
B: "Musím do práce."
Debbie: "Jo a pak mu půjdeš koupit dárek místo okupování Woody's."
B: "Jsem fakt nadšenej."
Ne, že bych snad nechtěl udělat Justinovi radost nějakým dárkem a především snahou o to mu tu radost udělat... ale na tohle jsem vážně levej a to je co říct, když sám sebe shazuji, obvykle srším sebevědomím.
Když se mi podařilo spořádat tu kupu lívanců a hrnek ne-li hrnec kafe, tak jsem se vydal domů a celkem mi to dalo zabrat s tím plným žaludkem. Doma jsem se rychle vysprchoval, oblíkl do nóbl obleku, ve kterým vypadám tak zatraceně dobře a pak mé kroky směřovaly do mého milovaného Kinneticu. Být šéfem a majitelem má opravdu velké výhody, nikdy tam nemusím být na čas... omyl, dneska by to se totiž vážně hodilo.
Synthia: "Kde, sakra, jsi?"
Ted: "Volali jsme ti!"
Vytáhl jsem telefon z kapsy a zjistil, že jeho životnost už asi nějakou dobu není aktuální... někdo by měl vyrobit baterii, která se sama automaticky dobíjí a já bych na ni pak vymyslel úžasnou reklamu.
B: "Ups. Hoří nebo co?"
Synthia: "On na to zapomněl, mě snad klepne."
Ted: "Tvůj nejoblíbenější klient je tady."
B: "Brown?!"...Pomalu jsem se zalkl.
Ted: "Být tebou, tak tam hodně rychle naklušu a začaruju."
B: "Já se snad odstřelím."
Jediný, za co se můžu pochválit je to, že jsem tu prezentaci měl uloženou v počítači, jinak jsem vážně kretén. Ihned jsem Synthii zaúkoloval, aby pánovi dělala dobrou společnost, i kdyby to mělo zahrnovat její výstřih, na kterém oči nechá a Teda tím, aby vytiskl všechny potřebné papíry... a já se mezitím připravoval psychicky, fakt nejsem myšlenkami ve stavu, abych řešil toho dědka a to, aby nevzal nohy na ramena a nepřeběhl ke konkurenční firmě. Sunshine, co mi to děláš?
Synthia: "Za to mi pak zaplatíš... div mi nevypálila pohledem díru do hrudníku."
B: "Jsi nejlepší."
Vyměnil jsem si s ní místo a tu díru jsem měl já téměř vypálenou do hlavy, když jsem se mu snažil omluvit za zpoždění. Chtěl dělat scény, ale nakonec se, jako vždycky ostatně, nechal přemluvit a zůstal sedět. A zdá se, že jsem opravdu hodně dobrej ve své práci a ve zvládání stresových situací za nepříznivých podmínek... nebo v sobě má Brown jednoduše ducha Vánoc, protože z mé prezentace byl opravdu nadšený a těší na další spolupráci se mnou.
Ted: "Buď tak hodnej a zkus na takové věci nezapomínat, málem jsem dostal infarkt."
B: "Klid, zvládli jsme to."
Synthia: "Obdivuji, že si tak klidný."
B: "Léta praxe. A teď bych vás chtěl o něco požádat... zvládnete to tu nezbourat a postarat se tu o to dneska?"
Oba se hodně zadivili, že jsem ochotný jim to tu dneska nechat na starost, ale nakonec souhlasili a dokonce s velkým nadšením. Dokonce se ani nevyptávali, kam tak urgentně potřebuji odejít, díky bohu. A já se tak mohl v klidu vrhnout na tu nákupní horečku.... která stále nepřicházela a to už jsem byl snad v padesátém obchodě s číslem nula na dárkovém kontě pro Justina.
No comments:
Post a Comment